33 Odo 284/2001
Datum rozhodnutí: 30.01.2002
Dotčené předpisy: § 12 odst. 7 předpisu č. 136/1985Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 284/2001-103

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně O.a.s., zastoupené JUDr. P. Z., advokátem, proti žalovaným 1. L. P., 2. S. P., a 3. M. B., zastoupenému Mgr. Ing. P. K., advokátem , o 27 635 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 56 C 281/95, o dovolání třetího žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2000 č. j. 42 Co 208/2000-86, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 5. května 2000 č. j. 42 Co 208/2000-86 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. března 1998 č. j. 56 C 281/95-53, ve znění opravného usnesení ze dne 8. prosince 1999 č. j. 56 C 281/95-72, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni 27 635 Kč, prvému žalovanému uložil zaplatit tuto částku s 3% úrokem z prodlení od 17. 4. 1993 do zaplacení a 2. a 3. žalovanému uložil zaplatit tuto částku s 3% úrokem z prodlení od 16. 10. 1997 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu toho plnění povinnost ostatních žalovaných, zamítl návrh žalobkyně vůči 2. a 3. žalovanému na uložení povinnosti zaplatit úrok z prodlení za dobu od 17. 4. 1993 do 15. 10. 1997 a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že mezi právním předchůdcem žalobkyně a prvním žalovaným byla dne 10. 10. 1988 uzavřena smlouva o poskytnutí stabilizačního příspěvku na složení členského podílu do S. b. d. N., v níž se prvý žalovaný zavázal pracovat u právního předchůdce žalobkyně 10 let ode dne podpisu této smlouvy a po celou dobu užívat jako člen družstva družstevní byt. Pro případ nedodržení některé z podmínek smlouvy se prvý žalovaný zavázal vrátit ihned poskytnutý stabilizační příspěvek a pro případ prodlení s plněním této povinnosti zaplatit zákonný úrok z celého nedoplatku. Ke smlouvě uzavřené podle vyhlášky č. 136/85 Sb., o finanční, úvěrové a jiné pomoci družstevní a individuální bytové výstavbě a modernizaci rodinných domků, jako ručitelé přistoupili druhá žalovaná a třetí žalovaný. Soud prvního stupně dále zjistil, že první žalovaný svůj závazek odpracovat u zaměstnavatele 10 let nesplnil a když v roce 1992 neomluveně zameškal 144 pracovních směn, žalobkyně s ním podle § 53 odst. 1 písm. b) zákoníku práce rozvázala pracovní poměr okamžitým zrušením dne 9. 12. 1992 s tím, že pracovní poměr skončil 16. 12. 1992. Soud vzal za prokázané, že prvý žalovaný jako dlužník a druhý a třetí žalovaný jako ručitelé nevrátili žalobkyni žalovanou částku, ač k tomu byli povinni podle citované smlouvy, prvý žalovaný od 17. 4. 1993 a druhý a třetí žalovaný od 16. 10. 1997.

K odvolání třetího žalovaného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 5. května 2000 č. j. 42 Co 208/2000-86 rozsudek soudu prvního stupně v napadené části, tedy v části, ve které byla třetímu žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 27 635 Kč s 3% úrokem z prodlení od 16. 10. 1997 do zaplacení s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost plnění ostatních žalovaných, a bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení ve vztahu k třetímu žalovanému, potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh třetího žalovaného na připuštění dovolání. Odvolací soud doplnil dokazování výslechem třetího žalovaného, který mj. potvrdil svůj podpis na smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku, v ostatním odkázal na skutková zjištění soudu prvního stupně, která posoudil jako správná a zcela dostačující. Zdůraznil, že předmětný vztah je vztahem občanskoprávním, nikoliv pracovněprávním, nicméně namítaný rozpor s ustanovením § 3 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) neshledal. K námitce promlčení nepřihlédl, neboť povinnost vrátit příspěvek vznikla prvému žalovanému dne 17. 12. 1992, tj. následující den po skončení pracovního poměru, a žaloba byla podána 23. 5. 1994, tedy včas. Námitka třetího žalovaného, že povinnost prvého žalovaného vrátit stabilizační příspěvek nastala okamžikem, kdy fakticky přestal vykonávat pro žalobkyni práci, nikoliv ukončením pracovního poměru, nemá podle odvolacího soudu oporu v právních předpisech. V podrobnostech odkázal odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, které shledal jako přiléhavé, přehledné a srozumitelné.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal třetí žalovaný dovolání, jehož důvody vymezil odkazem na ustanovení § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Namítl, že rozhodným okamžikem pro vznik povinnosti vrátit stabilizační příspěvek nebylo formální ukončení pracovního poměru prvého žalovaného u žalobkyně ke dni 16. 12. 1992, ale již faktické ukončení výkonu práce nejpozději v květnu 1991. Zpochybnil platnost ukončení pracovního poměru prvého žalovaného s tím, že pokud tento pracovní poměr dosud trvá, mohlo již dojít ke splnění závazku prvého žalovaného sjednaného ve smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku, když tento závazek byl vázán na formální trvání pracovního poměru, jak vyplývá z rozhodnutí odvolacího soudu. Má za to, že s touto námitkou se odvolací soud nevypořádal, přestože její posouzení je rozhodující pro stanovení počátku běhu promlčecí lhůty s ohledem na vznesenou námitku promlčení. V této souvislosti též namítl, že nebylo přihlédnuto k tomu, že za řádné zahájení řízení vůči němu je možno považovat až doplnění žaloby doručené dne 20. ledna 1998. Soudy obou stupňů se rovněž nevypořádaly s rozporem mezi délkou závazku prvého žalovaného setrvat v pracovním poměru u zaměstnavatele sjednaného v dodatku k pracovní smlouvě (do 31. 8. 1998) a ve vlastní smlouvě o poskytnutí stabilizačního příspěvku (do 10. 10. 1998), přičemž při uzavírání dodatku k pracovní smlouvě nebyl ještě stabilizační příspěvek poskytnut. Dovolatel shledává jako nepostačující způsob, jakým se odvolací soud vypořádal s posouzením charakteru ručitelského závazku jako občanskoprávního, když se podle dovolatele jednalo o pracovněprávní vztah samostatně upravující ručení. Je toho názoru, že smlouva o poskytnutí stabilizačního příspěvku a zřízení ručení k závazku prvního žalovaného, kterým zaměstnavatel řešil nedostatek zaměstnanců, je v rozporu s § 3 ObčZ a § 242 zákoníku práce. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) se po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, zabýval otázkou přípustnosti a důvodnosti dovolání.

Nejvyšší soud nejprve posuzoval, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Vzhledem, k tomu, že dovolací soud neshledal, že by řízení uvedenými vadami trpělo, konstatoval, že z tohoto důvodu není dána přípustnost dovolání. Ta však vyplývá z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Podle tohoto ustanovení je dovolání podané účastníkem přípustné, nevyhoví-li odvolací soud návrhu tohoto účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li současně o právní otázku zásadního významu. O takovou otázku se jedná tehdy, když odvolací soud posuzoval právní otázku, která byla zásadní jak z hlediska rozhodované věci, tak i z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů. Přípustnost dovolání podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci je pro posouzení přípustnosti dovolání rozhodná skutečnost, že judikatura vyšších soudů dosud neřešila otázku, zda okamžikem, kdy došlo k porušení ujednání podle smlouvy o poskytnutí stabilizačním příspěvku na složení členského podílu do družstva podle vyhl. č. 136/1985 Sb. a tedy k možnosti domáhat se vrácení stabilizačního příspěvku nebylo až ukončení pracovního poměru, ale již faktické ukončení výkonu práce.

Právní úprava dovolání vychází ze zásady vázanosti dovolacího soudu rozsahem uplatněného návrhu. Podle § 242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Pokud je však přípustnost dovolání založena podle § 239 odst. 2 o. s. ř., může účastník řízení napadnout rozhodnutí odvolacího soudu jen z důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř., tj. pro nesprávnost právního posouzení věci.

Každé podání, tedy i dovolání, je soud povinen posoudit podle jeho obsahu. I když třetí žalovaný v dovolání zmiňuje rovněž dovolací důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř., tedy že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování, veškerá obsahová argumentace je zaměřena k tvrzení dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, tedy k důvodu uvedenému v ustanovení § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Vzhledem k výše uvedenému by navíc dovolací soud námitku dovolatele, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování [dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c) o. s. ř.] přezkoumávat nemohl.

Dovolací soud se proto zabýval věcí z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu určil sice správně, ale nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Odvolací soud dospěl k závěru, že vztah mezi zaměstnavatelem a zaměstnancem na základě smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku uzavřené podle vyhlášky č. 136/1985 Sb. je vztahem občanskoprávním. V rozhodovací praxi soudů se jedná o závěr standardní, který má svůj původ v obsahu vztahu, z nějž vznikl. Tento vztah - má-li jít o věc pracovní - musí mít pracovní charakter; jinak řečeno, musí jít o činnost, jež je svou povahou pracovní. O takovou činnost však nejde ve sporech z tzv. stabilizačních půjček (příspěvků). Podmínkou poskytnutí stabilizační půjčky (příspěvku) tu sice je pracovní poměr, jde však nikoli o pracovní činnost, nýbrž o závazkový, zvláštním předpisem upravený nepracovní vztah, totiž o půjčku (příspěvek), kterou organizace (podle tehdejší terminologie) poskytuje svému pracovníku (srov. např. výklad ze dne 25. dubna 1973 podaný bývalým Nejvyšším soudem ČSR pod sp. zn. Cpj 65/73, uveřejněný ve Sborníku IV Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 396). O závěru, že právní vztah založený smlouvou o poskytnutí stabilizačního příspěvku je vztahem občanskoprávním, přičemž ustanovení vyhlášky jsou vůči občanskému zákoníku v poměru speciality, není v soudní praxi pochybností a Nejvyšší soud jej - ve shodě s vyslovenými úvahami - formuloval také ve svém rozsudku ze dne 27. února 1996 sp. zn. 3 Cdon 1019/96, přičemž nevidí důvodu se od něj odchýlit ani v této věci. Nemůže proto obstát námitka třetího žalovaného, že shora uvedená smlouva je neplatná pro rozpor se zákoníkem práce.

Občanským zákoníkem se pak řídí i zajištění tohoto závazku podle dohody o ručení.

Opodstatněná není ani námitka dovolatele o neplatnosti smlouvy o poskytnutí stabilizačního přípěvku, jakož i dohody o ručení uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a třetím žalovaným pro rozpor s dobrými mravy. Podle § 39 ObčZ ve znění platném v době uzavření smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku je neplatný mj. právní úkon, který se příčí zájmům společnosti. Dovolací soud neshledává žádný důvod, pro který by se tato smlouva a dohoda o ručení měla zájmům společnosti příčit. Naopak zájmem společnosti bylo podpořit družstevní výstavbu bytových domů a stabilizovat pracovní vztahy ve vybraných oborech činnosti. Zaměstnavatel měl přitom samozřejmě možnost využít všech v úvahu přicházejících zajišťovacích prostředků k zajištění závazku prvního žalovaného k případnému vrácení poskytnutého stabilizačního příspěvku.

Odvolací soud se též správně vypořádal s námitkou třetího žalovaného, že si smlouvu při podpisu nepřečetl a že ručitelský závazek převzal na základě žádosti svého tehdejšího zaměstnavatele. Námitku, že právní úkon o převzetí ručení neučinil vážně, uplatňuje třetí žalovaný až v dovolacím řízení, odvolací soud se tudíž touto námitkou nezabýval a proto nemůže být ani předmětem dovolacího přezkumu.

Není správné tvrzení dovolatele, že vůči němu bylo řízení řádně zahájeno až dne 20. 1. 1998, kdy bylo soudu doručeno podání žalobkyně ze dne 9. 1. 1998, jímž upřesnila, že po druhé žalované a třetím žalovaném požaduje zaplacení částky 27 635 Kč s příslušenstvím z titulu ručení za závazek prvního žalovaného. Tímto podání došlo pouze k upřesnění žaloby ze dne 11. 5. 1994, nárok vůči třetímu žalovanému však byl uplatněn již doručením této žaloby soudu, tj. dnem 23. 5. 1994.

Zbývá posoudit námitku dovolatele, že rozhodným okamžikem, kdy došlo k porušení ujednání v rámci dohody o stabilizačním příspěvku a tedy k možnosti domáhat se vrácení stabilizačního příspěvku nebylo až formální ukončení pracovního poměru ke dni 16. 12. 1992, ale již faktické ukončení výkonu práce nejpozději v květnu 1991 . Soudy obou stupňů správně postupovaly, pokud na vztah žalobkyně a prvého žalovaného aplikovaly vyhlášku č. 136/1985 Sb. ve znění platném k datu uzavření smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku ze dne 10. 10. 1988. Nelze přisvědčit dovolateli, že text tohoto právního předpisu a smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku byl oběma soudy nesprávně vyložen. Ustanovení § 12 odst. 7 uvedeného předpisu stanoví, že stabilizační příspěvky poskytují organizace s podmínkou, že se pracovník zaváže u nich 10 let nepřetržitě pracovat a nejméně do doby skončení tohoto stabilizačního závazku bude jako člen družstva užívat družstevní byt. Podle článku III smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku ze dne 10. 10. 1988 se první žalovaný zavázal pracovat v organizaci nepřetržitě deset let od podpisu smlouvy a po celou dobu užívat jako člen družstva družstevní byt. V souvislosti s výkladem pojmu nepřetržité práce použitého v ustanovení § 12 odst. 7 citované vyhlášky a předmětné smlouvy je třeba přihlédnout mimo jiné i k ustálenému výkladu tohoto pojmu v řadě jiných právních vztahů, na které pamatoval zákoník práce a jiné právní předpisy platné v době uzavření smlouvy o poskytnutí stabilizačního příspěvku (např. § 143 zákoníku práce, § 12 vyhlášky č. 33/1974 Sb., o příspěvcích a náhradách, které se poskytují pracovníkům získaným náborem prováděným národními výbory, § 14 vyhlášky č. 84/1984 Sb., o poskytování stipendií a hmotného zabezpečení žákům gymnázií a středních odborných škol, § 16 vyhlášky č. 83/1984 Sb., o poskytování stipendií a příspěvků studentům vysokých škol, § 1 vyhlášky č. 159/1970 Sb., o poskytování odměn při významných pracovních a životních výročích), v nichž vesměs pro vznik nároku postačuje trvání pracovního poměru a není rozhodný faktický výkon práce (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. ledna 1984 sp. zn. 3 Cz 38/83, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 28, ročník 1985). Není důvodu, aby předmětné ustanovení vyhlášky č. 136/1985 Sb, a smlouvy uzavřené mezi právním předchůdcem žalobkyně a prvním žalovaným, bylo vykládáno odlišným způsobem. Ze systematického výkladu ustanovení § 12 odst. 7 vyhlášky č. 136/1985 Sb., kterým se předmětná smlouva řídila, tedy vyplývá, že povinností pracovníka organizace, který uzavřel smlouvu o poskytnutí stabilizačního příspěvku na družstevní byt, bylo setrvat v pracovním poměru u organizace po sjednanou dobu, v daném případě 10 let. Právní posouzení této otázky odvolacím soudem je tudíž správné.

Odvolací soud se však v odvolacím řízení nevypořádal s námitkou třetího žalovaného, že smlouva o poskytnutí stabilizačního příspěvku byla uzavřena dne 10. 10. 1998 se závazkem prvního žalovaného pracovat u zaměstnavatele nepřetržitě po dobu deseti let ode dne uzavření smlouvy, přičemž podle pracovní smlouvy uzavřené mezi zaměstnavatelem a prvním žalovaným byl sjednán pracovní poměr na dobu určitou do 30. 8. 1998. Odvolací soud se navíc nevypořádal i s námitkou třetího žalovaného, že je sporné, zda došlo k k platnému ukončení pracovního poměru mezi žalobkyní a prvním žalovaným. Tím, že odvolací soud tyto námitky pominul, zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§ 241 odst. 3 písm. b) a § 242 odst. 3 o. s. ř.], neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v této části nepřezkoumatelné.

Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty za středníkem o. s. ř. rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

O náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi žalobkyním a třetím žalovaným včetně nákladů dovolacího řízení rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta třetí o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 30. ledna 2002

JUDr. Zdeněk Des, v.r.

předseda senátu