33 Odo 401/2005
Datum rozhodnutí: 19.10.2005
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 401/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně V. a. s. proti žalované České republice Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 10, o zaplacení částky 74.800,- Kč, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 8 C 408/95, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 17 Co 307/2001-51, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobou podanou u Okresního soudu v Teplicích (dále jen soud prvního stupně ) dne 20. října 1994 se žalobkyně se domáhala na původním žalovaném J. W. zaplacení částky 149.600,- Kč. V průběhu řízení před soudem prvního stupně dne 5. ledna 1996 původní žalovaný zemřel. Usnesením Krajského obchodního soudu v Brně ze dne 28. srpna 2000, č. j. 46 K 71/2000-139, byl na majetek žalobkyně prohlášen konkurs a vzhledem k tomu soud prvního stupně pokračoval v řízení jako se žalobkyní se správkyní konkursní podstaty Ing. J. J. Usnesením ze dne 12. března 2001, č. j. 8 C 408/95-24, pak tento soud rozhodl, že v řízení bude pokračováno s dědicem J. W., kterým se dle usnesení č. j. D 103/96-208 OS v Teplicích stává Český stát .

Rozsudkem ze dne 17. července 2001, č. j. 8 C 408/95-39, soud prvního stupně uložil žalované (České republice Okresnímu úřadu v Teplicích), aby zaplatila tehdejší žalobkyni (správkyni konkursní podstaty) částku 74.800,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, zamítl návrh co do zbytku a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že původní žalovaný převzal od žalobkyně zboží v ceně 199.600,- Kč, z níž však zaplatil jen 50.000,- Kč; dluh tedy činí 149.600,- Kč. Při projednání dědictví byla do pasiv zařazena polovina této částky, čili 74.800,- Kč. Dědictví připadlo státu, t. j. žalované, a proto bylo žalobě s odkazem na § 409 obchodního zákoníku vyhověno.

K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 14. listopadu 2002, č. j. 17 Co 307/2001-51, rozsudek soudu prvního stupně (v napadeném výroku o platební povinnosti žalované) potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Zdůraznil, že usnesením Okresního soudu v Teplicích ze dne 22. ledna 2001, č. j. D 103/96-208, bylo potvrzeno dědictví po původním žalovaném v čisté hodnotě 145.490,30 Kč České republice, zastoupené Okresním úřadem v Teplicích. Aktiva dědictví tvoří polovina peněžní hotovosti ve výši 10.807,- Kč a polovina stavu zásob v hodnotě 673.229,- Kč. Část pohledávky žalobkyně ve výši 74.800,- Kč je zařazena do pasiv dědictví. S odkazem na § 472 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) pak odvolací soud dovodil, že žalovaná odpovídá za dluhy původního žalovaného ve stejném rozsahu jako dědic, a to konkrétním majetkem z dědictví, který má k dispozici, t. j. částkou 10.807,- Kč a zásobami zboží. Proto jí byla platební povinnost uložena právem.

Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (za niž v souladu se zákonem č. 320/2002 Sb., o změně a zrušení některých zákonů v souvislosti s ukončením činnosti okresních úřadů, před soudem vystupuje Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových) dovolání, jehož přípustnost opírala o přesvědčení, že napadené rozhodnutí má při posuzování nároku žalobkyně zásadní právní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu dále jen OSŘ ]. S odkazem na § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ namítla, že do pasiv dědictví po J. W. patří celkem 11 pohledávek a kromě toho je proti ní uplatňováno dalších 6 pohledávek, které do pasiv dědictví nebyly zahrnuty. Hodnota poloviny zásob, která připadla státu, byla v roce 1996 převzata z účetní uzávěrky firmy původního žalovaného, ovšem od té doby došlo jednak k odcizení části uskladněného nábytku, jednak k částečné úhradě pěti pohledávek. Tím se značně snížila hodnota stavu zásob, která v současnosti činí pouze 5.300,- Kč. Žalovaná tedy není reálně schopna uspokojit pohledávku žalobkyně v plné výši. Soudy obou stupňů tuto skutečnost nedostatečně zhodnotily a nevzaly v úvahu, že do dědictví patří řada pohledávek, které nebudou moci být ani částečně uspokojeny. Jejich rozhodnutím tak došlo ke zvýhodnění jednoho věřitele před ostatními. Žalovaná navrhla, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

V průběhu dovolacího řízení byl usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 10. června 2003, č. j. 46 K 74/2000-585, které nabylo právní moci dne 26. července 2003, konkurs na majetek původní žalobkyně po splnění rozvrhového usnesení zrušen. S ohledem na důsledky zrušení konkursu uvedené v § 45 odst. 1 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, bylo v dovolacím řízení pokračováno opět s původní žalobkyní.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen OSŘ ).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalované založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 OSŘ, omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ]. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalovaná se sice ve svém dovolání zmiňuje o § 241a odst. 2 písm. a) a b) OSŘ, ale na žádnou konkrétní procesní vadu v něm nepoukazuje a podstatou jejího dovolání není ani nesouhlas s právním posouzením věci odvolacím soudem. Tento soud postupoval podle § 472 ObčZ a žalovaná sama v dovolání připouští, že toto ustanovení na daný případ dopadá. Základem jejích výhrad proti napadenému rozsudku je nesouhlas s tím, že odvolací soud ve shodě s výsledky řízení o dědictví po původním žalovaném založil své rozhodnutí na skutkovém závěru, že žalovaná má pro úhradu dluhů zůstavitele k dispozici hotovost ve výši 10.807,- Kč a zásoby zboží v hodnotě 673.229,- Kč. Její námitka, že při právním posouzení věci odvolací soud nepřihlédl k tomu, že není objektivně schopna z aktiv dědictví uspokojit všechny pohledávky za zůstavitelem, totiž vychází z (odlišného) skutkového tvrzení, že došlo k výraznému snížení hodnoty zásob a že má fakticky k dispozici už jen zásoby v hodnotě 5.300,- Kč. Proti právnímu posouzení věci, tedy proti tomu, jaký právní předpis byl na takto zjištěný skutkový stav aplikován, jak byl tento právní předpis vyložen nebo jaké právní závěry byly vyvozeny z tohoto skutkového stavu, žalovaná výhrady nevznáší. Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak jen v tom smyslu, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle dovolatelky správného) skutkového závěru, musel by návazně dospět k jinému (rovněž správnému) právnímu posouzení věci.

Je tedy zřejmé, že žalovaná v dovolání ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, který, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže. Její dovolání tedy směřuje proti rozhodnutí, proti kterému zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští, a dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni, která by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. října 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu