33 Odo 236/2005
Datum rozhodnutí: 27.02.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 236/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce I. V., zastoupeného advokátem proti žalovaným 1) J. O. a 2) I. O., oběma zastoupeným advokátkou o zaplacení částky 76.400,- Kč s příslušenstvím a částky 155.694,- Kč, vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 12 C 55/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2004, č. j. 42 Co 326/2004-111, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 7. září 2004, č. j. 42 Co 326/2004-111, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaných domáhal zaplacení částek 76.400,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 13. 9. 2002 do zaplacení (nedoplatku půjčky), 55.192,- Kč (10 % úrok z prodlení z částky 206.280,- Kč od 1. 1. 2000 do 1. 2. 2000 a z částky 204.280,- Kč od 2. 2. 2000 do 12. 9. 2002) a 100.502,- Kč (smluvní pokuta ve výši 0,05 % denně od 1. 1. 2000 do 1. 2. 2000 z částky 206.280,- Kč a od 2. 2. 2000 do 12. 9. 2002 z částky 204.280,- Kč). Dále požadoval zaplacení smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení. Uváděl, že žalovaným na základě smlouvy o půjčce poskytl 382.000,- Kč, které se zavázali vrátit do 30. 11. 1999. Účastníci si zároveň sjednali úroky ve výši 5,5 % z půjčené částky měsíčně (tj. 66 % ročně) a pro případ prodlení s plněním smluvní pokutu 0,5 % denně z dlužné částky. Podle smluvního ujednání se staly nejdříve splatnými úroky. K námitkám žalovaných se rozhodl úroky snížit na v tu dobu obvyklou výši 20 % ročně, takže měsíční platby 21.010,- Kč hrazené žalovanými na úrocích započítával na částku 76.400,- Kč (představující 20 % úrok z částky 382.000,- Kč za rok). Ta byla zaplacena dne 2. 3. 1999. Z půjčené částky žalovaní ke dni 30. 11. 1999 zaplatili pouze 175.720,- Kč, následně uhradili 2.000,- Kč (2. 2. 2000) a 127.880,- Kč (13. 9. 2002). Nedoplatek půjčky činí 76.400,- Kč. Ač byla účastníky sjednána smluvní pouta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky, požaduje žalobce smluvní pokutu v obvyklé výši 0,05 % z dlužných částek za každý den prodlení.

Okresní soud v Novém Jičíně rozsudkem ze dne 4. září 2003, č. j. 12 C 55/2003-67, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č. j. 12 C 55/2003-92, výrokem I. zastavil řízení o 35.648,50 Kč, výrokem II. uložil žalovaným zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 196.445,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku, výrokem III. žalobu, aby žalovaným bylo uloženo zaplatit žalobci společně a nerozdílně 10 % úrok z prodlení z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, zamítl, výrokem IV. rozhodl o nákladech řízení a výrokem V. uložil žalovaným povinnost do tří dnů do právní moci rozsudku zaplatit žalobci společně a nerozdílně smluvní pokutu 0,05 % denně z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení. Vyšel ze zjištění, že účastníci řízení uzavřeli dne 30. 11. 1998 smlouvu o půjčce, na základě níž žalobce půjčil žalovaným 382.000,- Kč, které se zavázali vrátit jednorázově do 30. 11. 1999. Současně byl sjednán úrok ve výši 5,5 % měsíčně z jistiny (tj. 21.010,- Kč měsíčně) se splatností vždy do 30. dne každého měsíce. Pro případ prodlení se splátkou úroků nebo celkové úhrady si účastníci dohodli smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení. K zajištění pohledávky žalobce ze smlouvy o půjčce žalovaní dne 30. 11. 1998 uzavřeli se žalobcem zástavní smlouvu, jejímž předmětem byly jejich nemovitosti, a vystavili žalobci plnou moc k jejich převodu. Žalovaní splátkový kalendář neplnili a dne 8. 2. 2000 byla uzavřena kupní smlouva o převodu vlastnického práva k nemovitostem ze žalovaných na L. V.. Žalované při uzavírání tohoto právního úkonu zastupoval na základě plné moci žalobce. Rozsudkem Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 17. 10. 2002, č. j. 16 C 11/2001-73, bylo určeno, že žalovaní jsou vlastníky předmětných nemovitostí (plná moc, jíž žalovaní zmocnili žalobce k uzavření kupní smlouvy, byla shledána absolutně neplatnou pro nedostatek vážné vůle; žalovaní neměli v úmyslu nemovitosti zastavit a současně prodat). Žalovaní ke dni 11. 9. 2002 uhradili žalobci částku 382.000,- Kč a v průběhu řízení na úroky z prodlení ve výši 10 % za období od 1. 12. 1999 do 11. 9. 2002 zaplatili 35.648,50 Kč (o tuto částku byla žaloba vzata zpět a řízení bylo zastaveno). Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci dospěl soud prvního stupně k závěru, že účastníci uzavřeli platně smlouvu o půjčce ve smyslu § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění - dále jen obč. zák. . Z podrobně rozvedených důvodů nepřisvědčil námitce žalovaných, že předmětná smlouva je tzv. smlouvou lichevní, tudíž neplatnou, neboť ji uzavřeli v tísni za nápadně nevýhodných podmínek. Konstatoval, že žalovaní neuzavírali smlouvu z nouze a nebyli přitom omezeni v soudnosti. Text smlouvy je jasný, svým obsahem jednoduchý, přehledný a nepřipouštějící možnost dvojího výkladu. Jestliže měli žalovaní výhrady k vyššímu úroku, než je úrok obvyklý, a k výraznější smluvní pokutě, měli možnost smlouvu neuzavřít. Platně byl podle § 658 odst. 1 obč. zák. účastníky sjednán úrok ve výši 5,5 % měsíčně z jistiny, jakož i v souladu s § 544 obč. zák. smluvní pokuta ve výši 0,5 % denně z dlužné částky v případě prodlení žalovaných se zaplacením úroku či jistiny. Soud prvního stupně posoudil jako nepřijatelný názor žalovaných, že ujednání o úrocích a smluvní pokutě je neplatné, neboť by ve svých důsledcích znamenal, že by získali bezúročný úvěr, bez sankce za nevrácení peněz včas.

K odvolání žalobce i žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 7. září 2004, č. j. 42 Co 326/2004-111, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil ve výroku, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, změnil jej ve vyhovujících výrocích tak, že žalobu, aby byla žalovaným uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně žalobci částku 196.445,50 Kč a smluvní pokutu ve výši 0,05 % denně z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, zamítl. Současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Se skutkovým stavem věci, z něhož při rozhodování vycházel soud prvního stupně, se ztotožnil a doplnil jej o zjištění, že žalovaní dne 11. 9. 2002 poukázali žalobci částku 127.880,- Kč. Žalovaní tak žalobci uhradili ke dni 11. 9. 2002 celkem 382.000,- Kč a 35.648,50 Kč na úrocích z prodlení za období od 1. 12. 1999 do 11. 9. 2002. Odvolací soud však oproti soudu prvního stupně dovodil, že smlouva o půjčce je v části obsahující ujednání o úrocích z jistiny ve výši 66 % ročně a o smluvní pokutě ve výši 182,5 % ročně absolutně neplatná pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 ve spojení s § 41 obč. zák. a § 3 odst. 1 obč. zák.). Zdůraznil, že soulad obsahu právního úkonu s dobrými mravy je třeba posuzovat bez ohledu na to, zda byl výsledkem svobodného ujednání mezi účastníky, kdo případný rozpor s dobrými mravy zavinil či zda některá ze stran byla při uzavírání smlouvy v dobré víře. Vyjádřil názor, že v posuzovaném případě sjednaná výše úroků a smluvní pokuty není obecně akceptovatelná již z toho důvodu, že se jedná o půjčku mezi fyzickými osobami; za bezvýznamnou přitom považoval okolnost, že žalobce v žalobě požadoval úroky ve výši 20 % z půjčené částky ročně a smluvní pokutu ve výši 0,05 % z dlužné částky denně, tedy úroky a smluvní pokutu ve výši obvyklé. Úroky i smluvní pokutu lze totiž přiznat pouze v případě, že byly platně dohodnuty. Jestliže jsou taková ujednání neplatná, je nutno hledět na smlouvu o půjčce, jako by je neobsahovala. Za situace, kdy si strany následně nedohodly úroky ve výši porovnatelné s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů a smluvní pokutu v obvyklé výši (tak jako v tomto případě), není možné akceptovat jednostranné snížení úroků a smluvní pokuty žalobcem (návrhy žalobce obsažené v jeho podáních nebyly žalovanými přijaty a tudíž k dohodě o změně smluvního ujednání nedošlo). Jelikož je nárok žalobce na úroky neopodstatněný, započetl odvolací soud platby realizované žalovanými na jistinu, která tak byla ve smyslu § 567 odst. 1 obč. zák. uhrazena dne 11. 9. 2002. Poněvadž byli žalovaní od 1. 12. 1999 do 11. 9. 2002 v prodlení se zaplacením části jistiny v rozsahu 129.880,- Kč, žalobci podle § 517 odst. 2 obč. zák. vznikl nárok požadovat 10 % úrok z prodlení ročně z této dlužné částky (§ 1 nařízení vlády č. 142/1994 Sb.). Protože žalobcem požadovaný kapitalizovaný 10 % úrok z prodlení z částky 129.880,- Kč za období od 1. 1. 2000 do 11. 9. 2002 představuje 34.978,63 Kč a žalovaní v průběhu řízení zaplatili žalobci na úrocích z prodlení 35.648,- Kč, byl tento jeho nárok již plně uspokojen.

Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. a/ a c/ o. s. ř. Výslovně v něm uplatnil dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jehož prostřednictvím napadl právní závěr odvolacího soudu, že smlouva o půjčce v části obsahující ujednání o smluvním úroku a o smluvní pokutě je v případě půjčky mezi občany ve smyslu § 3 odst. 1 obč. zák. a § 39 ve spojení s § 41 obč. zák. neplatná, neboť sjednaná výše úroků a smluvní pokuty odporuje dobrým mravům. Za zásadně právně významnou označil otázku, zda (eventuelně) neplatné ujednání o výši sjednaných úroků způsobuje rovněž neplatnost ujednání o úrocích, jako celé části smlouvy o půjčce. Odvolacímu soudu vytýká, že nijak neodůvodnil, v čem spatřuje rozpor s dobrými mravy, a v rámci úvah, zda smluvní ujednání je či není v souladu s dobrými mravy, nepřihlédl ke konkrétním okolnostem případu (v této souvislosti poukázal na závěry formulované Nejvyšším soudem České republiky v rozsudku sp. zn. 29 Cdo 1583/2000). Odvolací soud pochybil, když závěr o neplatnosti smlouvy o půjčce v části obsahující ujednání o úrocích a smluvní pokutě pro jejich rozpor s dobrými mravy odůvodnil pouze tím, že výše úroků 66 % ročně a smluvní pokuty 182,5 % ročně je obecně neakceptovatelná , aniž by uvedl, z čeho přitom vycházel, když žádné zákonné ustanovení neupravuje akceptovatelnou výši úroků či smluvní pokuty. Zcela pominul, že v době uzavření smlouvy o půjčce, tedy v druhé polovině roku 1998, se běžná úroková diskontní sazba pohybovala v rozmezí od 10 % do 13 % ročně, tzv. roční lombardní sazba ČNB (určená pro krátkodobé úvěry na zástavu movitých věcí, zejména cenných papírů, drahých kovů apod.) dosahovala výše 15 % - 50 % a že bankovní půjčky byly v tu dobu pro občany prakticky nedostupné. Odvolací soud nevyjasnil ani otázku obvyklé výše smluvní pokuty při půjčkách mezi fyzickými osobami. Svým přístupem tak neoprávněně zvýhodnil žalované dlužníky, kteří své závazky ze smlouvy řádně neplnili. Závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá nárok nejen na úrok sjednaný, ale na úrok žádný, považuje za nepřijatelný z hlediska ekonomického vztahu dlužníka a věřitele. Protože je přesvědčen, že ujednání o úrocích je platným právním úkonem, mohl coby věřitel se svou pohledávkou disponovat a požadovat po žalovaných úroky a smluvní pokutu v rozsahu jejich obvyklé výše. Navrhl proto zrušit napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek soud prvního stupně ve výroku III.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností od 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou jeho přípustnosti.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že se zamítá žaloba o zaplacení částky 196.445,50 Kč a smluvní pokuty ve výši 0,05 % denně z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení, je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně (ve výroku zamítajícím žalobu o zaplacení 10 % úroku z prodlení z částky 76.400,- Kč od 13. 9. 2002 do zaplacení), se řídí § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Právní otázka, již má žalobce za zásadně významnou, zda (eventuelně) neplatné ujednání o výši sjednaných úroků způsobuje rovněž neplatnost samotného ujednání o úrocích, je otázkou triviální, která v soudní praxi nepůsobí žádné výkladové těžkosti. Proto sama nemůže činit z napadeného rozhodnutí takové rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jelikož však, jak bude dále vysvětleno, odvolací soud nevyřešil v souladu s hmotným právem otázku rozporu ujednání účastníků o úrocích s dobrými mravy, je z toho důvodu dovolání směřující proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Dovolací soud přezkoumal napadený rozsudek odvolacího podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. Žalobce nenamítá, že řízení je postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., případně jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a existence těchto vad nevyplývá ani z obsahu spisu. Proto se dovolací soud zabýval jen dovolacími důvody, jak je žalobce obsahově konkretizoval.

Prostřednictvím § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Žalobce zpochybnil právní závěry odvolacího soudu ohledně platnosti dohody o úrocích a ujednání o smluvní pokutě obsažených ve smlouvě o půjčce ze dne 30. 11. 1998 z hlediska souladu s dobrými mravy.

Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu. Podle § 658 odst. 1 obč. zák. při půjčce peněžité lze dohodnout úroky.

Podle § 544 odst. 1 obč. zák. sjednají-li strany pro případ porušení smluvní povinnosti smluvní pokutu, je účastník, který tuto povinnost poruší, zavázán pokutu zaplatit, i když oprávněnému účastníku porušením povinnosti nevznikne škoda. Podle odstavce 2 uvedeného ustanovení lze sjednat smluvní pokutu jen písemně a v ujednání musí být určena výše pokuty nebo stanoven způsob jejího určení.

Podle § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům. Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Dovolací soud se opakovaně v mnoha svých rozhodnutích vyjadřoval k tomu, kdy se právní úkon příčí dobrým mravům (s důsledky ve smyslu § 39 obč. zák.). Je tomu tak tehdy, jestliže se jeho obsah ocitne v rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti. Dobré mravy netvoří společenský normativní systém, nýbrž jsou spíše měřítkem etického hodnocení konkrétních situací odpovídajícím obecně uznávaným pravidlům slušnosti, poctivého jednání apod. Dobré mravy jsou vykládány jako souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 5/2001 a R 16/1998). Ke konkretizaci takto obecně stanovených pravidel ke smluvní pokutě v souladu se společenskými, kulturními a mravními normami. Protože úroky při poskytnutí peněžité půjčky představují úplatu (odměnu) za užívání půjčené jistiny, kdežto u smluvní pokuty jde o majetkovou sankci za porušení smluvní povinnosti, uplatní se při zvažování souladu ujednání o úrocích a ujednání o smluvní pokutě s dobrými mravy zásadně jiná hlediska. Vzhledem k tomu, že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. patří k právním normám s relativně neurčitou hypotézou, může soud rozhodnout o tom, zda právní úkon je neplatný pro rozpor s dobrými mravy (§ 39 obč. zák. ve spojení s § 3 odst. 1 obč. zák.), až po pečlivém zvážení všech rozhodných okolností případu.

Občanský zákoník nestanoví, do jaké výše lze sjednat úroky při půjčce peněz mezi fyzickými osobami. Soud může s ohledem na okolnosti konkrétního případu s poukazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznat věřiteli nepřiměřeně vysoký úrok sjednaný s dlužníkem. Určitým vodítkem zde může být srovnání s úrokovou mírou obvyklou v praxi peněžních ústavů. V rozsudku ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 21 Cdo 1484/2004, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 13/2005, dovolací soud formuloval názor, že při sjednávání úroku při peněžité půjčce jedná v souladu s dobrými mravy jen ten věřitel, který požaduje přiměřený úrok bez ohledu na to, že dlužník uzavírá smlouvu o půjčce v situaci pro něho obtížné. Nepřiměřeným úrokem je zpravidla úrok sjednaný ve výši, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jeho sjednání obvyklou, stanovenou zejména s přihlédnutím k nejvyšším úrokovým sazbám uplatňovaným bankami při poskytování úvěrů nebo půjček. Lze připustit, že u půjčky na základě smluv uzavíraných mezi fyzickými osobami, zejména v případě, kdy je dlužníkem osoba nacházející se v obtížné finanční situaci, mají pro věřitele na rozdíl od půjček či úvěrů poskytovaných peněžními ústavy výrazně vyšší míru rizikovosti, a proto - v závislosti na okolnostech konkrétního případu - nemusí být nepřiměřený ani úrok, který je dvojnásobkem či trojnásobkem úrokové míry peněžních ústavů. Není možné však tolerovat extrémní případy, kdy úrok přesahuje obvyklou míru zcela neadekvátním způsobem. Ujednání o takto vysokém úroku (hrubě odporujícímu dobrým mravům) je neplatné podle § 39 obč. zák.

Jestliže odvolací soud závěr o tom, že ujednání o úroku z půjčky je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatné pro rozpor s dobrými mravy, založil toliko na neurčitém konstatování, že výše úroků je obecně neakceptovatelná, aniž v rámci posouzení konkrétních okolností tohoto případu porovnal zejména výši sjednaných úroků ve smyslu § 658 odst. 1 obč. zák. s nejvyššími úrokovými sazbami uplatňovanými bankami při poskytování úvěrů, je jeho právní posouzení neúplné a tudíž nesprávné. Jak bylo shora vysvětleno, nepřiměřená a tedy odporující dobrým mravům je (zpravidla) pouze taková výše úroků, která podstatně přesahuje úrokovou míru v době jejich sjednání obvyklou. Toliko konkrétní zjištění, zda a kolikanásobně převyšuje dohodnutá výše úroků horní hranici obvyklé úrokové míry u úvěrů poskytovaných bankami, dovoluje učinit závěr, zda výše úroků přesahuje obvyklou úrokovou míru podstatným způsobem. Teprve stav, kdy tomu tak je, odůvodňuje závěr, že jde o ujednání, které je neplatné pro rozpor s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 a § 39 obč. zák.). Z uvedeného vyplývá, že odvolací soud založil právní posouzení platnosti ujednání o úrocích z peněžité půjčky na nesprávném (neúplném) výkladu § 3 odst. 1, § 39 a § 658 odst. 1 obč. zák.

Institut smluvní pokuty je jedním z právních prostředků zajištění závazků, které jsou souhrnně upraveny v § 544 až 558 obč. zák. a jejichž smyslem a účelem je zajištění splnění povinností, jež jsou obsahem závazků. Účelem smluvní pokuty je donutit dlužníka pohrůžkou majetkové sankce k řádnému splnění závazků. Při zkoumání platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska dobrých mravů, je nutno uvážit funkce smluvní pokuty (preventivní, uhrazovací a sankční). Přiměřenost sjednané výše smluvní pokuty je třeba posoudit s přihlédnutím k celkovým okolnostem úkonu, jeho pohnutkám a účelu, který sledoval. V úvahu je třeba vzít výši zajištěné částky, z níž lze usoudit na nepřiměřenost smluvní pokuty s ohledem na vzájemný poměr původní a sankční povinnosti.

V posuzovaném případě součástí smlouvy o půjčce uzavřené účastníky dne 30. 11. 1998 bylo jejich ujednání, v němž se žalovaní zavázali pro případ prodlení se splátkou úroku nebo úhradou jistiny zaplatit smluvní pokutu ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení (tj. 182,5 % ročně). Dovolací soud na rozdíl od soudu odvolacího má za to, že taková výše smluvní pokuty nikterak nepřekračuje účel smluvní pokuty spočívající zejména v pohrůžce citelné majetkové sankce vůči dlužníkovi pro případ, že nesplní zajištěnou povinnost, a v dostatečném zabezpečení věřitele proti případným škodám, které by mu mohly nesplněním zajištěné povinnosti vzniknout. V dané věci byla konečná výše smluvní pokuty plně závislá na době, po kterou žalovaní nedostáli povinnosti, kterou sami převzali. Výsledná výše smluvní pokuty je tudíž důsledkem relativně dlouhé doby, která uplynula ode dne splatnosti zajištěné pohledávky do jejího zaplacení. Z pohledu přiměřenosti výše smluvní pokuty je na místě hodnotit odlišně smluvní pokutu sjednanou ve formě pevně stanovené částky a smluvní pokutu sjednanou formou určité sazby za stanovenou časovou jednotku. Pevně stanovenou smluvní pokutu ve výši několikanásobku zajištěné částky by bylo zřejmě možno (při současném zohlednění všech okolností případu) považovat za nepřiměřenou právě s ohledem na poměr mezi hodnotou zajištěné pohledávky a výší smluvní pokuty, kterou by v takovém případě byl dlužník povinen zaplatit i třeba jen za několik dnů prodlení. Stejné měřítko však nelze použít, dosáhne-li celková výše smluvní pokuty několikanásobku zajištěné pohledávky v důsledku dlouhodobého prodlení dlužníka. Na nepřiměřenost smluvní pokuty nelze usuzovat z její celkové výše, je-li důsledkem dlouhodobého prodlení a s tím spojeným navyšováním o jinak přiměřenou denní sazbu smluvní pokuty. Opačný závěr je nepřijatelný, neboť by ve svých důsledcích zvýhodňoval dlužníka (čím déle by dlužník své povinnosti neplnil, tím více by byl zvýhodněn při posuzování případné nepřiměřenosti výše smluvní pokuty) a znamenal by zpochybnění funkcí, které má smluvní pokuty plnit.

Lze proto uzavřít, že smluvní pokuta sjednaná ve výši 0,5 % z dlužné částky za každý den prodlení je s ohledem ke všem okolnostem případu přiměřená a ujednání o smluvní pokutě proto není neplatné podle § 39 obč. zák. pro rozpor s dobrými mravy. Ostatně dovolací soud již v řadě svých rozhodnutích dovodil, že i smluvní pokutu sjednanou ve formě úroku převyšujícího i několikanásobně 100 % zajištěné pohledávky ročně lze považovat za přiměřenou a proto i v souladu s dobrými mravy (srovnej např. rozhodnutí ze dne 26. 7. 2000, sp. zn. 30 Cdo 2247/99, ze dne 9. 8. 2001, sp. zn. 33 Odo 204/2001, uveřejněné v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod č. C 675, ze dne 23. 6. 2004, sp. zn. 33 Odo 588/2003, uveřejněné v Souboru pod č. C 2801, ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 33 Odo 810/2006, a ze dne 26. 1 1999, sp. zn. 29 Cdo 2495/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 6/2000). Žalovaní se nemohou bránit splnění své smluvní povinnosti poukazem na dobré mravy, jestliže mohli zabránit růstu celkové výše smluvní pokuty tím, že by svou povinnost vrátit půjčenou částku splnili v co nejkratší době.

Z řečeného plyne, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. podařilo zpochybnit správnost právního posouzení platnosti ujednání o smluvní pokutě z hlediska rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1, § 39 a § 544 obč. zák.).

Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu ve všech jeho výrocích, včetně závislých výroků o nákladech řízení, zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem, odst. 3 věta první a § 242 odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku; o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta první ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř., § 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. února 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu