33 Odo 342/2006
Datum rozhodnutí: 27.04.2006
Dotčené předpisy: § 241a odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce m. P., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným 1) M. E., a 2) M. E., zastoupené, advokátem, o zaplacení částky 64.264,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Plzni-jih pod sp. zn. 7 C 78/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2005, č. j. 14 Co 554/2005-167, takto :

I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2005, č. j. 14 Co 554/2005-167, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň-jih ze dne 21. dubna 2005, č. j. 7 C 78/2003-151, ve výroku ve věci samé, se zamítá.

II. Dovolání proti výrokům III. a IV. rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 13. října 2005, č. j. 14 Co 554/2005-167, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, se odmítá.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované 2) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8.503,- Kč k rukám advokáta do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Plzni (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. dubna 2005, č. j. 7 C 78/2003-151, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 64.264,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 39.235,- Kč, to vše do 30 dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že žalovaní byli nájemci blíže specifikovaného bytu v domě č. p. 49 v H. ulici v P., nájemní vztah však skončil v roce 1996, kdy Okresní soud Plzeň-město pravomocným rozsudkem přivolil k výpovědi z nájmu. Žalovaní přesto užívali byt až do 30. 6. 2000 a v období od února 1999 do června 2000 za užívání nic neplatili. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaní se tím na úkor žalobce bezdůvodně obohatili, přičemž výše bezdůvodného obohacení se rovná v té době stanovenému nájemnému v bytě. Tvrzení žalované 2), že předmětný byt opustila již v roce 1993 a výlučným nájemcem bytu se tak stal žalovaný 1), který by měl dlužnou částku zaplatit sám, považoval soud prvního stupně za neprokázané a účelové.

K odvolání žalované 2) Krajský soud v Plzni jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. října 2005, č. j. 14 Co 554/2005-167, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby žalované 2) bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně s žalovaným 1) částku 64.264,- Kč s poplatkem z prodlení ve výši 39.235,- Kč, zamítl. Současně změnil nákladový výrok rozsudku soudu prvního stupně ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 1) a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a žalovanou 2). Odvolací soud provedl důkazy, které žalovaná 2) navrhovala již v řízení před soudem prvního stupně, t. j. vyslechl ji jako účastnici řízení a její rodiče jako svědky, a dospěl ke skutkovému závěru, že žalovaná 2) již v říjnu 1993 trvale opustila společnou domácnost. Z toho dovodil, že podle § 707 odst. 1 a § 708 občanského zákoníku se výlučným nájemcem předmětného bytu stal žalovaný 1), který převzal i povinnost platit řádně a včas nájemné a další poplatky související s užíváním bytu. Vzhledem k zániku práva nájmu bytu žalované 2) v roce 1993 by se mohl žalobce domáhat vydání bezdůvodného obohacení proti ní pouze v případě, že by tvrdil a prokázal, že byt skutečně užívala a neplatila nájemné v době od února 1999 do 30. 6. 2000. To však prokázáno nebylo, a tak žaloba proti žalované 2) není důvodná.

Proti tomuto rozsudku [výslovně sice proti všem jeho výrokům, podle obsahu podání ovšem pouze proti měnícímu výroku ve věci samé a proti nákladovým výrokům ve vztahu mezi ním a žalovanou 2)] podal žalobce dovolání, v němž namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobce nesouhlasil se závěrem, že právo nájmu bytu žalované 2) zaniklo již v roce 1993 a že se žalobce tedy nemůže domáhat úhrady dlužné částky i po ní. Tvrzení obou žalovaných a svědků o tom, že žalovaná 2) opustila v říjnu 1993 společnou domácnost se žalovaným 1), jsou totiž podle jeho názoru účelová. Žalobce zpochybnil i správnost rozhodnutí o nákladech řízení ve vztahu mezi ním a žalovanou 2) poukazem na jeho rozpor s dobrými mravy a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaná 2) se ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby bylo dovolání žalobce zamítnuto.

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen OSŘ ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Žalobce sice uvádí, že rozsudek odvolacího soudu napadá z důvodu nesprávného právního posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ], ale podstatou jeho námitek je nesouhlas se skutkovým závěrem, na němž odvolací soud právní posouzení věci postavil, tedy že žalovaná 2) opustila již v roce 1993, tedy před zánikem nájemního vztahu v důsledku výpovědi z nájmu, trvale společnou domácnost se žalovaným 1). Pokud žalobce zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu, pak jen tím způsobem, že kdyby odvolací soud neuvěřil výpovědím žalované 2) a jejích rodičů a v souladu s názorem žalobce je shledal nevěrohodnými, nemohl by vycházet z toho, že žalovaná 2) trvale opustila společnou domácnost, a v důsledku toho by nemohl přijmout závěr o zániku jejího práva nájmu a nedostatku pasivní legitimace. Podle obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ) tedy žalobce v dovolání uplatnil výlučně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 OSŘ, podle kterého lze dovolání v případech, kdy je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) OSŘ, případně podle obdobného užití těchto ustanovení, podat z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Tento dovolací důvod míří na pochybení spočívající ve vadnosti skutkového zjištění, které bylo podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování mimo jiné tehdy, neodpovídá-li výsledek hodnocení důkazů ustanovení § 132 OSŘ, protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly v řízení najevo, nebo protože soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, anebo v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti logický rozpor.

Odvolací soud opřel svůj shora uvedený skutkový závěr, na němž vybudoval své zamítavé rozhodnutí ve vztahu k žalované 2), o obsah účastnické výpovědi žalované 2) a svědeckých výpovědí jejích rodičů J. a M. J. Jestliže dovodil, že se žalovaná 2) v říjnu 1993, kdy se rozhodla podat návrh na rozvod manželství, odstěhovala ke svým rodičům, na společný byt se žalovaným 1) si nedělala žádný nárok, předpokládala, že byt zůstane jemu, a proto mu též při odchodu odevzdala klíče, jde o skutečnosti, které z uvedených důkazů vyplynuly, neboť právě v tomto smyslu uvedené osoby vypovídaly. Ze žádného z provedených důkazů pak nevyplývá, že by se žalovaná 2), ač již nebyla nájemkyní, v bytě zdržovala v době, za kterou žalobce vydání bezdůvodného obohacení požaduje. Ostatně žalobce ani netvrdí, že odvolací soud při hodnocení důkazů pominul skutečnosti, které pro takovýto skutkový závěr svědčí. Je tedy zřejmé, že skutková zjištění odvolacího soudu mají v části, která byla podstatná pro právní posouzení věci, oporu v provedeném dokazování a že žalobci se prostřednictvím uplatněného dovolacího důvodu nepodařilo správnost měnícího výroku ve věci samé zpochybnit. Proto nezbylo, než jeho dovolání, pokud směřovalo proti tomuto výroku, podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.

Dovolání žalobce směřuje i proti výrokům, jimiž mu odvolací soud uložil povinnost nahradit žalované 2) náklady řízení před soudy obou stupňů. Zde ovšem nezbývá než konstatovat, že proti těmto výrokům není dovolání přípustné. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 OSŘ). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 OSŘ. Přípustnost podle § 237 OSŘ dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení dovolacího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 OSŘ, jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Proto Nejvyšší soud ČR dovolání žalobce proti výrokům o nákladech řízení podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalované 2) náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 bodu 5., § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.070,- Kč, paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč a částka 1.358,- Kč odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z těchto částek odvést podle zákona č. 235/2004 Sb. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 OSŘ.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalobce dobrovolně, co mu ukládá tento vykonatelný rozsudek, může žalovaná 2) podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 27. dubna 2006

Vít Jakšič, v. r.

předseda senátu