33 Odo 452/2004
Datum rozhodnutí: 23.11.2004
Dotčené předpisy: § 774 předpisu č. 40/1964Sb., § 37 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 odst. 2 předpisu č. 40/1964Sb., § 35 odst. 3 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 452/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. S., zastoupené, advokátem, proti žalovanému V. Š., zastoupenému, advokátkou, o zaplacení částky 25.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 7 C 48/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 19 Co 214/2002-50, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 19 Co 214/2002-50, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soudu v Prostějově (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. května 2002, č. j. 7 C 48/2002-38, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 25.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení od 5. 11. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že 31. 10. 2000 uzavřel žalovaný jako zprostředkovatel s F. K. jako zájemkyní zprostředkovatelskou smlouvu, jíž se zavázal vyvíjet za provizi činnost směřující k tomu, aby zájemkyně mohla uzavřít smlouvu o převodu členských práv a s tím spojené užívání blíže specifikovaného družstevního bytu v K. na H. se třetí osobou. Podle listiny z 1. 12. 2000, podepsané oběma účastníky, převzal žalovaný od žalobkyně tohoto dne částku 50.000- Kč jako zálohu na odměnu za zprostředkování převodu členských práv k tomuto družstevnímu bytu a koupě garáže, a to za celkovou cenu 600.000,- Kč. Smlouva o převodu členských práv a o koupi garáže měla být podle této listiny uzavřena do 28. 2. 2001. Současně bylo dohodnuto, že nedojde-li do tohoto termínu k podpisu smlouvy ze strany kupujícího (žalobkyně), stává se složená záloha vzájemně sjednanou pokutou a připadá realitní kanceláři žalovaného. Žalobkyně se dále zavázala zaplatit žalovanému v případě odstoupení od smlouvy smluvní pokutu 50.000,- Kč. K uzavření smlouvy o převodu členských práv a o prodeji garáže nakonec nedošlo a žalovaný vrátil žalobkyni polovinu složené částky ve výši 25.000,- Kč. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaný byl jako zprostředkovatel v právním vztahu pouze s F. K., nikoli se žalobkyní. Listinu z 1. 12. 2000 nazvanou potvrzení o přijetí zálohy a dohoda o smluvní pokutě nelze podle jejího obsahu považovat za zprostředkovatelskou smlouvu, v níž by žalobkyně vystupovala jako zájemkyně, a tak pokud na základě této listiny žalovaný od žalobkyně převzal určitý finanční obnos, stalo se tak bez právního důvodu a žalovaný se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Proto bylo žalobě s poukazem na § 451 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) vyhověno.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. listopadu 2003, č. j. 19 Co 214/2002-50, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Převzal skutkový stav, jak jej zjistil soud prvního stupně, ale zaujal názor, že listina z 1. 12. 2000 svědčí o uzavření smlouvy, podle níž měl žalovaný žalobkyni zprostředkovat převod členských práv k družstevnímu bytu a koupi garáže za dohodnutou cenu 600.000,- Kč. Jestliže se žalobkyně zavázala, že v případě, kdy z důvodů spočívajících na její straně nebude smlouva o převodu členských práv a koupi garáže uzavřena do 28. 2. 2001, zůstává částka 50.000,- Kč realitní kanceláři žalovaného, a jestliže mezi účastníky bylo nesporné, že smlouva v tomto termínu z důvodů na straně žalobkyně skutečně uzavřena nebyla, nemá žalobkyně na vrácení žalované částky nárok.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu dále jen OSŘ ] a že se navíc opírá o nesprávná skutková zjištění (§ 241a odst. 3 OSŘ). Vyslovila přesvědčení, že pokud žalovaný uzavřel zprostředkovatelskou smlouvu s F. K., nemohl platně uzavřít takovouto smlouvu ohledně stejného bytu a garáže i se žalobkyní. To vyplývá z obecných občanskoprávních zásad, podle nichž je zprostředkovatel povinen chránit zájmy svého klienta a vystupovat v jeho prospěch, což není možné v případě, kdy jsou jeho klienty obě strany uvažované smlouvy. Zájmy těchto stran jsou totiž vždy alespoň zčásti ve vzájemném rozporu. Uzavření zprostředkovatelské smlouvy s oběma stranami zprostředkovávané smlouvy je v rozporu s § 265 obchodního zákoníku a takovýto právní vztah nepožívá právní ochrany. Podle žalobkyně odvolací soud pochybil i v tom, že považoval listinu z 1. 12. 2000 za zprostředkovatelskou smlouvu, neboť neobsahuje ujednání o provizi jako základní náležitost takovéhoto smluvního typu. Částka 50.000,- Kč složená žalobkyní je zálohou na odměnu za zprostředkování a zálohou na kupní cenu a z takto neurčitého ujednání nelze ani výkladem výši zprostředkovatelské odměny dovodit. Listina ostatně nemá náležitosti smlouvy ani po formální stránce, neboť z ní není vůbec zřejmé, že jde o smlouvu, a chybí i označení smluvních stran. Z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, zda má žalobkyně platit částku 50.000,- Kč z důvodu odstoupení od smlouvy (článek I. listiny z 1. 12. 2000) nebo z titulu smluvní pokuty podle článku II. Vůbec už neodpovídá obsahu spisu závěr odvolacího soudu, že mezi stranami bylo nesporné, že smlouva nebyla do 28. 2. 2001 uzavřena z důvodů na straně žalobkyně, neboť žalobkyně byla připravena smlouvu uzavřít, ovšem nestalo se tak proto, že převodkyně F. K. byla v nemocnici a posléze zemřela. Žalobkyně pak ještě poukázala na judikaturu dovolacího soudu, podle níž nelze platně sjednat smluvní pokutu pro případ odstoupení od smlouvy, a na to, že podle článku II. listiny z 1. 12. 2000 měla smluvní pokuta připadnout žalovanému a prodávající, což je rovněž neurčitým a tudíž neplatným ujednáním, a navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se ztotožnil se skutkovými a právními závěry odvolacího soudu a navrhl, aby dovolání žalobkyně bylo jako zjevně bezdůvodné odmítnuto.

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny další zákonem vyžadované podmínky (§ 241, § 241a odst. 1 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a nic takového neplyne ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalobkyně ve svém opravném prostředku vymezila, a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.

Podle § 241a odst. 3 OSŘ je-li dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení, lze dovolání podat též z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Takováto situace nastává tehdy, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá ustanovení § 132 OSŘ proto, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, že v hodnocení důkazů, popř. poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z § 133 až 135 OSŘ. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro skutkový závěr o věci a tím i pro posouzení věci z hlediska hmotného, případně i procesního práva. Žalobkyně zpochybnila skutkový závěr, že smlouva o převodu členských práv a koupi garáže nebyla uzavřena do 28. 2. 2001 z důvodů na její straně, který odvolací soud přijal s odůvodněním, že tato skutečnost byla mezi účastníky nesporná, a této její dovolací námitce je nutno přisvědčit. Podle § 120 odst. 4 OSŘ sice soud může vzít za svá skutková zjištění shodná tvrzení účastníků, ale k ničemu takovému v této věci nedošlo. Už v žalobě žalobkyně tvrdila, že k převodu členských práv a povinností nedošlo, neboť převodkyně zemřela. Při jednání soudu prvního stupně 14. 5. 2002 žalovaný uvedl, že k převodu bytu do dohodnutého data nedošlo proto, že žalobkyně neměla finanční prostředky. Žalobkyně sice připustila, že k 28. 2. 2001 neměla kupní cenu na byt k dispozici, ale současně tvrdila, že po ústní dohodě se žalovaným byla lhůta pro uzavření smlouvy prodloužena o 14 dnů a že 7. 3. 2001 již měla k dispozici 440.000,- Kč, které dostala za prodej svého bytu. Znovu pak poukázala na to, že osoba, která na ni měla členská práva převést, zemřela. Při jednání odvolacího soudu pak z přednesů zástupců procesních stran nevyplynulo v tomto směru nic nového. Rozhodně tedy nelze dovodit, že účastníci učinili nespornou skutečnost, že smlouva o převodu členských práv a koupi garáže nebyla uzavřena včas z důvodů, které spočívaly na straně žalobkyně. Odvolací soud tudíž vzal v úvahu skutečnosti, které nevyplynuly z provedených důkazů či z přednesů účastníků ani jinak nevyšly v řízení najevo, přičemž se jedná o skutečnosti podstatné pro skutkový závěr o věci i pro její právní posouzení. Proto je žalobkyní uplatněný dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ dán.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze v dovolání namítnout, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. V daném případě vybudoval odvolací soud svůj právní závěr o nedůvodnosti žaloby na názoru, že mezi účastníky došlo k uzavření zprostředkovatelské smlouvy, jejíž součástí bylo ujednání o smluvní pokutě, přičemž je zřejmé, že jak smlouvu samotnou, tak ujednání o smluvní pokutě považoval za platné právní úkony. Tento právní názor však není správný. S ohledem na to, že nebylo ani tvrzeno, že se žalobkyně a žalovaný dohodli podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku na tom, že se jejich smlouva bude řídit tímto právním předpisem, je nutno platnost zprostředkovatelské smlouvy posuzovat podle občanského zákoníku (§ 774 a násl. ObčZ a obecná ustanovení občanského zákoníku o právních úkonech). Podle § 774 ObčZ se zprostředkovatelskou smlouvou zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele. Podle § 775 věty před středníkem ObčZ patří zprostředkovateli odměna v dohodnuté výši. Pojmovými znaky zprostředkovatelské smlouvy je určení stran, určení smlouvy, kterou zájemce hodlá uzavřít, a určení výše odměny zprostředkovatele. Tato smlouva může být uzavřena ústně i písemně, jelikož zákon pro ni nepředepisuje žádné formální požadavky. Listina z 1. 12. 2000, z níž žalovaný i odvolací soud dovozují uzavření zprostředkovatelské smlouvy mezi účastníky, sice neobsahuje výslovné označení smluvních stran, ale tento nedostatek by s ohledem na to, že písemná forma této smlouvy není obligatorní, nečinil smlouvu neplatnou. V této listině je ale dohodnuto, že částka 50.000,- Kč, jejíž přijetí žalovaný kvituje, představuje jednak zálohu na odměnu za zprostředkování členských práv a družstevního bytu , jednak zálohu na úhradu kupní ceny za převod členských práv a družstevního bytu , aniž by bylo určeno, kolik z toho představuje záloha na kupní cenu a kolik záloha na odměnu a kolik bude činit konečná výše zprostředkovatelské odměny. Takovéto určení výše odměny zprostředkovatele je ovšem ve smyslu § 37 odst. 1 ObčZ neurčité, neboť v tomto směru je věcný obsah písemné smlouvy nejednoznačný a tento nedostatek nelze překlenout ani za použití výkladových pravidel uvedených v § 35 odst. 2 a 3 ObčZ. Žádný z účastníků pak ani netvrdí, že by výše odměny byla jednoznačně a tedy určitým způsobem dohodnuta ústní formou, a tak nezbývá než uzavřít, že ujednání o výši odměny je pro neurčitost podle § 37 odst. 1 ObčZ neplatné. Toto ujednání samozřejmě nelze oddělit od ostatního obsahu smlouvy, jelikož se týká jedné z jejích podstatných náležitostí, a tak ve smyslu § 41 ObčZ je neplatná celá smlouva. Ujednání o smluvní pokutě má zajišťovací charakter a je závislé na existenci hlavního závazku, který je jím zajištěn. Proto pokud by platně nevznikl hlavní závazek, nemohly by nastat účinky ujednání o smluvní pokutě, i kdyby samo o sobě nevykazovalo vady, jelikož nemohlo dojít k porušení smluvní povinnosti. Je tedy zřejmé, že odvolací soud nesprávně vyložil použitý právní předpis, když považoval uzavřenou zprostředkovatelskou smlouvu za platnou a nárok žalovaného na zaplacení smluvní pokuty za opodstatněný, a že je tím naplněn i dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ.

Nejvyšší soud ČR proto, aniž se musel zabývat dalšími dovolacími námitkami žalobkyně zpochybňujícími samotné uzavření zprostředkovatelské smlouvy a její platnost, podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. listopadu 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu