33 Odo 426/2004
Datum rozhodnutí: 04.05.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 426/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně N. T., zastoupené J. D., advokátem, proti žalovanému R. H., zastoupenému JUDr. J. F., advokátem , o zaplacení částky 75.411,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 8 C 215/97, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. července 2003, č. j. 42 Co 242/2003-245, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Vsetíně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 29. listopadu 2002, č. j. 8 C 215/97-228, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobkyni částku 75.411,10 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 8. 1995 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok označený I.), schválil smír uzavřený mezi žalobkyní a tehdy rovněž žalovanými R. D. a J. T. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku (výroky III. až VII.). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v roce 1995 provozovala činnost kuchyně a restaurace v B. ve V., jehož nájemcem byl žalovaný. V červenci 1995 onemocněla a žalovaný převzal v tomto měsíci na základě vzájemné dohody, podle níž měl žalobkyni v době nepřítomnosti zastupovat, přebírat tržby, objednávat zboží atd. tak, aby provozovna fungovala, část tržeb ve výši 75.411,10 Kč. Žalobkyně v řízení tvrdila, že jí žalovaný tuto částku nepředal, zatímco žalovaný se bránil tvrzením, že přijaté peníze použil na zabezpečení provozu restaurace a kuchyně. Soud prvního stupně uzavřel, že se žalovanému jeho tvrzení nepodařilo prokázat, a to mimo jiné též s odvoláním na znalecký posudek, který finanční hospodaření žalobkyně ve sledovaném období hodnotil jako poměrně neprůkazné a konstatoval, že lze připustit, že žalovaný částku 75.411,10 Kč vynaložil na zaplacení zboží za hotové, ovšem s ohledem na stav účetnictví to nelze potvrdit ani vyvrátit. Z těchto skutkových závěrů soud prvního stupně dovodil, že převzetím části tržeb se žalovaný k újmě žalobkyně bezdůvodně obohatil, a proto žalobě s poukazem na § 451, § 456 větu prvou a § 458 odst. 1 větu prvou občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) vyhověl.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. července 2003, č. j. 42 Co 242/2003-245, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. změnil tak, že žalobu na zaplacení částky 75.411,10 Kč se 17% úrokem z prodlení od 1. 8. 1995 do zaplacení zamítl, a nově rozhodl o soudním poplatku a o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně převzal závěr, že poté, co v červenci 1995 žalobkyně onemocněla, požádala žalovaného, aby ji po dobu nemoci zastupoval, přebíral tržby, objednával zboží apod. tak, jako by ona byla přítomna, a že v uvedeném měsíci žalovaný z tohoto titulu převzal od zaměstnanců žalobkyně tržby v celkové výši 75.411,10 Kč. Neztotožnil se ale s právním závěrem, že se žalovaný na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Zdůraznil, že bezdůvodným obohacením by bylo to, co si žalovaný z převzatých tržeb ponechal pro svoji potřebu, ale samotné převzetí tržeb ještě jeho bezdůvodné obohacení neznamená. Důkazní břemeno ohledně vzniku bezdůvodného obohacení je na žalobkyni a té se tvrzení, že si žalovaný převzaté tržby ponechal, nepodařilo prokázat. Nedostatečně vedené účetnictví žalobkyně není podle názoru odvolacího soudu možno vyhodnotit k tíži žalovaného, a proto byla žaloba shledána nedůvodnou.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Poukázala na to, že zatímco soud prvního stupně vyhodnotil provedené důkazy tak, že žalovaný v žádném případě neprokázal, že přijaté prostředky použil na provozování restaurace žalobkyně, což vedlo k závěru o důvodnosti žaloby, dospěl odvolací soud k názoru, že žalovaný ve své procesní obraně prokázal, že částky, které přijal, do podnikání žalobkyně vložil. Podle přesvědčení dovolatelky ale takovýto závěr nelze na základě provedených důkazů přijmout. Znalecký posudek pouze připouští, nikoli potvrzuje, že žalovaný získané prostředky takto použil, a nic takového neprokazuje ani peněžní deník. Odvolací soud změnil přezkoumávaný rozsudek v podstatě jen na základě jediné věty ve znaleckém posudku, která však ve prospěch žalovaného přímo nesvědčí. Z toho žalobkyně dovozuje, že odvolací soud při hodnocení důkazů nerespektoval § 132 občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ), a tím došlo k nesprávnému právnímu posouzení věci. Dovolatelka navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobkyně netvrdí, že řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž by dovolací soud musel podle § 242 odst. 3 OSŘ přihlédnout, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z § 242 odst. 3 věty prvé OSŘ a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 OSŘ byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, t. j. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalobkyní výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že její dovolání není opodstatněné.

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Tento dovolací důvod míří na pochybení soudu ve zjištění skutkového stavu věci spočívající ve vadnosti skutkových zjištění a z nich vyplývajícího skutkového závěru, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování, jestliže výsledek hodnocení důkazů soudem neodpovídá § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly v řízení najevo, případně v hodnocení důkazů či poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 161/98). Žalobkyně namítá, že odvolací soud vzal za prokázané, že žalovaný použil částku 75.411,10 Kč, kterou (o čemž nebylo mezi účastníky sporu) v červenci 1995 převzal jako tržby od jejích zaměstnanců, k úhradě nákladů spojených s chodem její provozovny, ač z provedeného dokazování nic takového nevyplynulo. Tím ovšem reprodukuje nepřesně důvody, které vedly odvolací soud ke změně rozsudku soudu prvního stupně. Odvolací soud takový skutkový závěr v odůvodnění napadeného rozsudku nevyslovil. Z jeho argumentace je naopak zřejmé, že vychází ze stejného skutkového závěru jako soud prvního stupně. Názor, že na základě provedených důkazů nelze s určitostí dovodit, že si žalovaný ponechal peníze pro svoji potřebu, totiž představuje pouze jinými slovy vyjádřený názor, že se nepodařilo prokázat, že žalovaný vložil peníze do podnikání žalobkyně. Námitka žalobkyně, že odvolací soud vybudoval své rozhodnutí na skutkovém závěru, který nemá podle obsahu spisu oporu v provedeném dokazování, tedy neobstojí.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobkyně spatřuje nesprávné právní posouzení věci v mylné aplikaci § 132 OSŘ při hodnocení důkazů odvolacím soudem, přičemž její námitka v tomto směru vychází stejně jako uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ z přesvědčení, že odvolací soud považoval za prokázané, že žalovaný přijaté tržby spotřeboval v její prospěch. Toto přesvědčení je však jak bylo shora vysvětleno mylné. Proto ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, jak jej žalovaná specifikovala, není naplněn.

Jediným důvodem, proč odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, je odlišný výklad ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé OSŘ, které vymezuje tzv. důkazní břemeno jako procesní odpovědnost účastníka za výsledek řízení, pokud je určován výsledkem provedeného dokazování. Podle tohoto ustanovení nese účastník řízení, který neoznačil důkazy potřebné k prokázání svých tvrzení, nepříznivé následky v podobě takového rozhodnutí soudu, jež bude vycházet ze skutkového stavu zjištěného na základě ostatních provedených důkazů. Totéž pak platí pro toho účastníka, který sice důkazy o pravdivosti svých tvrzení navrhl, ale jejich hodnocení soudem vyznělo tak, že pravdivost skutkových tvrzení účastníka nebyla potvrzena. V tomto konkrétním případě soud prvního stupně vyložil ustanovení § 120 odst. 3 věty druhé OSŘ tak, že důkazní břemeno stíhá žalovaného, který tvrdí, že obdržené peníze investoval do provozovny žalobkyně, a nedostatek důkazu v tomto směru promítl do rozhodnutí, jež pro žalovaného vyznělo nepříznivě. Naproti tomu odvolací soud učinil odpovědnou za prokázání tvrzení, že se žalovaný na její úkor bezdůvodně obohatil (t. j. že si přijaté tržby ponechal), žalobkyni a žalobu shledal nedůvodnou proto, že se žalobkyni toto tvrzení nepodařilo prokázat. Jde tedy o otázku právního posouzení (výkladu § 120 odst. 3 OSŘ), jejíž řešení odvolacím soudem však žalobkyně ve svém dovolání nenapadla a která proto nepodléhá dovolacímu přezkumu.

Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že se žalobkyni uplatněnými dovolacími důvody nepodařilo zpochybnit správnost napadeného rozsudku. Proto mu nezbylo, než její dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. května 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu