33 Odo 471/2006
Datum rozhodnutí: 28.04.2008
Dotčené předpisy: § 580 předpisu č. 40/1964Sb., § 582 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 471/2006

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce F. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému P. K., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 50.000,- Kč a smluvní pokuty, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 4 C 317/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2005, č. j. 7 Co 2526/2005-151, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 21. prosince 2005, č. j. 7 Co 2526/2005-151, a rozsudek Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 28. července 2005, č. j. 4 C 317/2004-121, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2005, č. j. 4 C 317/2004-128, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 50.000,- Kč představující nedoplatek části kupní ceny, již se žalovaný zavázal žalobci uhradit na základě kupní smlouvy uzavřené dne 12. 2. 2003, jakož i sjednané smluvní pokuty.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 28. července 2005, č. j. 4 C 317/2004-121, ve znění opravného usnesení ze dne 14. září 2005, č. j. 4 C 317/2004-128, žalobu o zaplacení částky 50.000,- Kč s 0,5 % úrokem z prodlení denně z částky 20.000,- Kč od 16. 10. 2003 do zaplacení a s 0,5 % úrokem denně z částky 30.000,- Kč od 17. 11. 2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobce Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 21. prosince 2005, č. j. 7 Co 2526/2005-151, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobce jako prodávající a žalovaný jako kupující uzavřeli dne 12. 2. 2003 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl prodej blíže specifikovaného movitého zařízení restaurace S. v J. H. (dále též kupní smlouva ) za kupní cenu 155.000,- Kč. Její splatnost sjednali ve splátkách tak, že 95.000,- Kč bude zaplaceno do 10. 3. 2003, 30.000,- Kč do 15. 10. 2003 a zbývajících 30.000,- Kč do 15. 10. 2004. Účastníci si zároveň v článku 5 smlouvy dohodli, že druhou a třetí splátku splní kupující prodávajícímu poskytnutím služeb - výkonem práce samostatného kuchaře v restauraci H. d. s ohodnocením 55,- Kč za hodinu, s tím, že prodávající musí službu objednat písemně nejpozději do 15. dne měsíce předcházejícího měsíci, ve kterém má dojít k plnění. Právo objednat služby má prodávající v době od 18. 4. 2003 do 15. 10. 2003 a od 20. 4. 2004 do 15. 10. 2004. Pokud prodávající plnění nevyčerpá formou služeb, je nedoplatek splátky 30.000,- Kč splatný k 15. 10. 2003 a nedoplatek další splátky 30.000,- Kč k 15. 10. 2004. Pro případ nesplnění včasnosti plateb si účastníci dohodli smluvní úrok z prodlení 0,5 % z dlužné částky denně. Žalovaný zaplatil žalobci na kupní cenu částky 50.000,- Kč dne 20. 2. 2003, 40.000,- Kč dne 26. 2. 2003 a 15.000,- Kč dne 1. 4. 2003, dosud mu dluží 50.000,- Kč. Žalovaný se žalobě bránil tvrzením, že žalovaná pohledávka zanikla započtením jeho pohledávky za žalobcem, kterou nabyl smlouvou o postoupení pohledávky; žalobce existenci započítávané pohledávky popíral. Z dalšího provedeného dokazování soud prvního stupně zjistil (a odvolací soud toto zjištění převzal), že žalobce uzavřel dne 25. 4. 2001 se společností G. C. L., a. s. leasingovou smlouvu, jejímž předmětem bylo užívání vozidla zn. C. ZX 2.0 TD (dále též předmětné vozidlo ) v pořizovací ceně 139.000,- Kč. Ve smlouvě se žalobce zavázal zaplatit akontaci (zálohu na splátky a administrativní poplatek) ve výši 65.700,- Kč a dále pravidelně splácet měsíční splátky po 4.642,- Kč. Žalobce posléze smlouvu ukončil a vozidlo koupil. Soudy po zhodnocení provedených důkazů konstatovaly, že z žádného provedeného důkazu nevyplynulo, že žalobce leasingovou smlouvu uzavíral za otce žalovaného na základě plné moci či příkazní smlouvy. Otec žalovaného M. K. půjčil žalobci na zaplacení akontace a registračního poplatku částku 68.000,- Kč a dne 1. 1. 2002 spolu uzavřeli dohodu o užívání vozidla a převodu leasingových nákladů, v níž projevili vůli upravit vztahy do budoucna tak, že otec žalovaného bude užívat vozidlo a za žalobce bude leasingové společnosti platit splátky. Z dohody nevyplývá, že žalobce a otec žalovaného projevili vůli upravit práva a povinnosti vzniklé mezi nimi před uzavřením této dohody a že otec žalovaného uhradí akontaci. Závěr, že otec žalovaného půjčil žalobci částku 68.000,- Kč, není zpochybňován ani obsahem spisů vedených u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod spisovými značkami 4 C 394/2004 a 4 C 584/2004, na něž žalobce poukazoval. Žalobce otci žalovaného půjčku nevrátil. Dne 12. 10. 2003 otec žalovaného jako postupitel uzavřel se žalovaným jako postupníkem písemnou smlouvu o postoupení pohledávky, jíž mu postoupil pohledávku za žalobcem ve výši 60.000,- Kč ze smlouvy o půjčce poskytnuté otcem žalovaného žalobci dne 10. 5. 2001. Žalovaný dne 17. 10. 2003 písemně oznámil žalobci, že uzavřel smlouvu o postoupení pohledávky ve výši 60.000,- Kč a že z této pohledávky započítává na splátku kupní ceny splatnou k 15. 10. 2003 částku 30.000,- Kč. Při jednání u soudu dne 27. 7. 2005 žalovaný započetl na pohledávku žalobce 20.000,- Kč.

Z takto zjištěného skutkového stavu oba soudy shodně dovodily, že žalovaný nesplnil svou povinnost z platně uzavřené kupní smlouvy zaplatit žalobci celou kupní cenu a že žalobce má právo na úhradu jejího nedoplatku v částce 50.000,- Kč (§ 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen obč. zák. ). Odvolací soud přisvědčil též právnímu závěru soudu prvního stupně, že otec žalovaného M. K. na základě platně uzavřené smlouvy podle § 657 obč. zák. půjčil žalobci částku 68.000,- Kč na zaplacení akontace podle leasingové smlouvy, kterou žalobce uzavřel dne 25. 4. 2001 s leasingovou společností. Dne 12. 10. 2003 smlouvou uzavřenou v souladu s § 524 obč. zák. postoupil otec žalovaného žalovanému pohledávku z této půjčky za žalobcem ve výši 60.000,- Kč. Odvolací soud stejně jako soud prvního stupně uzavřel, že žalovaná pohledávka ve výši 50.000,- Kč zanikla započtením existující pohledávky žalovaného podle § 580 obč. zák. Právní úkon žalovaného směřující k započtení, pokud jde o částku 30.000,- Kč, byl žalobci doručen dne 17. 10. 2003 a ve vztahu k částce 20.000,- Kč byl učiněn při jednání soudu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Napadá v něm správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná pohledávka zanikla započtením pohledávky, kterou žalovaný nabyl smlouvou o postoupení pohledávky od svého otce, námitkou, že otec žalovaného mu žádnou částku nepůjčil, a proto nemohl mít za ním z tohoto titulu pohledávku. Má zato, že důkazy provedenými v řízení bylo prokázáno, že zájem o získání vozidla měl otec žalovaného, který však nemohl uzavřít leasingovou smlouvu. Proto se účastníci dohodli, že leasingovou smlouvu sice uzavře svým jménem on, avšak vozidlo bude užívat otec žalovaného. Tuto původně ústní dohodu vyjádřili písemnou formou v listině ze dne 1. 1. 2002. Částka 65.700,- Kč, kterou mu otec žalovaného v den sepsání leasingové smlouvy předal, proto nebyla půjčkou, neboť ji použil v jeho prospěch; akontace není ničím jiným než zálohou na splátky. Připomněl, že soud prvního stupně v dalších sporech vedených mezi ním a otcem žalovaného posoudil dohodu o užívání vozidla a o převodu leasingových nákladů jako platný závazek a přisoudil mu nároky uplatněné v souvislosti s tím, že otec žalovaného za něho neplatil splátky leasingové společnosti. Protože otec žalovaného neměl za ním z titulu půjčky žádnou pohledávku, nemohl ji coby věřitel platně postoupit žalovanému a žalovaný nemohl neexistující pohledávku započíst na žalovanou pohledávku a přivodit tím její zánik. Odvolacímu soudu vytkl, že stejně jako soud prvního stupně pominul, že uplatnil nejen nárok na jistinu, ale i na úroky z prodlení. Pokud by skutečně existovala pohledávka, kterou žalovaný uplatnil k započtení dopisem ze dne 15. 10. 2003, mohla žalovaná pohledávka zaniknout až po započtení (ne dříve) a do té doby běžel úrok z prodlení sjednaný v kupní smlouvě. Soudy mu proto měly přiznat úrok z prodlení narostlý do doby, kdy zanikla jistina započtením. Z uvedených důvodů navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu. Námitky žalobce k úrokům nepovažuje za opodstatněné, neboť podle ujednání v kupní smlouvě byla druhá splátka splatná do 15. 10. 2003 a třetí do 15. 10. 2004; požadované úroky s tímto ujednáním nekorespondují. Protože dovolání nepovažuje za přípustné, navrhuje je odmítnout.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění - dále jen o. s. ř. ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dále zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán, je upravena v § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci zásadní význam po právní stránce, lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží k řešení otázek právních, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zvažuje-li dovolací soud přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. (tak jako v tomto případě), je povinen převzít skutkový stav, ze kterého vycházel při právním posouzení věci odvolací soud.

Žalobce v dovolání napadá především správnost závěru odvolacího soudu, že žalovaná pohledávka zanikla započtením pohledávky žalovaného. Jeho výhrada je však založena na kritice skutkových zjištění, z nichž odvolací soud při právním posouzení vyšel. Namítá-li, že z provedených důkazů jednoznačně vyplývá, že částka předaná mu otcem žalovaného nebyla půjčkou, ale plněním podle dohody, kterou uzavřeli dne 1. 1. 2002 (a co bylo jejím obsahem), že tedy předmětem smlouvy o postoupení byla neexistující pohledávka a že žalovaný neměl co započíst, uplatnil tím dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobce tím polemizuje se správností (úplností) skutkových závěrů odvolacího soudu, které učinil na základě vadného hodnocení provedených důkazů. Namítá, že kdyby odvolací soud vyšel z odlišného skutkového závěru (z jeho vlastní skutkové verze), že otec žalovaného mu předáním částky 65.700,- Kč neposkytoval půjčku, nýbrž splnil závazek z jimi uzavřené dohody, musel by návazně dospět k jinému (správnému) právnímu závěru, a sice že jeho pohledávka za žalovaným z kupní smlouvy nemohla zaniknout započtením neexistující pohledávky.

Námitka žalobce, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku, k jakému okamžiku zanikla žalovaná pohledávka v důsledku započtení pohledávky žalovaného, vystihuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Protože z dále uvedených důvodů odvolací soud tuto nastolenou právní otázku posoudil v rozporu s hmotným právem, shledal dovolací soud k jejímu řešení dovolání přípustným. Po přezkoumání rozsudku podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 580 obč. zák. mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.

Podle § 582 odst. 2 věty druhé obč. zák. proti splatné pohledávce nelze započíst pohledávku, která ještě není splatná.

Z hlediska hmotného práva je započtení (kompenzace) jedním ze způsobů zániku vzájemně se kryjících pohledávek dlužníka a věřitele. Základním předpokladem započtení je vzájemnost pohledávek. To znamená, že musí jít o dva závazky mezi týmiž subjekty, kdy věřitel jedné pohledávky je zároveň dlužníkem druhé a naopak. Ke kompenzaci je třeba, aby jeden z účastníků učinil projev k započtení adresovaný druhému z nich. K zániku započítávaných pohledávek dochází k okamžiku, kdy se setkaly. Rozhodující je proto jejich splatnost, a nikoli, kdy která vznikla, případně kdy byl kompenzační projev učiněn. Právní teorie i soudní praxe je zajedno v tom, že při zápočtu dospělých pohledávek je okamžikem jejich setkání okamžik splatnosti pohledávky později splatné; v tomto okamžiku (při splnění dalších zákonných předpokladů) dojde k zániku pohledávek následkem započtení, a to v rozsahu, v jakém se vzájemně kryjí. Zápočet nesplatné pohledávky na pohledávku splatnou jednostranným úkonem věřitele je ze zákona vyloučen. Naopak možnost jednostranně započíst splatnou pohledávku proti pohledávce, která ještě není splatná, připustil Nejvyšší soud ČR ve svém rozsudku ze dne 31. ledna 2006, sp. zn. 32 Odo 1143/2004, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 90/2006, v němž vyslovil právní názor, že zánik pohledávek v takovém případě nastane okamžikem, kdy projev vůle směřující k započtení dojde věřiteli pohledávky, která ještě není splatná.

V daném případě odvolací soud při právním posouzení otázky zániku žalované pohledávky započtením vzájemné pohledávky žalovaného vycházel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, že účastníci si v kupní smlouvě smluvili splatnost druhé splátky kupní ceny do 15. 10. 2003 a třetí do 15. 10. 2004. Projev k započtení své pohledávky na splátku kupní ceny ve výši 30.000,- Kč splatnou k 15. 10. 2003 učinil žalovaný dne 17. 10. 2003 a na splátku splatnou k 15. 10. 2004 v rozsahu 20.000,- Kč dne 27. 7. 2005. Jestliže se odvolací soud nezabýval tím, zda a kdy se pohledávka žalovaného stala splatnou, zda tedy žalovaný proti splatné pohledávce žalobce započetl svou splatnou pohledávku, je jeho právní posouzení otázky zániku vzájemných pohledávek následkem započtení neúplné a tudíž nesprávné. Odvolací soud se vlastně k otázce, ke kterému okamžiku zanikla žalovaná pohledávka, nikterak nevyslovil a konkrétní právní závěry k neopodstatněnosti nároku na zaplacení úroku z prodlení (zřejmě smluvní pokuty) neučinil; alespoň z odůvodnění jeho rozsudku nic takového neplyne.

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu zrušil; vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i je a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta druhá o. s. ř.). V jeho průběhu bude soud prvního stupně, případně soud odvolací (s výhradou změny skutkových zjištění) vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. dubna 2008



JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu