33 Odo 295/2004
Datum rozhodnutí: 15.12.2005
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 295/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně Č. o. s., proti žalovanému J. Č., o zaplacení částky 1,656.699,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 14 C 294/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. prosince 2002, č.j. 22 Co 531/2002-181, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :



Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení částky 1,656.699,- Kč s tvrzením, že mezi účastníky byla dne 26. 4. 1995 uzavřena kupní smlouva, jejímž předmětem byl prodej horského hotelu Sokolská bouda na Č. H. v J. L. za kupní cenu 11,000.000,- Kč. Žalovaný se kromě kupní ceny zavázal za žalobkyni zaplatit daň z převodu nemovitosti. Žalovaný dosud nezaplatil část kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč a nezaplatil ani daň z převodu nemovitosti vyměřenou celkem v částce 656.699,- Kč, kterou byla nucena zaplatit žalobkyně.

Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. června 2002, č .j. 14 C 294/98-134, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozhodnutí částku 1,656.699,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 21 % ročně z částky 656.699,- Kč od 8. 11. 1996 a ve výši 26 % ročně z částky 1,000.000,- Kč od 1. 7. 1998, vždy do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení. Vyšel ze zjištění, že mezi žalobkyní a žalobcem byla dne 26. 4. 1995 uzavřena smlouva kupní s dodatkem ze dne 19. 6. 1995, podle níž žalobkyně prodala žalovanému horský hotel Sokolská bouda na Č. H. v K., obec J. L. Účinky vkladu vlastnického práva žalovaného nastaly dne 6. 6. 1995. V článku II. kupní smlouvy žalobkyně prohlásila, že převáděné nemovitosti nejsou zatíženy věcnými břemeny, zástavními ani jinými věcnými právy a neváznou na nich dluhy či jiné právní závady s tím, že odpovídá za případné škody vzniklé v důsledku nepravdivosti tohoto prohlášení. Kupní cenu ve výši 11,000.000,- Kč se žalovaný zavázal zaplatit žalobkyni ve dvou platbách tak, že 10,000.000,- Kč uhradí do deseti dnů od doručení rozhodnutí o povolení vkladu zástavního práva k převáděným nemovitostem do katastru nemovitostí ve prospěch A. P. a. s. a doplatek ve výši 1,000.000,- Kč uhradí nejpozději do tří let ode dne účinnosti vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí. Rovněž se zavázal zaplatit jménem žalobkyně daň z převodu nemovitosti, bude-li vyměřena. Žalovaný na kupní cenu zaplatil žalobkyni částku 10,000.000,- Kč; doplatek kupní ceny ve výši 1,000.000,- Kč stejně jako daň z převodu nemovitosti v celkové částce 656.699,- Kč neuhradil. Počátečních jednání o uzavření kupní smlouvy se účastnil též Ing. Z. H. (nájemce hotelu), s nímž žalovaný zamýšlel společně podnikat. Před uzavřením kupní smlouvy však od tohoto úmyslu upustil; o existenci nájemního vztahu v době uzavření kupní smlouvy věděl. Žalobkyně v době po uzavření kupní smlouvy a před uzavřením jejího dodatku učinila v dopise ze dne 5. 6. 1995 projev, jímž zamýšlela nájemní vztah s Ing. H. ukončit pro prodlení s úhradou nájemného. Dopisem z 5. 9. 1995 žalobkyně žalovanému sdělila, že důvod k ukončení nájmu není dán, neboť bylo dodatečně zjištěno, že prodleva s úhradou nájemného nenastala. Nájemce užíval hotel i poté, co se jeho vlastníkem stal žalovaný. Z takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaný nesplnil svou povinnost z platně uzavřené kupní smlouvy (§ 588 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění v tu dobu platném - dále jen obč. zák. ) řádně a včas zaplatit žalobkyni kupní cenu, když dosud neuhradil její doplatek ve výši 1,000.000,- Kč, a nesplnil ani další závazek ze smlouvy uhradit daň z převodu nemovitosti, která byla vyměřena v celkové částce 656.699,- Kč. Nepřisvědčil námitce žalovaného, že trvání nájemního vztahu Ing. H. i po převodu nemovitosti je právní vadou nemovitosti, na jejíž existenci účastníci podle smluvního ujednání v kupní smlouvě vázali vznik práva na náhradu škody v souvislosti s tím vzniklé. Konstatoval, že platný nájemní vztah nelze označit za právní vadu, neboť důsledkem převodu vlastnického práva bylo pouze to, že žalovaný vstoupil do postavení pronajímatele se všemi právy a povinnostmi. Protože v době uzavření kupní smlouvy nebyla převáděná nemovitost zatížena ani zástavním či podzástavním právem, věcným břemenem či právem zadržovacím, uzavřel, že žalovaný nemá ve vztahu k žalobkyni pohledávku z práva na náhradu škody (spočívající v ušlém zisku vyčísleném částkou 11.700.000,- Kč). Protože žalovaný v průběhu řízení učinil v rámci procesní obrany projev započtení neexistující pohledávky, nemohlo dojít v důsledku toho k zániku žalované pohledávky (§ 580 obč. zák.). Nepřisvědčil ani námitce žalovaného, že požadavek žalobkyně na doplacení kupní ceny a zaplacení vyměřené daně z převodu nemovitosti je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák. Rozpor s dobrými mravy žalovaný spatřoval v tom, že žalobkyně jej před uzavřením kupní smlouvy ujistila o ukončení nájemního vztahu s nájemcem Ing. H., což dokládala i dopisem ze dne 5. 6. 1995, přičemž posléze tento úkon negovala. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že pokud dala žalobkyně žalovanému na vědomí, že došlo k ukončení nájemního vztahu, nečinila tak s úmyslem přivést ho k uzavření kupní smlouvy, jak tvrdil. Tomuto závěru nasvědčuje i skutečnost, že počáteční jednání o uzavření smlouvy byla vedena i za přítomnosti nájemce. Žalobkyně přistoupila k odvolání odstoupení od nájemní smlouvy, když z úředních podkladů zjistila, že k prodlevě s placením nájemného nájemcem nedošlo. Toto její jednání hodnotil jako neznalost práva, případně jako důsledek nedostatečné provázanosti jednotlivých organizačních útvarů žalobkyně. Ani okolnost, že kupní smlouva neobsahuje žádné ustanovení o existenci nájemního vztahu, nemůže přivodit závěr, že žalobkyně jedná v rozporu s dobrými mravy, neboť žalobkyně existenci nájemního vztahu před žalovaným neskrývala a on o ní věděl.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. prosince 2002, č.j. 22 Co 531/2002-181, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně se zcela ztotožnil a v zásadě na ně odkázal. Ani podle jeho právního názoru nelze v posuzovaném případě považovat za právní vadu kupní smlouvy nájem váznoucí na nemovitosti, o němž žalovaný věděl a jenž mohl mít vliv především na její cenu při převodu. Nebylo prokázáno žádné jednání žalobkyně, z něhož by mohl žalovaný dovozovat právo na náhradu škody. Sdílí právní názor soudu prvního stupně, že požadované plnění není v rozporu s dobrými mravy. Poukázal přitom na zjištění, že žalovaný věděl dobře o existenci nájemního vztahu váznoucího na nemovitosti, že tato okolnost neznamená porušení ujednání účastníků v čl. II kupní smlouvy a že podle obsahu smlouvy nebylo její podmínkou, aby nemovitost byla prosta nájmu. Pokud se žalobkyně snažila vyjít žalovanému vstříc a nájemní vztah ukončit a později se ukázalo, že výpověď z nájmu je neopodstatněná, nelze dovodit, že by při uzavírání kupní smlouvy jednala v rozporu s dobrými mravy. Z ničeho také nelze dovodit tvrzení žalovaného, že žalobkyně jednala v jeho neprospěch ve shodě s nájemcem. Poukázal rovněž na časovou posloupnost a obsah jednání mezi účastníky. Podle zápisů ze dne 20. 4. a 1. 6. 1995 bylo nejprve jednáno mezi účastníky o tom, že ke skončení nájmu má dojít dohodou a následně bylo ujednáno, že další vztah mezi kupujícím a nájemcem bude dojednán dodatečně. V době, kdy byla uzavírána kupní smlouva (27. 4. 1995) tak bylo účastníkům zřejmé, že nájemní vztah není ukončen, a dodatek ke smlouvě se tohoto netýkal. Účinky vkladu vlastnického práva žalovaného nastaly dne 6. 6. 1995 a dopis o výpovědi je ze dne 5. 6. 1995. Všechny tyto úvahy vedly odvolací soud ke shodnému závěru se soudem prvního stupně, že jednání žalobkyně v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. není.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. dovozuje z přesvědčení, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, protože řeší otázky, které v rozhodování dovolacího soudu nebyly řešeny, a řeší je v rozporu s hmotným právem. Odvolacímu soudu vytkl nesprávnost závěru, že nájemní vztah, který vázl na nemovitosti ke dni uzavření kupní smlouvy, nepředstavuje právní vadu. Namítl, že odvolací soud při rozhodování vycházel z chybného zjištění, že žalovaný při uzavírání kupní smlouvy o existenci nájemního vztahu přetrvávajícího i po převodu nemovitosti věděl a že z kupní smlouvy nelze dovodit, že uzavření kupní smlouvy podmiňoval tím, aby nemovitost byla prosta nájmu. Závěr odvolacího soudu, který z těchto zjištění vyústil, že převáděná nemovitost neměla v okamžiku uzavírání kupní smlouvy právní vady, s jejichž existencí smluvní ujednání účastníků spojovalo vznik práva žalovaného na náhradu škody, žalovaný nesdílí. V řízení bylo naopak prokázáno, že předpokládal a vymiňoval si, aby převáděná nemovitost byla fakticky i právně prázdná - nezatížená jakýmikoli právy třetích osob, a že žalobkyně jej opakovaně ujišťovala o splnění této podmínky (za tím účelem i vstoupila do jednání s nájemcem o ukončení nájemního vztahu). Tomu podle něho nasvědčuje i znění kupní smlouvy, jehož článek II. obsahuje prohlášení žalobkyně, že na převáděné nemovitosti neváznou žádné právní vady a dluhy. Kupní smlouvu uzavíral spoléhaje se na pravdivost prohlášení žalobkyně. Ostatně v kupní smlouvě ani nebyla zmínka o existujícím nájmu. Výhrady má i k závěru odvolacího soudu, že jednání žalobkyně není v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. I nadále pokládá za nemravné, aby se žalobkyně, která způsobila mnohamilionovou škodu, mohla s úspěchem obrátit na soud se svým nárokem, aniž by žalovaný, který byl jejím počínáním poškozen, mohl uplatnit námitku započtení. Žaloba proto měla být správně zamítnuta se závěrem, že žalobou uplatněná pohledávka zanikla vzájemným započtením pohledávky uplatněné žalovaným, popřípadě se závěrem že žalobkyně uplatnila své právo v rozporu s dobrými mravy. Navrhl proto rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ) s ohledem na to že napadené rozhodnutí bylo vydáno před 1. 4. 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení, při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se dovolací soud zaměřil na posouzení jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. je zde vyloučena. Předchozí rozsudek soudu prvního stupně ze dne 26. 4. 2001, č. j. 14 C 294/98-99, byl sice usnesením odvolacího soudu ze dne 10. 12. 2001, č. j. 22 Co 446/2001-122, zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, avšak soud prvního stupně v pořadí druhém rozsudku ve věci samé nerozhodl jinak než ve svém rozsudku předchozím (žalobě v obou případech vyhověl). Přípustnost dovolání tak může být založena již jen podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Je tomu tak zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. podmíněna závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum je otevřen jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel (srovnej výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., jež tento dovolací důvod omezuje na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř.). Proto je dovolací soud povinen odvolacím soudem zjištěný skutkový stav převzít. Úspěšné uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přichází v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. v úvahu jen za situace, kdy dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání je přípustné. Sám o sobě, i kdyby byl dán, přípustnost takového dovolání založit nemůže.

Dovolací soud je ve smyslu § 242 odst. 3 (s výjimkami zde uvedenými) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace. Pro jeho úsudek, zda potvrzující rozsudek odvolacího soudu má ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zásadní právní význam či nikoli, jsou relevantní jen ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá (tj. právní otázky, které měly pro rozhodnutí věci určující význam), které mají obecný přesah (z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec) a jejichž řešení dovolatel v dovolání zpochybnil. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.

V posuzovaném případě žalobkyně uplatnila žalobou proti žalovanému právo na doplacení kupní ceny a splnění závazku zaplatit daň z převodu nemovitosti sjednaných účastníky v uzavřené kupní smlouvě. Žalovaný proti zažalované pohledávce uplatnil v rámci své procesní obrany (§ 98 o. s. ř.) k započtení ve smyslu § 580 obč. zák. svou pohledávku, která mu měla svědčit proti žalobkyni z titulu práva na náhradu škody (§ 420 odst. 1 a § 442 odst. 1 obč. zák.). S přihlédnutím k uplatněné námitce započtení byl pro rozhodnutí věci určující (mimo jiné) právní závěr, zda žalovanému vzniklo proti žalobkyni právo na náhradu škody. Odvolací soud ve shodě se soudem prvního stupně právní posouzení věci založil na závěru, že žalovanému právo na náhradu škody nevzniklo. K tomuto právnímu závěru došel na základě učiněných zjištění, že žalovaný v době uzavření kupní smlouvy věděl o existenci nájemního vztahu Ing. H. k převáděné nemovitosti, že tato okolnost neznamená porušení ujednání účastníků v čl. II kupní smlouvy a že podle obsahu smlouvy nebylo její podmínkou, aby nemovitost byla prosta nájmu. Z těchto zjištění pak učinil skutkový závěr, že převáděná nemovitost nebyla zatížena právní vadou (a to ani v podobě práva nájmu váznoucího na nemovitosti, o němž žalovaný věděl), na jejíž existenci účastníci smlouvy v jejím článku II. projevili vůli vázat vznik práva žalovaného na náhradu škody. Pokud žalovaný argumentuje v dovolání nesprávným právním posouzením věci, z obsahu jeho dovolacích námitek plyne, že jeho výhrady směřující proti závěru odvolacího soudu, že mu nevznikla pohledávka z práva na náhradu škody, jsou založeny výlučně na kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud tento právní závěr vybudoval. Otázky, co bylo obsahem smluvního ujednání účastníků vyjádřeného ve smlouvě a zda věc má právní vady, jsou otázkami skutkovými, nikoli právními. Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Zjišťuje-li soud obsah smlouvy, a to i pomocí výkladu projevů vůle, jde o skutkové zjištěni, zatímco dovozuje-li z právního úkonu konkrétní práva a povinnosti účastníků právního vztahu, jde již o aplikaci práva na zjištěný skutkový stav, tedy o právní posouzení (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Činil-li proto odvolací soud závěr, že převáděná věc není zatížena vadou (byť právní), dospíval ke skutkovému zjištění. Teprve vyvozoval-li, jaká práva a povinnosti z tohoto skutkového závěru pro účastníky vyplývají, formuloval závěry právní. Jestliže žalovaný polemiku s právním názorem odvolacího soudu, že mu právo na náhradu škody nevzniklo, spojil s argumentací, že převáděná nemovitost byla zatížena právní vadou, která spočívala v nájemním právu váznoucím na nemovitosti, o němž nevěděl a na jehož existenci byl vázán závazek žalobkyně zaplatit mu náhradu škody tím vzniklou, napadl tím ve skutečnosti správnost skutkových (nikoli právních) závěrů odvolacího soudu a uplatnil tak dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit nemůže.

Ani řešení právní otázky, zda žalobkyně právo na doplacení kupní ceny a daně z převodu nemovitosti uplatňuje v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.), pro který lze výjimečně výkon práva odepřít, nečiní dovolání přípustným ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Řešení této otázky totiž postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, neboť se odvíjí od zcela jedinečných skutkových okolností tohoto konkrétního případu. Závěr o tom, zda uplatnění práva v jednotlivém případě je či není v rozporu s dobrými mravy, tak nelze zobecnit (nelze učinit jeden obecný závěr pro všechny možné situace). Dovolací soud se navíc již opakovaně k této problematice vyslovil a posouzení otázky dobrých mravů odvolacím soudem nikterak neodporuje ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí proto nemůže být dán ani řešením právní otázky v rozporu s hmotným právem.

Z uvedeného vyplývá, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalovanému právo (§ 243b odst. 5 věta první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně 15. prosince 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu