33 Odo 431/2005
Datum rozhodnutí: 20.03.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 431/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně C. P. a. s. zastoupené advokátkou, proti žalované M. I., zastoupené advokátem, o částku 78.842,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 4 C 189/2001, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. srpna 2004, č. j. 15 Co 46/2004-137, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 4.165,- Kč k rukám JUDr. M. Č., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 78.842,80 Kč s příslušenstvím s tvrzením, že tuto částku žalované půjčila na základě smlouvy uzavřené v listopadu 1999 v souvislosti s úhradou nákladů léčebných výdajů žalované nemocnici v Tunisu.

Obvodní soud pro Prahu 3 rozsudkem ze dne 15. září 2003, č. j. 4 C 189/2001-111, žalobu o zaplacení částky 78.842,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 17. 1. 2000 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. srpna 2004, č. j. 15 Co 46/2004-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Oba soudy vyšly mimo jiné ze zjištění, že žalovaná absolvovala dne 7. 4. 1998 lékařský zákrok bandáže žaludku. Po operaci byla zdravá a bez obtíží. Ve dnech 3. 11. - 18. 11. 1999 se účastnila zájezdu do Tunisu. Prostřednictvím cestovní kanceláře uzavřela s Českou pojišťovnou a. s. smlouvu o cestovním pojištění při cestách do zahraničí, s jehož přílohou - všeobecnými pojistnými podmínkami pro pojištění léčebných výloh České pojišťovny a. s. - nebyla seznámena. Podle článku 9 písm. j/ a o/ této přílohy je pojistitel zbaven povinnosti poskytnout pojistné plnění v případě, kdy veškerá léčebná péče souvisí s ošetřením onemocnění, které existovalo před uzavřením pojistné smlouvy, a kdy jde o jakékoliv komplikace, jež se mohou vyskytnout při léčbě onemocnění nebo úrazu, které nejsou kryty tímto onemocněním. V průběhu pobytu byla žalovaná hospitalizována, za což tuniská nemocnice vyúčtovala 2.671,223 TND. Pobyt v nemocnici probíhal za nevyhovujících hygienických podmínek bez poskytnutí smysluplné léčby, v důsledku čehož se žalovaná ocitla ve stavu, který mohl vést bezprostředně k těžkému poškození organizmu. Nemocnice odmítala žalovanou propustit a vrátit jí odebraný pas, dokud nezaplatí náklady na léčbu. Aby žalovaná dosáhla propuštění z nemocnice a návratu do České republiky, podepsala dne 24. 11. 1999 dlužní úpis (v něm se zavázala uhradit do 14 dnů ekvivalent 2.671 TND v české měně asistenční společnosti C., a. s., která jí uvedenou částku zapůjčí za účelem úhrady léčebných výloh). Česká pojišťovna a. s. dne 17. 12. 1999 odmítla pojistné plnění poskytnout s odůvodněním, že jde o tzv. preexistenci, na niž se pojištění nevztahuje. Žalobkyně, ač věděla, že žalovaná nechce tuniské nemocnici zaplatit, dala dne 27. 12. 1999 příkaz bance k úhradě vyúčtovaných nákladů. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soudy shodně dovodily, že žalovaná se žalobkyní za daných skutkových okolností neuzavřela platně jakoukoli smlouvu, z níž by jí vznikla platební povinnost, neboť při podpisu dlužního úpisu nejednala svobodně, nýbrž pod pohrůžkou, že když tak neučiní, nebude z nemocnice propuštěna. Listinu podepsala za situace, kdy byla nezákonně omezena na svobodě odnětím cestovního pasu, ve stavu reálného bezprostředního ohrožení života (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Pokud jde o tvrzenou smlouvu o půjčce, poukázal odvolací soud ještě na to, že platba tuniské nemocnici byla žalobcem poukázána 23. 12. 1999, kdežto žalovaná coby dlužnice z půjčky se dlužním úpisem zavázala k vrácení částky do 14 dnů, tedy dříve, než by jí vůbec byla půjčka poskytnuta. Odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, neboť žalované povinnost zaplatit nemocnici za hospitalizaci a léčbu nevznikla. Léčba prováděná v nemocnici směřovala k těžké zdravotní újmě žalované a náklady narůstaly v důsledku jejího nedobrovolného držení v nemocnici. V případě, že by nárok nemocnice byl oprávněný, byla povinna plnit Česká pojišťovna a. s., protože v této věci nešlo o případ tzv. preexistence, na nějž se pojištění nevztahuje. Bylo prokázáno, že bandáž žaludku není onemocněním, jde o zdravotní pomůcku. Z provedených důkazů nebylo zjištěno, že veškerá léčebná péče souvisela s ošetřením onemocnění, které existovalo před uzavřením pojistné smlouvy, ani se nejednalo o komplikace, které se vyskytly při léčbě onemocnění, jež nebylo kryto pojištěním. Konstatoval, že smluvním partnerem České pojišťovny a. s. není podle předložené smlouvy žalobkyně, nýbrž C., C. d. R. I. d. S. se sídlem v P; označení věřitele na dlužním úpisu nekoresponduje s firmou žalobkyně, nýbrž s uvedenou právnickou osobou.

Žalobkyně podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v přesvědčení, že napadený rozsudek má po právní stránce zásadní význam. V dovolání označila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o. s. ř. Namítla, že soud hodnotil způsob hospitalizace žalované, poskytnutou zdravotní péči a její úspěšnost, aniž pro to měl dostatek podkladů a odborných znalostí. Zpochybnila správnost zjištění, že žalovaná nebyla seznámena se všeobecnými podmínkami pro pojištění léčebných výloh. Nesouhlasí se závěrem, že mezi účastnicemi nedošlo k platnému uzavření smlouvy o půjčce. I nadále tvrdí, že žalované půjčila na úhradu jí poskytnuté péče předmětnou částku, již se žalovaná zavázala žalobkyni vrátit. Tento závazek písemně potvrdila a byla srozuměna s tím, že peněžní prostředky budou poukázány tuniské nemocnici. Tuto půjčku žalobkyně žalované poskytla pouze z dobré vůle, ač mezi nimi neexistoval žádný právní vztah. Tvrzení žalované, že půjčku neuzavřela dobrovolně, ale z donucení, považuje za účelové. Nebyla vyloučena ani její svobodná vůle. Peněžní obnos na úhradu výdajů spojených s léčebnou péčí si mohla obstarat jiným způsobem. Situaci, v níž se ocitla, žalobkyně nevyvolala. Žalovaná měla lépe zvážit, zda její zdravotní stav dovoluje pobyt v zahraničí s odlišnými stravovacími zvyklostmi. Nesouhlasí ani se závěrem o nedostatku aktivní legitimace, jelikož na dlužním úpisu je žalobkyně dostatečně identifikována včetně adresy a bankovního spojení. Okolnost, zda uzavřela smlouvu o asistenční službě s Českou pojišťovnou, považuje za nepodstatnou. Závěr odvolacího soudu, že nárok nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení, má za předčasný. Z uvedených důvodů navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaná se ztotožnila se skutkovými i právními závěry odvolacího soudu.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 3. 2005 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej čl. II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. přípustné a nebylo dovolacím soudem shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Protože je přípustnost dovolání v posuzované věci spjata se závěrem o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, otevírá se dovolací přezkum zásadně pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., který míří na pochybení ve skutkovém zjištění, je v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zcela vyloučeno. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě (i kdyby byl dán) přípustnost takového dovolání založit.

Irelevantní jsou proto výhrady žalobkyně, že odvolací soud (který převzal skutková zjištění soudu prvního stupně) hodnotil způsob hospitalizace žalované, poskytnutou zdravotní péči a její úspěšnost, aniž pro to měl dostatek podkladů a odborných znalostí, neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.

S poukazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně zpochybnila správnost právního závěru odvolacího soudu, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena platně, neboť na straně žalované nešlo o svobodný a vážný projev vůle (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Z obsahu jejích dovolacích námitek však plyne, že kritika správnosti právního posouzení věci je založena na výhradách ke správnosti skutkových zjištění, na nichž odvolací soud tento právní závěr založil. Jestliže žalobkyně polemiku s právním názorem odvolacího soudu, že smlouva o půjčce nebyla uzavřena platně, spojila s argumentací, že tísnivý stav žalované byl vyvolán výlučně jejím jednáním (měla lépe zvážit vhodnost cesty do zahraničí s přihlédnutím ke svému zdravotnímu stavu, k odlišné úrovni zdravotní péče a k místním stravovacím zvyklostem) a že žalovaná měla na výběr, s kým uzavře smlouvu o půjčce, napadla tím ve skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu; uplatnila tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně totiž netvrdí, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní; podstatou jejích námitek jsou výlučně výtky týkající se chybně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů (tvrzení žalované, že půjčku neuzavřela dobrovolně, ale z donucení, žalobkyně sama hodnotí jako účelové). Namítá-li tedy žalobkyně nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu závěru, že účastnice uzavřely smlouvu o půjčce platně. Tyto námitky tak nejsou způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Za této situace dovolací soud považoval za nadbytečné zabývat se otázkou, zda je žalobkyně aktivně legitimována požadovat po žalované plnění ze smlouvy o půjčce, neboť právní závěr, že tato smlouva nebyla uzavřena platně, se žalobkyni prostřednictvím nezpůsobilých dovolacích námitek zpochybnit nepodařilo.

Pokud žalobkyně dále namítala nesprávnost právního závěru, že jí nárok na peněžní plnění nelze přiznat ani podle zásad o vydání bezdůvodného obohacení, žádné konkrétní pochybení odvolacímu soudu v jeho úvahách, jež k uvedenému závěru vedly, nevytkla (kromě jeho předčasnosti). Lze pouze konstatovat, že odvolací soud se neodchýlil od obecně zastávané rozhodovací praxe soudů, podle níž skutková podstata neoprávněného majetkového prospěchu podle § 454 obč. zák. je založena na současném splnění dvou podmínek, a sice existence právní povinnosti ke konkrétnímu plnění na straně toho, za něhož bylo plněno (tj. povinného subjektu), a splnění této povinnosti subjektem, který neměl právní povinnost plnit. Dovodil-li odvolací soud (z blíže rozvedených důvodů), že žalovaná neměla právní povinnost zaplatit nemocnici za hospitalizaci a léčbu, je jeho právní závěr, že žalovaná se na úkor žalobkyně bezdůvodně neobohatila, správný. Ani tato námitka tedy napadený rozsudek nečiní zásadně právně významným.

Lze tak uzavřít, že dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobkyni, jejíž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalované náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 4.090,-Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. 8. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 8. 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí

V Brně 20. března 2007

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu