33 Odo 234/2004
Datum rozhodnutí: 25.10.2004
Dotčené předpisy:




33 Odo 234/2004

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a Víta Jakšiče ve věci žalobce m. P., proti žalované České republice K. ú. v Č. B., o zaplacení částky 57.508,80 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 24 C 206/2003, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. prosince 2003, č.j. 19 Co 2650/2003-51, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 57.508,80 Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Uváděl, že žalovaná od něho vyžádala a přijala úhradu za počítačové soubory s údaji z katastru nemovitostí, ačkoli tyto údaje měla žalobci předat bezúplatně.

Okresní soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 18. září 2003, č.j. 24 C 206/2003-30, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 57.508,80 Kč s 3 % úrokem od 6. 6. 2003 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že na základě objednávky ze dne 23. 1. 2003 žalovaná dodala žalobci počítačový soubor s údaji z katastru nemovitostí, za který jí žalobce dne 25. 2. 2003 zaplatil úhradu 57.508,80 Kč. Z ustanovení § 13 odst. 3 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (dále jen zákon o obcích ) a z § 22 odst. 4 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí (dále jen zákon o katastru nemovitostí ), dovodil, že mají-li obce zákonné oprávnění při výkonu své působnosti využívat bezplatně údaje katastru nemovitostí, je povinností katastrálního úřadu, aby tyto údaje na žádost obci bezplatně poskytl. Pokud tedy žalobce v posuzovaném případě za vyžádané údaje z katastru nemovitostí zaplatil, jde ze strany žalované o plnění přijaté bez právního důvodu, které je povinna vydat ve smyslu § 451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen ObčZ ).

Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 11. prosince 2003, č.j. 19 Co 2650/2003-51, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Skutkové a právní závěry soudu prvního stupně shledal správnými. Doplnil, že obce jsou oprávněny využívat bezplatně údajů z katastru nemovitostí při každém výkonu své působnosti, ať již samostatné či přenesené, přičemž je pouze na nich, kterou formu poskytování údajů využijí.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Závěr odvolacího soudu o povinnosti katastrálního úřadu poskytovat obcím údaje katastru ve všech formách (tedy i v elektronické podobě) bezúplatně, považuje za nesprávný. Je přesvědčena, že až do 1. 4. 2004, kdy taková povinnost byla výslovně založena novelou zákona o katastru nemovitostí, z žádného právního předpisu jednoznačně nevyplývala. Nadto konstruuje, že nárok na bezúplatné poskytnutí údajů nemohl žalobci vzniknout již proto, že nesplnil podmínky stanovené § 15 odst. 2 vyhlášky č. 162/2001 Sb., když v žádosti výslovně neuvedl, že žádá o bezúplatné poskytnutí údajů a svůj požadavek nezdůvodnil ani odkazem na příslušný právní předpis. Podle názoru žalované nemohly být údaje na technických nosičích závazným podkladem pro zajišťování úkolů orgánů obce při výkonu její působnosti, neboť mají pouze informativní charakter. Protože rozhodnutí odvolacího soudu (přebírající právní názor soudu prvního stupně) je založeno na nesprávném posouzení otázky zásadního právního významu, požaduje žalovaná, aby dovolací soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalobce vyjadřuje názor, že dovolání není v dané věci přípustné, neboť napadené rozhodnutí ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam. Závěr odvolacího soudu o nároku žalobce na poskytnutí bezúplatných údajů hodnotí jako správný.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno v zákonné lhůtě k tomu oprávněnou osobou (žalovanou), za níž jednala osoba uvedená § 21a odst. 2 o. s. ř. mající právnické vzdělání (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), dospěl k závěru, že dovolání je přípustné, avšak není opodstatněné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu,

a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé,

b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil,

c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.

Protože v posuzované věci odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, je namístě přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c/] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Rozhodnutí odvolacího soudu, které má po právní stránce zásadní význam, je pak takové rozhodnutí, v němž odvolací soud řeší právní otázku, která byla v projednávané věci pro rozhodnutí sporu o právu mezi účastníky určující; současně ovšem musí být splněna podmínka, že právní význam rozhodnutí se dotýká rozhodovací činnosti soudů vůbec (má obecný dopad na případy obdobné povahy).

V posuzovaném případě zpochybňuje žalovaná právo obce domáhat se poskytnutí údajů katastru ve formě počítačových souborů k výkonu své působnosti bezúplatně. Tato právní otázka byla s účinností od 1. 4. 2004 vyřešena v části 5, článku VII, bodě 2 zákona č. 53/2004 Sb., jímž se mění zákon č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon,) ve znění pozdějších změn a doplňků tak, že § 22 se doplňuje odstavcem 5, v němž se stanoví, že údaje katastru ve formě podle odstavců 3 a 4 se poskytují územně samosprávným celkům k výkonu jejich působnosti bezúplatně ; toto ustanovení se vztahuje i na poskytování údajů katastru obci ve formě počítačových souborů (srov. § 22 odst 3 katastrálního zákona). Protože dovolací soud nemá poznatky o tom, že by právní otázka, na níž je rozhodnutí odvolacího soudu v dané věci založeno (tedy posouzení, zda do 1. 4. 2004 měly obce právo na bezúplatné poskytování údajů katastru nemovitostí k výkonu jejich působnosti), byla judikaturou řešena, přičemž její řešení může mít význam pro všechny nároky vzniklé před 1. 4. 2004 a má tudíž dopad do širšího kontextu soudní praxe, shledal dovolání žalované přípustným.

Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. když na správně zjištěný skutkový stav aplikoval jinou právní normu nebo aplikoval sice správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, nebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle ustanovení § 13 odst. 3 zákona o obcích jsou obce při výkonu své působnosti (hlava II zákona o obcích upravuje výkon jejich samostatné působnosti a hlava III výkon jejich přenesené působnosti) oprávněny využívat bezplatně údajů katastru nemovitostí. Podle ustanovení § 22 odst. 3 katastrálního zákona a § 3 písm. g/ vyhlášky Českého úřadu zeměměřičského a katastrálního č. 162/2001 Sb., o poskytování údajů z katastru nemovitostí České republiky (dále jen vyhláška ), patří mezi formy poskytování údajů z katastru rovněž údaje na technických nosičích dat (počítačové soubory). Podle ustanovení § 22 odst. 4 druhé věty katastrálního zákona pokud právní předpis stanoví povinnost katastrálních úřadů předávat tyto údaje jiným orgánům, děje se tak bezúplatně. Podle ustanovení § 15 odst. 2 věty první a druhé vyhlášky úplata za poskytnuté údaje stanovená touto vyhláškou se nehradí v případech, pokud právní předpis stanoví povinnost katastrálních úřadů předávat tyto údaje jiným orgánům; požadavek na bezúplatné poskytnutí údajů musí být uveden v žádosti o jejich poskytnutí a zdůvodněn odkazem na příslušný právní předpis.

V posuzovaném případě byly žalující obci při výkonu její působnosti poskytnuty údaje katastru nemovitostí v podobě počítačového souboru, tedy ve formě, s níž zákon počítá; proto argumentuje-li žalovaná tím, že vzhledem k formě, v níž byly údaje poskytnuty, lze hovořit pouze o jejich informativním charakteru , je tato její námitka pro posouzení věci bez právního významu.

Žalované lze přisvědčit potud, že žádná právní norma do 1. 4. 2004 výslovně nestanovila katastrálním úřadům povinnost předávat údaje katastru obcím (v poznámkách pod čarou k ustanovení § 22 odst. 4 katastrálního zákona a k ustanovení § 15 odst. 2 vyhlášky fakultativně uvádějících předpisy, z nichž daná povinnost vyplývá, odkaz na ustanovení § 13 odst. 3 zákona o obcích uveden není). Bezúplatné poskytování údajů však nemusí být založeno pouze na povinnosti toho, komu přísluší tyto údaje poskytovat, může vyplývat i z výkonu práva toho, komu jsou tyto údaje poskytovány (oprávněného subjektu), neboť každému právu musí korespondovat povinnost. Zakládá-li ustanovení § 13 odst. 3 zákona o obcích právo obcí na bezúplatné využívání katastru nemovitostí, může být takové právo uplatněno (naplněno) pouze ve vztahu ke katastrálním úřadům (tj. orgánu spravujícímu katastr), a musí mu logicky vzato odpovídat povinnost zmíněného úřadu umožnit jeho realizaci. Uvedený závěr odpovídá i důvodové zprávě k ustanovení § 13 zákona o obcích, podle níž obcím se přiznává právo na bezplatné poskytování informací správními úřady a orgány kraje. Toto oprávnění se týká jen takových informací, které se bezprostředně dotýkají působnosti obce .

Není-li právo na bezúplatné poskytnutí údajů vyvozováno z ustanovení § 22 odst. 4 katastrálního zákona a 15 odst. 2 vyhlášky (nýbrž z § 13 odst. 3 zákona o obcích), je rovněž bez právního významu, zda osoba, jíž právo náleží, splnila i další předpoklady (zmiňované dovolatelkou), vyhláškou požadované.

Lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Protože nebylo zjištěno (a dovolatelkou ani tvrzeno), že by byl rozsudek odvolacího soudu postižen některou z vad uvedených v ustanovení § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. nebo jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), k nimž je dovolací soud povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§ 242 odst. 3 o. s. ř.), Nejvyšší soud České republiky dovolání žalované zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem o. s. ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst.1 o. s. ř. za situace, kdy žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a žalobci náklady v souvislosti s tímto řízením nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně 25. října 2004

JUDr. Ivana Zlatohlávková,v.r.

předsedkyně senátu