33 Odo 501/2004
Datum rozhodnutí: 22.11.2005
Dotčené předpisy: § 7 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 501/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva zemědělství České republiky, proti žalované H. m. O., a. s., o zaplacení částek 26,013.000,- Kč a 1,300.650,- Kč, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 23 C 55/99, o dovolání obou účastnic proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 22. října 2003, č. j. 40 Co 842/2003-229, takto:

I. Dovolání žalobkyně se odmítá.

II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě pobočky v Olomouci ze dne 22. října 2003, č. j. 40 Co 842/2003-229, se ve výroku I. v části, jíž byl změněn rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. dubna 2003, č. j. 23 C 55/99-197, tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5,518.513,- Kč, ve výrocích II. a IV. o nákladech řízení a ve výroku III. o soudním poplatku zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ostravě pobočce v Olomouci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Olomouci (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 18. dubna 2003, č. j. 23 C 55/99-197, zamítl žalobu, aby žalované bylo uloženo zaplatit žalobkyni částku 26,013.000, - Kč a půjčovné ve výši 1,300.650 Kč , a rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastnicemi a o nákladech vynaložených státem. Vyšel ze zjištění, že dohodami o poskytnutí půjčky z fondu soustavy ze dne 25. července 1990 se Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR zavázalo poskytnout M. H. , státnímu podniku (dále jen státní podnik ) dvě bezúročné návratné půjčky na blíže specifikované účely, jednu ve výši 16,733.000,- Kčs a druhou ve výši 9,280.000,- Kčs. Splatnost půjček byla sjednána do 31. 12. 1992 a státní podnik se současně zavázal uhradit půjčovné ve výši 5% ze zapůjčené částky . Půjčky dosud nebyly splaceny. Soud prvního stupně dovodil, že účastnice jako právní nástupkyně subjektů, které dohody uzavřely, jsou v řízení věcně legitimovány. Vztah mezi nimi posuzoval podle § 341 občanského zákoníku ve znění před 1. 4. 1991 (správně před 1. 1. 1992) s tím, že dohody byly uzavřeny za účinnosti hospodářského zákoníku, který smlouvu o půjčce jako závazek mezi organizacemi neupravoval. Žalovaná namítla promlčení uplatněného nároku a soud prvního stupně shledal tuto námitku důvodnou, neboť podle jeho názoru je promlčecí doba tříletá (§ 101 občanského zákoníku dále jen ObčZ ) a ta marně uplynula dnem 1. ledna 1996. Tvrzení žalobkyně, že jde o závazek, který byl ve smyslu § 558 ObčZ písemně uznán co do důvodu a výše, soud prvního stupně nepřisvědčil, přičemž vyslovil názor, že dopis žalované žalobkyni z 22. 8. 1995 podepsaný tehdejším generálním ředitelem žalované RNDr. Ing. J. V. náležitosti písemného uznání dluhu nesplňuje. Navíc uzavřel, že k právnímu úkonu, jímž by za akciovou společnost uznal dluh, nebyl generální ředitel oprávněn na základě vnitřních předpisů, pracovní smlouvy či jiných zmocnění a ani nešlo o úkon obvyklý v jeho pracovním zařazení.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Ostravě pobočka v Olomouci jako soud odvolací rozsudkem ze dne 22. října 2003, č. j. 40 Co 842/2003-229, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5,518.513,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku a že žaloba ohledně další částky 20,494.487,- Kč a ohledně částky 1,300.650,- Kč se zamítá (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi účastnicemi (výroky II. a IV.) a o soudním poplatku (výrok III.). Ztotožnil se se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně s výjimkou právního posouzení dopisu žalované z 22. 8. 1995. Ten podle jeho názoru náležitosti uznání závazku podle § 558 občanského zákoníku splňuje, jelikož obsahuje jak právní důvod dluhu a výši, v jaké je uznáván (ta je dána součtem v něm uvedených částek 5,518,513,- Kč), tak příslib zaplacení. Jednání, jímž generální ředitel RNDr. Ing. V. za žalovanou uznal existující závazek, pak lze kvalifikovat jako jednání obvyklé. Proto je promlčecí doba, pokud jde o uvedenou částku, podle § 110 občanského zákoníku desetiletá a ohledně ní nebyla námitka promlčení uplatněna důvodně.

Proti tomuto rozsudku podaly dovolání obě účastnice. Žalobkyně napadla tu část výroku o věci samé, jíž byla zamítnuta žaloba ohledně částek 20,494.487,- Kč a 1,300.650,- Kč, a dále výroky II. a IV. o nákladech řízení a přípustnost svého dovolání dovozovala z toho, že jde o rozhodnutí měnící ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), a též z poučení, které je obsaženo v napadeném rozsudku. Namítla, že odvolací soud věc nesprávně posoudil, když dospěl k závěru, že obsah dopisu žalované z 22. 8. 1995 prokazuje uznání dluhu a příslib zaplacení jen ohledně částky 5,518.513,- Kč. V tomto dopisu je totiž zjevná početní a písařská chyba a je zřejmé, že se dopis měl týkat celé poskytnuté částky ve výši 26,013.000,- Kč. Žalobkyně navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen.

Dovolání žalované pak směřovalo proti výroku, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že je žalovaná povinna zaplatit žalobkyni částku 5,518.513,- Kč, a proti výrokům o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o soudním poplatku. I žalovaná poukázala pokud jde o přípustnost dovolání na § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a namítla, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkových zjištění, která nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Procesní vadu spatřovala především v tom, že odvolací soud přehlédl, že věc nespadá do pravomoci soudu a že žalobkyně jako organizační složka státu není aktivně legitimována k vymáhání poskytnutých částek soudní cestou ani v případě, že by závazek k jejich vrácení přešel na žalovanou. Podle jejího názoru vztahy mezi státem a státními podniky, jimž byly poskytovány prostředky ze státního rozpočtu, se řídily normami veřejného práva o státním rozpočtu a o správě dotací ze státního rozpočtu, nikoli soukromoprávní úpravou občanského zákoníku. Ze státního rozpočtu se neposkytují půjčky , nýbrž návratné či nenávratné dotace , přičemž ty návratné jsou pro rozlišení nazývány též návratná finanční výpomoc . Státnímu podniku byly poskytnuty dvě návratné finanční výpomoci ze státního rozpočtu, o nichž rozhodlo na základě zákonů č. 129/1989 Sb. a č. 163/1989 Sb. tehdejší Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR dne 17. 8. 1990 podle dohod o jejich poskytnutí z 25. 7. 1990. Správa těchto dotací včetně jejich vymáhání byla do 31. 12. 1990 svěřena příslušné finanční správě (zákon č. 33/1970 Sb.) a s tím související oprávnění přešla s účinností od 1. 1. 1991 na příslušný finanční úřad (zákon č. 531/1990 Sb.). Správa a vymáhání dotací přísluší finančnímu úřadu i v současné době a ministerstvo není v tomto směru legitimováno přesto, že o poskytnutí dotací rozhodlo. Na nevrácené dotace je v souladu se zákonem č. 337/1992 Sb. nutno nahlížet jako na daňový nedoplatek a ten nelze vymáhat v občanském soudním řízení žalobou podle části třetí občanského soudního řádu. Bylo tedy v rozporu s § 7 OSŘ rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu, a tím byl naplněn dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ. Z hlediska tohoto dovolacího důvodu žalovaná dále vytkla odvolacímu soudu, že ohledně obsahu dopisu z 22. 8. 1995 a otázky, zda RNDr. Ing. V. byl oprávněn učinit za žalovanou uznávací prohlášení, dospěl k jiným skutkovým zjištěním než soud prvního stupně, aniž by opakoval podstatné důkazy, o něž opřel své skutkové závěry soud prvního stupně. Rovněž skutečnost, že odvolací soud vůbec nevysvětlil, proč považuje svědeckou výpověď Ing. V. za nevěrohodnou, je podle žalované vadou řízení, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí ve věci. Pokud jde o skutková zjištění, z nichž odvolací soud vycházel, žalovaná namítla, že závěr, že jednání RNDr. Ing. V. spočívající v uznání závazku žalované bylo s ohledem na jeho funkční zařazení jako jejího generálního ředitele jednáním obvyklým, nemá oporu v provedeném dokazování, stejně jako závěr, že listina z 22. 8. 1995 je podle gramatického výkladu jejího obsahu uznáním závazku (včetně příslibu zaplacení) co do výše 5,518.513,- Kč. V textu listiny totiž chybí údaj o tom, na který ze dvou zcela samostatných závazků a v jaké výši bude plněno. Nesprávným skutkovým zjištěním postrádajícím oporu v provedených důkazech je i zjištění, že žalovaná je pokud jde o uplatněné pohledávky právním nástupcem státního podniku. Odvolací soud pominul též skutečnost, že v předloženém vyhotovení jedné z dohod o poskytnutí půjčky je nečitelné datum splatnosti, což může mít význam jak z hlediska počátku běhu promlčecí doby, tak z hlediska úvah o tom, zda vůbec mohl být dluh jako promlčený uznán (§ 558 věta druhá ObčZ). To, že odvolací soud opřel své právní závěry o nesprávná skutková zjištění, má pak přímý dopad na správnost právního posouzení věci, neboť byla aplikována ustanovení § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., § 558 ObčZ a § 110 odst. 2 ObčZ, aniž by bylo prokázáno, že jsou naplněny zákonné znaky, které tato ustanovení vyžadují. Pro případ, že se dovolací soud ztotožní s jejím názorem, že věc nespadá do pravomoci soudu, žalovaná navrhla, aby byl rozsudek odvolacího soudu v napadené části zrušen a řízení zastaveno. Věc totiž podle ní nelze postoupit správci daně k projednání, neboť žalobkyně není účastníkem daňového řízení a její oznámení, že žalovaná dluží daňový nedoplatek, nemá účinky zahájení daňového řízení. Nebude-li shledán důvod pro zastavení řízení, nechť je napadený rozsudek v přezkoumávaném rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně pak žalovaná zpochybnila jeho přípustnost poukazem na to, že výrok, který žalobkyně napadla, je ve skutečnosti výrokem potvrzujícím, neboť jím byla žaloba ohledně částek 20,494.487,- Kč a 1,300.650,- Kč zamítnuta stejně jako soudem prvního stupně. Dovolání by tedy mohlo být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Žalobkyně však nevytýčila žádnou právní otázku, která by měla být předmětem dovolacího přezkumu; její námitky směřují pouze proti zjištěním plynoucím z obsahu dopisu z 22. 8. 1995, tedy proti skutkovým závěrům, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel. Proto nemohou přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit. K procesním vadám, jež vytýká odvolacímu soudu ve svém dovolání sama žalovaná, pak by bylo možno přihlédnout jen v případě přípustného dovolání, ale samy k závěru o přípustnosti dovolání žalobkyně rovněž vést nemohou. Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby toto dovolání bylo odmítnuto.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen OSŘ ).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými osobami, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je založena na rozdílnosti rozhodnutí odvolacího soudu a rozhodnutí soudu prvního stupně. O rozdílný rozsudek či usnesení jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí věci byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovené účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišné. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, tedy není rozhodující, jak je odvolací soud označil, ale jak v něm ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, tedy zda jejich práva a povinnosti posoudil po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně (srov. blíže např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 52/1999). V daném případě sice odvolací soud ve výroku I. vyslovil změnu celého meritorního výroku rozsudku soudu prvního stupně, ale odlišnost úpravy vztahů mezi účastnicemi je dána pouze ohledně částky 5,518.513,- Kč, jelikož v této části soud prvního stupně žalobu zamítl, zatímco odvolací soud jí vyhověl. Naproti tomu ve zbývající části byla práva a povinnosti účastnic vymezena rozsudky soudů obou stupňů shodně, neboť oběma těmito rozhodnutími byla žaloba o zaplacení částek 20,494.487,- Kč a 1,300.650,- Kč zamítnuta. Je tedy zřejmé, že výrok ve věci samé, který byl napaden dovoláním žalobkyně, není svým obsahem výrokem měnícím, nýbrž potvrzujícím a dovolání proti němu nemůže být přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl sice potvrzen v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ale prvým rozsudkem (ze dne 16. dubna 2002, č. j. 23 C 55/99-133, který byl později zrušen usnesením odvolacího soudu ze dne 23. října 2002, č. j. 40 Co 228/2002-163) byla žaloba rovněž v celém rozsahu zamítnuta, takže nejde o jiné rozhodnutí ve věci samé.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, kterým je možno napadnout rozhodnutí odvolacího soudu proto, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ).

Už v rozsudku ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 73/2000, vyslovil Nejvyšší soud ČR názor, že zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištění, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení. Obdobně v rozsudku ze dne 31. října 2001, sp. zn. 20 Cdo 2900/99, publikovaném v časopise Soudní judikatura pod č. 46/2002, uvedl dovolací soud, že činí-li soud z obsahu smlouvy (případně z dalších pramenů) zjištění o tom, co bylo jejími účastníky ujednáno, dospívá ke skutkovým zjištěním; vyvozuje-li poté, jaká práva a povinnosti odtud pro účastníky vyplývají, formuluje závěry právní, resp. jde o právní posouzení věci. Z pohledu této judikatury, od níž nemá dovolací soud důvodu se odchýlit ani v tomto případě, se jeví výhrady žalobkyně k závěrům, které odvolací soud vyvodil z obsahu dopisu žalované z 22. 8. 1995, nikoli jako námitka zpochybňující právní posouzení věci, nýbrž jako uplatnění dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 OSŘ. Ten ovšem, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 OSŘ. Přípustnost podle § 237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Jen na okraj je pak třeba uvést, že podle již citovaného § 236 odst. 1 OSŘ je dovolání přípustné jen v případě, že to stanoví zákon. Proto ani ne zcela přesné poučení obsažené v rozsudku odvolacího soudu, ze kterého se podává přípustnost dovolání proti všem jeho výrokům, není způsobilé přípustnost dovolání založit, pokud současně nevyplývá z některého z ustanovení § 237 až 239 OSŘ. Žalobkyni tedy nelze přisvědčit, pokud dovozuje přípustnost svého dovolání též z poučení, jehož se účastnicím v napadeném rozsudku dostalo.

Z toho, co bylo uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

Meritorní výrok rozsudku odvolacího soudu napadený dovoláním žalované je zcela nepochybně výrokem měnícím a dovolání proti němu je tedy přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Proto dovolací soud poté, co konstatoval, že dovolání žalované se opírá o zákonem předpokládané dovolací důvody, že je splněna podmínka uvedená v § 241 OSŘ a že dovolání obsahuje náležitosti uvedené v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal z podnětu tohoto dovolání rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ, t. j. pouze v jím napadeném rozsahu, a dospěl k závěru, že jde o dovolání opodstatněné.

Základní námitkou žalované, která zaznívá až v dovolacím řízení, je její poukaz na to, že soudy obou stupňů vydaly rozhodnutí ve věci, která nespadá do pravomoci soudu. Pokud by tato námitka byla důvodná, bylo by řízení zatíženo vadou uvedenou v § 229 odst. 1 písm. a) OSŘ, k níž by podle § 242 odst. 3 věty druhé OSŘ dovolací soud musel přihlédnout dokonce i v případě, že by nebyla v dovolání uplatněna. V takovém případě by samozřejmě pozbývaly významu veškeré další dovolací argumenty žalované. Proto se dovolací soud zabýval nejprve důvodností této námitky.

Podle § 7 odst. 1 OSŘ v občanském soudním řízení projednávají a rozhodují soudy spory a jiné právní věci, které vyplývají z občanskoprávních, pracovních, rodinných a z obchodních vztahů, pokud je podle zákona neprojednávají a nerozhodují o nich jiné orgány.

Podle § 1 odst. 2 ObčZ jsou občanským zákoníkem upraveny majetkové vztahy fyzických a právnických osob, majetkové vztahy mezi těmito osobami a státem, jakož i vztahy vyplývající z práva na ochranu osob, pokud tyto občanskoprávní vztahy neupravují jiné zákony.

Soudy obou stupňů otázku, zda projednávaná věc patří do pravomoci soudů, výslovně neřešily a je tudíž zřejmé, že v tomto směru neměly žádné pochybnosti. Námitka žalované vychází z názoru, že nárok, který je proti ní uplatňován, je nárokem z právního vztahu, který je upraven normami veřejného práva, konkrétně zákony o rozpočtových pravidlech ČSSR a ČSR, a který tedy nemá občanskoprávní povahu. I když je pravdou, že půjčky poskytnuté státnímu podniku nejsou ničím jiným než návratnou finanční výpomocí podle § 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 163/1989 Sb., nelze se s tímto názorem žalované ztotožnit. Občanský zákoník ve spojení § 1 s § 2 odst. 2 a 3 vychází z teoretického kritéria vymezení občanskoprávních vztahů, podle kterého v občanskoprávních vztazích žádný z jejich subjektů nevystupuje na rozdíl od vztahů veřejnoprávních v pozici nositele autoritativně vykonávané svrchované veřejné moci. V důsledku toho se jako ústřední princip ovládající oblast občanskoprávních vztahů prosazuje zásada rovného právního postavení jejich subjektů, tedy jak fyzických, tak právnických osob (včetně státu, který má v občanskoprávních vztazích postavení jako kterákoli jiná právnická osoba srov. § 21 ObčZ). Občanskoprávní vztahy jako obecné soukromoprávní vztahy jsou založeny na právní rovnosti jejich subjektů, kdy práva a povinnosti těchto subjektů vznikají zásadně na základě projevů vůle vyplývajících z principu jejich autonomie vůle. Naproti tomu vztahy veřejnoprávní jsou založeny na právním postavení nerovném, kdy orgány veřejné moci rozhodují o právech a povinnostech subjektů autoritativně, t. j. rozhodnutí těchto orgánů nejsou na vůli subjektů závislá (srov. blíže Jehlička/Švestka/Škárová a kolektiv: Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 9. vydání 2004, str. 19 20, a řada nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR publikovaných ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky např. usnesení ze dne 23. června 1995, sp. zn. II. ÚS 86/95, svazek 3, č. 15, Nález ze dne 1. prosince 1998, sp. zn. I. ÚS 41/98, svazek 12, č. 147, Nález ze dne 10. listopadu 1998, sp. zn. I. ÚS 229/98, svazek 12, č. 138, či usnesení ze dne 25. listopadu 1993, sp. zn. II. ÚS 75/93, svazek 2, č. 3). Právě posledně uvedené usnesení definuje veřejnou moc jako takovou moc, která autoritativně rozhoduje o právech a povinnostech subjektů, ať již přímo nebo zprostředkovaně. Subjekt, o jehož právech a povinnostech rozhoduje orgán veřejné moci, není v rovnoprávném postavení s tímto orgánem a obsah rozhodnutí tohoto orgánu nezávisí na vůli subjektu.

Pro posouzení, zda je právní vztah, z něhož vyplývá žalobkyní uplatněný nárok, občanskoprávní povahy či nikoli, je tedy podstatné, zda byl založen autoritativně orgánem veřejné moci bez ohledu na vůli žalované (resp. státního podniku, který soudy obou stupňů shodně považovaly za jejího právního předchůdce), nebo zda se při založení práv a povinností z něj vyplývajících mohla volně uplatnit vůle státního podniku. Východiskem úvah v tomto směru musí být skutečnost, že obě půjčky (či návratné finanční výpomoci) byly poskytnuty na základě dohody. Není sporu o tom, že možnost jejich poskytnutí organizacím v působnosti ústředních orgánů vyplývala v té době z § 6 odst. 3 písm. a) zákona č. 163/1989 Sb., tedy z právního předpisu veřejnoprávního charakteru, a že i podmínky, za kterých se tak mohlo stát (výše, splatnost atd.), byly rámcově limitovány normami veřejného práva. Tehdejší Ministerstvo zemědělství a výživy ČSR však nemohlo rozhodnout o poskytnutí půjčky autoritativně, aniž by státní podnik projevil svoji vůli ji přijmout. Záleželo zcela na něm, zda vůbec projeví zájem o poskytnutí finančních prostředků, zda bude požadovat maximální možnou nebo nižší částku a zda bude ochoten respektovat podmínky, za nichž se tyto prostředky poskytují, včetně lhůty splatnosti a dohodnutého půjčovného . Práva a povinnosti vyplývající z právního vztahu mezi státem a státním podnikem, jakkoli mohly vzniknout pouze v rámci vymezeném normami práva veřejného, jsou tedy výsledkem shodných projevů vůle dvou rovnoprávných subjektů, které našly výraz ve dvou dohodách z 25. 7. 1990. Právě tyto dohody jsou základem pro posuzování práv a povinností účastníků a nelze proto souhlasit s názorem žalované, že se jejich právní vztah řídí normami veřejného práva. Spor mezi účastnicemi tedy vyplývá z občanskoprávních vztahů. Pro závěr o tom, že věc patří do pravomoci soudů, zbývá posoudit, zda projednávání a rozhodování těchto občanskoprávních vztahů nepřísluší podle zákona jiným orgánům.

Žalovaná tvrdí, že pokud v době uzavření smluv byl výkon správy dotací podle § 1 odst. 1 písm. a) zákona č. 33/1970 Sb. svěřen finančním správám a v současné době vykonávají správu dotací podle § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 531/1990 Sb. územní finanční orgány, jsou tyto orgány oprávněny též rozhodovat o povinnosti k jejich vrácení a zároveň jsou k jejich vymáhání i aktivně legitimovány. Ani s tímto názorem nelze souhlasit. Správou dotací se podle § 1 odst. 3 zákona č. 33/1970 Sb. rozumí právo kontrolovat jejich použití a v případě neoprávněného použití uložit a vymáhat jejich vrácení. Pojem neoprávněné použití nelze ovšem ztotožňovat s prodlením při vrácení dotace či jejím nevrácením, jak to činí žalovaná. V § 1 odst. 1 písm. b) zákona č. 531/1990 Sb. pak je správa dotace definována jako kontrola účelové dotace, návratné finanční výpomoci, půjček a příspěvků poskytovaných ze státního rozpočtu České republiky a ze státních fondů České republiky a výkon správy odvodů za porušení odvodové kázně podle zvláštního právního předpisu. Stanoví-li tak zvláštní právní předpis, je součástí správy dotací i oprávnění dotace poskytovat. Ze znění tohoto ustanovení už vůbec nelze dovodit, že by zákon svěřoval územním finančním orgánům rozhodování o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci. Opírá-li žalobkyně uplatněný nárok o dohodu občanskoprávní povahy a není-li právním předpisem rozhodování o takovémto nároku svěřeno jiným orgánům, nezbývá než uzavřít, že projednání a rozhodnutí věci náleží podle § 7 odst. 1 OSŘ do pravomoci soudů. S tímto závěrem pak úzce souvisí i nedůvodnost námitky žalované, že aktivní legitimace k vymáhání poskytnuté půjčky svědčí finančnímu úřadu. Jestliže (jak bylo shora uvedeno) územní finanční orgány nejsou zákonem povolány k rozhodování o povinnosti vrátit poskytnutou dotaci, může se vrácení domáhat u soudu jedině ten subjekt, který na základě dohody půjčku poskytl a na jehož účet se státní podnik zavázal půjčenou částku vrátit, t. j. Ministerstvo zemědělství ČR, jež jako organizační složka státu vystupuje v tomto právním vztahu jménem České republiky.

Podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení zakládající tento dovolací důvod je kromě jiného procesní postup odvolacího soudu, který vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by podle § 213 odst. 2 OSŘ zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. ledna 2001, sp. zn. 30 Cdo 1940/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, svazku 1, pod č. C 61).

Podle § 241a odst. 3 OSŘ lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

V daném případě soud prvního stupně přijal skutkový závěr, že dopis z 22. 8. 1995 není svým obsahem uznáním závazku žalované a že navíc RNDr. Ing. J. V. jako generální ředitel žalované nebyl ani k takovému uznání oprávněn, nejen na základě znění dopisu, ale především na základě jeho svědecké výpovědi, kterou, jak vyplývá z posledního odstavce na straně 5 rozsudku z 18. 4. 2003, považoval v rozsahu, v jakém byla citována, za věrohodnou. Svědek V. v ní mimo jiné uvedl, že se svými dopisy snažil odkládat splátky společnosti, že zmíněným dopisem nesledoval uznání částky a že se ani nezabýval tím, zda se jedná o promlčenou pohledávku. Součástí jeho výpovědi bylo i vyjádření, že nebyl oprávněn k uznání dluhu a že za žalovanou nikdy nejednal v záležitostech, které vyžadovaly statutárního zástupce. Odvolací soud dopěl ke zcela odlišným skutkovým závěrům, a to že dopis z 22. 8. 1995 obsahuje uznávací prohlášení, neboť je z něj zřejmá vůle žalované dluh uhradit, a že uznání závazku žalované lze s ohledem na funkci svědka Vytopila považovat za jeho obvyklé jednání. Jeho svědeckou výpověď sice nehodnotil jako nevěrohodnou, ale konstatoval, že právní posouzení listiny je věcí soudu, a proto je irelevantní ta část výpovědi, v níž svědek uvedl, že uznání dluhu svým dopisem nesledoval, a že pokud RNDr. Ing. V. vypověděl, že nebyl k uznání dluhu oprávněn, jde o jeho tvrzení, které nebylo prokázáno. S tímto názorem ale nelze souhlasit.

Podle § 34 ObčZ právní úkon je projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Proto také § 35 odst. 2 ObčZ stanoví, že právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejen podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem. Jak už bylo shora s odkazem na ustálenou judikaturu vysvětleno, je zjišťování obsahu právního úkonu, třeba i za pomoci výkladu projevu vůle, skutkovým zjištěním; právním posouzením je až úvaha o tom, jaká práva či povinnosti z obsahu právního úkonu pro toho, kdo jej činí (případně pro účastníky dvoustranného právního úkonu), plynou. Proto nelze výpověď svědka V., pokud hovoří o tom, k jakým následkům jeho projev vůle směřoval, pominout jako irelevantní. I když tedy nelze přisvědčit námitce žalované, že odvolací soud přehodnotil výpověď svědka V., aniž by ji opakoval, a že tím zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je opodstatněný její poukaz na to, že při hodnocení důkazů v souvislosti s výkladem obsahu dopisu RNDr. Ing. V. z 22. 8. 1995 odvolací soud pominul skutečnosti, které byly prokázány jeho svědeckou výpovědí. Totéž pak lze konstatovat, pokud jde o skutkový závěr, že jednání, jímž mělo dojít k uznání závazku žalované, bylo s ohledem na funkci svědka V. jako jejího generálního ředitele jednáním obvyklým. I v tomto směru vypovídal svědek ve prospěch tvrzení žalované, ale odvolací soud jeho výpověď (z níž se podává, že k uznání dluhu nebyl oprávněn a že za žalovanou nikdy nejednal ve věcech vyžadujících statutárního zástupce) přešel s poznámkou, že se jedná o tvrzení svědka, které nebylo v řízení prokázáno. Tato výpověď tedy (v rozporu s § 125 OSŘ) vůbec nebyla považována za důkaz a z tohoto důvodu nebyla hodnocena, ač z ní vyplynuly skutečnosti, které byly pro rozhodnutí ve věci podstatné.

K výkladu obsahu dopisu z 22. 8. 1995 odvolacím soudem je pak dále třeba poznamenat, že i když lze souhlasit s tím, že dopis splňuje požadavek písemné formy a je z něj zřejmé, jakého závazku se týká, z jeho znění nevyplývá vůle pisatele tento závazek uznat a způsobit tím následky předvídané v § 110 odst. 1 ObčZ a § 558 ObčZ. Formulace dopisu zcela odpovídá tomu, co vypověděl svědek Vytopil, t. j. že jeho úmyslem bylo pouze požádat o poskytnutí splátek a navrhnout v tomto směru uzavření dohody. K platnosti uznání dluhu jako jednostranného právního úkonu dlužníka adresovaného věřiteli je samozřejmě třeba písemná forma, příslib zaplacení dluhu a specifikace dluhu uvedením jeho důvodu a výše, ale samo splnění těchto náležitostí ještě nečiní z právního úkonu uznávací prohlášení, pokud není podloženo též vůlí jednající osoby směřující ke vzniku práv či povinností vyplývajících z § 110 odst. 1, příp. 558 ObčZ. Pokud by v daném případě byl podán důkaz, že svědek V. zmíněným dopisem chtěl projevit vůli uznat závazek žalované se zákonnými důsledky z toho vyplývajícími, nebyla by tato vůle v rozporu s jazykovým projevem v dopise obsaženým a dopis by bylo možno posuzovat jako uznávací prohlášení. Nic takového se ovšem zatím nestalo, a proto za současné důkazní situace nelze než souhlasit se soudem prvního stupně, že dluh žalované, jehož splnění se žalobkyně domáhá, není dluhem uznaným co do důvodu a výše.

Je přirozené, že otázka, zda byl RNDr. Ing. V. oprávněn uznat závazek žalované, bude relevantní jen v případě, že budou dány podmínky pro závěr, že jeho dopis z 22. 8. 1995 je uznávacím prohlášením. Až pak mohou nabýt významu i další dovolací námitky žalované. Těmi se tudíž dovolací soud zatím blíže nezabýval.

Z toho, co je shora uvedeno, vyplývá, že došlo k naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ. Proto Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ napadený rozsudek v přezkoumávaném meritorním výroku a v akcesorických výrocích o nákladech řízení a o soudním poplatku [§ 242 odst. 2 písm. b) OSŘ] zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. listopadu 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu