33 Odo 427/2005
Datum rozhodnutí: 31.05.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 427/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce P. f. Č. r. zastoupeného JUDr. S.Z., advokátkou proti žalovanému V. z. d. H. zastoupenému JUDr. P. L., advokátem o zaplacení 45.715,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 13 C 80/2002, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2004, č. j. 57 Co 201/2004-84, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. října 2004, č. j. 57 Co 201/2004-84, a rozsudek Okresního soudu v Opavě ze dne19. listopadu 2003, č. j. 13 C 80/2002-49, ve výrocích, jimiž byla žaloba zamítnuta a bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Opavě k dalšímu řízení.



O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení Kč 55.723,50 s příslušenstvím s tím, že tato částka představuje dlužné nájemné za užívání pozemků podle nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 1998.

Okresní soud v Opavě rozsudkem ze dne 19. listopadu 2003, č. j. 13 C 80/2002-49, zastavil řízení o žalobě na zaplacení 10.008,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu, jíž bylo požadováno zaplacení 45.715,50 Kč s úroky z prodlení (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.) a o nákladech státu (výrok IV.). Vycházel ze zjištění, že účastníci uzavřeli dne 1. 6. 1998 nájemní smlouvu, podle které žalobce pronajal žalovanému zemědělské pozemky, resp. jejich části, o celkové výměře 83.8393 hektarů v katastrálním území L. pro zemědělské využití na dobu neurčitou, za roční nájemné 29.942,- Kč. Specifikace pozemků měla být provedena v příloze č. 1, resp. seznamu, jenž měl tvořit nedílnou součást nájemní smlouvy; tento seznam nebyl soudu předložen (výpisy ze 3 vlastnických listů a nedatovaný a smluvními stranami nesignovaný seznam pozemků, tj. listiny, které byly žalobcem předloženy, soud za kvalifikovaný seznam nepovažoval). Žalovaný užíval pozemky od podpisu smlouvy do 15. 5. 2000 a za jejich užívání neplatil. Soud prvního stupně uzavřel, že nájemní smlouva uzavřená 1. 6. 1998 není ve smyslu § 37 odst. 1 obč. zák. platným právním úkonem, neboť předmět nájmu v ní není vymezen dostatečně určitě. Plnění, jehož se žalovanému podle této smlouvy dostalo (tj. užívání odpovídající hodnotě běžného nájemného), je bezdůvodným obohacením, které je povinen žalobci vydat. Protože žalovaný uplatnil důvodně námitku promlčení práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení, soud žalobu zamítl.

Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 25. října 2004, č. j. 57 Co 201/2004-84, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadených výrocích (II. až IV.) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vycházeje ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, přisvědčil jeho závěru, že písemná nájemní smlouva, kterou účastníci uzavřeli 1. 6. 1998, je neplatná pro neurčité vymezení předmětu nájmu. Výhradu žalobce, že žalovaný smlouvu podepsal a že nezpochybňoval, jaké pozemky, resp. jejich části, jsou předmětem nájmu, hodnotil jako právně nevýznamnou. Přisvědčil rovněž závěru, že právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je podle § 107 odst. 1 obč. zák. promlčeno, neboť ke dni podání žaloby (tj. k 29. 3. 2002) uplynula (subjektivní) promlčecí doba dvou let. Právní vztah účastníků přitom posoudil jako vztah občanskoprávní, neboť žalobce při pronájmu nevystupoval jako podnikatel, nýbrž v rámci správy majetku státu. Uzavřel tudíž, že promlčení práva nelze posoudit podle obchodního zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Rozpor s hmotným právem shledává v kvalifikaci právního vztahu účastníků, v posouzení promlčecí doby, právní subjektivity žalobce a běhu lhůt stanovených občanským soudním řádem . Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že došlo k promlčení jeho práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Zdůrazňuje, že je právnickou osobou, která se zapisuje do obchodního rejstříku, a je tudíž podnikatelem ve smyslu § 2 odst. 2 obch. zák. Jeho příjmem je výtěžek z pronájmu nemovitostí, které spravuje, přičemž náklady na svou činnost hradí ze svých příjmů. Pronájmem spravovaných pozemků získává prostředky pro vlastní činnost (i když je může čerpat na základě rozhodnutí vlády rovněž stát). Protože vyvíjí činnost k dosažení zisku a provádí ji samostatně a na vlastní odpovědnost, jde o podnikání ve smyslu obchodního zákoníku. Vztah mezi účastníky je tedy vztahem obchodně právním a námitka promlčení nemůže obstát. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Na závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní význam po právní stránce (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), lze usuzovat jen z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. K výhradám podřaditelným pod dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod číslem 132). Z hlediska posouzení, zda je dovolání v dané věci přípustné, je proto bez významu dovolací námitka, jíž žalobce vytýká odvolacímu soudu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, která navíc nebyla žalobcem v dovolání ani nezbytně obsahově vymezena.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody, včetně jejich obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že jeho úvahy, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jsou limitovány jen právními otázkami, které dovolatel v dovolání označil, tzn. které výslovně v dovolání zpochybnil a učinil je předmětem dovolacího přezkumu. Skutkové závěry soudů nižších stupňů dovoláním nebyly (a se zřetelem ke způsobu založení přípustnosti dovolání ani nemohly být) zpochybněny a dovolací soud z nich proto při dalších úvahách vychází.

V rámci způsobilého dovolacího důvodu (241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) žalobce otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že bezdůvodné obohacení žalovaného nerezultovalo z obchodního závazkového vztahu účastníků a nelze tudíž na promlčení práva aplikovat ustanovení obchodního zákoníku. Dovolacímu přezkumu pak nepodléhá závěr, že nájemní smlouva, kterou účastníci uzavřeli 1. 6. 1998, je neplatná, ani závěr o vzniku bezdůvodného obohacení, které žalovaný na úkor žalobce získal plněním z neplatného právního úkonu. Posouzení otázky předložené k dovolacímu přezkumu, tj. určení podstaty společenského vztahu, v němž účastníci vystupovali, je rozhodující pro závěr o důvodnosti námitky promlčení, na němž rozhodnutí odvolacího soudu spočívá, a vymezená právní otázka má zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by tuto otázku ve své rozhodovací praxi již řešil, lze napadenému rozhodnutí přiznat zásadní právní význam. Dovolání žalobce je tudíž přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 1 odst. 1 zákona č. 513/1991, obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obch. zák. ) tento zákon upravuje postavení podnikatelů, obchodní závazkové vztahy, jakož i některé jiné vztahy s podnikáním související. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení právní vztahy uvedené v odstavci 1 se řídí ustanoveními tohoto zákona. Nelze-li některé otázky řešit podle těchto ustanovení, řeší se podle předpisů práva občanského. Nelze-li je řešit ani podle těchto předpisů, posoudí se podle obchodních zvyklostí, a není-li jich, podle zásad, na kterých spočívá tento zákon.

P. f. Č. r. byl zřízen zákonem č. 569/1991 Sb., o P. f. Č. r., ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 569/1991 Sb. ). Z jeho § 1 vyplývá, že je právnickou osobou a zapisuje se do obchodního rejstříku. Vzhledem k § 2 odst. 2 obch. zák. se tedy považuje za podnikatele.

Třetí část obchodního zákoníku upravuje závazkové vztahy mezi podnikateli, jestliže při jejich vzniku je zřejmé s přihlédnutím ke všem okolnostem, že se týkají jejich podnikatelské činnosti (srov. § 261 odst. 1 obch. zák.).

Činnost P. f. Č.r. nemá vždy znaky podnikání. Posouzení charakteru jeho činnosti je možné interpretovat jen z ustanovení zákona č. 569/1991 Sb.; v § 2 odst. 1 se uvádí, že působnost pozemkového fondu je dána zvláštním předpisem, jímž je zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o půdě ). Podle § 17 zákona o půdě pozemkový fond spravuje nemovitosti uvedené v § 1 odst. 1 zákona o půdě ve vlastnictví státu, tedy půdu, která tvoří zemědělský půdní fond nebo do něj náleží; nemovitosti může za určitých okolností rovněž i zcizovat. Podle § 18 zákona o půdě pokud není znám vlastník nemovitosti, je pozemkový fond oprávněn dát nemovitost do užívání vhodným zájemcům; úplata za toto užívání je jeho příjmem do doby, než vlastník uplatní svá práva k této nemovitosti. Z toho vyplývá, že pozemkový fond je oprávněn jím spravované nemovitosti ekonomicky využívat, tedy nakládat s nimi tak, aby získal majetkový prospěch, který je jeho příjmem. Hospodaření pozemkového fondu ve svém celku musí být nejméně vyrovnané nebo přebytkové, v jeho činnosti, i když nutně zahrnuje i bezúplatné převody, tudíž úroveň výnosů (a to právě z pronajímaných nemovitostí) hraje významnou úlohu. Vedle funkcí zcela nepochybně nepodnikatelských (jako např. uspokojování oprávněných osob v případech tzv. zemědělských restitucí) tedy plní i funkce podnikatelské, které by jinak příslušely státu. Za tímto účelem byl mimo jiné také zákonem zřízen. Činnost, při níž spravované nemovitosti využívá k získání majetkového prospěchu pro sebe, lze označit za podnikání ve smyslu obchodního zákoníku; jde totiž o zacházení s majetkem, s nímž disponuje jako s vlastním, své výdaje přitom důsledně hradí ze svých příjmů, za své závazky sám svým majetkem ručí a tento majetek je důsledně oddělen od hospodaření státu.

Jestliže tedy v posuzovaném případě uzavřel žalobce v rámci své podnikatelské činnosti nájemní smlouvu, jíž pronajal svěřené mu nemovitosti žalovanému, nešlo o pouhou nařízenou správu majetku, nýbrž o činnost ekonomicky racionální, sledující dostatečnou výnosnost. Vstoupil-li přitom do vztahu s žalovaným, který je podnikatelem a podniká v oblasti zemědělství, jde o vztah uvažovaný § 1 odst. 1 obch. zák.

S přihlédnutím k výše uvedenému, lze přisvědčit dovolateli, že v dané věci se uplatní závěry, které Nejvyšší soud dovodil již ve svém rozsudku sp. zn. 35 Odo 619/2002, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 26/2004. V tomto rozhodnutí sice přisvědčil názoru, že právní úprava bezdůvodného obohacení obsažená v občanském zákoníku je úpravou komplexní a uplatní se jak pro občanskoprávní, tak i pro obchodní závazkové vztahy, když obchodní zákoník institut bezdůvodného obohacení neupravuje (srov. § 1 odst. 2 obch. zák.), zároveň ale konstatoval, že skutečnost, že obchodní zákoník nemá vlastní úpravu bezdůvodného obohacení, neznamená, že závazkový vztah vzniklý mezi tím, kdo se obohatil, a tím, na jehož úkor se takto obohatil, nemůže být svou povahou vztahem obchodním.

Je-li (v daném případě) závazkový vztah založený mezi účastníky smlouvou z 1. 2. 1994 (vztah mezi podnikateli při jeho podnikatelské činnosti) vztahem obchodním, má nepochybně obchodní povahu i závazkový vztah vzniklý z bezdůvodného obohacení, k němuž došlo proto, že původní právní důvod plnění (nájemní smlouva) odpadl. Povaha právního vztahu účastníků vzniklého plněním z právního důvodu, který odpadl, je pak rozhodující i pro řešení, zda promlčení práva na vydání majetkového prospěchu získaného z právního důvodu, který odpadl, se řídí právní úpravou zákoníku občanského či obchodního. Právní úprava promlčení v obchodním zákoníku má komplexní povahu. V § 387 je upraven předmět promlčení, v ustanoveních § 388 - § 390 účinky promlčení, v ustanoveních § 391 § 401 počátek a trvání promlčecí doby, v ustanoveních § 402 - § 407 stavení a přetržení promlčecí doby a v § 408 obecné omezení promlčecí doby. Skutečnost, že obchodní zákoník výslovně neupravuje počátek běhu promlčecí doby a její délku, pokud jde o právo na vydání bezdůvodného obohacení (na rozdíl od občanského zákoníku - srov. jeho § 107), pak neznamená nutnost aplikace právní úpravy občanského zákoníku, nýbrž pouze to, že tyto otázky je zapotřebí řešit dle obecných ustanovení obchodního zákoníku o promlčení (podle jeho § 391 a § 397). Jelikož obchodní zákoník je v poměru k občanskému zákoníku předpisem zvláštním (lex specialis), což platí i pro obecná ustanovení obchodního zákoníku upravující promlčení (§ 391 a § 397) v poměru k § 107 občanského zákoníku, platí, že při řešení otázky promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení v obchodních vztazích se použije především právní úprava obsažená v obchodním zákoníku.

Jestliže odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) v posuzovaném případě uzavřel, že mezi účastníky se nejednalo o vztah obchodní a nelze tudíž na promlčení práva žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení aplikovat příslušná ustanovení obchodního zákoníku, je jeho rozhodnutí nesprávné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. byl užit opodstatněně. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než rozsudek odvolacího soudu zrušit; se zřetelem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil jej v uvedeném rozsahu rovněž a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soud prvního stupně (odvolací soud) závazný (§ 243d odst. 1 věta první o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. května 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu