33 Odo 276/2004
Datum rozhodnutí: 30.09.2005
Dotčené předpisy: § 229 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 276/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. P., proti žalované D. J., o zaplacení částky 33.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 10 C 54/99, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2003, č.j. 14 Co 263/2003-113, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 Co 263/2003-113, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení částky 33.000,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že tuto částku zaplatila žalované na základě smlouvy o zajištění zájezdu, který se neuskutečnil.

Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 27. prosince 2002, č. j. 10 C 54/99-94, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 33.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení z této částky od 24. 8. 1997 do zaplacení a rozhodl o nákladech řízení (předchozí rozsudek ze dne 6. června 2002, č. j. 10 C 54/99-68, jímž soud prvního stupně rovněž žalobě vyhověl, Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 22. října 2002, č.j. 14 Co 661/2002-80, zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení). Vyšel ze zjištění, že žalobkyně v kanceláři žalované vyplnila a podepsala dne 6. 3. 1997 závaznou přihlášku na zahraniční zájezd do Turecka v termínu od 24. 8. do 7. 9. 1997 pořádaný cestovní kanceláří P., spol. s r. o. (dále jen společnost P. ) pro tři osoby za cenu 33.000,- Kč. Na sjednanou cenu zájezdu zaplatila částky 10.700,- Kč (dne 11. 3. 1997) a 22.300,- Kč (dne 17. 6. 1997), které předala žalované podnikající na základě živnostenského oprávnění s předmětem podnikání (mimo jiné) zprostředkování a provozování cestovní agentury a vystupující pod obchodním jménem P. CK. Žalobkyně coby zákazník podepsala tiskopis přihlášky, kde bylo umístěno logo společnosti P. s dopsaným údajem J., P. a kde jako prodejce je označena P. CK, P. nám. 635/1, A. Žalovaná přihlášku opatřila otiskem razítka se stejným označením své cestovní kanceláře včetně svého jména a podpisu. Žalobkyně podpisem na přihlášce potvrdila, že jsou jí známy všeobecné podmínky společnosti PROG pro účast na zájezdu (viz katalog P. Léto 97). Zájezd se však neuskutečnil. Soud prvního stupně na základě těchto zjištění dospěl k závěru, že žalobkyně uzavřela smlouvu o obstarání zájezdu se žalovanou, která neprokázala své tvrzení, že seznámila žalobkyni s tím, že jedná za společnost P. Okolnost, že žalovaná částku přijatou od žalobkyně na cenu zájezdu odeslala na účet jiného, pokládal pro posouzení věci za nerozhodnou. Zjištění, že na smlouvě a na dokladech o příjmu zálohy a doplatku ceny zájezdu je umístěno logo společnosti P. a že písemné vyhotovení smlouvy obsahuje odkaz na všeobecné podmínky společnosti P. pro účast na zájezdu, považoval za irelevantní s odůvodněním, že neprokazuje tvrzení žalované, že byla pouze zprostředkovatelem zájezdu, a nikoli jeho obstaratelem. Za rozhodující označil skutečnost, že žalovaná byla ve smlouvě označena jako dodavatel či prodejce. Následnému jednání žalobkyně, která podala trestní oznámení na společnost P., jímž žalovaná argumentovala na podporu svého tvrzení, že žalobkyně věděla, že je ve smluvním vztahu se společností P., nepřiznal žádnou relevanci. Obdobné stanovisko zaujal ke zjištěním, že žalobkyně si vybrala zájezd z katalogu společnosti P. a že se seznámila s jeho všeobecnými podmínkami, s tím, že samy o sobě ještě neprokazují vědomost žalobkyně o tom, že je ve smluvním vztahu se společností P. Výpovědi svědků E. V. a F. J. pokládal za nepodstatné, neboť tyto osoby při uzavírání smlouvy přítomny nebyly. Na základě takto zjištěného skutkového stavu soud prvního stupně dovodil, že žalovaná, která v důsledku neuskutečnění zájezdu nesplnila coby obstaratel svůj závazek ze smlouvy o obstarání věci uzavřené se žalobkyní podle § 733 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), je povinna vydat žalobkyni bezdůvodné obohacení, jež na její úkor získala (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 4. prosince 2003, č. j. 14 Co 263/2003-113, rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobkyni 33.000,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 24. 8. 1997 do zaplacení zamítl, a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odkázal na skutkový stav, z něhož vycházel soud prvního stupně, a doplnil jej o zjištění, že společnost PROG dne 10. 3. 1997 potvrdila závaznou přihlášku na zahraniční zájezd podepsanou žalobkyní dne 6. 3. 1997. Žalobkyně byla seznámena se všeobecnými podmínkami P. pro účast na zájezdu, podle jejichž bodu 1 odst. 1 vznikne smluvní vztah mezi účastníkem (zákazník) a P. (pořadatel) na základě písemné smlouvy a vzniká řádným vyplněním a podpisem přihlášky - objednávky zájezdu zákazníkem a jejím potvrzením P. Odvolací soud z těchto zjištěných skutečností na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že žalobkyně smlouvu o obstarání zájezdu uzavřela s cestovní kanceláří P. s.r.o. Objednateli (žalobkyni) proto na základě smlouvy uzavřené podle § 733 obč. zák. vznikl smluvní vztah přímo s obstaratelem zájezdu - cestovní kanceláří P. - a prodejce zájezdu (žalovaná) zde vystupoval pouze jako zprostředkovatel. Na základě těchto úvah pak vyslovil právní závěr, že žalovaná není k vrácení prostředků zaplacených žalobkyní za neuskutečněný zájezd věcně pasivně legitimována. V tomto směru odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. ledna 2002, sp. zn. 25 Cdo 576/2000, a ze dne 26. září 2000, sp. zn. 25 Cdo 689/99.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o § 237 odst. 1 písm. a/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ) a uplatnila v něm dovolací důvody podle § 241 odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkla, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, když napadené rozhodnutí bylo překvapivé a nepředvídatelné s ohledem na dosavadní průběh řízení. Odvolací soud v usnesení, jímž byl zrušen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně pro nepřezkoumatelnost, k právnímu posouzení věci stanovisko nezaujal a napadeným rozsudkem v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně překvapivě změnil z důvodu neprokazovaného a do té doby žalovanou pouze tvrzeného. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnila správnost závěru, že žalovaná není věcně pasivně legitimována, jenž odvolací soud dovodil ze zjištění, že k uzavření smlouvy o obstarání věci došlo mezi žalobkyní jako objednatelem a společností P. jako obstaratelem zájezdu; upozornění na judikáty dovolacího soudu pokládá za nepřípadné. Zdůraznila, že v době uzavírání smlouvy platil zákon č. 634/1992 Sb., o ochraně spotřebitele, v jehož § 9 je stanovena povinnost prodávajícího informovat spotřebitele o charakteru poskytované služby. Prostřednictvím § 241a odst. 3 o. s. ř. napadla skutková zjištění, z nichž odvolací soud při rozhodování vycházel. Podle jejího názoru označení společnosti P. na přihlášce k zájezdu bylo nedostatečné a matoucí, žalovaná ji výslovně neupozornila, že je pouze zprostředkovatelkou, takže bylo nepodstatné, jaké smluvní podmínky podepsala. Je přesvědčena, že k uzavření smluvního vztahu mezi ní a společností P. nedošlo. Jedinou obranou žalované bylo tvrzení, že byla pouze zprostředkovatelem zájezdu a nikoli jeho obstaratelem, a toto své tvrzení neprokázala. Žalobkyně odkázala na další řízení s obdobným předmětem sporu, v nichž byla vydána odlišná rozhodnutí. Rozsudek odvolacího soudu navrhla zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozsudku bylo proto v řízení o dovolání proti němu postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou - účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř., se zaměřil na posouzení otázky jeho důvodnosti.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolání je důvodné, neboť řízení v této věci je postiženo vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř.

Z obsahu spisu vyplývá, že odvolací soud v přesvědčení, že jsou splněny podmínky podle § 214 odst. 3 o. s. ř., rozhodl o odvolání, aniž nařídil jednání.

Podle § 214 odst. 3 o. s. ř. jednání není třeba nařizovat také tehdy, bylo-li dovolání podáno jen z důvodů nesprávného právního posouzení věci a účastníci se práva účasti na projednání věci vzdali, popřípadě s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí; to neplatí, jestliže odvolací soud postupuje podle § 213 o. s. ř.

Uvedené ustanovení upravuje výjimku ze zásady, že k projednání odvolání nařídí předseda senátu odvolacího soudu jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.). Zákon v tomto případě umožňuje (je-li jediným odvolacím důvodem, který byl v odvolání uplatněn, poukaz na nesprávné právní posouzení věci soudem prvního stupně), aby se souhlasem účastníků, případně na základě výslovného úkonu, kterým se vzdali práva účasti na projednání věci, odvolací soud o odvolání rozhodl bez nařízení jednání.

Z obsahu odvolání žalované je zřejmé, že vedle odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. g/ o. s. ř., jímž zpochybňovala správnost právního posouzení věci soudem prvního stupně (konkrétně právní závěr o nedostatku věcné pasivní legitimace žalované k vydání bezdůvodného obohacení), uplatnila i další odvolací důvody. Výhrady k hodnocení jednotlivých důkazů soudem prvního stupně (podrobně v odvolání rozvedené) a nesouhlas s jeho závěrem, že neprokázala své tvrzení, že se žalobkyní jednala jako zástupce společnosti PROG a že žalobkyně si toho byla vědoma a smlouvu uzavřela s touto společností, představují ve skutečnosti uplatnění odvolacího důvodu podle § 205 odst. 2 písm. e/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že soud prvního stupně dospěl na základě provedených důkazů k nesprávným skutkovým zjištěním. Námitkou, že soud prvního stupně neprovedl jí navržený důkaz výslechem svědkyně, uplatnila odvolací důvod podle § 205 odst. 2 písm. d/ o. s. ř. spočívající v tom, že soud prvního stupně neúplně zjistil skutkový stav věci, neboť neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností.

S přihlédnutím ke shora uvedenému se nelze ztotožnit se závěrem odvolacího soudu o naplnění podmínek podle § 214 odst. 3 o. s. ř. Odvolací soud proto nemohl o odvolání žalované rozhodnout bez nařízení jednání. Na tomto závěru nemůže ničeho změnit ani ta okolnost, že účastnice s tímto postupem soudu souhlasily.

Jestliže odvolací soud rozhodl o odvolání bez nařízení jednání, ačkoli se nejednalo o případ uvedený v § 214 odst. 3 o. s. ř., odňal tím žalobkyni v průběhu řízení nesprávným postupem možnost jednat před soudem a znemožnil jí realizaci procesních práv, které jí podle občanského soudního řádu přísluší. Zatížil tak řízení zmatečnostní vadou podle § 229 odst. 3 o. s. ř., kterou nelze pominout a pro kterou napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemůže obstát. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243 odst. 3 věty první o. s. ř.), aniž se zabýval dalšími dovolacími námitkami.

Právní názor dovolacího soudu je závazný. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.



V Brně 30. září 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu