33 Odo 477/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 477/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce A. M., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. M., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Havlíčkově Brodě pod sp. zn. 8 C 162/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. září 2004, č. j. 17 Co 178/2004-68, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou v konečném znění domáhal po žalovaném zaplacení 30.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku žalovanému uhradil při uzavření zprostředkovatelské smlouvy jako akontaci , která mu měla být vrácena v případě, že žalovaný nesplní dohodnutý závazek. Přestože tato situace nastala, žalovaný žalobci částku 30.000,- Kč nevrátil.

Okresní soud v Havlíčkově Brodě rozsudkem ze dne 9. ledna 2004, č. j. 8 C 162/2003-44, uložil žalovanému povinnost do 15 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobci částku 30.000,- Kč s 5,5 % úrokem z prodlení od 1. 5. 2002 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. září 2004, č. j 17 Co 178/2004-68, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. S výslovným odkazem na § 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu, že neposouzením navrhovaných důkazů byl nesprávně proveden i výklad smluvního ujednání uzavřeného mezi žalobcem a žalovaným, a tím došlo k pochybení soudu 2. stupně při právním posouzení sporné věci . Podle názoru žalovaného v řízení pochybil již soud prvního stupně, když nevzal v úvahu jeho argumenty a odvolací soud toto pochybení nenapravil. Nebyli tak vyslechnuti svědci, které žalovaný navrhl a kteří měli dosvědčit nepravdivost údajů poskytnutých žalobcem. Soudy obou stupňů nevzaly v úvahu příslušné smluvní ujednání a ignorovaly náklady žalovaného při zajištění předmětu smlouvy. Ačkoli právě důvody bránící tomu, aby žalovaný sjednal pro žalobce provozní úvěr v požadované výši, svědčily pro oprávněnost žalovaného ponechat si akontaci od žalobce , soudy se jimi vůbec nezabývaly. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto jako opožděné. Z kopie dovolání zaslané žalobci je totiž zřejmé, že dovolání bylo podáno u soudu prvního stupně dne 7. 2. 2005, přičemž rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného doručen již dne 9. 11. 2004.

Námitka žalobce, že dovolání bylo žalovaným podáno opožděně, není opodstatněná. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Rozsudek odvolacího soudu byl zástupci žalovaného JUDr. Ing. V., advokátu se sídlem v P. 4 Z., S. II/12, doručen dne 8. 11. 2004. Dovolání žalovaného proti tomuto rozsudku bylo předáno k poštovnímu doručení jako zásilka č. R 053675 u pošty Ž. n. D. dne 27. 12. 2004. Protože nebylo sepsáno, resp. podepsáno advokátem a nebyla tak splněna zvláštní podmínka dovolacího řízení, byl žalovaný usnesením ze dne 24. ledna 2005, č. j. 8 C 162/2003-8, soudem prvního stupně vyzván, aby si pro podání dovolání v této věci zvolil zástupcem advokáta a aby jeho prostřednictvím podal řádné dovolání s tím, že nebude-li do 14 dnů od doručení výzvy předložena plná moc zvoleného advokáta a jím sepsané dovolání, Nejvyšší soud dovolací řízení zastaví. Toto usnesení bylo žalovanému doručeno 27. 1. 2005 a on v něm obsažené výzvě vyhověl dne 7. 2. 2005. Dovolání bylo tudíž podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) subjektem k tomu legitimovaným při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Bylo proto namístě zabývat se přípustností tohoto dovolání.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, může být přípustnost dovolání zvažována výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. K přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné; samy o sobě tyto vady i kdyby byly dány přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají.

I když žalovaný v dovolání argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci dospěl soud prvního stupně a s nimiž se odvolací soud ztotožnil. Je totiž přesvědčen, že pokud by soudy provedly všechny jím navržené důkazy, které odmítly pro nadbytečnost, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by mu přiznat právo ponechat si akontaci, kterou podle zprostředkovatelské smlouvy od žalobce přijal. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně a neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá.

Jak již bylo shora vyloženo, správnost rozsudku odvolacího soudu z hlediska výtek, které žalovaný v dovolání uplatnil, nepřísluší dovolacímu soudu přezkoumat, neboť skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, případně že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

Protože ani přípustnost dovolání proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení, nelze dovodit ze žádného ustanovení občanského soudního řádu, je nepochybné, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud proto toto dovolání aniž se mohl věcí dále zabývat jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy náklady žalobce související s podáním vyjádření k dovolání nebyly shledány účelně vynaloženými. Dovolání žalovaného totiž bylo odmítnuto ze zcela jiného důvodu, než pro žalobcem namítanou opožděnost.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 27. dubna 2005



JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu