33 Odo 313/2005
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 313/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a oudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce M. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému J. T., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 300.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 57 C 270/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. října 2004, č. j. 11 Co 492/2004-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 5. května 2004, č. j. 57 C 270/99-126, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 300.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 10. 6. 1999 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal zaplacení částky 300.000,- Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1996 do zaplacení od R. P. a zaplacení úroku z prodlení z částky 300.000,- Kč ve výši 16% ročně od 1. 1. 1996 do 9. 6. 1999 a 4% ročně od 10. 6. 1999 do zaplacení od žalovaného (výrok II.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky III. a IV.). Vyšel ze zjištění, že žalobce v roce 1995 půjčil žalovanému ve třech částkách celkem 300.000,- Kč. Nejpozději 8. 6. 1999 se žalovaný dověděl, že žalobce požaduje vrácení půjčené částky, ale dosud mu ani částečně půjčku nesplatil. Soud prvního stupně nepovažoval za prokázanou obranu žalovaného, že žalobce ve skutečnosti poskytl jeho prostřednictvím půjčku R. P. a že se jednalo pouze o 250.000,- Kč. Po právní stránce byla věc posouzena podle § 657 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) a žaloba byla shledána důvodnou včetně požadavku na zaplacení úroku z prodlení od doby splatnosti půjčky. Jelikož nebyl prokázán žádný právní vztah mezi žalobcem a R. P., byla žaloba proti této osobě zamítnuta.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Ostravě jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. října 2004, č. j. 11 Co 492/2004-151, zrušil rozsudek soudu prvního stupně v té části výroku I., jíž bylo žalovanému uloženo zaplatit žalobci částku 150.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení ročně od 10. 6. 1999 do zaplacení, a v tomto rozsahu řízení zastavil (výrok I.). Výrokem II. rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající napadené části odstavce I. výroku potvrdil a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.). Odvolací soud především konstatoval, že žalobce se nedomáhal solidárního plnění a fakticky tedy požadoval na žalovaném jen 150.000,- Kč s příslušenstvím. Pokud mu soud prvního stupně přiznal celých 300.000,- Kč, překročil rámec žaloby, jímž měl být vázán. Absence žaloby je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, a proto byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím zrušen a řízení v této části zastaveno. Jinak odvolací soud převzal skutkové závěry soudu prvního stupně a uzavřel, že mezi účastníky byla uzavřena smíšená smlouva obsahující prvky smlouvy nepojmenované a smlouvy o půjčce. Žalobce na jejím základě půjčil žalovanému příslušný obnos za účelem jeho zhodnocení, které mu žalovaný přislíbil. Účel půjčky ovšem není podstatnou náležitostí smlouvy o půjčce a proto je nerozhodné, jak žalovaný s půjčenými penězi následně naložil. Ani odvolací soud nevzal za prokázané, že žalovaný plnil jen roli zprostředkovatele mezi žalobcem a R. P., a odkazem na § 657 ObčZ rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající odvoláním napadené části potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to v celém jeho rozsahu, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozoval z názoru, že se jedná o měnící rozsudek ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ). V něm namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Zpochybnil především skutkové závěry, z nichž odvolací soud vycházel, a vyslovil přesvědčení, že bylo prokázáno, že smluvní vztah mezi účastníky byl ukončen tím, že žalovaný po dohodě se žalobcem předal peníze R. P., který se žalobci zavázal, že je bude příslušným úrokem zhodnocovat. Vznikl tedy nový závazkový právní vztah mezi žalobcem a R. P., který odvolací soud při právním posouzení věci zcela pominul, stejně jako to, že předáním peněz R. P. byl závazek žalovaného vůči žalobci splněn. Žalovaný dále poukázal na neurčitost žaloby, která nechala na soudu rozhodnutí o tom, kdo je ve věci pasivně legitimován, a jako taková měla být v celém rozsahu zamítnuta. Ze všech těchto důvodů žalovaný navrhl, aby byl napadený rozsudek v celém rozsahu zrušen a věc vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den, kdy bylo napadené rozhodnutí vydáno, bylo tedy v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen OSŘ ).

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a OSŘ) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Se žalovaným nelze souhlasit, pokud se domnívá, že dovoláním napadený rozsudek je rozsudkem měnícím, proti kterému je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a) OSŘ. Bylo-li totiž žalobě na peněžité plnění, které je plněním dělitelným, vyhověno jen zčásti, lhostejno zda rozhodnutím soudu prvního stupně či soudu odvolacího, došlo k rozštěpení uplatněného nároku na dvě práva se samostatným skutkovým základem a z tohoto důvodu je u nich nutno posuzovat přípustnost dovolání odděleně. V daném případě to znamená, že přípustnost dovolání proti výroku o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení se řídí ustanovením § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ, jeho přípustnost proti potvrzujícímu výroku ustanoveními § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) OSŘ.

Podle § 239 odst. 1 písm. a) OSŘ je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně zrušeno a řízení zastaveno, popřípadě věc byla postoupena orgánu, do jehož pravomoci náleží. Již v usnesení z 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3/1998, však Nejvyšší soud ČR vyslovil názor, že stejně jako u dalších opravných prostředků i u dovolání platí, že k jeho podání je subjektivně oprávněn jen ten účastník, v jehož poměrech nastala rozhodnutím odvolacího soudu újma odstranitelná tím, že bude opravnému prostředku vyhověno (tzv. subjektivní přípustnost dovolání). Stejný názor pak zaujal i v rozsudku z 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 154. Jestliže byl v této věci výrokem I. napadeného rozsudku postupem podle § 221 odst. 1 písm. b) a odst. 2 písm. c) OSŘ zrušen výrok ukládající žalovanému platební povinnost a řízení o žalobě na zaplacení částky 150.000,- Kč s příslušenstvím zastaveno, je zřejmé, že žalovanému tím nebyla objektivně vzato způsobena újma na jeho právech odstranitelná odklizením uvedeného výroku; naopak jeho zrušením by se situace žalovaného zhoršila, neboť by se otázka zaplacení dalších 150.000,- Kč s příslušenstvím stala opět předmětem řízení. Žalovaný proto není subjektivně oprávněn podat dovolání proti výroku o částečném zrušení rozsudku soudu prvního stupně a zastavení řízení a v tomto směru muselo být jeho dovolání podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. b) OSŘ odmítnuto.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Tímto ustanovením nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným výrokem byl potvrzen v pořadí prvý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal.

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že v něm lze samostatně namítat jen to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) OSŘ]. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu zpochybňujícího skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srov. § 241a odst. 3 OSŘ). Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, jímž lze namítnout, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, pak přichází v takovémto dovolání v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že je dán zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, tedy že je dovolání přípustné. Sám o sobě však tento dovolací důvod přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.

Žalovaný sice v dovolání deklaruje uplatnění dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a odst. 3 OSŘ, ale ve skutečnosti staví svoji kritiku právních závěrů odvolacího soudu pouze na vlastní verzi skutkového stavu a na nesouhlasu s tím, že odvolací soud tuto verzi nepokládal za prokázanou. Správnost jeho právních závěrů, t. j. způsobu, jakým na zjištěný skutkový stav aplikoval příslušný právní předpis, nenapadá. Pokud zpochybňuje právní závěry, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, pak jen v tom směru, že kdyby odvolací soud vycházel z jiného (podle žalovaného správného) skutkového stavu, tedy že mezi ním a žalobcem došlo k dohodě o ukončení vzájemného závazkového vztahu a současně byla uzavřena nová smlouva o půjčce mezi žalobcem a R. P., nemohl by vztah mezi účastníky posuzovat podle § 657 ObčZ. Tyto jeho námitky jsou tedy výlučně dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 OSŘ, jehož použití je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ vyloučeno. Výhrady k postupu odvolacího soudu, kterými žalovaný poukazuje na neurčitost žaloby, jsou pak svým obsahem uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a) OSŘ, neboť je jimi vytýkána procesní vada, která podle názoru žalovaného měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Již shora však bylo vysvětleno, že tento dovolací důvod zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu a tudíž ani přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ založit nemůže.

Z uvedeného je zřejmé, že žalovaný jediný dovolací důvod, který by mohl vést k závěru o přípustnosti dovolání proti potvrzujícímu výroku, neuplatnil. Pokud tedy jde o tento výrok, jedná se o dovolání směřující proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Totéž pak platí ve vztahu k výroku o nákladech řízení (srovnej blíže usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Proto nezbylo, než i ve zbývající části tentokrát podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ dovolání žalovaného odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. ledna 2007

Vít Jakšič

předseda senátu