33 Odo 270/2002
Datum rozhodnutí: 21.08.2002
Dotčené předpisy: § 239 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně A. S., zastoupené, advokátem, , proti žalované Č. p., a. s., o zaplacení 500 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 8/95, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 9. června 2000 č. j. 15 Co 92/97 - 40, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se na základě smlouvy o havarijním pojištění motorového vozidla, jehož odcizení žalobkyně uplatnila jako pojistnou událost, domáhala po žalované pojistného plnění ve výši 500 000 Kč s příslušenstvím.

Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. prosince 1996 č. j. 35 C 8/98 - 20 žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že pojistná smlouva týkající se havarijního pojištění vozidla byla uzavřena mezi žalovanou a předchozí vlastnicí vozidla J. H.. Převodem vlastnického práva k vozidlu na žalobkyni došlo ve smyslu § 10 odst. 1, 2 vyhlášky č. 11/1983 Sb. k zániku pojištění. Tuto skutečnost nemohla změnit ani okolnost, že žalobkyně v dalším pojistném období zaplatila žalované pojistné. Soud učinil závěr, že mezi účastníky řízení nemohlo dojít k uzavření pojistné smlouvy, neboť § 792 odst. 1 obč. zák. vyžaduje obligatorně písemnou formu této smlouvy. Vzhledem k tomu, že v posuzovaném případě neexistoval písemný návrh pojistné smlouvy, nemohlo dojít k uzavření této smlouvy ani postupem podle § 792 odst. 2 obč. zák.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 9. června 2000 č. j. 15 Co 92/97 - 40 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení; návrh žalobkyně na připuštění dovolání zamítl. Při rozhodování vycházel ze zjištění, že po zániku pojištění uplynutím pojistného období, v jehož průběhu došlo k převodu vozidla (§ 10 odst. 1, 2 vyhl. č. 11/1983 Sb.), žádný z účastníků řízení nepředložil druhému účastníku písemný návrh pojistné smlouvy. Odvolací soud uzavřel, že zaplacení pojistného nelze považovat za akceptaci takového návrhu ve smyslu § 792 odst. 2 obč. zák. Mezi účastníky nedošlo k uzavření pojistné smlouvy zakládající pojištění, jehož plnění se žalobkyně po žalované domáhala. Odvolací soud nevyhověl návrhu na připuštění dovolání, neboť měl za to, že otázka možnosti vzniku pojistné smlouvy konkludentním jednáním stran je jednoznačně řešena zákonnou úpravou obsaženou v § 791 odst. 1 a § 792 odst. 2 obč. zák.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně včas podaným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z § 239 odst. 2 o. s. ř. Dovolatelka namítá, že odvolací soud nesprávně hodnotil provedené důkazy, neboť z předložených písemných důkazů i výpovědi žalobkyně, původní majitelky vozidla i odpovědné pracovnice žalované vyplývá, že došlo k uzavření pojistné smlouvy v písemné formě. Odvolací soud rovněž zcela pominul § 570 obč. zák., neboť tím, že žalobkyně akceptovala výzvu žalobkyně k zaplacení pojistného došlo k naplnění § 792 odst. 2 v souběhu s § 794 odst. 1 ve spojení s § 570 obč. zák. Z uvedených důvodů žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů ( tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. lednem 2001 - dále jen o. s. ř. ).

Dovolání není v dané věci přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s. ř. (tzv. zmatečností ), a ty v daném případě nebyly dovoláním namítány a z obsahu spisu nevyplývají, je třeba - je-li dovoláním napaden rozsudek odvolacího soudu - zkoumat přípustnost dovolání z pohledu § 238 odst. 1 a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. Jde-li o rozsudek, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, připouští právní úprava dovolání jen ve třech případech. V prvním případě jde o situaci, kdy za podmínek stanovených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto jinak než v jeho dřívějším, zrušeném rozsudku. Ve druhém z nich je dovolání přípustné proto, že jeho přípustnost vyslovil odvolací soud na návrh či bez návrhu podle § 239 odst. 1 o. s. ř. ve výroku svého potvrzujícího rozsudku. O žádný z těchto případů přípustnosti dovolání v dané věci nejde, protože, odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, aniž ve výroku svého potvrzujícího rozsudku vyslovil, že dovolání je přípustné.

Podle § 239 odst. 2 o. s. ř. nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují) a jde-li zároveň o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění (skutkové podstaty), jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti. Při aplikaci práva jde tedy o to, zda byl použit správný právní předpis a zda byl správně vyložen.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde nejen tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam (tedy nejde o posouzení takové právní otázky, které pro rozhodnutí ve věci nebylo určující). Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (mající ale obecný dopad na případy obdobné povahy). Rozhodnutí odvolacího soudu má z tohoto pohledu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a odvolacích soudů) nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů /rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné ( nové ) řešení této právní otázky/.

Přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř. není založena již tím, že dovolatelka tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam; přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V daném případě žalobkyně před vyhlášením potvrzujícího rozsudku odvolacího soudu podala návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, kterému odvolací soud nevyhověl. Dovolatelka navrhla, aby bylo připuštěno dovolání k řešení otázky zásadního právního významu spočívající ve výkladu ustanovení § 791, § 792 až 794 obč. zák. ohledně možnosti vzniku pojistné smlouvy konkludentním jednáním stran a dále ohledně přípustnosti aplikace vyhl. č. 12/1983 Sb., o pojistných podmínkách pro pojištění odpovědnosti za škody.

V dané věci bylo sporné, zda došlo mezi účastníky řízení k uzavření pojistné smlouvy. Dovolací soud dospěl k závěru, že ze strany účastníků ani předchozí majitelky vozidla nedošlo k žádnému projevu vůle směřujícímu k druhému účastníkovi resp. k předchozí majitelce vozidla, který by bylo možno vykládat jako písemný návrh pojistné smlouvy. Dovolatelka se nesprávně domnívá, že ze skutečnosti, že žalovaná přes vědomost o změně vlastnictví k předmětnému vozidlu (tedy o zániku pojistného vztahu založeného mezi žalobkyní a právní předchůdkyní žalobkyně), i nadále zasílala původní majitelce vozidla poštovní poukázky i upomínky na placení pojistného, které žalobkyně platila, lze dovodit ve smyslu § 570 ve spojení s § 794 odst. 1, a 792 odst. 2 obč. zák., že došlo k uzavření nové pojistné smlouvy mezi účastníky řízení.

Ustanovení § 792 odst. 2 upravuje výjimku z povinnosti písemné akceptace návrhu pojistné smlouvy. Návrh pojistné smlouvy však musí být vždy v písemné formě včetně všeobecných pojistných podmínek, a to i z hlediska nezbytné určitosti závazku. Skutečnost, že žalovaná nesprávně požadovala po právní předchůdkyni žalobkyni zaplacení pojistného, ačkoliv věděla, že mezi nimi došlo k zániku závazku ve smyslu § 10 odst. 1, 2 vyhl. č. 11/1983 Sb., nelze, jak správně dovodily soudy, posuzovat jako nový písemný návrh pojistné smlouvy, ze kterého by nepochybně vyplývalo přesné vymezení účastníků pojištění, předmět pojištění i jeho obsah. Zaplacení pojistného proto nelze považovat za akceptaci takového návrhu ve smyslu § 792 odst. 2 obč. zák., ať již ve prospěch osoby, která pojistné zaplatila, nebo ve prospěch jiné osoby podle § 794 odst. 1 obč. zák. Odvolací soud správně na posuzovaný případ neaplikoval § 570 obč. zák., neboť nahrazuje-li se závazek zřízený písemnou formou, musí být dohoda o zřízení nového závazku podle § 570 odst. 2 obč. zák. uzavřena písemně. Z výše uvedeného vyplývá, že písemné upomínky a složenky k zaplacení pojistného nelze považovat za projev vůle směřující k uzavření písemné dohody o zřízení nového závazku mezi účastníky řízení. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že není možno dovolatelkou položenou otázku považovat za otázku zásadního významu, neboť otázka uzavření pojistné smlouvy je jednoznačně řešena § 791 odst. 1 a § 792 odst. 2 obč. zák., jež soudy správně v posuzované věci aplikovaly. Dovolání proti napadenému rozsudku tak není podle § 239 odst. 2 přípustné.



S ohledem na výše uvedené Nejvyšší soud České republiky dovolání jako nepřípustné, aniž nařizoval jednání (§ 243a odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.), podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., neboť žalobkyně neměla v dovolacím řízení úspěch a žalované náklady v dovolacím řízení nevznikly.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 21. srpna 2002

JUDr. Kateřina Hornochová, v.r.

předsedkyně senátu