33 Odo 30/2006
Datum rozhodnutí: 15.03.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 30/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce M. F., proti žalovanému J. P., o zaplacení částky 400.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 6 C 1101/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. dubna 2005, č. j. 6 C 1101/2003-131, a rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2005, č. j. 7 Co 1781/2005-164, takto:

I. Řízení o dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. dubna 2005, č. j. 6 C 1101/2003-131, se zastavuje.

II. Dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 7. září 2005, č. j. 7 Co 1781/2005-164, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení 2,200.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděl, že tuto částku žalovanému postupně v roce 2001 půjčil.

Okresní soud v Jindřichově Hradci rozsudkem ze dne 25. dubna 2005, č. j. 6 C 1101/2003-131, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 400.000,- Kč s úrokem z prodlení 2,5 % ročně od 1. 10. 2003 do zaplacení, zamítl žalobu o zaplacení částek 1,000.000,- Kč s úrokem z prodlení 2,5 % ročně od 1. 10. 2003 do zaplacení a 800.000,- Kč s úrokem z prodlení 2,5 % ročně od 1. 10. 2003 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel mimo jiné ze zjištění, že žalobce žalovanému dne 16. 2. 2001 poskytl částku 400.000,- Kč s tím, že za tyto prostředky se mu mělo dostat plnění ve formě převodu obchodního podílu ve společnosti R. T. s. r. o. (dále jen společnost ) s doplatkem 200.000,- Kč. Účastníci téhož dne sepsali smlouvu o půjčce, v níž bylo uvedeno, že půjčená částka 400.000,- Kč bude splacena podpisem smlouvy o převodu obchodního podílu ve společnosti s doplatkem ve výši 200.000,- Kč. Obchodní podíl nebyl na žalobce doposud žalovaným převeden a žalobce neobdržel od žalovaného ani žádné jiné plnění. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že se žalovanému nepodařilo prokázat jeho tvrzení, že částku 400.000,- Kč od žalobce převzal na základě jejich ujednání o provizi za zprostředkování převodu obchodního podílu ve společnosti. Z takto zjištěného skutkového stavu dovodil, že účastníci neuzavřeli dne 16. 2. 2001 smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), neboť jejich právní úkon nevykazuje pojmové znaky smlouvy o půjčce. Svým právním úkonem zastírali jiný právní úkon, který je však od počátku absolutně neplatný. Jeho předmětem totiž bylo plnění nemožné, neboť žalovaný neměl v době uzavírání právního úkonu žádný podíl ve společnosti, který by mohl na žalobce převést (§ 37 odst. 2 obč. zák.), a uvedený právní úkon navíc odporuje zákonu, jelikož žalovaný disponoval více právy, než ve skutečnosti měl (§ 39 obč. zák.). Žalovaný tak plněním z neplatného právního úkonu získal na úkor žalobce bezdůvodné obohacení, které mu je povinen vydat (§ 451, § 456 a § 457 obč. zák.). Pokud jde o požadavek na zaplacení částek 1,000.000,- Kč a 800.000,- Kč, žalobu v tomto rozsahu soud prvního stupně zamítl, neboť dovodil na straně žalovaného nedostatek věcné legitimace.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 7. září 2005, č. j. 7 Co 1781/2005-164, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. V prvé řadě konstatoval, že v posuzovaném případě byly splněny zákonem stanovené podmínky k tomu, aby jednal v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupkyně (§ 101 odst. 3 o. s. ř. ve spojení s § 211 o. s. ř.). Se skutkovým zjištěním soudu prvního stupně se zcela ztotožnil. Ani podle jeho názoru nebylo vůlí účastníků při předávání 400.000,- Kč uzavřít smlouvu o půjčce, neboť žalovaný, který tuto částku od žalobce převzal, se nezavázal ji po uplynutí sjednané doby žalobci vrátit. Nemohlo jít ani o plnění za převod obchodního podílu, jelikož bylo zjištěno, že žalovaný (příjemce částky) neměl v té době žádný obchodní podíl ve společnosti. Protože nebylo prokázáno ani to, že šlo o smluvenou provizi žalovaného za to, že převod obchodního podílu zprostředkuje, případně že by mezi účastníky existoval jakýkoli jiný právní důvod plnění, shledal odvolací soud správným právní závěr soudu prvního stupně, že se žalovaný na úkor žalobce bezdůvodně obohatil.

Žalovaný napadl dovoláním jednak rozsudek soudu prvního stupně v jeho vyhovujícím výroku a jednak rozsudek odvolacího soudu. Jeho přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ), a označil v něm dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Namítl, že odvolací soud nepřihlédl k tvrzení žalobce, které je obsaženo v úředním záznamu ze dne 27. 5. 2005 Policie ČR (Služby kriminální policie a vyšetřování v J. H.), a k výpovědím svědků Ing. M. Ť. a S. P., jež prokazují tvrzení žalovaného, že částka 400.000,- Kč poskytnutá mu žalobcem představovala provizi za zprostředkování převodu obchodního podílu společnosti na žalobce. Za chybný pokládá závěr soudu prvního stupně, že chtěl na žalobce převést svůj obchodní podíl ve společnosti. Tato skutečnost nebyla ani jedním z účastníků tvrzena a rovněž nevyplynula z žádného provedeného důkazu. Ačkoli bylo nesporné, že částka 400.000,- Kč byla vázána k převodu obchodního podílu ve společnosti, zůstala stranou okolnost, že žalobce realizaci převodu mařil a maří a že žalovaný po žalobci nežádá doplatek zprostředkovatelské provize ve výši 200.000,- Kč. Odvolacímu soudu vytkl, že mu znemožnil realizaci práva účastnit se odvolacího jednání tím, že nevyhověl žádosti jeho zástupkyně o odročení uvedeného jednání pro kolizi s jednáním u jiného soudu a odvolání projednal a rozhodl v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupkyně. Tímto postupem (který žalovaný podrobně v jeho časových souvislostech popisuje) tak odvolací soud porušil základní ústavní právo účastníka řízení na spravedlivý proces. Z uvedených důvodů proto navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů v rozsahu podaného dovolání zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) není funkčně příslušný k projednání dovolání proti rozsudku Okresního soudu v Jindřichově Hradci ze dne 25. dubna 2005, č. j. 6 C 1101/2003-131.

Nejvyšší soud České republiky rozhoduje v občanském soudním řízení o mimořádném opravném prostředku - dovolání - proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 236 odst. 1 o. s. ř.). Shora uvedený rozsudek okresního soudu není rozhodnutím odvolacího soudu; jde o rozhodnutí soudu prvního stupně a již z toho důvodu je jeho přezkum dovolacím soudem vyloučen. Občanský soudní řád proto ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání podaného proti takovému rozhodnutí soudu prvního stupně. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení. Dovolacímu soudu proto nezbylo, než řízení o dovolání žalovaného proti rozsudku soudu prvního stupně podle § 104 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 243c o. s. ř. zastavit (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 8. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 45/2000).

Dále se dovolací soud zabýval dovoláním žalovaného proti rozsudku odvolacího soudu. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky jeho přípustnosti.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Podle písmena b/ tohoto ustanovení nemůže být přípustnost dovolání žalovaného založena, jelikož napadeným rozsudkem byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Zbývá přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Stejně tak k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.).

I když žalovaný v dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu argumentuje nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho podání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že nesouhlasí především se skutkovými závěry, k nimž v dané věci odvolací soud dospěl. Je totiž přesvědčen, že pokud by soudy správně vyhodnotily všechny v řízení provedené důkazy, a vzaly v úvahu všechny jeho argumenty, musely by zjistit, že částku 400.000,- Kč mu žalobce poskytl jako provizi za zprostředkování převodu obchodního podílu společnosti. Podstatou dovolacích námitek jsou tedy výtky týkající se nesprávně, případně neúplně zjištěného skutkového stavu věci, resp. vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu, dovolání ve skutečnosti postrádá. Pokud je v dovolání namítáno nesprávné právní posouzení věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud - stejně jako před ním soud prvního stupně - nepochybil ve svých skutkových závěrech, musel by návazně dospět i k odlišnému právnímu posouzení věci, tedy musel by dovodit, že žalovaný nemá vůči žalobci žádný závazek. Jinak řečeno výtka nesprávnosti právního posouzení věci je založena výlučně na kritice správnosti skutkových zjištění.

Jak již bylo shora vyloženo, dovolacímu soudu nepřísluší přezkoumat správnost rozsudku odvolacího soudu ani z hlediska další výtky žalovaného, že odvolací řízení je postiženo zmatečnostní vadou ve smyslu § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že mu byla v průběhu řízení nesprávným postupem odvolacího soudu odňata možnost jednat před tímto soudem (odvolací soud věc projednal v rozporu s § 101 odst. 3 o. s. ř. v nepřítomnosti žalovaného a jeho zástupkyně). K této vadě by mohl dovolací soud přihlédnout jen tehdy, jestliže by dovolání shledal přípustným. Sama skutečnost, že řízení je touto zmatečností postiženo (stejně jako skutečnost, že rozsudek odvolacího soudu eventuelně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování), však přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládá.

Lze tudíž uzavřít, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný; dovolací soud takové dovolání, aniž se mohl věcí dále zabývat, jako nepřípustné odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci v této fázi řízení podle obsahu spisu nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 2 věta první, resp. § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 15. března 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu