33 Odo 399/2005
Datum rozhodnutí: 13.12.2006
Dotčené předpisy:




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 399/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce města Ch. proti žalovanému MUDr. V. Ř., o zaplacení částky 351.288,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 9 C 310/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2005, č. j. 12 Co 550/2004-57, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 19. ledna 2005, č. j. 12 Co 550/2004-57, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Chebu (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 24. srpna 2004, č. j. 9 C 310/2002-24, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal na žalovaném zaplacení částky 351.288,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 11. 1999 do zaplacení a dále částky 84.798,- Kč jako 10% úroku z prodlení z částky 291.012,- Kč od 24. 11. 1999 do 7. 10. 2002, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že kupní smlouvou z 12. 11. 1992 prodal žalobce žalovanému ideální spoluvlastnický podíl na blíže specifikovaných nemovitostech tvořících zdravotnické zařízení na adrese Ch., ve výši 18%. Kupní cenu v částce 720.000,- Kč se žalovaný zavázal zaplatit tím způsobem, že 180.000,- Kč zaplatí do 30 dnů od registrace smlouvy a zbytek tak, aby celá kupní cena byla uhrazena do pěti let od registrace smlouvy. Smlouva byla registrována 23. 11. 1992. Kupní smlouvou z 24. 5. 1993 pak žalovaný koupil od MUDr. V. V. další podíl na týchž nemovitostech ve výši 4%; kupní cena činila 169.820,- Kč a žalovaný současně převzal se souhlasem žalobce dluh prodávajícího vůči žalobci ve výši 120.000,- Kč. Ke kupní smlouvě z 12. 11. 1992 byl 6. 5. 1998 sjednán dodatek, jímž byla prodloužena splatnost kupní ceny do 23. 11. 1999. Tento dodatek však soud prvního stupně považoval za neplatný pro neurčitost jeho obsahu a v důsledku toho uzavřel, že dodatek nemohl způsobit změnu původní smlouvy. Žalovaný vznesl námitku promlčení nároku žalobce a jelikož splatnost kupní ceny podle smlouvy z 12. 11. 1992 nastala 23. 11. 1997 a žaloba nebyla podána do tří let ode dne splatnosti, je tato námitka důvodná.

K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 19. ledna 2005, č. j. 12 Co 550/2004-57, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobě zcela vyhověl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování některých důkazů provedených soudem prvního stupně konstatoval, že ještě před uplynutím lhůty splatnosti dohodnuté v původní kupní smlouvě schválilo zastupitelstvo žalobce jako orgán k tomu povolaný usnesením z 29. 8. 1996 prodloužení lhůty splatnosti do 23. 11. 1999 a žalovaný tuto skutečnost akceptoval, když se dne 6. května 1998 v dokumentu označeném jako dodatek ke kupní smlouvě (dále též jen dodatek ) zavázal do uvedeného data zaplatit zbývající část kupní ceny. Současně obě strany prohlásily, že ostatní ujednání v kupní smlouvě z 12. 11. 1992 se nemění. Tento dokument pak podepsal i starosta žalobce a odvolací soud nemá pochybnosti o tom, že takto došlo k řádné dohodě o prodloužení termínu splatnosti. Žalobce mohl svůj nárok uplatnit žalobou nejdříve 24. 11. 1999 a pokud podal žalobu 18. 9. 2002, učinil tak před uplynutím tříleté promlčecí doby podle § 101 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ). Žalovaný je povinen zaplatit nejen částku 540.000,- Kč vyplývající ze smlouvy z 12. 11. 1992, ale též 120.000,- Kč odpovídajících původnímu závazku MUDr. V. vůči žalobci, který žalovaný převzal. S přihlédnutím k částkám zaplaceným před podáním žaloby a částce 291.012,- Kč zaplacené v průběhu řízení (ohledně níž bylo řízení částečně zastaveno) zbývá doplatit 351.288,- Kč s příslušným úrokem z prodlení a částku 84.798,- Kč představující 10% úrok z částky 291.012,- Kč od 24. 11. 1999 do jejího zaplacení, k němuž došlo dne 7. října 2002.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Podle jeho názoru odvolací soud pochybil, když vzal za prokázané, že zastupitelstvo žalobce dne 29. srpna 1996 schválilo svým usnesením prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny, neboť zápisem z jednání zastupitelstva ani zmíněným usnesením nebyl proveden důkaz, ač skutečnosti, které z nich měly vyplynout, nebyly učiněny nespornými a žalovaný provedení těchto důkazů navrhoval. Žalovaný si usnesení opatřil až po vydání napadeného rozsudku a zjistil, že jím nebylo schváleno prodloužení lhůty splatnosti kupní ceny, ale jen návrh na prodloužení lhůty splatnosti u nemovitostí určených pro nestátní zdravotnictví o dva roky. Jde tedy jen o jakési schválení záměru, nikoli o schválení právního úkonu či o návrh na změnu smlouvy adresovaný druhé smluvní straně. Žalovaný dále poukázal na to, že by písemné projevy vůle obou smluvních stran měly být na jedné listině, neboť jde o smlouvu o převodu nemovitosti (§ 46 odst. 2 ObčZ). Dodatek z 6. 5. 1998 nemá ani náležitosti předpokládané v § 516 odst. 2 ObčZ, jelikož v něm není výslovně uvedeno, že původní termín splatnosti zaniká, a souběžná existence dvou termínů není možná. Ostatně v dodatku chybí jakýkoli projev vůle žalobce. Dovolatel dále zdůraznil, že původně dohodnutá lhůta splatnosti uplynula, aniž by v tomto směru došlo k jakékoli změně, dne 24. 11. 1997 se proto ocitl v prodlení a současně začala běžet promlčecí doba podle § 101 ObčZ. Lhůta, která měla být dodatkem prodloužena, již tedy v době jeho podpisu neexistovala a podle názoru žalovaného nelze zaniklou lhůtu prodloužit. Odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda byl dodatek uzavřen po předchozím schválení zastupitelstvem ve smyslu § 36 a § 36a zákona o obcích, a v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ČR sp. zn. III. ÚS 721/2000. Nedostatek tohoto schválení by měl za následek absolutní neplatnost dodatku. Konečně žalovaný namítl, že odvolací soud pominul i závěr vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 871/2000, podle kterého nelze smlouvu o převodu nemovitosti měnit poté, co bylo na jejím základě vloženo vlastnické právo do katastru nemovitostí. Ze všech těchto důvodů pak dovolatel navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobce ve svém vyjádření poukázal na to, že obsah usnesení zastupitelstva je vzhledem k tomu, že dovolací soud neprovádí dokazování, bez významu, rozhodující je, že po příslušném poučení žalovaný žádné další důkazy nenavrhoval. Ostatně podstata rozhodnutí zastupitelstva tkví v souhlasu s prodloužením lhůty splatnosti a zpochybňování jeho obsahu se jeví jako účelové. Podstatné není ani to, kdy se žalovaný s obsahem usnesení zastupitelstva seznámil, neboť bylo na něm, aby si jej ověřil ještě před podpisem dodatku. Dodatek byl podepsán starostou města jako orgánem, který projevuje navenek vůli zastupitelstva, a požadavek, aby projevy vůle byly na jedné listině, je tedy splněn. Obsah dodatku lze za pomoci zákonných interpretačních pravidel bez problémů vyložit a odvolací soud nepochybil, když tento úkon považoval za určitý a srozumitelný. K námitce žalovaného, že v době uzavření dodatku již lhůta k plnění, která měla být prodloužena, neexistovala, žalobce poznamenal, že lhůta k plnění není podstatnou náležitostí kupní smlouvy a jako taková může být sjednána znovu. I žalovaným zmiňované rozhodnutí dovolacího soudu sp. zn. 22 Cdo 871/2000 se vztahuje jen na podstatné náležitosti smlouvy, nikoli na lhůtu k plnění. Dodatek ze 6. 5. 1998 potvrzuje nejen existenci dluhu, ale i jeho výši, a lze jej proto považovat i za uznávací prohlášení podle § 110 ObčZ. Podle názoru žalobce je napadený rozsudek správný, a proto by mělo být dovolání žalovaného zamítnuto.

Žalovaný ještě písemně reagoval na vyjádření žalobce a setrval na svých dovolacích argumentech.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen OSŘ ).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné, i když ne se všemi dovolacími námitkami se lze ztotožnit.

Žalovaný nenamítá, že řízení bylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a výslovně netvrdí ani to, že řízení trpí jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pro něž platí totéž. Ve skutečnosti však tím, že namítá, že nebyl proveden jím navrhovaný důkaz usnesením zastupitelstva žalobce z 29. 8. 1996 (i když sám považuje tuto výhradu za dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ), na existenci takovéto vady poukazuje, čímž ve skutečnosti podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 OSŘ) uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Podle tohoto ustanovení lze podat dovolání z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takováto vada se může vyskytnout především při zjišťování skutkového stavu věci; dochází k ní například tehdy, jestliže v rozporu s ustanovením § 120 OSŘ nebyly vůbec zjišťovány okolnosti rozhodné pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly navrhovány důkazy, nebo jestliže okolnosti rozhodné pro posouzení věci nebyly sice tvrzeny, ale měly být zjišťovány jako skutkový podklad pro posouzení skutečnosti, jíž je soud povinen zabývat se z úřední povinnosti (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. února 2003, sp. zn. 21 Cdo 870/2002, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura pod č. SJ 56/2003). V dané věci při jednání soudu prvního stupně dne 24. srpna 2004 (protokol na č. l. 21 23) zástupkyně žalovaného navrhla, aby bylo předloženo shora uvedené usnesení zastupitelstva, s tvrzením, že nešlo o usnesení přijaté na základě žádosti žalovaného, neboť jím byly plošně prodlouženy lhůty splatnosti všem, případně více dlužníkům. Soud prvního stupně tento důkazní návrh zamítl; stalo se tak ale zjevně z důvodu, že nebyl pro jeho rozhodnutí podstatný, protože považoval dodatek ze 6. 5. 1998 za právní úkon neplatný pro neurčitost. Při jednání odvolacího soudu již zástupkyně žalovaného zmíněný důkazní návrh nezopakovala, navrhla pouze důkaz listinami, jež připojila ke svému vyjádření k dovolání. Odvolací soud pak rozhodl, aniž by důkaz usnesením zastupitelstva z 29. 8. 1996 provedl, přičemž vyšel z obsahu dodatku, podle kterého mělo zastupitelstvo žalobce usnesením z 29. 8. 1996 schválit prodloužení lhůty splatnosti o dva roky. Žalovaný, který nebyl odvolávající se procesní stranou, neměl samozřejmě důvod předkládat odvolacímu soudu nové důkazní návrhy či opakovat návrhy dřívější, jimiž měly být prokázány skutečnosti, které byly pro rozhodnutí soudu prvního stupně bez významu. Zaujal-li ovšem odvolací soud jiný právní názor než soud prvního stupně v otázce určitosti dodatku ze 6. 5. 1998 a hodlal-li z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně změnit tak, že žalobě vyhoví, stal se původní návrh na provedení důkazu usnesením zastupitelstva aktuálním, neboť za této situace bylo autentické znění usnesení (právě s ohledem na to, že žalovaný při jednání soudu prvního stupně zpochybnil soulad jeho obsahu s tím, jak byl reprodukován v dodatku ze 6. 5. 1998) zcela nezbytným skutkovým podkladem pro rozhodnutí ve věci. Jen tak totiž mohla být posouzena oprávněnost uvedené námitky žalovaného. Ten sice k dovolání připojil výňatek z uvedeného usnesení, ale k tomu nelze s ohledem na zákaz uplatnění nových skutečností a důkazů ve věci samé v dovolání (§ 241a odst. 4 OSŘ) přihlédnout. Svým postupem tedy odvolací soud zatížil řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a naplnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ.

Další dovolací námitky žalovaného vyjadřují nesouhlas se způsobem, jakým odvolací soud posoudil věc po stránce právní, t. j. představují uplatnění dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ, podle kterého lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí (odvolacího soudu) spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K těmto námitkám se dovolací soud vyjadřuje s výhradou, že budou jeho závazným právním názorem pouze v případě, že po zjištění obsahu usnesení zastupitelstva žalobce, případně po provedení dalších důkazů, bude i nadále možno považovat dodatek ze 6. 5. 1998 za platný právní úkon.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Odvolací soud sice v odůvodnění napadeného rozsudku výslovně neuvedl, podle kterého zákonného ustanovení posuzuje vztah mezi původní kupní smlouvou a dodatkem, nicméně je zřejmé, že dodatek považuje za dohodu o změně obsahu závazku podle § 516 ObčZ. Podle tohoto ustanovení mohou účastníci dohodou změnit vzájemná práva a povinnosti (odst. 1). Nevyplývá-li z dohody nepochybně, že sjednáním nového závazku má dosavadní závazek zaniknout, vzniká nový závazek vedle dosavadního závazku, jsou-li pro jeho vznik splněny zákonem požadované náležitosti (odst. 2).

Tato změna v obsahu závazku dohodou stran se nazývá kumulativní novací. Na rozdíl od tzv. privativní novace podle § 570 ObčZ, při níž dosavadní závazek zaniká a je nahrazen novým, se při kumulativní novaci jedná o změnu za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými, případně ve vzniku dalších práv a povinností vedle již existujících. Dosavadní závazkový vztah tedy nezaniká; právním důvodem změněného závazku je jak původní právní skutečnost, která způsobila jeho vznik, tak i dohoda stran o změně jeho obsahu. Změna závazku se zpravidla týká místa či způsobu plnění, splatnosti apod. Nové ujednání smluvních stran o termínu splatnosti znamená sice zánik povinnosti dlužníka splnit dluh tak, jak bylo původně ujednáno, nikoli však zánik jeho povinnosti plnit; mění se jen jednotlivá práva a povinnosti v existujícím právním vztahu. Je totiž třeba rozlišovat závazek ke konkrétnímu plnění (t. j. jednotlivé povinnosti) a celý závazkový právní vztah (srov. blíže Švestka/Jehlička/Škárová/Spáčil a kol., Občanský zákoník, komentář, C. H. Beck, 10. vydání 2006, str. 917).

V daném případě došlo uzavřením dodatku ke změně závazkového právního vztahu vzniklého na základě kupní smlouvy (resp. na základě dohody o převzetí dluhu MUDr. V. žalovaným) pouze pokud jde o lhůtu k plnění. Povinnost žalovaného zaplatit zbytek kupní ceny a převzatý dluh tedy trvá; změnou (prodloužením) lhůty k plnění byla pouze jedna dílčí složka tohoto závazkového právního vztahu (povinnost plnit v původně sjednané lhůtě) nahrazena novou (povinností plnit v novém termínu). Ze znění dodatku logicky vyplývá, že povinnost plnit v původní lhůtě zanikla, a nelze tedy souhlasit se žalovaným, že toto znění odporuje § 516 odst. 2 ObčZ právě proto, že v něm zánik původní lhůty splatnosti není výslovně ujednán. Z pohledu těchto úvah pak se jeví neopodstatněná i námitka, že počátek běhu promlčecí doby je nutno odvíjet od původní lhůty splatnosti. Jestliže (byť až poté, co původní splatnost nastala) byla splatnost závazku dohodou stran změněna a povinnost žalovaného plnit podle původního ujednání zanikla, je skutečnost, že promlčecí doba ve vztahu k původní lhůtě splatnosti již počala běžet, bez významu a promlčení (včetně určení počátku běhu promlčecí doby) musí být posuzováno výlučně podle nové (a jediné existující) doby splatnosti závazku.

K dalším námitkám právní povahy postačí jen stručné vyjádření. Odvolací soud neměl důvod zabývat se věcí z hlediska § 36a odst. 1 písm. j) zákona č. 367/1990 Sb., o obcích (obecní zřízení), neboť o situaci předvídanou tímto ustanovením (povolení splátek) v dané věci nejde. Poukaz dovolatele na § 46 odst. 2 větu druhou ObčZ není případný, jelikož dohoda o prodloužení lhůty splatnosti je změnou vedlejšího ujednání v kupní smlouvě a jako taková není smlouvou o převodu nemovitosti. Totéž lze konstatovat ve vztahu k námitce, že po vkladu vlastnického práva podle smlouvy o převodu nemovitosti nelze obsah této smlouvy měnit, když závěr vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 22 Cdo 871/2000 se nedotýká ujednání, jež nejsou podstatnými náležitostmi smlouvy. Konečně je nutno odmítnout i tvrzení žalobce, že obsah dodatku ze 6. 5. 1998 je možno vyložit i jako uznávací prohlášení s důsledky uvedenými v § 110 odst. 1 větě druhé ObčZ. Z textu dodatku sice vyplývá závazek k zaplacení dluhu i jeho právní důvod a výše, chybí však zde projev vůle směřující k uznání tohoto závazku a nelze jej dovodit ani za použití interpretačních pravidel uvedených v § 35 odst. 2 ObčZ. Z uvedeného je zřejmé, že při právním posouzení věci odvolací soud použil správná ustanovení občanského zákoníku a bezchybně je vyložil a že dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ tak, jak jej žalovaný obsahově vymezil, dán není.

Jelikož však dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ byl uplatněn opodstatněně, nezbylo dovolacímu soudu, než podle § 243b odst. 2 věty za středníkem a odst. 3 věty prvé OSŘ napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V jeho průběhu bude odvolací soud (s výhradou změny skutkových zjištění a posouzení otázky platnosti dodatku) vázán právním názorem, který byl vysloven v tomto usnesení (§ 243d odst. 1 věta prvá ve spojení s § 226 odst. 1 OSŘ). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá OSŘ).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 13. prosince 2006

Vít Jakšič, v. r.

předseda senátu