33 Odo 320/2004
Datum rozhodnutí: 06.05.2004
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. d) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 320/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Vladimíra Velenského ve věci žalobce PhDr. R. N., zastoupeného, advokátkou, proti žalovanému M. J., zastoupenému, advokátem, o zaplacení 52.722,- Kč, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 25/94, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. února 2000, č. j. 13 Co 539/99-69, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 3.175,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám, advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal po žalovaném zaplacení částky 52.722,- Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Uváděl, že žalovaná částka byla žalovanému předána na zakoupení řeziva podle smlouvy ze dne 1. 8. 1992 o dostavbě rodinného domku, žalovaný však řezivo žalobci nedodal a částku 52.722,- Kč si ponechal.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 22. dubna 1998, č.j. 10 C 25/94-36, žalobu na zaplacení částky 52.722,- Kč zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že částka 52.722,- Kč byla žalobcem plněna podle smlouvy ze dne 1. 8. 1992 veřejné obchodní společnosti M. v D. Ž., zastoupené žalovaným. Protože žalovaný nebyl účastníkem předmětného právního vztahu, není ve věci pasivně legitimován a žalovaná částka měla být požadována po zmíněné obchodní společnosti.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. února 2000, č.j. 13 Co 539/99-69, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové i právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Námitku, že soud měl žalobce poučit o tom, koho má žalovat, aby byl úspěšný, neshledal opodstatněnou s tím, že poučovat lze účastníka řízení pouze o jeho procesních právech.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, v němž prezentuje svůj názor, že řízení trpí zmatečností, neboť dovoláním napadený rozsudek odvolacího soudu byl vydán poté, co nabyl právní moci platební rozkaz Okresního soudu v Chebu ze dne 19. 7. 1994, č.j. 10 C 25/94-8, přiznávající žalobci tentýž nárok. Je přesvědčen, že soud prvního stupně nesprávně považoval zmíněný platební rozkaz za zrušený i přesto, že odpor proti němu ve skutečnosti nepodal žalovaný, ale neúčinně veřejná obchodní společnost M. v D. Ž. Navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté, hlavy I, bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v posuzovaném případě, kdy rozsudek soudu prvního stupně byl vydán 22. 4. 1998.

Dovolání bylo podáno včas a osobou k tomu oprávněnou (žalobcem) řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o. s. ř.), není však v dané věci přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.).

Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže v téže věci bylo již dříve pravomocně rozhodnuto nebo v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.

V posuzované věci rozhodl Okresní soud v Chebu platebním rozkazem ze dne 19. července 1994, č.j. 10 C 25/94-8. Tento platební rozkaz byl žalovanému doručen dne 22. 7. 1994 a žalovaný proti němu včas podal odpor, v jehož důsledku byl platební rozkaz zrušen a soud nařídil jednání. Odpor proti platebnímu rozkazu sepsaný dne 28. 7. 1994 je sice v závěrečné pasáži označen jak identifikačními znaky (jménem a příjmením) žalovaného jako fyzické osoby, tak identifikačními znaky (názvem a sídlem) veřejné obchodní společnosti M. jako právnické osoby; z jeho obsahu však vyplývá, že jde o právní úkon žalovaného (žalovaný totiž v odporu namítá, že je žalobcem v žalobě neprávem viněn z bezdůvodného obohacení, neboť si žalobce řezivo odebral, a zdůvodňuje, proč nevyhledal stavební firmu). Správnost úsudku, že odpor proti platebnímu rozkazu podal žalovaný a nikoli shora zmíněná obchodní společnost, stvrzuje rovněž skutečnost, že odpor je žalovaným podepsán bez zmínky, že tak činí v zastoupení (jménem) obchodní společnosti. Skutečnost, že žalovaný odlišuje momenty, kdy jedná jménem svým a kdy jménem obchodní společnosti, je patrná i z toho, že ve smlouvě, kterou dne 1. 8. 1992 uzavřel jménem obchodní společnosti, se jako zástupce této společnosti výslovně označil. Lze proto přisvědčit správnosti postupu soudu prvního stupně v dané věci a uzavřít, že včas podaným odporem žalovaného se platební rozkaz v plném rozsahu zrušil (§ 174 odst. 2 o. s. ř.), a v téže věci nebylo již dříve (před rozhodnutím odvolacího soudu) pravomocně rozhodnuto (nenastala překážka věci pravomocně rozsouzené). Námitka, že řízení trpí tzv. zmatečnostní vadou uvedenou v ustanovení § 237 odst. 1 písm. d/ o. s. ř., není důvodná.

Nejde-li o případ zbývajících vad uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. a ty v daném případě nebyly dovolatelem namítány, ani se z obsahu spisu nepodávají je třeba, je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu, zkoumat přípustnost dovolání z pohledu ustanovení § 238 odst. 1 a § 239 o. s. ř.

Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně (jak tomu bylo i v posuzovaném případě), úprava připouští dovolání pouze ve třech následně uvedených případech. V prvním z nich jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto jinak, než v jeho dřívějším zrušeném rozsudku. Ve druhém případě je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh nebo bez návrhu ve výroku svého potvrzujícího rozsudku (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Ve třetím případě (§ 239 odst. 2 o. s. ř.) je dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu přípustné tehdy, jestliže při splnění dalších v tomto ustanovení uvedených předpokladů, odvolací soud nevyhoví návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, přičemž dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu, případně v něm řešená konkrétní právní otázka, má po právní stránce zásadní význam.

O žádný ze shora uvedených případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde. Odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, aniž současně ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil přípustnost dovolání. Protože žalobce před vyhlášením potvrzujícího rozsudku neučinil návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, je vyloučeno, aby dovolací soud přípustnost dovolání uvažoval v intencích ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Za dané procesní situace, kdy nejsou splněny předpoklady přípustnosti dovolání upravené v § 238 odst. 1, ani § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř., a kdy nejsou naplněny ani podmínky přípustnosti dovolání uvedené § 237 odst. 1 o. s. ř., Nejvyšší soud České republiky podle § 243b odst. 4 věty prvé o. s. ř. ve spojení s § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalobce jako nepřípustné bez jednání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1, § 142 odst. 1 o. s. ř. Podle výsledku dovolacího řízení má žalovaný právo na náhradu nákladů řízení, které jsou složeny z odměny advokáta za vyjádření k dovolání ve výši 3.100,- Kč (§ 3 odst. 1, § 10 odst. 3, § 14 odst. 1, § 15, § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.) a z paušální částky náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.), celkem 3.175,- Kč..

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 6. května 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu