33 Odo 403/2005
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 403/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně České republiky Ministerstva obrany ČR, zastoupené Vojenským úřadem pro právní zastupování ministerstva obrany, proti žalovaným: 1) Ing. Z. D., 2) Ing. M. D., zastoupeným advokátem a 3) JUDr. J. D., o zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 5 C 169/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 17 Co 213/2003-143, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 17 Co 213/2003-143, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud ve Znojmě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 6. května 2003, č. j. 5 C 169/2002-110, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně na tehdejším žalovaném Ing. F. D. (dále jen původní žalovaný ), jehož jsou nynější žalovaní procesními nástupci, domáhala zaplacení částky 200.000,- Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 7. 3. 2002 do zaplacení, zastavil řízení o žalobě na vyklizení blíže specifikovaného pozemku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel z obsahu smlouvy o nájmu uzavřené dne 23. května 1996, kterou žalobkyně pronajala původnímu žalovanému blíže specifikované pozemky tvořící součást letiště za účelem sklizně sena, a z dodatku č. 1 k této smlouvě sjednaného dne 8. listopadu 1996. V něm se smluvní strany dohodly, že nájemce může provést ve prospěch celkového zkvalitnění travnatých letištních ploch, zejména provozuschopnosti letiště, jeho rekultivaci v trvání pěti let, a to za podmínky, že požadované využití letištních ploch musí mít výsledný efekt rekultivace, t. j. musí vyústit k obnově travního krytu podmiňující provozuschopnost letiště. Do 31. 12. 2001, t. j. na konci pětiletého využívání letiště, bude obnovena provozuschopnost letištních travnatých ploch s požadovanou únosností, rovností povrchu a rozměry letiště. Pro případ nesplnění těchto povinností byla sjednána smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč. Právě jejího zaplacení se nyní žalobkyně domáhá. Soud prvního stupně ovšem dospěl k závěru, že ujednání v dodatku ke smlouvě je neurčité, nesrozumitelné a nepřezkoumatelné a tudíž neplatné podle § 37 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Z textu dodatku totiž není jednoznačně patrno, který závazek je smluvní pokutou zajišťován, neboť je v něm uvedeno, že nájemce může provést rekultivaci letiště a je zde tedy možnost, nikoli povinnost. Navíc není ani stanoveno, kdo a do kdy má provést obnovu travního krytu letiště, že je zde povinnost pokutu zaplatit a kdo ji má zaplatit. Z dodatku pak není zřejmé ani to, že nájem pozemku byl sjednán na dobu pěti let a že byl změněn účel nájmu. Jestliže hlavní závazek je pro neurčitost neplatný, nelze přiznat právo na zaplacení smluvní pokuty, která má akcesorickou povahu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 29. listopadu 2004, č. j. 17 Co 213/2003-143, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zamítnutí žaloby na zaplacení částky 200.000,- Kč s příslušenstvím potvrdil, ve výroku o nákladech řízení před soudem prvního stupně jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel rovněž ze znění nájemní smlouvy a dodatku k ní a zdůraznil, že z ujednání o smluvní pokutě musí být patrno, na jaké konkrétní porušení povinnosti je pokuta vázána, t. j. kdy a za jakých podmínek vzniká právo její zaplacení požadovat. Přitom je třeba rozlišovat mezi povinností a oprávněním (volbou). Jestliže se v dodatku uvádí, že nájemce může (za sjednaných podmínek) provést rekultivaci letiště, je zřejmé, že zaplacení smluvní pokuty nebylo vázáno na porušení smluvní povinnosti, nýbrž na oprávnění nájemce. Proto je závěr, že smluvní pokuta nebyla sjednána platně, správný a soud prvního stupně právem žalobu zamítl.

Proti tomuto rozsudku, a to výslovně proti všem jeho výrokům, podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozovala z přesvědčení, že napadený rozsudek má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Namítla, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, neboť odvolací soud chybně považoval odkládací podmínku, při jejímž naplnění byl původní žalovaný povinen splnit smluvní závazek zajištěný smluvní pokutou, za oprávnění, jehož nesplnění nelze smluvní pokutou sankcionovat, a z tohoto důvodu shledal ujednání o smluvní pokutě neplatným. Zdůraznila, že povinnost, jejíž porušení mělo za následek vznik povinnosti původního žalovaného zaplatit smluvní pokutu, byla v dodatku ke smlouvě nezaměnitelně určena. Původní žalovaný byl oprávněn zvolit, zda pronajaté pozemky bude rekultivovat či nikoli; pokud se ale pro rekultivaci rozhodl, vzal na sebe současně povinnost používanou plochu znovu zatravnit tak, aby letiště mohlo být znovu provozováno. Obnova letištní plochy tedy již nezávisela na jeho vůli, nýbrž na splnění odkládací podmínky, a šlo tudíž o povinnost, nikoli o oprávnění. Jelikož výše pokuty byla určena konkrétní částkou a ze znění smlouvy vyplývá jednoznačně, že pokutu je nájemce povinen zaplatit pronajímateli, považuje žalobkyně ujednání o smluvní pokutě za určité a tedy platné. Proto navrhla, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaní především zpochybnili přípustnost dovolání žalobkyně; pro případ, že je dovolací soud shledá přípustným, se ztotožnili se závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen OSŘ ).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalobkyně založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Jelikož jak bude dále uvedeno odvolací soud vyřešil otázku platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska určení povinnosti, na jejíž porušení je zaplacení pokuty vázáno, v rozporu s hmotným právem, je dovolání žalobkyně, pokud jde o výrok ve věci samé, přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto dovolací soud [poté, co se ujistil, že jsou splněny podmínky § 241 odst. 2 písm. b) a odst. 4 a § 241a odst. 1 OSŘ] přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 OSŘ. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen tvrzeným nesprávným posouzením věci z hlediska shora uvedené otázky, jež zakládá zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 544 odst. 1 ObčZ sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odst. 2 lze smluvní pokutu sjednat jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 36 odst. 1 ObčZ lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky. Podle odst. 2 je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou.

Smluvní pokuta jako jeden z prostředků zajištění závazků upravených občanským zákoníkem je peněžitá částka, kterou je dlužník povinen zaplatit věřiteli v případě, že nesplní svoji smluvní povinnost. Vznik povinnosti zaplatit smluvní pokutu je tedy vázán na porušení povinnosti, kterou na sebe převzal dlužník na základě smlouvy; proto i jednou z podmínek platnosti ujednání o smluvní pokutě je to, aby byla ve smlouvě určitým a srozumitelným způsobem vymezena povinnost, v důsledku jejíhož porušení je dlužník povinen smluvní pokutu zaplatit. Soudní praxe dovodila, že není-li smluvní pokuta sjednána pro případ porušení povinnosti, ale pro případ výkonu práva, které dlužníku podle smlouvy (případně podle zákona) náleželo, jde o ujednání neplatné pro rozpor s účelem zákona podle § 39 ObčZ (srovnej blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. března 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96, uveřejněný v časopisu Právní rozhledy č. 4/1999, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 25. června 2002, sp. zn. 25 Cdo 182/2001, publikovaný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 1274).

Z této judikatury vychází právní názor, který dovolací soud zaujal v této věci, že totiž ujednání o smluvní pokutě v dodatku k nájemní smlouvě je neplatné, jelikož smluvní pokuta byla sjednána pro případ, že původní žalovaný jako nájemce vykoná své dodatkem zajištěné právo provést rekultivaci pronajatého pozemku, nikoli pro případ porušení smluvní povinnosti. Tento názor však není správný. V dodatku k nájemní smlouvě skutečně byla sjednána možnost původního žalovaného provést ve prospěch celkového zkvalitnění travnatých letištních ploch, zejména provozuschopnosti letiště, jeho rekultivaci v trvání 5 let . Stalo se tak ovšem pod podmínkou, že požadované využití letištních ploch musí vyústit k obnově travního krytu podmiňující provoz letiště a že do 31. 12. 2001 na konci pětiletého využívání letiště k polaření bude obnovena provozuschopnost letištních travnatých ploch , přičemž je ve smlouvě uvedeno, že pro případ nesplnění se sjednává smluvní pokuta ve výši 200.000,- Kč . To, zda původní žalovaný provede dohodnutou rekultivaci letištních ploch, tedy záviselo zcela na jeho vůli; povinnost obnovit travní kryt a provozuschopnost letiště měla nastat pouze tehdy, pokud by se původní žalovaný pro rekultivaci rozhodl. Žalobkyni lze přisvědčit, že toto ujednání je dohodou o podmínce, na jejímž splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou, tedy o podmínce odkládací ve smyslu § 36 odst. 2 věty prvé ObčZ. Pokud by tato podmínka byla splněna (t. j. původní žalovaný by provedl dohodnutou rekultivaci letištních ploch), nastaly by právní následky ujednání o obnovení travního krytu a provozuschopnosti letiště, což znamená, že dnem 31. 12. 2001 by vznikla povinnost toto obnovení zajistit. Smluvní pokuta pak nebyla vázána na skutečnost, že původní žalovaný využije své oprávnění provést rekultivaci pronajatých pozemků, ale až na porušení povinnosti zajistit v takovém případě po uplynutí dohodnuté doby obnovení provozuschopnosti letiště. Jestliže tedy odvolací soud vycházel z názoru, že smluvní pokuta nebyla sjednána pro případ porušení povinnosti a tudíž jde o ujednání neplatné, a v důsledku toho se nezabýval otázkou určitosti tohoto ujednání ani otázkou, zda původní žalovaný svoji povinnost porušil, spočívá jeho rozhodnutí na nesprávném výkladu § 544 ObčZ. Žalobkyní uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ je tak naplněn.

Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem OSŘ přezkoumávaný meritorní výrok napadeného rozsudku zrušit. Současně s ním byly zrušeny i závislé [§ 242 odst. 2 písm. b) OSŘ] výroky o nákladech řízení, proti nimž jinak dovolání není přípustné (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003, a přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 25. června 1998, sp. zn. 3 Cdon 117/96, publikovaný tamtéž pod č. R 27/1999). Podle § 243b odst. 3 věty prvé OSŘ pak byla věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V jeho průběhu bude odvolací soud vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24.ledna 2007

Vít Jakšič

předseda senátu