33 Odo 408/2005
Datum rozhodnutí: 29.05.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 408/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. N., zastoupené JUDr. O. U., advokátkou proti žalovanému L. b. d. P. zastoupenému JUDr. D. H., advokátem o zaplacení částky 58.800,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 47 C 212/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 22 Co 216/2004-40, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 6.735,- Kč k rukám JUDr. O. U., advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 15. července 2003, č. j. 47 C 212/2002-18, zamítl žalobu o zaplacení částky 59.800,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobkyně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 11. listopadu 2004, č. j. 22 Co 216/2004-40, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 58.800,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 23. 11. 2001 do zaplacení, jinak jej v tomto výroku co do zamítnutí částky 1.000,- Kč s 8 % úrokem z prodlení od 1. 4. 2001 do 22. 11. 2001 potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaný, který je spoluvlastníkem bytového domu č. p. 107 na stavebním pozemku parc. č. 2787/2, zapsaném pro katastrální území S., (dále jen dům , resp. předmětný dům ), uzavřel dne 25. 6. 1996 s žalobkyní smlouvu o nájmu nebytových prostor podle zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, v tehdy platném znění (dále jen zák. č. 116/1990 Sb. ), podle níž žalobkyni přenechal na dobu pěti let do užívání nebytové prostory specifikované jako prodejna 46 m2, příslušenství - WC (mimo NP) 1 m2, výkladní skříň 1,5 m2 a sklad 50,3 m2, vše v úhrnné podlahové ploše 98,8 m2 (článek II. smlouvy). Cena nájmu byla dohodnuta ve výši 2.000,- Kč za 1 m2 ročně, tedy 197.000,- Kč ročně a cena služeb spojených s nájmem dle přílohy smlouvy. Splatnost nájmu a služeb byla sjednána čtvrtletně v částce 49.400,- Kč do každého desátého dne na počátku období. Žalobkyně po celou dobu trvání nájemního vztahu platila řádně nájemné. Po uplynutí doby sjednaného nájmu dopisem ze dne 7. 8. 2001 sdělila žalovanému, že se na její úkor bezdůvodně obohatil, neboť pronajaté nebytové prostory mají ve skutečnosti plochu 82 m2. Účastníci dne 1. 11. 2001 uzavřeli další smlouvu o nájmu týchž nebytových prostor, které jsou specifikovány podle schématu podlaží domu a mají výměru 82 m2. Dopisem ze dne 22. 11. 2001 žalobkyně vyzvala žalovaného k vrácení přeplatku na nájemném za dobu od 1. 4. 1998 do 31. 3. 2001 v částce 114.000,- Kč s poukazem na rozdíl mezi výměrou plochy nebytových prostor uvedenou ve smlouvě a faktickým stavem a na to navazující nesprávný výpočet nájemného.

Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že smlouva o nájmu nebytových prostor má veškeré náležitosti podle zák. č. 116/1990 Sb. a je platným právním úkonem, jenž nevykazuje žádné nedostatky, které by mohly způsobit jeho neplatnost. Žalovaná výměru nebytových prostor uvedenou ve smlouvě odsouhlasila a nájemné, které bylo sjednáno v částce 197.600,- Kč ročně, řádně platila. Výhrady uplatnila až po skončení nájmu. Protože další smlouva o nájmu nemůže mít vliv na práva a povinnosti založené předchozí smlouvou, soud prvního stupně uzavřel, že se žalovaný na úkor žalobkyně ve smyslu § 451 a násl. zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ) bezdůvodně neobohatil. Odvolací soud na základě týchž skutkových zjištění dospěl k odlišnému právnímu závěru. Konstatoval, že roční výše nájemného ve výši 197.000,- Kč se odvíjela od výměry pronajatých nebytových prostor, která byla ve smlouvě specifikovaná 98 m2, ač ve skutečnosti činila 82 m2. Je tak nepochybné, že žalobkyně platila nájemné z části plochy, kterou neužívala a ani užívat nemohla, neboť předmět nájmu v této části neexistoval. V tomto rozsahu je proto plnění poskytnuté žalovanému plněním bez právního důvodu ve smyslu § 451 obč. zák. a žalovaný je povinen je žalobkyni vydat. Podle původní smlouvy (s výměrou nebytových prostor 98,8 m2) žalobkyně platila čtvrtletně částku 49.400,- Kč, při správné výměře nebytových prostor o velikosti 82 m2 měla za toto období platit částku 41.000,- Kč. Vzhledem k námitce promlčení uplatněné žalovaným odvolací soud přiznal vydání plnění z bezdůvodného obohacení ve výši 58.800,- Kč odpovídající rozdílu mezi nájemným placeným podle výměry uvedené ve smlouvě a nájemným vypočteným podle skutečné výměry pronajatých nebytových prostor (8.400,- Kč čtvrtletně) za dobu tří let před podáním žaloby dne 29. 5. 2002 (§ 107 odst. 1 a 2 obč. zák.).

Žalovaný napadl výrok rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně, dovoláním. Namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Především polemizuje s názorem odvolacího soudu, že žalobkyně platila nájemné i z části plochy, kterou neužívala a ani nemohla ve skutečnosti užívat, k němuž dospěl porovnáním výměry podlahové plochy uvedené v nájemní smlouvě uzavřené dne 25. 6. 1996 s výměrou podlahové plochy, která byla po vymezení jednotek v domě v souladu se zákonem č. 72/1994 Sb, v platném znění, uvedena v katastru nemovitostí (a v nájemní smlouvě následně uzavřené dne 1. 11. 2001). Je přesvědčen, že je zcela na vůli smluvních stran, jak si mezi sebou definují pojem plochy či jakým způsobem si vymezí nebytové prostory z hlediska jejich výměry. V daném případě nelze analogicky a mechanicky aplikovat ustanovení zákona č. 72/1994 Sb., v platném znění, který neupravuje otázky nájemního vztahu; navíc si smluvní strany sjednaly nájemné i za užívání výkladní skříně. Žalovaný i nadále zastává názor, že žalobkyní uplatněný nárok je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně požaduje vrácení části zaplaceného nájemného, aniž přihlíží k tomu, že jí toleroval užívání nebytového prostoru i po skončení původní nájemní smlouvy, následně s ní sjednal dne 1. 11. 2001 novou nájemní smlouvu a nevymáhal po ní nezaplacené nájemné. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Žalobkyně se ztotožnila s právními závěry, k nimž odvolací soud na základě skutkových zjištění dospěl. Připomněla, že žalovaný uznal nesprávnost výměry podlahové plochy již ve vyúčtování nájemného za rok 2000, v němž bylo počítáno s opravenou (skutečnou) výměrou pronajatých prostor. Rovněž z obsahu nájemní smlouvy uzavřené dne 1. 11. 2001 je zcela zřejmé, že pronajímaná plocha je téměř o 17 m2 menší než výměra uvedená v původní smlouvě. Námitku rozporu s dobrými mravy uplatněnou žalovaným, považuje za neopodstatněnou.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalovaný nenamítá, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tudíž zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody, jak je žalovaný v dovolání obsahově vymezil.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalovaný v prvé řadě zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu, že se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil přijetím plnění poskytnutého bez právního důvodu.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu. (§ 451 odst. 2 obč. zák.). O obohacení jde tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže v jeho majetku se to projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv. Plnění bez právního důvodu je takové plnění, k němuž v době plnění neexistoval žádný právem stanovený důvod. K získání bezdůvodného obohacení v těchto případech dochází okamžikem přijetí plnění a v tomtéž okamžiku vzniká zároveň povinnost vrátit je zpět. Tím, kdo plnění získal, je ten, komu bylo bez právního důvodu plněno, tedy adresát tohoto plnění.

V posuzované věci nebylo sporu o tom, že mezi stranami byla dne 25. 6. 1996 uzavřena ve smyslu zák. č. 116/1990 Sb. nájemní smlouva, na základě níž žalovaný přenechal žalobkyni do užívání nebytové prostory, které byly ve smlouvě specifikovány (mimo jiné) celkovou výměrou 98,8 m2. Z provedeného dokazování bylo zjištěno, že skutečná výměra pronajatých nebytových prostor činila pouze 82 m2 a je tedy menší než výměra uvedená ve smlouvě. Plnění, které žalovaný od žalobkyně přijal a které odpovídá součinu částky 2.000,- Kč a 17 m2, pro něž ve vztahu mezi účastníky neexistoval žádný právní důvod, je plněním bez právního důvodu. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani ta okolnost, že žalobkyně v nájemní smlouvě dohodnuté nájemné plnila řádně a včas. Výše ročního nájemného nebyla totiž stanovena pevnou částkou bez ohledu na výměru pronajaté plochy, nýbrž byla přímo závislá na této výměře. Jak vyplývá ze smlouvy, účastníci si výslovně dohodli nájemné pevnou částkou 2.000,- Kč připadající na 1 m2 pronajaté plochy ročně. Ze shora řečeného tak plyne, že žalovaný se přijetím plnění žalobkyně za tu část plochy nebytových prostor, která ve skutečnosti nemohla být pronajata, neboť neexistovala, bezdůvodně na její úkor obohatil ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. a je povinen jí bezdůvodné obohacení vydat.

Žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu též otázku, zda žalobou uplatněný výkon práva na vydání plnění z bezdůvodného obohacení je v daném případě výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Tuto otázku, kterou žalovaný uplatnil před soudem prvního stupně, se tento soud nezabýval; zjevně se tak stalo proto, že žalobě nevyhověl. Ani odvolací soud tuto otázku neposuzoval, neboť žalovaný ji ve fázi odvolacího řízení nenastolil. Za této situace ovšem nelze odvolacímu soudu vytýkat, že výkon práva žalobkyně na vydání plnění z bezdůvodného obohacení nepodrobil posouzení z hlediska souladu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. Z toho pak logicky plyne, že neučinil-li odvolací soud právní závěr ohledně namítaného rozporu s dobrými mravy, nemůže být tato právní otázka podrobena dovolacímu přezkumu.

Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval správné ustanovení, které správně vyložil, a ze skutkových zjištění vyvodil správné právní závěry. Protože se žalovanému prostřednictvím dovolacích námitek nepodařilo zpochybnit správnost rozsudku odvolacího soudu, dovolací soud dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni náklady dovolacího řízení, které jí vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky ve výši 6.660,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5. ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 277/2006 Sb.) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před novelou provedenou vyhláškou č. 276/2006 Sb.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. května 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu