33 Odo 319/2004
Datum rozhodnutí: 20.07.2005
Dotčené předpisy: předpisu č. 144/1978Sb.




ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 319/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně V. a k. K.V. proti žalované N. s. r. o. o zaplacení částky 75.527,10 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Karlových Varech pod sp. zn. 10 C 52/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 9. února 2004, č. j. 10 Co 646/2003-77, takto :

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhá zaplacení částky 75.527,10 Kč s příslušenstvím představující vodné a stočné včetně stočného srážkové vody za období od 24. 9. 1999 do 8. 10. 2001, které měla žalovaná zaplatit jako většinový spoluvlastník stavby č. 477 na pozemku parc. č. 847, zapsané u Katastrálního úřadu v K. V.na listu vlastnictví č. 2057 pro obec a katastrální území K.V. (dále jen předmětná nemovitost , resp. odběrné místo ).

Rozsudek Okresního soudu v Karlových Varech ze dne 30. dubna 2002, č. j. 10 C 52/2002-25, kterým bylo žalobě zcela vyhověno a rozhodnuto o nákladech řízení, byl usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 7. května 2003, č. j. 10 Co 329/2003-43, zrušen a věc byla soudu prvního stupně vrácena k dalšímu řízení s pokynem doplnit dokazování za účelem zjištění, zda byla uzavřena smlouva o dodávce vody a odvádění odpadních vod s menšinovým spoluvlastníkem nemovitosti, a s vysloveným závazným právním názorem, že pokud by bylo uzavření takové smlouvy prokázáno, nebyla by žalovaná pasivně legitimovaná ve sporu.

Soud prvního stupně poté, co dokazování doplnil listinnými důkazy (evidenčním listem odběru vody pro ostatní užití ze dne 30. 6. 1999 a upomínkou ze dne 2. 8. 2000), rozsudkem ze dne 4. srpna 2003, č. j. 10 C 52/2002-60, žalobu o zaplacení částky 75.527,10 Kč s příslušenstvím zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Odvolací soud rozsudkem ze dne 9. února 2004, č. j. 10 Co 646/2003-77, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že na základě kupní smlouvy ze dne 11. 6. 1999 jsou žalovaná (v rozsahu ideálních 2/3) a společnost J.N., spol. s r. o. se sídlem P., (v rozsahu ideální 1/3) spoluvlastnicemi předmětných nemovitostí (právní účinky vkladu vlastnického práva nastaly dnem 16. 6. 1999). Menšinová spoluvlastnice nemovitosti se přihlásila k odběru vody dne 30. 6. 1999, kdy s ní žalobkyně sepsala evidenční list odběru vody pro ostatní užití v odběrném místě s adresou K.V. Žalobkyně pak na základě toho do předmětné nemovitosti dodávala vodu z veřejného vodovodu a odváděla odpadní vody veřejnou kanalizací. Fakturu vodného a stočného vystavenou na základě údajů z vodoměru na odběrném místě za období od 24. 9. 1999 do 8. 10. 2001 však menšinová spoluvlastnice nemovitosti ani přes upomínku žalobkyně ze dne 2. 8. 2000 neuhradila. Objednávkou ze dne 17. 10. 2001 si žalovaná u žalobkyně objednala znovupřipojení objektu (předmětné nemovitosti) k vodovodní síti a montáž nového vodoměru; k odběru vody se přihlásila dne 20. 11. 2001, kdy s ní žalobkyně sepsala evidenční list odběru vody pro ostatní užití. Ani žalovaná žalobkyni nezaplatila vodné a stočné za posuzované období.

Odvolací soud na základě takto zjištěného skutkového stavu stejně jako soud prvního stupně dovodil, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována, neboť žalobkyně sice dodávala vodu z veřejného vodovodu do předmětné nemovitosti, která je ze dvou třetin ve spoluvlastnictví žalované, a odtud odváděla odpadní vody veřejnou kanalizací, avšak dělo se tak na základě smlouvy o poskytování služeb z veřejné vodovodní sítě uzavřené dne 30. 6. 1999 konkludentně mezi žalobkyní a další (menšinovou) spoluvlastnicí předmětné nemovitosti společností J. N., spol. s r. o. Neztotožnil se s námitkou žalobkyně, že podle předpisů, které se vztahovaly na dodávky vody v posuzovaném období, nemohly vztahy mezi dodavatelem a odběratelem vzniknout smlouvou. Konstatoval, že ve sledovaném období dodávky vody upravovaly zákon č. 138/1973 Sb., o vodách (dále jen zákon o vodách ) a jeho prováděcí vyhláška č. 144/1978 Sb., o veřejných vodovodech a veřejných kanalizacích, ve znění vyhlášky č. 185/1988 Sb. (dále jen vyhláška ). Dodávky tak byly regulovány předpisy veřejnoprávní i soukromoprávní povahy. Oba druhy norem jsou přitom obsaženy v citované vyhlášce, která je sice prováděcím předpisem k zákonu o vodách, jenž je předpisem veřejnoprávním, ale ve své části čtvrté obsahuje regulaci právních vztahů mezi subjekty provozujícími vodovody a spotřebiteli. Při dodávkách vody z veřejných vodovodů jde buď o závazkové vztahy vznikající na základě smlouvy podle obecných předpisů, kdy zároveň speciální předpis stanoví, kdo smlouvu může uzavřít, a upravuje obsah vzniklého závazkového vztahu, nebo o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti (beze smlouvy), kdy účastníky právního vztahu je dodavatel vody a vlastník objektu, pro něhož je voda dodávána. Jelikož v posuzovaném případě se jedná o vztah vzniklý na základě smlouvy, a nikoli zákonné skutečnosti, a žalovaná nebyla jednou ze smluvních stran, nemůže být ve sporu pasivně legitimována. V této souvislosti též upozornil, že v daném případě nebyly služby účtovány podle § 25 vyhlášky (který upravuje odběr vody z veřejného vodovodu uskutečněného bez smlouvy s dodavatelem), nýbrž na základě údajů z vodoměru.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. a odvolacímu soudu v něm vytýká, že věc nesprávně právně posoudil. Mimo jiné uvedla, že voda byla ve sledovaném období do odběrného místa dodávána za situace, kdy ani s jednou ze spoluvlastnic předmětné nemovitosti nebyla uzavřena smlouva o dodávce vody a odkanalizování. Teprve dne 31. 12. 2001 byla taková smlouva uzavřena se žalovanou. Vyjádřila přesvědčení, že evidenční list předpokládal následné uzavření smlouvy, pokud by o to vlastník nemovitosti požádal; to se však v dané věci nestalo. Dodávky vody mohly být čerpány i bezesmluvně a v tom případě je pak evidenční list pouze dispozicí, komu a kam zasílat daňové doklady. Vztah vzniklý bez smlouvy s dodavatelem (tak jako v tomto případě) se řídí speciálním právním předpisem - vyhláškou č. 144/1978 Sb., v jejímž § 37 odst. 1 a 3 je stanoveno, že odběratel - vlastník je povinen platit vodné, stočné a úplatu za odvádění srážkových vod. Z uvedeného podle názoru žalobkyně plyne, že v posuzovaném případě je povinnost hradit uvedené platby dána právním předpisem, nikoli smlouvou. Jestliže žalovaná byla po celé období podílovou spoluvlastnicí předmětné nemovitosti, kde měla převážnou dobu i své sídlo, a jestliže podle občanského práva hmotného platí, že došlo-li k porušení práva třetí osoby způsobeného společnou věcí, jsou pasivně legitimováni všichni spoluvlastníci - tedy kterýkoli z nich, pak je žalovaná v řízení pasivně legitimována. Z uvedených důvodů navrhla rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3 přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky uvedené v § 241 odst. 2 písm. b/, odst. 4 a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu. S ohledem na vázanost dovolacího soudu uplatněným dovolacím důvodem, která vyplývá z § 242 odst. 3 věty první o. s. ř. a projevuje se nejen v tom, který z důvodů uvedených v § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. byl uplatněn, ale především v tom, jak byl vylíčen, tj. v jakých okolnostech spatřuje dovolatel jeho naplnění, se tedy dovolací soud zabýval pouze žalobkyní výslovně uplatněným dovolacím důvodem tak, jak byl obsahově vymezen.

V posuzovaném případě žalobkyně především zpochybňuje skutkové zjištění odvolacího soudu, že mezi žalobkyní a společností J. N., spol. s r. o. (menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti) byla konkludentně uzavřena smlouva o dodávce vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací. Tím uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, Svazku 1, pod č. C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

V daném případě pro vyřešení hmotněprávní otázky, zda mezi žalobkyní a menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti došlo k uzavření smlouvy konkludentně ve smyslu § 35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, platného v tu dobu (dále jen obč. zák. ), je stěžejní zjištění, zda tyto osoby nevýslovně (konkludentně) - způsobem nevzbuzujícím pochybnosti - projevily shodnou vůli uzavřít smlouvu o dodávce vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že se menšinová spoluvlastnice nemovitosti přihlásila k odběru vody dne 30. 6. 1999, kdy s ní žalobkyně sepsala evidenční list odběru vody pro ostatní užití na odběrném místě, že žalobkyně na základě toho do odběrného místa vodu z veřejného vodovodu dodávala a odpadní vody veřejnou kanalizací odváděla, že menšinové spoluvlastnici vyúčtovala coby odběrateli vodné a stočné na základě údajů z vodoměru na odběrném místě za období od 24. 9. 1999 do 8. 10. 2001 a že ji o zaplacení těchto plateb upomínala. Přitom soud prvního stupně tato zjištění učinil (jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí a z obsahu protokolu o jednání ze dne 4. 8. 2003) z výsledků dokazování - zejména z evidenčního listu odběru vody pro ostatní užití ze dne 30. 6. 1999 a z upomínky žalobkyně ze dne 2. 8. 2000, v níž menšinovou spoluvlastnici nemovitosti upomíná o zaplacení dlužného vodného a stočného. Důkaz uvedenými listinami byl proveden jejich přečtením, tedy v souladu s § 129 odst. 1 o. s. ř. Protože jiné důkazy v tomto směru nepřinesly pro rozhodnutí věci významné poznatky, má uvedené skutkové zjištění oporu v provedeném dokazování. Skutkový závěr, že žalobkyně a menšinová spoluvlastnice předmětnou smlouvu konkludentně uzavřely (tj. nevýslovně - konkrétním svým počínáním, jež nevzbuzuje pochybnosti o shodném projevu jejich vůle smlouvu uzavřít) je tak správný. Z uvedených důvodů dovolací soud dospěl k závěru, že skutkové námitky žalobkyně dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. nenaplňují.

Žalobkyně s výslovným odkazem na dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, namítá nesprávnost právního závěru odvolacího soudu, že žalovaná není ve věci pasivně legitimovaná. Správnost tohoto závěru však zpochybňuje výlučně výše uvedenými výhradami mířícími proti skutkovému zjištění, z něhož odvolací soud při posouzení právní otázky pasivní legitimace žalované vycházel. Pouze z odlišných skutkových okolností tvrzených v dovolání, že se v posuzovaném případě jednalo o odběr vody z veřejného vodovodu a odvádění odpadních vod veřejnou kanalizací uskutečněných bez smlouvy s dodavatelem, žalobkyně činí právní závěr (odlišný od odvolacího soudu), že v dané věci jde o vztah vzniklý bez smlouvy s dodavatelem - tedy na základě zákonné skutečnosti - a že povinnost k úhradě vodného a stočného má žalovaná coby spoluvlastnice (většinová) předmětné nemovitosti, pro niž byla bezesmluvně voda z veřejného vodovodu dodávána a odpadní vody z této nemovitosti byly odváděny veřejnou kanalizací. Tím ovšem ve skutečnosti (s přihlédnutím k obsahové konkretizaci dovolací námitky) dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. uplatněn nebyl; jeho prostřednictvím se tedy žalobkyni správnost právního posouzení věci odvolacím soudem zpochybnit nepodařilo. Na okraj lze jen poznamenat, že Nejvyšší soud České republiky se již v řadě svých rozhodnutích vyslovil k otázce vztahů, vzniklých mezi dodavatelem a odběratelem dodáváním vody z veřejného vodovodu a odváděním odpadních vod veřejnou kanalizací, v tom smyslu, že jde buď o smluvní vztah mezi těmito subjekty, či o vztah vzniklý na základě zákonné skutečnosti - odběru vody bez uzavření smlouvy s dodavatelem (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 29 Cdo 915/2000, uveřejněný ve svazku 6/2001 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu/C.H.Beck, a ze dne 30. 5. 2001, sp. zn. 33 Cdo 2562/2000). Jestliže odvolací soud dospěl k závěru, že žalovaná není v dané věci pasivně legitimována, neboť voda z veřejného vodovodu byla do předmětné nemovitosti, která je ve spoluvlastnictví žalované a dalšího subjektu, dodávána a odpadní vody veřejnou kanalizací z této nemovitosti byly odváděny na základě smlouvy uzavřené s tímto dalším subjektem, nikterak se od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil a jeho právní závěr je správný.

S přihlédnutím ke shora učiněným závěrům dovolací soud dovolání žalobkyně podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšné žalované v této fázi řízení nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči neúspěšné žalobkyni právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 20. července 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu