33 Odo 477/2004
Datum rozhodnutí: 18.05.2005
Dotčené předpisy: § 109 předpisu č. 40/1964Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 477/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně Č. r. Ú. p. z. s. v. v. m. proti žalovaným: 1) F. Š., a 2) M. Š., o zaplacení částky 120.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Hodoníně pod sp. zn. 5 C 542/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2003, č. j. 38 Co 96/2002-43, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 16. října 2003, č. j. 38 Co 96/2002-43, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Hodoníně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 1. února 2002, č. j. 5 C 542/2001-24, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 120.000,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že na základě smlouvy o poskytnutí státního příspěvku na individuální bytovou výstavbu ze dne 3. května 1990, kterou s nimi uzavřel tehdejší Okresní národní výbor v H. (dále jen národní výbor ), byl žalovaným podle § 17 vyhlášky č. 136/1985 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků v osobním vlastnictví, ve znění pozdějších předpisů, poskytnut státní příspěvek na nadstavbu domu č. p. 180 na parcele č. 222 v kat. úz. R. v celkové výši 120.000,- Kč. V bodě 4. smlouvy se žalovaní mimo jiné zavázali, že rodinný domek po dobu 10 let od uzavření smlouvy, nejméně 8 let od kolaudace, nepřevedou bez souhlasu národního výboru na jiného a do uplynutí této doby jej budou užívat k trvalému bydlení. Pro případ, že nebude dodržena některá z těchto podmínek, se žalovaní v bodě 6. smlouvy zavázali tuto skutečnost národnímu výboru neprodleně oznámit a poskytnutý příspěvek do 30 dnů poté národnímu výboru vrátit. Současně vyslovili souhlas s tím, že národní výbor je oprávněn vrácení příspěvku požadovat i tehdy, zjistí-li nedodržení některé z podmínek sám, a to i když žalovaní nesplní shora uvedenou oznamovací povinnost. Tato smlouva byla registrována Státním notářstvím v H. dne 3. května 1990 pod sp. zn. R III 1384/90. Nadstavba domu č. p. 180 v R. byla kolaudována rozhodnutím odboru výstavby Městského úřadu ve S. z 28. 11. 1991, č. j. Výst. 4/1924/91-KRO. Rozhodnutím téhož orgánu z 28. 6. 1993 č. j. 20/594/93-SP, byla povolena změna užívání nadstavby uvedeného domu na provozovnu bar , přičemž mezi účastníky nebylo sporu o tom, že takto je nadstavba též fakticky užívána. Soud prvního stupně pak dospěl k závěru, že žalovaným vznikla povinnost vrátit poskytnutý státní příspěvek, jelikož užíváním nadstavby jako provozovny baru nedodrželi svůj závazek užívat rodinný domek po dohodnutou dobu k trvalému bydlení. S jejich námitkou, že pokud užívají k podnikání jen nadstavbu, nedošlo k porušení závazku užívat k trvalému bydlení rodinný domek, se soud prvního stupně neztotožnil s odůvodněním, že nadstavba není samostatnou věcí, nýbrž součástí rodinného domku ve smyslu § 120 občanského zákoníku, a proto je třeba splnění či nesplnění závazku posuzovat ve vztahu k domku jako celku. Důvodnou pak neshledal ani námitku promlčení nároku žalobkyně. Otázku promlčení posoudil podle § 101 a § 102 občanského zákoníku a uzavřel, že právo žalobkyně se promlčuje v obecné tříleté promlčecí době počítané ode dne, kdy bylo právo u žalovaných uplatněno, t. j. od 10. 4. 2000, kdy žalovaní obdrželi výzvu ke vrácení příspěvku.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. října 2003, č. j. 38 Co 96/2002-43, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Závěr soudu prvního stupně, že žalovaní porušili smluvní ujednání, považoval za správný, ale neztotožnil se s právním posouzením otázky promlčení nároku žalované na vrácení státního příspěvku. Na daný případ totiž nedopadá (z důvodů, které odvolací soud blíže rozvedl) ustanovení § 102 občanského zákoníku a počátek běhu promlčecí doby se řídí obecnou právní úpravou § 101 občanského zákoníku, tedy promlčecí doba počíná běžet ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Tímto dnem byl i za situace, kdy žalovaní nesplnili svoji oznamovací povinnost vyplývající z bodu 6. smlouvy, den, kdy došlo fakticky ke změně užívání nadstavby domku na provozovnu bar ; nejpozději lze ovšem vázat počátek běhu promlčecí doby na rozhodnutí o povolení změny užívání nadstavby, neboť již tehdy měl žalobce možnost (a povinnost) požadovat neprodlené vrácení poskytnutého příspěvku. Promlčecí doba tedy uplynula v roce 1996 a z tohoto důvodu nelze žalobkyni uplatněný nárok přiznat.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z nesprávného právního názoru, neboť nebyla správně posouzena otázka promlčení. Poukázala na to, že uplatnila právo zajištěné omezením převodu nemovitostí, na které se podle § 109 občanského zákoníku vztahuje desetiletá promlčecí doba. Proto pokud podle názoru odvolacího soudu lze počátek běhu promlčecí doby vázat nejpozději na rozhodnutí o povolení změny užívání nadstavby (28. 6. 1993), je žaloba podaná v roce 2001 včasná a nárok žalobkyně není promlčen. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b), odst. 4 a v § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně vymezila, a dospěl k závěru, že její dovolání je opodstatněné.

Žalobkyně uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 874 občanského zákoníku v současném znění práva a povinnosti z omezení převodu nemovitosti, jež vzniklo před účinností zákona č. 509/1991 Sb., se řídí dosavadními předpisy.

Podle § 58 odst. 1 občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 509/1991 Sb. (dále jen ObčZ ) může věřitel zajistit uspokojení své pohledávky písemnou smlouvou uzavřenou s dlužníkem, kterou dlužník bere na sebe povinnost, že nepřevede svou nemovitost bez souhlasu věřitele na jiného, dokud pohledávka nebude uspokojena. Podle odst. 2 téhož ustanovení ke smlouvě je třeba její registrace státním notářstvím. Omezení převodu vznikne okamžikem registrace.

Podle § 101 ObčZ pokud není v dalších ustanoveních uvedeno jinak, je promlčecí doba tříletá a běží ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé. Podle § 109 věty prvé ObčZ se právo zajištěné omezením převodu nemovitosti promlčuje za deset let.

Odvolací soud posoudil otázku, v jaké lhůtě se promlčuje právo žalobkyně na vrácení státního příspěvku, podle § 101 ObčZ a svůj závěr, že došlo k promlčení tohoto práva, opřel o názor, že promlčecí doba, počítaná ode dne, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, činí tři roky. Se žalobkyní je ovšem nutno souhlasit, pokud namítá, že odvolací soud pominul zajištění závazku žalovaných omezením převodu nemovitosti. Ujednání bodu 4. smlouvy, v němž se žalovaní zavázali, že po dohodnutou dobu nepřevedou rodinný domek, na jehož nadstavbu byl státní příspěvek poskytnut, bez souhlasu národního výboru na jiného, totiž není ničím jiným než smlouvou o zajištění závazku omezením převodu nemovitosti uzavřenou podle § 58 odst. 1 ObčZ. Smlouva byla registrována Státním notářstvím v H. a okamžikem registrace vzniklo omezení převodu nemovitosti, jehož důsledkem, pokud jde o promlčení, je skutečnost, že podle § 109 věty prvé ObčZ se právo takto zajištěné promlčuje nikoli v obecné tříleté promlčecí době, nýbrž v době desetileté, počítané rovněž ode dne, kdy bylo možno právo uplatnit poprvé.

Jestliže tedy odvolací soud vycházel z toho, že uplatněné právo je promlčeno, protože nebylo uplatněno ve tříleté promlčecí době podle § 101 ObčZ, aplikoval na zjištěný skutkový stav jiný právní předpis, než který na něj dopadá. Jeho rozhodnutí tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci, čímž je naplněn žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nejvyššímu soudu ČR tudíž nezbylo, než napadený rozsudek podle § 243b odst. 2 věty za středníkem OSŘ zrušit a podle odst. 3 věty prvé téhož ustanovení vrátit věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle § 226 odst. 1 ve spojení s § 243d odst. 1 věty prvé OSŘ bude v dalším průběhu řízení odvolací soud vázán právním názorem, který dovolací soud v tomto rozsudku vyslovil. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (věta druhá téhož ustanovení).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 18. května 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu