33 Odo 300/2006
Datum rozhodnutí: 27.04.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 300/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce Ing. J. P., zastoupeného Mgr. J. V., advokátem proti žalovanému Z. f. d. z. zastoupenému JUDr. J. K., advokátem o zaplacení částek 48.317,- Kč a 14.360,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 24 C 47/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. dubna 2005, č. j. 22 Co 625/2004-148, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

V záhlaví označeným rozsudkem Městský soud v Praze zrušil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 (dále jen soud prvního stupně ) ze dne 14. května 2004, č. j. 24 C 47/2003-78, ohledně částky 73.082,- Kč a řízení v tomto rozsahu zastavil (výrok I.), potvrdil jej, pokud jím byla zamítnuta žaloba o zaplacení částek 48.317,- Kč a 14.360,- Kč (výrok II.) a změnil jej ve výrocích o náhradě nákladů řízení mezi účastníky navzájem (výrok III.) a mezi účastníky a státem (výrok IV.); současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok V.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce (dále též dovolatel ) obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozuje ve vztahu k výrokům I. a II. z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ) a ve vztahu k výrokům II. až V. z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož odvolací soud vyřešil rozhodující právní otázku v rozporu s hmotným právem. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, jestliže dovodil, že žalobci podle § 20 odst. 3 zákona č. 87/1995 Sb., o spořitelních a úvěrních družstvech a některých opatřeních s tím souvisejících a o doplnění zákona České národní rady č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném od 1. 5. 2000, nenáleží úroky z prodlení z náhrady za pojištěný vklad za dobu od 1. července 2000 do 27. května 2002 v souhrné výši 14.360,- Kč. S odkazem na § 369 odst. 1 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ) má zato, že den zahájení výplat podle § 17 odst. 2 zákona č. 87/1995 Sb. je zároveň dnem splatnosti náhrady; nesplněním závazku vyplatit náhradu dne 1. července 2000 se žalovaný dnem následujícím dostal do prodlení. Řízení před soudy obou stupňů je navíc postiženo vadami (jež jednotlivě popisuje), které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. S ohledem na výše uvedené proto dovolatel navrhl, aby byly rozsudky soudů obou stupňů zrušeny a věc byla vrácena k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolání je přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.]. Dovolání je dále přípustné proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.]. Dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. však není podle § 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000, -Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, a dále není přípustné ve věcech upravených zákonem o rodině, ledaže jde o rozsudek o omezení nebo zbavení rodičovské zodpovědnosti nebo pozastavení jejího výkonu, o určení (popření) rodičovství nebo o nezrušitelné osvojení [§ 237 odst. 2 písm b) o. s. ř.].

Jelikož dovoláním dotčeným výrokem odvolací soud rozhodl o peněžitém plnění nepřesahujícím částku 50.000,- Kč, neboť k částce 14.360,- Kč jako kapitalizovanému příslušenství (srovnej § 121 odst. 3 občanského zákoníku) se nepřihlíží, bylo nutno v prvé řadě vyřešit otázku, zda v posuzovaném případě jde z hlediska procesního o obchodní věc. Nejvyšší soud České republiky již ve svém usnesení ze dne 15. 12. 1998, sp. zn. 33 Cdo 2272/98, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/2000, vyjádřil názor, že za věci obchodní pro účely občanského soudního řádu je nutno považovat nejen všechny věci vyjmenované v § 9 odst. 3 a 4 o. s. ř., ale i obchodní závazkové vztahy, jejichž definice je obsažena v § 261 a § 262 obchodního zákoníku (dále jen obch. zák. ).

Podle § 261 odst. 3 písm. d) obch. zák. se částí třetí tohoto zákona řídí bez ohledu na povahu účastníků závazkové vztahy mimo jiné ze smlouvy o vkladovém účtu (§ 716 obch. zák.).V ustanovení § 9 odst. 3 písm. r) o. s. ř., jež zakotvuje výjimky z věcné příslušnosti krajských soudů jako soudů prvního stupně ve věcech obchodních, jsou v jeho bodu 1. uvedeny spory z obchodních závazkových vztahů - ze smluv o vkladovém účtu (§ 716 a násl. obch. zák.) a jejich zajištění.

Z uvedeného je zřejmé, že smlouva o vkladovém účtu je tzv. absolutní obchodní smlouvou, která se řídí obchodním zákoníkem, i když majitel účtu (vkladatel) není podnikatelem (§ 261 odst. 3 obch. zák.). Protože vklady od svých členů může přijímat i družstevní záložna (§ 3 zákona č. 87/1995 Sb.), lze uzavřít, že vztah mezi žalobcem a 1. D. z. se řídí obchodním zákoníkem. Je-li součástí systému družstevních záložen pojištění vkladů jako forma jejich ochrany (§ 14 až 23 zákona č. 87/1995 Sb.), pak vztah mezi žalobcem a žalovaným, jehož práva a povinnosti jsou předmětem posuzovaného případu, má povahu obchodního závazkového vztahu a řídí se též obchodním zákoníkem; z hlediska procesního tedy jde o obchodní věc.

Jelikož odvolací soud napadeným výrokem v dané obchodní věci rozhodl o peněžitém plnění nepřevyšujícím částku 50.000,- Kč, je přípustnost dovolání proti takovému výroku vyloučena [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]. Protože dovolání není přípustné ani proti nákladovému výroku rozsudku odvolacího soudu (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), dovolací soud dovolání žalobce odmítl podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 27. dubna 2007

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu