33 Odo 366/2002
Datum rozhodnutí: 01.08.2002
Dotčené předpisy: § 185b předpisu č. 99/1963Sb., § 90 předpisu č. 99/1963Sb.




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci úschovy peněžité částky 33 614 084 Kč složené složitelkou Č. s. s. d., zastoupenou, advokátem , pro příjemce 1) A., a.s., zastoupenou , advokátem , 2) Z. H., , 3) V. H., vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. Sd 58/2000, o dovolání Z. A., , proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001 č.j. 24 Co 327/2000-129, takto:

Dovolání směřující proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001 č.j. 24 Co 327/2000-129, jímž bylo odmítnuto odvolání Z. A., se zamítá.

Dovolání směřující proti výroku usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. února 2001 č.j. 24 Co 327/2000-129, jímž bylo usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. srpna 2000 č.j. Sd 58/2000-38, potvrzeno, se odmítá.

O d ů v o d n ě n í:

V posuzovaném případě učinila Č. s. s. d. (dále jen Č .) návrh na přijetí peněžního plnění do úschovy soudu pro příjemce Z. A., Z. H. a V. H. s odůvodněním, že má odůvodněné pochybnosti, kdo z nich je jejím věřitelem ohledně dvou třetin odměny za poskytnuté právní služby. Uváděla, že k mandátní smlouvě o poskytnutí právní služby, kterou uzavřela s Z. A., přistoupili s jejím předchozím souhlasem rovněž Z. H. a V. H.. Po poskytnutí právní služby vznikl mezi mandatáři (příjemci) spor o výši podílů na sjednané odměně. Zatímco Z. A. oznámil, že jakékoli přímé plnění H. a H. nebude považovat za řádné plnění z mandátní smlouvy, požadují tito účastníci mandátní smlouvy zaplacení po 1/3 odměny přímo na své účty. Poté, kdy jednu třetinu sjednané odměny za poskytnuté právní služby zaplatila Č . na účet mandatáře Z. A., zbylé dvě třetiny této odměny složila pro všechny tři účastníky mandátní smlouvy u soudu.

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 8. srpna 2000 č.j. Sd 58/2000-38 přijal od složitelky Č. s. s. d., se sídlem v P. 1, H. č. 7 ve prospěch příjemců Z. A., Z. H. a V. H. do úschovy částku 33 614 084 Kč s odůvodněním,, že jsou splněny podmínky aplikace ustanovení § 185a odst. 1 a 2 o.s.ř., neboť složitelka se vzhledem ke sporu mezi příjemci -ocitla v nejistotě, kdo je oprávněným věřitelem existující pohledávky.

Podáním ze dne 5. září 2000 příjemce Z. A. oznámil soudu, že dne 31. 8. 2000 smlouvou o postoupení pohledávky svou pohledávku za dlužníkem Č. s. s. d. (složitelem) ve výši 34 117 958 Kč z titulu dosud neuhrazené části odměny za poskytnutí právní pomoci podle čl. I písm. a/ mandátní smlouvy ze dne 2. 5. 1997 k dosažení realizace majetkových práv dlužníka k akciím společnosti C., akciová společnost v P., se sídlem P. 1, H. 7, a jeho prostřednictvím vlastnických práv k souboru nemovitostí areálu L. d. , postoupil na postupníka, kterým je obchodní společnost A., a.s. se sídlem v K. č. 138, přičemž dnem doručení notifikačního oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi se postoupení stalo ve vztahu k dlužníkovi účinným.

K odvolání Z. A. a společnosti A., a.s. se sídlem v K. č. 138 Městský soud v Praze usnesením ze dne 26. února 2001 č.j. 24 Co 327/2000-129 odvolání Z. A. odmítl a usnesení soudu prvního stupně o přijetí peněz do úschovy potvrdil. Dospěl k závěru, že původní příjemce Z. A. přestal být účastníkem řízení o úschově, neboť postoupil pohledávku, k jejímuž uspokojení byly peněžní prostředky do úschovy složeny, společnosti A., a.s., takže tato právnická osoba je nadále věřitelem a v důsledku singulární sukcese může jako účastník řízení o úschově namísto původního příjemce, který jím přestal být, případně požadovat vydání předmětu úschovy podle § 185a odst. 1 o.s.ř. Usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl o přijetí peněz do úschovy, pak odvolací soud shledal správným. Konstatoval, že v řízení o úschovách soud nepřezkoumává, zda mezi složitelem a tím, pro koho je úschova skládána, existuje právní vztah, který byl důvodem takového plnění, či nikoli, nezkoumá ani pravdivost tvrzení složitele, ale zabývá se výhradně tím, zda složitelovo tvrzení odpovídá důvodům pro složení do úschovy podle hmotného práva; v posuzovaném případě složitelovo tvrzení důvodům, za kterých lze peníze do soudní úschovy přijmout ve smyslu ustanovení § 185a o.s.ř. odpovídalo.

Proti usnesení odvolacího soudu podal Z. A. dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř. a vytýká v něm odvolacímu soudu, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování a že spočívá na nesprávném právním posouzení věci. S poukazem na hmotně právní úpravu institutu postoupení pohledávky, s připomenutím odpovědnosti postupitele vůči postupníkovi při úplatném postoupení pohledávky, vyjadřuje dovolatel názor, že mu nemohou být upírána procesní práva potřebná k tomu, aby mohl dostát své odpovědnosti podle § 527 ObčZ. Další argumentaci pak dovolatel zaměřuje výlučně ke zpochybnění správnosti rozhodnutí o přijetí peněz do úschovy, neboť je přesvědčen, že rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o přijetí peněz do úschovy soudu, nejen, že nerespektuje ustanovení § 185a odst. 2 a § 2 o.s.ř, ale vytváří rovněž nebezpečný precedens, který by mohl být v budoucnu dlužníky zneužíván. Je přesvědčen, že vedly-li složitele ke složení peněz do úschovy pochybnosti, kdo je věřitelem, bylo povinností soudu zkoumat důvodnost takových pochybností. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu, jakož i usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu právního stupně k dalšímu řízení.

Příjemce V. H. navrhl zamítnutí dovolání. Připomíná, že dovolatel odůvodnil své podání stručným a nepřiléhavým odkazem na ustanovení, které se vztahu postupitele pohledávky k dlužníkovi vůbec netýká. Ze strohosti tohoto odkazu usuzuje, že i dovolateli je jasné, že není-li příjemcem, nemůže být ani dovolatelem. Ostatní argumentace dovolatele se neváže k řízení o úschově, ale k řízení na takové řízení navazující.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (srov. část dvanáctou, hlavu i, bod 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Dovolání bylo podáno proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu včas. Vymezuje-li občanský soudní řád při splnění zákonných podmínek jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky; ty neztrácejí svou solitérní povahu a přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 236 až 239 o.s.ř. je třeba posuzovat u každého z nich zvlášť. Ve vazbě na okolnost, že dovolatel napadl usnesení odvolacího soudu v obou jeho výrocích, bylo namístě zabývat se věcí nejprve z pohledu přípustnosti dovolání.

Dovolání směřující proti výroku usnesení, jímž odvolací soud odmítl odvolání Z. A., je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. e/ o.s.ř.; nebylo však shledáno důvodným.

Podle § 90 o.s.ř. účastníky řízení jsou navrhovatel (žalobce) a odpůrce (žalovaný) nebo ti, které zákon za účastníky označuje. Účastníky řízení o úschovách vymezuje zákon, a to ustanovení § 185b o.s.ř.. Jsou jimi složitel a po přijetí úschovy také ten, pro koho jsou peníze, cenné papíry nebo jiné věci určeny (příjemce); po právní moci usnesení o přijetí do úschovy je účastníkem řízení i ten, kdo uplatňuje právo na předmět úschovy.

Zatímco účast Č. v řízení vyplývá nejen z jejího postavení složitele, nýbrž byla založena procesním způsobem v důsledku podání návrhu na přijetí peněžního plnění do úschovy soudu, Z. A., Z. H. a V. H. se stali účastníky řízení po přijetí peněz do úschovy jako osoby, pro něž jsou peníze přijaté do úschovy složitelem určeny (příjemce). Postoupil-li Z. A. jako jeden z původních příjemců (a tudíž i účastník řízení) v průběhu občanského soudního řízení svou pohledávku, k jejímuž uspokojení jsou peníze složitelem do úschovy složeny, na obchodní společnost A., a.s., se sídlem v K. č. 138, přičemž toto postoupení se dnem doručení notifikačního oznámení o postoupení pohledávky dlužníkovi stalo účinným, přešla na cessionáře i jeho práva a povinnosti s postoupenou pohledávkou spojená, včetně práv a povinností procesních. Z. A. přestal být na základě hmotného práva v takovém postavení, aby jej zákon nadále považoval za účastníka řízení (přestal být v postavení příjemce, tedy osobou, pro kterou jsou peníze určeny). Není totiž rozumného důvodu stávající judikaturu uznávající procesní nástupnictví při singulární sukcesi ve sporných řízeních (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. 8. 1996 sp. zn. 2 Cdon 554/96 uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1997, pod číslem 11, a ze dne 18. 9. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1495 uveřejněný ve stejném časopise č. 10, ročník 1997 pod číslem 82, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 30. 11. 1999 sp. zn. I ÚS 531/98 uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, svazku 16, části I, pod číslem 171), neuplatnit i v řízení nesporném, kam se řízení o úschovách řadí. Lze tak souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že v daném řízení o úschově je po postoupení pohledávky, k jejímuž uspokojení jsou peněžní prostředky do úschovy složeny, příjemcem ve smyslu ustanovení § 185b o.s.ř. (a tudíž i účastníkem řízení o úschově), namísto původního příjemce a postupitele Z. A., akciová společnost A., jíž v průběhu řízení svou pohledávku postoupil (postupník) neboť opačný výklad, že příjemcem zůstává nadále původní věřitel by byl v rozporu se základními principy občanského soudního řádu vyjádřenými v jeho hlavě první.

Lze uzavřít, že odmítl-li odvolací soud odvolání Z. A. směřující proti rozhodnutí, jímž soud prvního stupně přijal peníze do úschovy, jako odvolání podané někým, kdo k odvolání nebyl oprávněn, je jeho rozhodnutí správné; Nejvyšší soud proto dovolání směřující proti tomuto výroku usnesení odvolacího soudu bez jednání zamítl (§ 243b odst. l věta před středníkem, o.s.ř.

Z ustanovení § 240 odst. 1 věty první o.s.ř. (podle něhož účastník může podat dovolání do jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni) lze učinit obecný závěr, že k dovolání jsou legitimováni účastníci řízení. Není-li jak bylo výše vyloženo - Z. A. účastníkem řízení o úschově, nemůže být ani legitimován k podání dovolání proti výroku usnesení, jímž odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně o úschově, resp. usnesení o přijetí peněz do úschovy; podal-li přesto dovolání proti tomuto rozhodnutí, jde o dovolání podané někým, kdo k tomu není oprávněn a dovolacímu soudu nezbylo, než-li takové dovolání odmítnout (§ 243b odst. 4, § 218 odst. 1 písm.b/ o.s.ř.). Pro úplnost se sluší připomenout, že proti usnesení, jímž odvolací soud potvrdil usnesení soudu prvního stupně o přijetí peněz do úschovy, není dovolání (za stavu, kdy vady vyjmenované v § 237 odst. 1 o.s.ř. nebyly v dovolání vytýkány a z obsahu spisu se nepodávají) ani objektivně přípustné (srov. § 238a, § 239 o.s.ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. srpna 2002

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu