33 Odo 305/2004
Datum rozhodnutí: 23.09.2004
Dotčené předpisy: § 13 odst. 1 předpisu č. 513/1991Sb., § 451 odst. 1 předpisu č. 40/1964Sb.




33 Odo 305/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce F. Ž., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému Ing. P. K., zastoupenému opatrovnicí M. K., vedoucí oddělení Městského soudu v Brně, o zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 99/97, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. ledna 2002, č. j. 19 Co 61/2000-58, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Brně (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 21. září 1999, č. j. 45 C 99/97-36, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 210.000,- Kč s 16% úrokem od 7. 12. 1996 do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení a o soudním poplatku. Na základě provedených důkazů vyšel ze zjištění, že žalobce převzal 6. 11. 1995 od žalovaného osobní automobil tov. zn. Peugeot 405, SPZ , a v souvislosti s tím předal žalovanému částku 210.000,- Kč. Žalobce měl původně v úmyslu vozidlo koupit, ale jelikož s ním nebyl spokojen, od tohoto úmyslu upustil a pokusil se je žalovanému vrátit. To se mu podařilo až 6. 12. 1996, ovšem žalovaný mu do současné doby částku 210.000,- Kč nepředal. Z hlediska právního posouzení věci soud prvního stupně dovodil, že mezi účastníky nedošlo k uzavření kupní smlouvy v písemné ani ústní formě. Žalovaný se však tím, že převzal od žalobce oproti předání automobilu částku 210.000,- Kč, kterou nevrátil přesto, že mu žalobce předal vozidlo zpět, na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a je povinen mu toto bezdůvodné obohacení podle § 451 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) vydat včetně úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 ObčZ.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 16. ledna 2002, č. j. 19 Co 61/2000-58, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé tak, že žalobu zamítl, a nově rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a o soudním poplatku. Zopakoval důkaz spisem Obvodního oddělení Policie České republiky B. sp. zn. a vyšel především z obsahu trestního oznámení žalobce z 27. 9. 1996, podle kterého žalobce kontaktoval firmu F. K. s. r. o. se sídlem v B., b. Č. č. 7, která dováží z USA ojetá vozidla. Nadále jednal se žalovaným ing. K., kterého označoval jako majitele firmy F. K. Potřebné věci kolem koupě vozidla projednával s ing. K. v sídle firmy. Věděl, že vozidlo je evidováno na firmu F. K. s. r. o. . Z toho odvolací soud dovodil, že žalobce jednal se žalovaným jako se zástupcem firmy F. K. s. r. o. a bylo mu též zřejmé, že vozidlo, které přebíral, patří této firmě. Šlo tedy o jednání s touto firmou, nikoli se žalovaným jako fyzickou osobou. To ovšem znamená, že pokud žalovaný převzal od žalobce částku 210.000,- Kč, učinil tak jako osoba oprávněná jednat za firmu F. K. s. r. o., nikoli svým vlastním jménem v soukromé záležitosti. Za tohoto stavu není žalovaný v řízení pasivně legitimován a žaloba podaná proti němu nemůže být důvodná.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání. V něm namítl, že napadený rozsudek spočívá na hrubě nesprávném právním posouzení věci, které je v podstatě odrazem takového hodnocení provedených důkazů, jež nelze označit jinak než jako hodnocení ostře se příčící základním zásadám obecné spravedlnosti . V této souvislosti poukázal na to, že žalovaný i jeho tehdejší společník v době zahájení tohoto řízení převedli své podíly ve společnosti F. K. s. r. o. na třetí osobu. Odvolací soud neměl žádný důkaz o tom, že částka 210.000,- Kč náležející žalobci skončila v účetnictví krachující firmy, jíž se žalovaný, který převzal peníze do kapsy a bez dokladu, právě v této době zbavoval, a proto je ničím nepodložená dedukce a fikce, že peníze převzala uvedená společnost a tato je bezdůvodně obohaceným subjektem, jemuž svědčí pasivní legitimace ve sporu, nesprávným podkladem, od nějž se odvíjí nesprávné právní posouzení věci. Žalobce podrobně rozebral obsah svého trestního oznámení a zdůraznil, že pokud se v něm zmiňoval o podvodném vylákání peněz, jejich převzetí apod., vždy to bylo v souvislosti s osobou žalovaného a nikoli s osobou jednatele společnosti. Vyjádřil přesvědčení, že žalovaný si peníze ponechal a nikdy je nevložil do pokladny společnosti, o čemž svědčí především to, že mu nevystavil žádný doklad o převzetí částky a ani v průběhu řízení nenabídl například důkaz o tom, že převzaté peníze vložil na účet firmy. Odvolací soud nesprávně směšuje otázku vlastnictví vozidla a otázku, kdo převzal peníze, ač jde o dvě samostatné linie, které je nutno rozlišit. O tom, že vozidlo patřilo společnosti F. K. s. r. o., nebylo sporu, ovšem vzhledem k závěru soudu prvního stupně, že k uzavření kupní smlouvy nedošlo, není otázka vlastnictví automobilu důležitá. Jedinou podstatnou otázkou je to, kdo si ponechal peníze žalobce, a z provedeného dokazování zcela jasně vyplývá, že tímto subjektem byl žalovaný, nikoli firma. Pak ovšem není sporu o tom, že se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil žalovaný, který je též v řízení pasivně legitimován. Žalobce navrhl, aby byl napadený rozsudek zrušen a aby věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání nevyjádřil.

Rozsudek soudu prvního stupně byl vydán před účinností novely občanského soudního řádu provedené zákonem č. 30/2000 Sb. Proto odvolací soud (v odůvodnění jeho rozhodnutí to sice není výslovně vyjádřeno, ale nic z obsahu spisu nenasvědčuje opaku) v řízení o odvolání proti němu postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 1. 2001 (část dvanáctá, hlava I, bod 15. zákona č. 30/2000 Sb.). Za této situace se i dovolání proti rozsudku odvolacího soudu podle bodu 17. téže části a hlavy uvedeného zákona projedná a rozhodne podle dosavadních předpisů, tedy podle občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2000 (dále jen OSŘ ).

Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 238 odst. 1 písm. a) OSŘ, že se opírá o způsobilé dovolací důvody a že jsou splněny další zákonem vyžadované podmínky (§ 241 odst. 1 a 2 OSŘ), přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 1 a 3 OSŘ a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Žalobce v dovolání uplatnil (podle jeho obsahu) dovolací důvody uvedené v § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ (tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování) a v § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ (t. j. že napadený rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci). Dovolací důvod uvedený na prvém místě míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, které spočívá v tom, že skutková zjištění a z nich vyplývající závěr, jenž byl podkladem pro rozhodnutí odvolacího soudu, jsou vadné. Musí jít o skutkový závěr, který byl pro rozhodnutí relevantní, tedy o ten, na jehož základě odvolací soud věc posoudil po stránce právní, a který nemá oporu v provedeném dokazování. Blíže lze v tomto směru odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. července 1998, sp. zn. 3 Cdon 10/96, publikovaný v časopisu Soudní judikatura pod č. 161/1998, v němž byl vysloven názor, že námitka, že se nestala okolnost, již měl soud dokazováním za zjištěnou, není sama o sobě v dovolacím řízení rozhodná, jestliže dovolatel současně nezpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuelně netvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Prvou z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až § 135 OSŘ.

V daném případě vyšel odvolací soud ze skutkového závěru, že žalobce jednal v souvislosti s převzetím vozidla a předáním peněz se žalovaným jako s osobou vystupující jménem společnosti F. K. s. r. o., ke kterému dospěl především na základě obsahu trestního oznámení žalobce, jímž byl řádně (§ 129 odst. 1 OSŘ) proveden důkaz při jednání odvolacího soudu dne 16. ledna 2002. Žalobce sice správnost tohoto závěru zpochybňuje, ovšem netvrdí, že jej odvolací soud opřel o skutečnosti, které nebyly zjištěny či nevyšly najevo, ani nenamítá logický rozpor v hodnocení důkazů či rozpor postupu soudu při hodnocení důkazů s § 133 až 135 OSŘ. V tomto směru pak neshledal pochybení ani dovolací soud, neboť skutečnosti, na nichž odvolací soud svůj závěr vybudoval a které jsou z odůvodnění jeho rozsudku shora výslovně citovány, z trestního oznámení žalobce bezesporu vyplývají, a úvahy, jimiž se tento soud řídil a na jejichž základě uzavřel, že žalobce si byl vědom toho, že jedná se žalovaným jako zástupcem firmy, nikterak neodporují obecným pravidlům logiky. Pokud totiž žalobci bylo známo, že je to společnost F. K., s. r. o., kdo dováží ze zahraničí ojetá vozidla, a že vozidlo je ve vlastnictví této společnosti, pokud považoval žalovaného za majitele této firmy a pokud s ním jednal v sídle společnosti, neměl v té době nejmenší důvod se domnívat, že s ním žalovaný jedná svým vlastním jménem. Podstata námitek dovolatele spočívá v tom, že odvolací soud pominul skutečnosti svědčící o tom, že žalovaný nakonec peníze, které od žalobce převzal, společnosti F. K. s. r. o. nepředal a ponechal si je pro sebe, ač právě tyto skutečnosti jsou pro závěr, že žalovaný při jednání vystupoval svým jménem, rozhodující. Jak bude ale dále v souvislosti s úvahami o důvodnosti námitky nesprávného právního posouzení věci vysvětleno, otázka, zda žalovaný peníze zmíněné firmě předal či nikoli, není pro posouzení otázky, kdo se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil, tedy otázky pasivní legitimace, významná a odvolací soud na ní své rozhodnutí nezaložil. Tato dovolací námitka žalobce se tedy netýká skutkového závěru, který byl relevantní pro právní posouzení věci, a tak fakt, že ji odvolací soud pominul, nemůže představovat naplnění dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. c) OSŘ. Dovolací námitky skutkového charakteru tedy Nejvyšší soud ČR za opodstatněné nepovažuje a při právním posouzení věci vychází ze stejného skutkového stavu jako odvolací soud.

Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav a může k němu dojít buď tím, že soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. že ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Soud prvního stupně, vycházeje z toho, že si žalovaný ponechal peníze převzaté od žalobce, posoudil věc podle § 451 ObčZ a uzavřel, že žalovaný získal plněním žalobce bez právního důvodu majetkový prospěch (odst. 2 uvedeného ustanovení), což představuje bezdůvodné obohacení, které je povinen žalobci, na jehož úkor se obohatil, vydat (odst. 1). Odvolací soud se rovněž zabýval otázkou, kdo byl subjektem, který se na úkor žalobce bezdůvodně obohatil a který je tedy povinen mu bezdůvodné obohacení vydat, a tak, byť to výslovně neuvedl, posuzoval věc též podle § 451 odst. 1 ObčZ. To je bezesporu ustanovení, které na daný případ dopadá, a tak nemůže jít o použití nesprávného právního předpisu. Z hlediska výkladu tohoto ustanovení pak odvolací soud rovněž nepochybil. Jak už bylo uvedeno, nepodařilo se žalobci zpochybnit skutkový závěr, že při jednání s ním (počítaje v to i předání vozidla a převzetí částky 210.000,- Kč) žalovaný vystupoval jménem společnosti F. K. s. r. o. a že i žalobce tehdy z této skutečnosti vycházel. Na tom nemůže nic změnit fakt, že vše nasvědčuje tomu, že žalovaný následně peníze na účet či do pokladny společnosti nepřevedl a ponechal si je, neboť jednání žalovaného jako statutárního orgánu uvedené společnosti bylo ve smyslu § 13 odst. 1 obchodního zákoníku ve znění účinném v době předání peněz (t. j. 6. 11. 1995) jednáním této právnické osoby a ji také zavazovalo. Jestliže to tedy byla společnost F. K. s. r. o., kdo od žalobce žalovanou částku (jednáním svého statutárního zástupce učiněným v souladu s § 13 odst. 1 obchodního zákoníku) bez právního důvodu přijal, je skutečně ona tím, kdo se na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Otázka, zda žalovaný peníze společnosti předal, pak už je pouze otázkou vztahu mezi těmito dvěma subjekty. Odvolací soud tedy vyložil § 451 odst. 1 ObčZ z hlediska, kdo na úkor žalobce získal neoprávněný prospěch, správně a jelikož z toho, co je shora uvedeno, plyne, že právní závěry, vyvozené ze skutkového stavu, jsou bezchybné, není dán ani dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) OSŘ.

Jestliže pak žalobce netvrdí, že řízení je postiženo některou z vad uvedených v § 237 odst. 1 OSŘ, případně jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a ani z obsahu spisu se existence takovýchto vad nepodává, je zřejmé, že napadený rozsudek odvolacího soudu je správný a dovolání žalobce není důvodné. Proto je dovolací soud podle § 243b odst. 1 věty před středníkem OSŘ zamítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy úspěšnému žalovanému, který by podle § 243b odst. 4 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 23. září 2004

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu