33 Odo 506/2001
Datum rozhodnutí: 19.06.2003
Dotčené předpisy: § 37 předpisu č. 40/1964Sb., § 1 předpisu č. 177/1996Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 506/2001-115

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce JUDr. V. Z., advokáta, zastoupeného Mgr. M. N., advokátem, proti žalovanému Ing. K. H., zastoupenému JUDr. T. P., advokátem, o zaplacení odměny za právní služby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 92/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001 č. j. 11 Co 130/2001-73, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. května 2001 č. j. 11 Co 130/2001-73 a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. října 2000 č. j. 11 C 92/99-52 se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 4 mezitímním rozsudkem ze dne 10. října 2000 č. j. 11 C 92/99 52 rozhodl, že žaloba ze dne 24. 11. 1998, kterou se žalobce domáhal na žalovaném uhrazení částky 690 399 Kč s 26% úrokem od 10. 8. 1998 do zaplacení, je co do základu plně důvodná. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že účastníci uzavřeli příkazní smlouvu podle § 724 a násl. občanského zákoníku (dále jen ObčZ ), kterou se žalobce zavázal poskytnout žalovanému právní služby k majetkovému vypořádání dvou skupin členů sdružení R. K. Základní odměna příkazníka, tj. žalobce, který je advokátem, byla dohodnuta za projednání věci (první fáze) v částce 120 000 Kč. Za druhou fázi, tj. za uzavření mimosoudní dohody o vypořádání majetkových vztahů bývalých členů sdružení, byla dohodnuta podílová odměna ve výši 20 % z rozdílu minima požadované částky z titulu vypořádání, tj. 2 miliónů na osobu, tedy 8 miliónů pro skupinu čtyř bývalých členů sdružení, a optima, tedy jedné poloviny modifikované o navýšení z titulu očekávané penalizace za nedoplatek daně z příjmu (tato odměna je předmětem tohoto sporu). Vzhledem k tomu, že k uzavření mimosoudní dohody o vypořádání obou skupin členů sdružení skutečně došlo a žalovaný odmítl sjednanou podílovou odměnu zaplatit, shledal soud žalobu co do základu důvodnou.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. května 2001 č. j. 11 Co 130/2001-73 změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žaloba je co do základu důvodná, a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud konstatoval správnost zjištění skutkového stavu věci soudem prvního stupně a také se ztotožnil s jeho právními závěry ohledně platnosti příkazní smlouvy uzavřené účastníky řízení i její části týkající se smluvní odměny advokáta. Procentní odměna 20 % rozdílu minima požadované částky (osm milionů celkem, tj. dva miliony na osobu) a optima, tj. jedné poloviny modifikované o navýšení z důvodu očekávané penalizace pro nedoplatek daně z příjmu, byla podle názoru odvolacího soudu sjednána určitě a srozumitelně, jak vyžaduje zákon v § 37 odst. 1 ObčZ; i když v době uzavírání předmětné příkazní smlouvy nebylo známo, co je základem sjednané odměny, mohli tak účastníci učinit pouze rámcově (rozdíl minima a maxima požadované částky). Současně shledal tuto odměnu advokáta v poměru k hodnotě a složitosti věci v souladu s článkem 10 odst. 5 Pravidel profesionální etiky a Pravidel soutěže advokátů České republiky jako přiměřenou, a uzavřel, že žalovaný je touto smlouvou v plném rozsahu vázán. Sdružení, jehož byl žalovaný členem, provozovalo realitní činnost, takže předmětem vypořádání byly rozsáhlé majetkové hodnoty, zejména nemovitosti, což vyžadovalo na straně žalobce speciální znalosti, zkušenost a schopnosti. Sjednaného výsledku právní služby bylo nepochybně dosaženo, nárok žalobce na odměnu je tedy dán. O skutečné výši žalobcovy odměny bude však rozhodnuto teprve konečným rozsudkem. Odvolací soud shledal pochybení soudu prvního stupně pouze ve formulaci rozsudečného výroku tak, že do něho nesprávně včlenil ještě výši uplatněné pohledávky, takže musel být tento rozsudek změněn, aniž by se to týkalo věci samé. Návrh na připuštění dovolání pak odvolací soud zamítl, neboť se podle jeho závěru jedná o běžný spor mezi advokátem a jeho klientem o výši odměny, kdy nejde o věc zásadního právního významu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v podmínkách stanovených v § 238 odst. l písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), když rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, nebo v podmínkách § 239 odst. 2 o. s. ř., když odvolací soud zamítl jeho návrh na připuštění dovolání a otázka platby podílové odměny advokáta nebyla dosud na úrovni dovolacího soudu řešena, takže projednávaný nárok má zásadní právní význam, a konečně v podmínkách stanovených v § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., neboť mu byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem. Dovolání odůvodnil nesprávným právním posouzením věci ve smyslu § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Stejně jako v odvolacím řízení namítal, že dohoda o podílové odměně žalobce je pro neurčitost a nesrozumitelnost neplatná a dále, že odvolací soud se nedostatečně vypořádal s právním hodnocením této dohody ve vztahu k zákonu o advokacii a článku 10 Pravidel profesionální etiky a Pravidel soutěže advokátů České republiky. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry soudů obou stupňů, které podle jeho hodnocení dospěly ke správnému názoru, že ze strany žalobce byly dodrženy veškeré předpisy, kterými je advokát vázán jak po stránce právní, tak i etické. Způsob sjednání odměny za právní službu byl nejvýhodnějším ze všech, které připadaly v úvahu.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000, dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 15 zákona č. 30/2000 Sb. se totiž odvolání proti rozhodnutím soudu prvního stupně vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. V posuzované věci byl rozsudek soudu prvního stupně vydán dne 10. října 2000.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., oprávněnou osobou - účastníkem řízení (§ 240 o. s. ř.), řádně zastoupeným advokátem podle § 241 odst. l o. s. ř., nejprve posuzoval, zda je dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř., Tyto vady se ze spisu nepodávají. Odnětí možnosti dovolatele jednat před soudem v důsledku nesprávného postupu soudu podle § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř., jak namítá dovolatel, nebylo Nejvyšším soudem shledáno. Pokud dovolatel shledává toto odnětí možnosti jednat před soudem ve skutečnosti, že se žalovaný neměl možnost vyjádřit k tvrzením žalobce o rozsahu jeho výkonů, přičemž nebyl ani vyslechnut, Nejvyšší soud konstatuje, že žalovaný tuto možnost v průběhu řízení měl a také ji vícekrát využil. Skutečnost, že soud žalovaného jako účastníka řízení nevyslechl, může případně zakládat vadu řízení, nikoliv však přípustnost dovolání ve smyslu § 237 odst. 1 písm. f) o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. tedy dána není.

Proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je dovolání dále přípustné za podmínek upravených v ustanoveních § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. l a 2 o. s. ř.

Podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je dovolání přípustné, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Taková situace v dané věci nenastala.

Dovolání je též přípustné proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu, jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). V posuzované věci přípustnost dovolání vyslovena nebyla.

Konečně podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Úkolem dovolacího soudu bylo proto posoudit, zda je dovolání přípustné podle § 239 odst. 2 o.s . ř. a napadené rozhodnutí má po právní strance zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu musí mít zásadní význam po právní stránce především z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec, musí být tedy významné nejen pro konkrétní projednávanou věc, ale musí mít i obecný dopad na případy obdobné povahy. Z tohoto pohledu má zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů, tedy představuje-li v tomto směru odlišné řešení této právní otázky.

Vzhledem k tomu, že otázka smluvní odměny advokáta sjednané podílem na hodnotě věci nebyla dosud na úrovni dovolacího soudu řešena, dospěl Nejvyšší soud k závěru, že posuzované rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam a dovolání shledal přípustným.

Rozhodnutí odvolacího soudu, kterým nebylo vyhověno návrhu účastníka řízení na vyslovení přípustnosti dovolání, může být napadeno jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Předmětem daného dovolacího přezkumu je proto správnost právního posouzení věci odvolacím soudem. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

V dané věci jde o aplikaci příslušných ustanovení občanského zákoníku, zákona č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), Pravidel profesionální etiky a pravidel soutěže advokátů České republiky přijatých podle ustanovení § 17 zákona č. 85/96 Sb., o advokacii, představenstvem České advokátní komory dne 31. 10. 1996 (dále též jen Pravidla ) na smlouvu o poskytnutí právní pomoci uzavřenou účastníky řízení, a to především její část o výši odměny advokáta. V posuzovaném případě spočívala právní služba poskytnutá žalobcem žalovanému v dosažení majetkového vypořádání účastníků smlouvy o sdružení R. K., jehož účastníkem byl i žalovaný.

Soudy obou stupňů posoudily smlouvu uzavřenou účastníky řízení jako smlouvu příkazní. Podle § 730 ObčZ příkazce je povinen poskytnout příkazníkovi odměnu pouze tehdy, jestliže byla dohodnuta nebo je obvyklá, zejména vzhledem k povolání příkazníka.

Vzhledem k obsahu dovolacích námitek bylo úkolem dovolacího soudu posoudit, zda je správný závěr odvolacího soudu, že dohoda o podílové odměně byla účastníky řízení sjednána ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ určitě a srozumitelně a že při sjednání této dohody byly dodrženy podmínky článku 10 odstavce 2 a 3 Pravidel a dohoda o podílové odměně byla tudíž uzavřena platně.

Podle § 37 odst. 1 ObčZ právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný. Právní úkon je neurčitý, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoliv jednoznačný a tím neurčitý zůstává jeho věcný obsah, přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel (§ 35 odst. 2 ObčZ). Právní úkon je nesrozumitelný, jestliže ani jeho výkladem nelze - objektivně posuzováno zjistit, co jím mělo být vlastně po slovní či jiné stránce vyjádřeno, v důsledku čehož druhé straně není umožněno se s tímto sdělením seznámit a chápat je. Vyjádření právního úkonu je nesrozumitelné, jestliže je po jazykové stránce takového rázu, že z něj nelze zjistit obsah tohoto sdělení, přičemž tuto nejasnost obsahu sdělení nelze odstranit ani výkladem. Odvolací soud dovodil, že za použití těchto pravidel je srozumitelné a určité ujednání účastníků o podílové odměně žalobce následujícího znění : Odměna za vypracování dokumentu ve fázi druhé a jednání s tím související, tedy precizaci částky k vypořádání, se sjednává jako procentní odměna z rozdílu minima požadované částky z titulu vypořádání, tedy částky, na kterou je s největší pravděpodobností nesporný nárok, a kterou klienti hodnotí na dva miliony na osobu, tj. osm milionů celkem, a která ještě je přijatelná pro klienty a optima, tedy jedné poloviny modifikované o navýšení z titulu očekávané penalizace pro nedoplatek daně z příjmu. Procentní odměna se sjednává ve výši 20 % z výše uvedeného rozdílu. Nejvyšší soud se s tímto závěrem ztotožňuje. Výkladem gramatickým a logickým lze dospět k tomu, že žalobce s žalovaným a Ing. P. H., Ing. D. S. a Ing. P. B. sjednali odměnu za poskytování právní služby podílem na hodnotě věci, přičemž hodnotu věci vyjádřili rozdílem mezi minimální a optimální částkou, kterou mohou získat při vypořádání účastníků smlouvy o sdružení. Minimální částka byla stanovena ve výši dva miliony Kč na osobu, optimální částka byla stanovena ve výši jedné poloviny vypořádávaného majetku sdružení modifikované o navýšení z titulu očekávané penalizace pro nedoplatek daně z příjmu. Údaj o optimální částce je třeba vyložit v souvislosti s předcházejícím obsahem Informace příkazní smlouvy mezi účastníky ze dne 26. 3. 1998. Základní podíl dělení majetku sdružení měl být stanoven jednou polovinou. Polovinu majetku sdružení tedy měla obdržet skupina členů sdružení tvořená Ing. H., Ing. H., Ing. S. a Ing. B., druhou polovinu skupina tvořená Ing. L., JUDr. Š. a p. Š. Tento podíl však měl být ještě modifikován s ohledem na vady při výpočtu daně Ing. H. Vypořádání tedy mělo zahrnovat i platbu, která měla být specifikována po konzultaci s daňovým poradcem, která měla reprezentovat rozdíl ve výši očekávané penalizace z titulu nedoplatku daně z příjmu fyzické osoby. Hodnota věci tedy byla stanovena rozdílem mezi polovinou celkového majetku sdružení navýšenou o očekávanou penalizaci zřejmou k okamžiku uzavření smlouvy o vypořádání majetku sdružení a částkou osm milionů Kč (4 ´ dva miliony Kč). K datu uzavření smlouvy o vypořádání majetku sdružení ovšem žádná penalizace očekávána nebyla, tudíž při výpočtu hodnoty věci se k této původně uvažované penalizaci nepřihlíží. Z tohoto rozdílu pak má žalobce nárok na odměnu ve výši 20 %. Jde přitom o společný závazek Ing. H., Ing. H., Ing. S. a Ing. B. Jelikož ve smlouvě nebyla vyjádřena solidarita tohoto závazku, jde o závazky dílčí, přičemž každý ze shora uvedených členů sdružení je zavázán platit žalobci jednu čtvrtinu takto vypočtené částky. Je totiž třeba vyjít ze zásady, že pokud nejsou podíly dílčích dlužníků stanoveny jinak, jsou stejné (analogická aplikace § 512 odst. 1 ObčZ). Nejvyšší soud k této otázce uzavřel, že dohoda o odměně advokáta podílem na hodnotě věci byla sjednána určitě a tudíž z tohoto hlediska platně.

Nejvyšší soud dále posuzoval, zda je správný závěr odvolacího soudu, že dohoda o podílové odměně byla uzavřena v souladu s článkem 10 Pravidel a tudíž platně.

Podle § 39 ObčZ neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 17 zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, advokát postupuje při výkonu advokacie tak, aby nesnižoval důstojnost advokátního stavu; za tím účelem je zejména povinen dodržovat pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže. Pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže stanoví stavovský předpis.

Podle § 1 odst. 1 vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), odměna advokáta za poskytování právních služeb se řídí jeho smlouvou s klientem; není-li odměna advokáta takto určena, řídí se ustanoveními této vyhlášky o mimosmluvní odměně.

Podle článku 10 odst. 1 Pravidel při sjednávání smluvní odměny je advokát povinen klientovi poskytnout pravdivé informace o očekávaném rozsahu svých výkonů a na jeho žádost i úplné vysvětlení o výši mimosmluvní odměny v dané věci.

Podle odstavce 5 tohoto článku advokát smí sjednat smluvní odměnu stanovenou podílem na hodnotě věci, je-li výše odměny přiměřená podle ustanovení odstavce 2 a odstavce 3.

Podle odstavce 2 smluvní odměna musí být přiměřená. Nesmí být ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci.

Podle odstavce 3 při posuzování přiměřenosti smluvní odměny se přihlédne zejména i k poměru vyjednávacích schopností a možností advokáta a klienta, k rozsahu informací klienta o poměrech na trhu právních služeb, ke speciálním znalostem, zkušenostem, pověsti a schopnostem advokáta, k povaze a době trvání vztahů mezi advokátem a klientem při poskytování právních služeb, k časovým požadavkům klienta na vyřízení věci, k obtížnosti a novosti skutkových i právních problémů spojených s věcí a k pravděpodobnosti, že v důsledku převzetí věci klienta bude advokát muset odmítnout převzetí jiných věcí.

Odvolací soud uzavřel, že není žádného důvodu k závěru, že by sjednaná výše odměny byla ve zřejmém nepoměru k hodnotě a složitosti věci. Zdůraznil, že předmětem vypořádání byly rozsáhlé majetkové hodnoty (zejména nemovitosti, kupříkladu objekty Žertvy a Sokolníky ), což vyžadovalo na straně žalobce speciální znalosti, zkušenost a schopnosti. Uzavřel, že obtížnosti a časové náročnosti požadované právní služby si byl žalovaný jistě vědom, neboť jinak by dohodu o smluvní odměně a její výši neuzavřel.

Pro posouzení dané otázky je nutno nejprve vyjasnit charakter Pravidel a důsledky jejich případného porušení na smluvní vztah účastníků příkazní smlouvy. Pravidla jsou stavovským předpisem a zakládají vztah mezi advokátem a Českou advokátní komorou, zejména kárnou odpovědnost advokáta v případě porušení Pravidel. Jakožto stavovský předpis však nejsou Pravidla závazná pro jiné osoby. Právní úkon v rozporu s Pravidly proto nelze považovat za právní úkon v rozporu se zákonem. Jako každý další právní úkon je však třeba i příkazní smlouvu o zastupování advokátem a v jejím rámci dohodu o smluvní odměně poměřovat ustanovením § 39 ObčZ, podle něhož je právní úkon neplatný i v případě, že se příčí dobrým mravům.

Právní úkon se příčí dobrým mravům, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy jsou měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícímu obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání, apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence a jsou sdíleny rozhodující částí společnosti. Pro posouzení, zda se dohoda o smluvní odměně nepříčí dobrým mravům, slouží jako jedno z kritérií i hodnocení, zda tato dohoda byla sjednána v souladu s článkem 10 Pravidel, zejména zda je sjednaná odměna přiměřená.

Přiměřenost smluvní odměny advokáta sjednané podílem na hodnotě věci však nelze v soudním řízení posuzovat, aniž by tato hodnota věci byla vyčíslena a učiněna předmětem skutkového zjištění. Jelikož se tak v dané věci nestalo, nebylo možno ani ve smyslu § 152 odstavce 2 věty druhé o. s. ř. rozhodnout mezitímním rozsudkem o základu věci.

Právní posouzení věci je tedy z tohoto hlediska nesprávné a je naplněn dovolací důvod podle § 241 odstavce 3 písmena d) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty druhé o. s. ř. zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 19. června 2003

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu