33 Odo 316/2004
Datum rozhodnutí: 15.02.2005
Dotčené předpisy: § 457 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 316/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce F. d. a m. v likvidaci , zastoupeného, advokátem, proti žalovaným: 1) M. J., o. s., a 2) P. s. r. o. (dříve J. s. r. o.), zastoupeným, advokátem, o zaplacení částky 302.998,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 23 C 118/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 23. prosince 2003, č. j. 22 Co 2216/2003-154, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2004, č. j. 22 Co 2216/2003-161, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 28. listopadu 2002, č. j. 23 C 118/2001-112, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 11. srpna 2003, č. j. 23 C 118/2001-140, uložil žalovaným, aby zaplatili žalobci společně a nerozdílně částku 302.998,- Kč s 10% úrokem z prodlení od 24. 4. 2001 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Vyšel ze zjištění, že žalovaný 1) uzavřel 31. 10. 1997 s právním předchůdcem žalobce smlouvu, jejímž předmětem byl nájem nemovitostí ve vlastnictví státu, jež jsou nyní ve správě žalobce. Na základě této smlouvy provozoval žalovaný 1) v pronajatých nemovitostech různou činnost pro mládež a žalovaný 2) činnost obchodní. V době od 23. 4. 1999 do 23. 4. 2001, které se žaloba týká, žalovaní za užívání nemovitostí neplatili žádnou úhradu. Pravomocným rozsudkem vydaným ve věci soudu prvního stupně vedené pod sp. zn. 16 C 279/97 bylo konstatováno, že uvedená nájemní smlouva je neplatná pro nedostatek souhlasu Úřadu města Č. s provozováním obchodní činnosti žalovaného 1). Na základě těchto skutkových závěrů soud prvního stupně dovodil, že žalovaní užívali nemovitosti bez právního důvodu a vzniklo jim tak bezdůvodné obohacení, které jsou podle § 451 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) povinni žalobci vydat. Výše bezdůvodného obohacení je dána výší nájemného, které bylo v daném období a místě obvyklé, a jestliže ze znaleckého posudku vyplynulo, že toto obvyklé nájemné činilo 270.000,- až 280.000,- Kč ročně, nedosahuje žalovaná částka za dva roky ani průměrné ceny obvyklé. Námitku žalovaného 2), že není ve věci pasivně legitimován, jelikož ve sporných nemovitostech měl pouze sídlo, ale žádnou podnikatelskou činnost tam fakticky nevykonával, soud prvního stupně nepokládal za důvodnou s tím, že mezi žalovanými je personální propojení a bylo prokázáno, že provozovali podnikání společně.

K odvolání žalovaných Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. prosince 2003, č. j. 22 Co 2216/2003-154, ve znění opravného usnesení ze dne 6. února 2004, č. j. 22 Co 2216/2003-161, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o povinnosti žalovaného 1) zaplatit žalobci částku 302.998,- Kč s příslušenstvím, ve výroku o solidární odpovědnosti žalovaného 2) jej změnil tak, že se žaloba, aby byl tento žalovaný zavázán povinností zaplatit žalobci částku 302.998,- Kč s příslušenstvím společně a nerozdílně s žalovaným 1), zamítá, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Odvolací soud vyšel ze stejného skutkového stavu jako soud prvního stupně, ale neztotožnil se zcela s jeho právními závěry. Poukázal na § 457 ObčZ a vyslovil názor, že pokud byl účastníkem neplatné nájemní smlouvy pouze žalovaný 1), stíhá povinnost vydat žalobci vše, co podle ní dostal , jeho a nikoli žalovaného 2). Ustanovení § 457 ObčZ má totiž obecně vzato zabránit tomu, aby věřitel z bezdůvodného obohacení musel případně zjišťovat, kdo všechno se na užívání nemovitosti v rozhodné době podílel a v jakém rozsahu se bude podílet na peněžité náhradě ve smyslu § 458 odst. 1 ObčZ.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. V něm uvedl, že jím napadá zejména výrok uvedený v odstavci prvním napadeného rozsudku (t. j. výrok týkající se věci samé) a že je přesvědčen, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a že změnu rozsudku odůvodnil skutečnostmi, pro které nemá oporu v provedeném dokazování. V této souvislosti poukázal na to, že do protokolu o jednání soudu prvního stupně ve věci sp. zn. 16 C 279/97 dne 16. února 1998 uvedl jednatel a jediný společník žalovaných Ing. C. M., že žalovaný 2) provozoval a provozuje ve sporných prostorách obchodní činnost. Obsahem spisu sp. zn. 16 C 279/97 provedl soud prvního stupně řádně důkaz a s přihlédnutím k tomu se jeví jeho rozsudek jako správný. Naopak odvolací soud nemá pro své rozhodnutí oporu v důkazech a jeho právní hodnocení věci je s provedenými listinnými důkazy v rozporu. Dovolatel pak ještě připomněl, že na majetek žalovaného 1) byl k jeho vlastnímu návrhu prohlášen konkurs, a navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu dále jen OSŘ ) si nejprve ověřil, že na majetek žalovaného 1) byl skutečně usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. února 2004, č. j. 12 K 20/2004-15, prohlášen konkurs a že prohlášení konkursu trvá. Poté se musel zabývat otázkou, zda toto prohlášení konkursu má dopad na průběh dovolacího řízení. Pokud by totiž prohlášení konkursu na majetek žalovaného 1) způsobilo ve smyslu § 14 odst. 1 písm. c) zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, přerušení řízení proti oběma žalovaným, pak s ohledem na to, že se jedná o řízení o pohledávce, kterou je třeba přihlásit v konkursu, by v něm nebylo možno pokračovat ani na návrh a tato skutečnost by dovolacímu soudu bránila ve vydání jakéhokoli rozhodnutí (srov. blíže rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. dubna 2001, sp. zn. 32 Cdo 2584/98, uveřejněný v časopisu Soudní judikatura č. 6/2001 pod č. 82).

Každé podání účastníka tedy i dovolání je nutno posoudit podle jeho obsahu (§ 41 odst. 2 OSŘ). I když žalobce v dovolání výslovně nekonkretizuje, proti jaké části výroku rozsudku odvolacího soudu ve věci samé tento jeho opravný prostředek směřuje, je z obsahu dovolání zřejmé, že nesouhlasí se závěrem, že povinnost k vydání bezdůvodného obohacení má jen žalovaný 1) a nikoli (společně a nerozdílně s ním) též žalovaný 2). Dovolání žalobce tedy směřuje pouze proti výroku, jímž bylo rozhodnuto (jinak než v rozsudku soudu prvního stupně) o uplatněném nároku ve vztahu mezi ním a žalovaným 2). Žalovaní mají v tomto řízení postavení samostatných společníků ve smyslu § 91 odst. 1 OSŘ, neboť žalobce se mohl přesto, že byl přesvědčen o tom, že jsou povinni mu plnit společně a nerozdílně, domáhat zaplacení dlužné částky na každém z nich samostatně, pouze s tím, že plněním jednoho z nich zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného (§ 511 odst. 1 věta druhá ObčZ). Pak ovšem prohlášením konkursu na majetek žalovaného 1) nedošlo k přerušení řízení proti žalovanému 2) a dovolacímu soudu nic nebrání v tom, aby o dovolání žalobce, které se týká jen tohoto žalovaného, jednal a rozhodl (srov. blíže např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, uveřejněný v Soudní judikatuře č. 10/2003 pod č. 185 a usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. října 2001, sp. zn. 29 Odo 177/2001, publikované v Soudní judikatuře č. 12/2001 pod č. 151).

Proto Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ a že jsou splněny i podmínky dovolacího řízení uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 OSŘ, přezkoumal měnící výrok rozsudku odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ. Žalobce netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 OSŘ, případně jinými vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud musí přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 OSŘ), a ani z obsahu spisu se existence takových vad nepodává. Nejvyšší soud se tedy zabýval jen výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak je žalobce vymezil, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Dovolatel především namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy uplatňuje dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Nic takového ale žalobce rozsudku odvolacího soudu nevytýká. Podstatou jeho námitek je poukaz na to, že ač v řízení bylo prokázáno (vyjádřením samotného jednatele a společníka žalovaných v řízení vedeném u soudu prvního stupně pod sp. zn. 16 C 279/97), že i žalovaný 2) v nemovitostech pronajatých neplatnou nájemní smlouvou v období, za které je vydání bezdůvodného obohacení požadováno, podnikal, odvolací soud tuto skutečnost pominul a při právním posouzení věci k ní nepřihlédl. Tato námitka je však ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 OSŘ, jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Uvedený dovolací důvod míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající skutkový závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí ovšem jít o skutkový závěr, na jehož základě odvolací soud posoudil věc po stránce právní, tedy o případ, kdy nesprávný skutkový závěr byl příčinou nesprávného rozhodnutí. K ničemu takovému ale v této věci nedošlo. Odvolací soud postavil své rozhodnutí na závěru, že jde-li o bezdůvodné obohacení, jež vzniklo plněním z neplatné smlouvy, stíhá povinnost je vydat jen toho, kdo byl jejím účastníkem, jinými slovy řečeno, že je pro posouzení pasivní věcné legitimace bez významu, zda žalovaný 2) sporné nemovitosti rovněž užíval či nikoli. Skutkové zjištění, jehož správnost žalobce v dovolání zpochybňuje, tedy nebylo základem pro právní posouzení věci a žalobcem uplatněný dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ není naplněn. Jak už bylo uvedeno, správnost právního závěru odvolacího soudu, který vedl ke změně rozsudku soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se uplatněného nároku ve vztahu mezi žalobcem a žalovaným 2), dovolatel žádným relevantním argumentem právní povahy nezpochybnil, a tak ani z hlediska § 241a odst. 2 písm. b) OSŘ nelze jeho dovolání přiznat důvodnost. Za této situace dovolacímu soudu nezbylo, než toto dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem OSŘ zamítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto s přihlédnutím k tomu, že žalovanému 2), který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. února 2005

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu