33 Odo 38/2006
Datum rozhodnutí: 25.03.2008
Dotčené předpisy: § 39 předpisu č. 40/1964Sb., § 553 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 38/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) J. F. a b) N. F., obou zastoupených advokátem proti žalovaným 1) M. M. a 2) L. M., o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 17 C 84/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 5. března 2004, č. j. 12 Co 389/2001-83, ve znění opravného usnesení ze dne 21. října 2005, č. j. 12 Co 389/2001-143, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobcům do tří dnů od právní moci rozsudku na nákladech dovolacího řízení částku 7.319,- Kč k rukám advokáta se sídlem Teplice, Masarykova 668/29.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Teplicích rozsudkem ze dne 24. května 2001, č. j. 17 C 84/95-58, zamítl žalobu na určení, že žalobci jsou bezpodílovými spoluvlastníky jedné poloviny a žalobce je vlastníkem druhé poloviny domu se zast. pl. 179/1, zahradou p. p. č. 180, zast. pl. 179/2, zapsanými v katastru nemovitostí vedeném při KÚ T. na LV č. 2498 pro obec T. a k. ú. P. ; současně rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 5. března 2004, č. j. 12 Co 389/2001-83, ve znění opravného usnesení ze dne 21. října 2005, č. j. 12 Co 389/2001-143, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že se určuje, že do společného jmění žalobců patří jedna polovina domu se zastavěnou plochou č. 179/1, zahradou parc. č. 180, zastavěnou plochou č. 179/2, zapsaných na LV č. 2498 pro obec T., katastrální území P. u K. ú. v T. (dále jen předmětné nemovitosti , resp. nemovitosti ) a že žalobce je vlastníkem druhé poloviny těchto nemovitostí. Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalobci byli vlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobce sám v rozsahu jedné ideální poloviny a žalobci společně v rozsahu druhé ideální poloviny. Žalovaní dne 9. 9. 1994 půjčili žalobcům částku 514.227,- Kč, kteří ji následně předali K. Š. Téhož dne uzavřeli žalobci se žalovanými kupní smlouvu o prodeji nemovitostí za kupní cenu 514.227,- Kč. V kupní smlouvě je uvedeno, že kupní cena byla zaplacena kupujícími před uzavřením smlouvy a že se smluvní strany dohodly na tom, že návrh na vklad bude podán nejdříve po uplynutí jednoho měsíce od uzavření smlouvy, přičemž v den podání návrhu na vklad se prodávající zavazují předat nemovitost kupujícím uvolněnou a vyklizenou. Žalobci neměli při uzavírání kupní smlouvy v úmyslu nemovitosti prodat; kupní smlouvu uzavřeli v přesvědčení, že nejde o skutečný převod vlastnického práva k nemovitostem, ale že tím zajišťují poskytnutou půjčku. Jejich tvrzení, že částku 514.227,- Kč jim žalovaní nepředali a že půjčka byla poskytnuta K. Š., soudy neuvěřily. Ani žalovaní neměli v úmyslu nemovitosti koupit, částka odpovídající kupní ceně byla ve skutečnosti půjčkou, kterou žalobcům poskytli. Účastníci si domluvili, že pokud žalobci půjčku do jednoho měsíce žalovaným nevrátí, bude podán návrh na vklad vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí. Žalobci ve lhůtě půjčku žalovaným nevrátili. Rozhodnutím K. ú. v T., č. j. V 1/3147/94, byl vklad vlastnického práva žalovaných k předmětným nemovitostem zapsán do katastru nemovitostí s právními účinky ke dni 28. 11. 1994.

Odvolací soud se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobci mají ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na požadovaném určení. Na rozdíl od něho však dovodil, že kupní smlouva je neplatná pro nedostatek vážnosti vůle tohoto právního úkonu (§ 37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění platném v době uzavření smlouvy - dále jen obč. zák. ). Úmysl účastníků nesměřoval k vyvolání právních účinků, které jsou s jeho projevem spojeny. Kupní smlouva nevyjadřovala skutečnou vůli smluvních stran o prodeji a koupi nemovitostí, neboť účastníci pouze předstírali projev vůle a kupní smlouva měla sloužit pouze k zajištění půjčky. Současně uzavřel, že se nejedná ani o platné zajištění půjčky převodem práva podle § 553 obč. zák., neboť ze smlouvy jasně a zřetelně nevyplývá vůle účastníků zajistit půjčku poskytnutou žalobcům a ani vůle převést v případě splnění dluhu vlastnické právo k předmětným nemovitostem zpět na žalobce.

Žalovaní podali proti rozhodnutí odvolacího soudu dovolání. Zpochybnili v něm správnost závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva je neplatná pro absenci skutečné vůle stran o prodeji nemovitostí. Vytýkají mu, že způsob zajištění půjčky nepatřičně poměřoval § 553 obč. zák. Jsou přesvědčeni, že závazek lze zajistit i jinak než podle úpravy obsažené v § 544 - § 558 obč. zák. Účastníci se dohodli tak, že pokud žalobce nebude schopen půjčenou částku vrátit, namísto vrácení peněz převede na žalované nemovitosti. Tomu odpovídalo i ujednání ve smlouvě, že návrh na vklad bude podán až po uplynutí lhůty k vrácení půjčky, a skutečnost, že žalovaní zajistili žalobcům byt, do něhož se přestěhovali, když půjčku nevrátili. Mají zato, že není v rozporu se zákonem zajistit půjčku kupní smlouvou tak, jak se dohodli. Taková dohoda nevyžaduje písemnou formu a nemusí být obsažena v kupní smlouvě. Výhrady vyjádřili i k vyčíslení nákladů řízení. Závěrem navrhli rozhodnutí odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení zpět.

Žalobci se zcela ztotožnili s právními závěry odvolacího soudu. Tvrzení, že žalovaní jim zajistili byt, není pravdivé. Ve skutečnosti nikdy nepřestali v nemovitosti bydlet. Dovolání žalovaných navrhli zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., jímž byla s účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobami k tomu oprávněnými - žalovanými, kteří ke dni podání dovolání splňovali podmínku advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1 a 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Žalovaní nenamítají, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinou vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny; jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. Dovolací soud se tudíž zabýval pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalovaní v dovolání obsahově vymezili.

Podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalovaní zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že kupní smlouva, kterou účastníci uzavřeli za účelem zajištění návratnosti půjčky poskytnuté žalobcům formou převodu vlastnického práva k nemovitostem v případě prodlení žalobců se splněním dluhu, je neplatným právním úkonem.

Dovolací soud souhlasí s názorem odvolacího soudu, že kupní smlouva ze dne 9. 9.1994 je neplatným právním úkonem, byť podle § 39 obč. zák.

Podle § 39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

Podle § 553 obč. zák. může být splnění závazku zajištěno převodem práva dlužníka ve prospěch věřitele (zajišťovací převod práva). Smlouva o zajišťovacím převodu práva musí být uzavřena písemně.

Jedním z právních prostředků sloužících k zajištění závazků je zajištění závazků převodem práva ve smyslu citovaného ustanovení. O zajišťovací převod práva jde tehdy, jestliže dlužník převede na věřitele své právo, například vlastnické právo, s rozvazovací podmínkou, že zajištěný závazek bude splněn. Je-li předmětem zajišťovacího převodu právo vlastnické, nabývá toto právo věřitel a stává se - byť podmíněně - vlastníkem. Bude-li závazek splněn, obnovuje se bez dalšího původní stav. Z obsahu smlouvy musí být patrné, že se jedná jen o zajišťovací převod práva, nikoli o převod trvalý. Smyslem tohoto převodu je především motivovat dlužníka na řádném a včasném splnění jeho závazku. Zajišťovacím převodem věřitel sleduje též možnost dosáhnout v případě prodlení dlužníka s plněním závazku uspokojení svého práva z předmětu převedeného práva. Pokud by podle smlouvy mělo k převodu vlastnického práva dojít až poté, co se dlužník ocitne v prodlení, nejde o zajišťovací převod a takové ujednání by podle svého obsahu mohlo být ujednáním o tzv. propadné zástavě, které je neplatné podle § 39 obč. zák.

Zástavní právo slouží k zajištění pohledávky a jejího příslušenství tím, že v případě jejich řádného a včasného nesplnění je zástavní věřitel oprávněn domáhat se uspokojení z věci zastavené (srovnej § 151a odst. 1 a § 151f obč. zák.). Zástavní právo tedy zástavnímu věřiteli umožňuje, aby dosáhl uspokojení své pohledávky, jestliže ji neuspokojil řádně a včas dlužník, z výtěžku prodeje (jiného zpeněžení) zástavy. Rozhodovací praxe dovolacího soudu se ustálila v názoru, že by odporovalo zákonu, kdyby se zástavní dlužník již na základě ujednání v zástavní smlouvě nebo ujednání uzavřeného v souvislosti s ní podřizoval zástavnímu věřiteli tak, že zástava v okamžiku prodlení bez dalšího propadá věřiteli. Z tohoto pohledu je neplatná kupní smlouva, která byla uzavřena za tím účelem, aby pohledávka kupujícího zástavního věřitele byla uspokojena tím, že na něj přejde vlastnictví prodávajícího zástavního dlužníka k zástavě. Na rozdíl od zajišťovacího převodu práva zde není obsahem smlouvy o propadné zástavě převod práva zástavního dlužníka, na základě kterého by se zástavní věřitel stal nositelem tohoto práva s rozvazovací podmínkou splnění zajištěného závazku, neboť i po uzavření smlouvy zůstává dlužník vlastníkem věci a vlastnické právo má přejít na věřitele až tím, že dlužník svůj dluh řádně a včas nesplní. Právě takové ujednání představuje podle svého obsahu a smyslu tzv. propadnou zástavu (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. září 2000, sp. zn. 21 Cdo 2204/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 131/2000, jakož i další rozhodnutí ze dne 17. července 2001, sp. zn. 21 Cdo 2359/2000, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelství C. H. Beck - dále jen Soubor , pod č. C 632, ze dne 27. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 928/2003, publikované v Souboru pod č. C 3244 a ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 29 Odo 460/2002). Z uvedeného je zřejmé, že jeden z podstatných rozdílů mezi platnou smlouvou o zajišťovacím převodu práva podle § 553 obč. zák. a neplatným ujednáním o propadné zástavě spočívá v okamžiku, kdy dochází k převodu práva. Zatímco u zajišťovacího převodu práva se na základě smlouvy uzavřené podle § 553 obč. zák. nositelem práva stává podmíněně věřitel a splnění závazku dlužníkem má za následek obnovení jeho práva, v případě propadné zástavy zůstává právo i po uzavření smlouvy zachováno dlužníkovi a okamžikem, kdy má bez dalšího dojít k převodu práva na věřitele, je okamžik prodlení dlužníka se splněním závazku (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. listopadu 2003, sp. zn. 30 Cdo 2089/2002, publikovaný v Souboru pod č. C 2277).

V posuzovaném případě žalovaní i nadále tvrdí, a tudíž nezpochybňují zjištění, že žalobcům půjčili dne 9. 9. 1994 částku 514.227 Kč na dobu jednoho měsíce. Téhož dne účastníci uzavřeli kupní smlouvu, podle níž mělo dojít k převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalobců na žalované (za kupní cenu rovnající se půjčené částce) až poté, co se žalobci ocitnou v prodlení s vrácením půjčky poskytnuté jim žalovanými. Smyslem a účelem kupní smlouvy nebyla tedy ve skutečnosti koupě nemovitostí žalovanými, nýbrž splnění závazku ze smlouvy o půjčce převodem nemovitostí do vlastnictví žalovaných namísto vrácení peněz, jestliže pohledávka nebude žalobci řádně a včas uspokojena. Skutečným smyslem kupní smlouvy ze dne 9. 9.1994 bylo proto sjednání tzv. propadné zástavy. Takový právní úkon je ovšem, jak bylo výše vysvětleno, neplatný pro rozpor s účelem zákona podle § 39 obč. zák.

Z uvedeného je zřejmé, že se žalovaným prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. nepodařilo zpochybnit závěr odvolacího soudu, že kupní smlouva je absolutně neplatným právním úkonem. Dovolací soud proto jejich dovolání podle § 243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. mají v dovolacím řízení úspěšní žalobci právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 6.000,- Kč (§ 2 odst. 1, § 5 písm. b/ ve spojení s § 10 odst. 3, § 18 odst. 1 a § 17 odst. 2 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 2 x 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z částky 1.169,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na výkon rozhodnutí.



V Brně dne 25. března 2008

JUDr. Blanka M o u d r á, v. r.

předsedkyně senátu