33 Odo 397/2004
Datum rozhodnutí: 19.07.2005
Dotčené předpisy: § 139 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 511 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 397/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce P. M., proti žalovanému T. T., vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 11 C 181/2000, o zaplacení částky 230.000,- Kč s příslušenstvím, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2003, č. j. 10 Co 535/2002-91, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 16. ledna 2003, č. j. 10 Co 535/2002-91, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Karlových Varech rozsudkem ze dne 28. května 2002, č. j. 11 C 181/2000-73, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 70.000,- Kč s 12 % úrokem z prodlení od 29. 1. 1999 do zaplacení, žalobu ohledně částky 230.000,- Kč s 18 % úrokem z prodlení z částky 200.000,- Kč od 2. 1. 1999 do zaplacení, ohledně 18 % úroku z prodlení z částky 30.000,- Kč od 29. 1. 1999 do zaplacení a ohledně 6 % úroku z prodlení z částky 70.000,- Kč od 29. 1. 1999 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalovaný a jeho manželka O. T. (ke dni 11. 6. 2000) měli ve společném jmění manželů ideální jednu polovinu nemovitostí - objektu č. p. 66 se stav. parcelou č. 303 a pozemku parc. č. 307/5 zapsaných u Katastrálního úřadu v K. V. na listu vlastnictví č. 553 pro katastrální území D., obec K. V. (dále jen nemovitosti či předmětné nemovitosti ). Druhou ideální polovinu uvedených nemovitostí vlastnil P. K. Tito spoluvlastníci jsou členy sdružení O. V. sdružení T. K. se sídlem K. V., (dále jen sdružení ), které se žalobcem jako kupujícím uzavřelo dne 1. 9. 1998 kupní smlouvu, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětným nemovitostem za kupní cenu 1,400.000,- Kč. Uvedenou kupní smlouvu za sdružení podepsal žalovaný. Dne 1. 1. 1999 žalobce složil k rukám O. T., která vedla účetnictví sdružení, částku 200.000,- Kč a dne 28. 1. 1999 další částku 100.000,- Kč s úmyslem zaplatit část sjednané kupní ceny. Žalobce nemovitosti užíval v období od dubna 1998 do září 1999, aniž by byla mezi ním a jejími spoluvlastníky uzavřena nájemní smlouva. Z takto zjištěného skutkového stavu věci soud prvního stupně dovodil, že kupní smlouva uzavřená dne 1. 9. 1998 mezi sdružením a žalobcem je ve smyslu § 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), neplatná pro neurčitost a nesrozumitelnost. Neuvěřil tvrzení svědků O. T. a P. K., že platbu žalobce ve výši 300.000,- Kč považovali za úhradu nájemného za užívání předmětných nemovitostí, a posoudil ji jako zálohu na kupní cenu. Jelikož žalobce užíval předmětné nemovitosti, aniž by došlo k uzavření nájemní smlouvy, dospěl soud prvního stupně k závěru, že je užíval bez právního důvodu. Námitku započtení částky 486.420,- Kč (představující bezdůvodné obohacení vzniklé žalobci na úkor žalovaného užíváním nemovitostí bez právního důvodu), kterou žalovaný uplatnil dne 11. 10. 2000, shledal oprávněnou pouze částečně. Poté, co žalobce vznesl námitku promlčení, totiž dovodil, že právo na vydání bezdůvodného obohacení za období od poloviny měsíce října 1998 do konce měsíce září 1999 se promlčelo.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 16. ledna 2003, č. j. 10 Co 535/2002-91, rozsudek soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku ve věci samé a ve výroku o nákladech řízení potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním závěrem, že kupní smlouva ze dne 1. 9. 1998 je absolutně neplatná (§ 37 odst. 1 obč. zák.). Oproti soudu prvního stupně však vyslovil názor, že žalovaný není sám o sobě nositelem povinnosti vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy a není tak ve věci pasivně legitimován. Jestliže spoluvlastníky předmětných nemovitostí, jež byly předmětem zamýšleného (avšak neuskutečněného) převodu, jsou všichni členové sdružení (žalovaný, jeho manželka O. T. a P. K.), pak k vrácení přijaté zálohy na kupní cenu, kterou soud prvního stupně správně posoudil jako bezdůvodné obohacení, jsou zavázáni všichni tito spoluvlastníci. Námitkou započtení se proto již nezabýval a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, i když z jiného právního důvodu.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozoval z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. l písm. c/ o. s. ř.). Prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost právního závěru odvolacího soudu o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Odvolacímu soudu vytkl nesprávný výklad ustanovení § 139 odst. 1 a § 511 odst. 1 obč. zák. Jestliže totiž nemovitosti, které měly být kupní smlouvou převedeny na žalobce, byly v podílovém spoluvlastnictví žalovaného a dalších osob, pak z povahy závazku, jenž je předmětem tohoto řízení (právo na vydání bezdůvodného obohacení) plyne, že žalobce jako věřitel je oprávněn domáhat se zaplacení dluhu po kterémkoliv ze spoluvlastníků předmětných nemovitostí. Pro případ, že by pasivní legitimace žalovaného nevyplývala z § 511 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 139 odst. 1 obč. zák., s poukazem na § 457 obč. zák. zdůraznil, že žalovaného jako smluvní stranu absolutně neplatné kupní smlouvy stíhá povinnost druhé smluvní straně vrátit poskytnuté plnění. Z uvedených důvodů navrhl rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (žalobcem) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejdříve zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. není dovolání v dané věci přípustné, jelikož odvolací soud svým rozsudkem potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně. Přípustnost dovolání proto bylo možno zkoumat jen v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je proto důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Vzhledem k tomu, že dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (s výjimkami zde uvedenými), mohou se předmětem dovolacího přezkumu stát pouze ty právní otázky, na jejichž řešení je rozhodnutí odvolacího soudu založeno, jež byly dovoláním zpochybněny a mají současně obecný přesah.

V posuzovaném případě žalobce především otevřel dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru dovozujícího, že žalovaný není ve věci pasivně legitimován, neboť jako jeden z podílových spoluvlastníků nemovitosti není sám o sobě nositelem povinnosti vrátit plnění přijaté z neplatné smlouvy týkající se předmětné nemovitosti. Protože tuto právní otázku řešil odvolací soud v rozporu s hmotným právem, shledal dovolací soud dovolání přípustným.

Podle § 139 odst. 1 obč. zák. z právních úkonů týkajících se společné věci jsou oprávněni a povinni všichni spoluvlastníci společně a nerozdílně.

Podle § 511 odst. 1 obč. zák. jestliže je právním předpisem nebo rozhodnutím soudu stanoveno, nebo účastníky dohodnuto, anebo vyplývá-li to z povahy plnění, že více dlužníků má témuž věřiteli splnit dluh společně a nerozdílně, je věřitel oprávněn požadovat plnění na kterémkoli z nich. Jestliže dluh splní jeden dlužník, povinnost ostatních zanikne.

V posuzované věci je vydání bezdůvodného obohacení spočívajícího v platbách záloh na kupní cenu, které byly uhrazeny na základě kupní smlouvy ze dne 1. 9. 1998, požadováno žalobcem po žalovaném, který je podílovým spoluvlastníkem nemovitostí, jež byly předmětem uvedené kupní smlouvy. Skutečnost, že žalovaný je ve smyslu § 139 odst. 1 obč. zák. z právního úkonu týkajícího se společných věcí povinen společně a nerozdílně s ostatními spoluvlastníky (prodávajícími), ve svých právních důsledcích znamená, že po něm je žalobce oprávněn požadovat celé plnění, tedy vydání celé částky představující bezdůvodné obohacení prodávajících - podílových spoluvlastníků. Je totiž oprávněn požadovat toto plnění na kterémkoli ze spoluvlastníků, kteří se na jeho úkor bezdůvodně obohatili tím, že přijali plnění z neplatné kupní smlouvy o převodu vlastnického práva k předmětným nemovitostem. Bez významu je přitom výše spoluvlastnického podílu žalovaného, jelikož tento vnitřní poměr mezi spoluvlastníky (spoludlužníky) má relevanci pouze z hlediska následného regresu proti ostatním (spoluvlastník má právo od ostatních žádat náhradu za plnění, které za ně věřiteli po právu poskytl).

Lze uzavřít, že odvolací soud pochybil, když dospěl k právnímu závěru, že žalovaný není sám ve věci pasivně legitimován. Protože se žalobci podařilo prostřednictvím uplatněné dovolací námitky zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud České republiky rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta první o. s. ř.). Zabývat se další žalobcem uplatněnou námitkou pak již bylo nadbytečné.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný (§ 243d odst. 1 věta první za středníkem o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci soud rozhodne o náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 19. července 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu