33 Odo 23/2005
Datum rozhodnutí: 14.12.2006
Dotčené předpisy:




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 33 Odo 23/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně JUDr. B. K., správkyně konkurzní podstaty úpadce P. I., a. s. se sídlem v P., proti žalovanému P. K., o zaplacení 665.120,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 54 C 131/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2004, č. j. 29 Co 301/2004-56, takto:

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. července 2004, č. j. 29 Co 301/2004 56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalovaném domáhala zaplacení 865.120,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že žalovaný si od úpadce půjčil dne 28. 12. 1998 částku 200.000,- Kč, kterou se v písemné smlouvě o půjčce zavázal zaplatit spolu s úrokem ve výši 12,5 % nejpozději do 31. 12. 1999. Dne 10. 1. 1999 uzavřeli úpadce a žalovaný další smlouvu o půjčce finančního obnosu do celkové výše 750.000,- Kč, který měl být vrácen spolu s úrokem 140 % diskontní sazby platné k datu poskytnutí hotovosti nejpozději do 31. 12. 2003. Podle této smlouvy pak byly na bankovní účty žalovaného poukázány dne 21. 1. 1999 částka 205.120,-Kč a dne 29. 1. 1999 částka 300.000,- Kč, a v hotovosti mu bylo vyplaceno 50.000,- Kč dne 28. 7. 2000, 10.000,- Kč dne 9. 8. 2000 a 100.000,- Kč dne 17. 8. 2000. Dlužné částky žalovaný přes výzvu žalobkyni nezaplatil.

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 16. února 2004, č. j. 54 C 131/2003-40, uznal žalovaného povinným zaplatit žalobkyni 665.120,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím (výrok I.), žalobu o zaplacení dalších 200.000,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím zamítl (výrok II.), řízení o zaplacení úroku ve výši 217.004,- Kč se zde specifikovaným příslušenstvím v důsledku částečného zpětvzetí žaloby zastavil (výrok III.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok IV.) a o soudním poplatku (výrok V.). Vyšel ze zjištění, že obchodní společnost P. I., a. s. (dále jen úpadce ) byla v obchodním rejstříku zapsána od 10. 3. 1997 a na její majetek byl prohlášen konkurs, jehož účinky nastaly 1. 6. 2001. Žalovaný a úpadce uzavřeli dne 28. 12. 1998 písemnou smlouvu o půjčce, podle níž úpadce půjčil žalovanému 200.000,- Kč a žalovaný se zavázal tento finanční obnos, jehož převzetí potvrdil svým podpisem, vrátit nejpozději do 31. 12. 1999, což neučinil. Existence další smlouvy o půjčce nebyla v řízení prokázána, neboť písemnost ze dne 10. 1. 1999 obsahující text smlouvy o půjčce, nebyla žalovaným signována, bylo však zjištěno, že částky 205.120 Kč a 300.000,- Kč byly úpadcem žalovanému poukázány na jeho účet a částky 50.000,- Kč, 10.000,- Kč a 100.000,- Kč převzal osobně v hotovosti. Své tvrzení, že tyto částky byly odměnou za jeho pracovní činnost pro úpadce, žalovaný neprokázal; na výplatních dokladech, které podepsal, jsou výslovně označeny jako půjčky , na mzdových listech žalovaného, ani na jeho vyměřovacích základech pak nejsou uvedeny. Protože žalovaný v době předání částky 200.000,- Kč působil u úpadce jako člen dozorčí rady a k poskytnutí půjčky nebyl dán předchozí souhlas valné hromady, hodnotil soud smlouvu o půjčce ze dne 28. 12. 1998 jako neplatný právní úkon a dovodil, že částka 200.000,- Kč představuje bezdůvodné obohacení (§ 451 obč. zák.), které žalovaný na úkor úpadce získal a které je povinen podle § 456 obč. zák. žalobkyni vydat. Stejně tak částky, které úpadce postupně v období od 21. 1. 1999 do 18. 8. 2000 žalovanému vyplatil v celkové výši 665.120,- Kč, představují jeho bezdůvodné obohacení, neboť byly úpadcem plněny bez právního důvodu. Zatímco právo žalobkyně na zaplacení částky plněné podle neplatné smlouvy o půjčce (uzavřené dne 28. 12. 1998) bylo promlčeno, neboť nebylo uplatněno u soudu v tříleté objektivní promlčecí době, tj. do 28. 12. 2001, přičemž žalovaný se promlčení dovolal, k promlčení práva na zaplacení 665.120,- Kč podle názoru soudu prvního stupně nedošlo; žalovaný totiž musel vědět, že částky 205.120,- Kč, 300.000,- Kč, 50.000,- Kč, 10.000,- Kč a 100.000,- Kč přebírá od úpadce bez právního důvodu a chtěl se na jeho úkor obohatit. Jde tudíž o úmyslné bezdůvodné obohacení a ke dni podání žaloby (14. 10. 2002) neuplynula objektivní desetiletá promlčecí doba. Subjektivní dvouletá promlčecí doba k uplatnění práva z odpovědnosti za úmyslně získané bezdůvodné obohacení pak začala běžet až po podání žaloby, neboť až tehdy se žalobkyně z vyjádření žalovaného dozvěděla, že smlouva o půjčce částky 665.120,- Kč mezi ním a úpadcem ve skutečnosti uzavřena nebyla, takže platby, jejichž součet tuto částku tvoří, mu byly úpadcem plněny bez právního důvodu.

K odvolání žalovaného Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. července 2004, č. j. 29 Co 301/2004-56, rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném výroku, jímž bylo žalobě vyhověno, změnil tak, že žalobu o zaplacení 665.120,- Kč s příslušenstvím zamítl, a v kontextu s tím změnil výroky o nákladech řízení před soudem prvního stupně a o soudním poplatku; současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně sice správně dovodil, že žalovaný se na úkor úpadce, jenž mu postupně poskytl plnění v celkové výši 665.120,- Kč, aniž pro to měl právní důvod, bezdůvodně obohatil, nesprávně však věc posoudil z hlediska promlčení práva na vydání tohoto obohacení. Přisvědčil odvolateli, že je nesprávný závěr soudu prvního stupně, že subjektivní promlčecí doba k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení začala běžet až po podání žaloby, neboť až tehdy se žalobkyně z vyjádření žalovaného dozvěděla, že smlouva o půjčce mezi ním a úpadcem ve skutečnosti nebyla uzavřena. Konstatoval, že takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Uzavřel, že nelze pochybovat o tom, že subjektivní promlčecí doba začala běžet již druhý den po vyplacení jednotlivých částek žalovanému , neboť úpadce věděl, že k uzavření řádné smlouvy o půjčce nedošlo a že se žalovaný tudíž postupně vyplacenými platbami v celkové výši 665.120,- Kč na jeho úkor bezdůvodně obohatil. Dále konstatoval, že nebyl úmysl žalovaného bezdůvodně se obohatit prokázán , takže marně uplynula rovněž objektivní promlčecí doba k uplatnění práva na zaplacení částky 665.120,-Kč.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítá, že odvolací soud věc nesprávně právně posoudil a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že úpadce již v době vyplácení finančních částek žalovanému musel vědět, že jde o plnění bez právního důvodu. Takový závěr nemá oporu v provedeném dokazování. Z něho totiž vyplynulo, že ve všech účetních dokladech úpadce, které žalovaný podepsal, i ve zprávě auditora, kterou jako člen jeho dozorčí rady četl, byly platby označeny jako půjčka a žalovaný proti tomu nikterak nebrojil. Z výpovědi svědka vyplynulo, že půjčky byly členům představenstva a dozorčí rady běžně neformálně poskytovány. Ani žalovaný jednání o půjčce nepopírá, naopak (v odvolání) uvádí, že nikdy neměl v úmyslu se na úkor úpadce obohatit, měl zájem dohodnout se na podmínkách půjčky, uzavřít smlouvu o půjčce v písemné podobě a své povinnosti vrátit půjčené peníze se nikdy nezbavoval. Dovolatelka připomíná, že smlouva o půjčce může být uzavřena i ústně, takže nelze mít bez dalšího za to, že úpadce měl od počátku vědomost o tom, že žalovanému plní částku 665.120,- Kč bez právního důvodu, jak nesprávně uzavřel odvolací soud. Nesprávným pak dovolatelka shledává rovněž závěr odvolacího soudu, že úmysl žalovaného bezdůvodně se obohatit prokázán nebyl. Má za to, že chování žalovaného bylo již od počátku úmyslné. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s .ř. spatřuje v tom, že ačkoli se skutkové zjištění odvolacího soudu ohledně vědomosti úpadce o poskytnutí bezdůvodného obohacení se lišilo od zjištění soudu prvního stupně, odvolací soud žádné důkazy, které by vedly k takovému zjištění, neprovedl. Protože se jedná o vztah mezi členem dozorčí rady úpadce a úpadcem, měl rozhodovat v první stupni krajský soud, nikoli soud okresní. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání. Uvedl, že mu sice byly úpadcem poskytnuty finanční prostředky ve výši 665.120,- Kč a zájmem stran bylo uzavřít ohledně těchto prostředků smlouvu o půjčce. Vlivem událostí, které významem a rozsahem přesáhly předmětnou věc, však smlouva nebyla uzavřena a nezbývá, než dovodit, že se neúmyslně bezdůvodně obohatil.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na den vydání napadeného rozhodnutí odvolacího soudu bylo proto v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní), že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že je opodstatněné.

Podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Vadou řízení je v prvé řadě to, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází z neúplně nebo nesprávně zjištěného skutkového stavu věci. O vadu při zjišťování skutkového stavu věci se jedná mimo jiné tehdy, jestliže odvolací soud vycházel z jiného skutkového základu než soud prvního stupně, aniž by postupoval podle § 213 odst. 2 o. s. ř. a zopakoval důkazy, na nichž založil svá zjištění soud prvního stupně, popřípadě dokazování doplnil.

Odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně a může opakovat dokazování nebo je i doplnit. Tato zásada však neznamená, že by se mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně, zejména pokud bylo čerpáno z výpovědí, popřípadě přednesů, účastníků řízení a svědků. Ustanovení § 213 o. s. ř. je procesním projevem stěžejního principu občanského soudního řízení, podle něhož soudem prvního stupně zjištěný skutkový stav sice může doznat změn v důsledku odchylného hodnocení důkazů, které byly provedeny již soudem prvního stupně, je však nepřípustné, aby odvolací soud jinak hodnotil důkazy, které sám nezopakoval.

V daném případě soud prvního stupně (a posléze ve shodě s ním i odvolací soud) konstatoval, že žalobkyni se nepodařilo prokázat tvrzení, že žalovanou částku 665.120,- Kč poskytl úpadce žalovanému jako půjčku podle písemné smlouvy o půjčce ze dne 10. 1. 1999. Vzhledem k tomu, že z výpovědí účastníků řízení, svědka T. a z listinných důkazů (zejména z pokladních dokladů) vzal za prokázané, že částka 665.120,- Kč byla žalovanému úpadcem postupně skutečně vyplacena (ať již na jeho bankovní účet nebo jemu osobně), dovodil, že šlo o plnění bez právního důvodu. Zatímco soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že úpadce (resp. potažmo žalobkyně) zpočátku považoval vyplacené částky za půjčku, a o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení, se dozvěděl až po podání žaloby z vyjádření, v němž žalovaný existenci smlouvy o půjčce ze dne 10. 1. 1999 popřel, odvolací soud uzavřel, že úpadce tuto vědomost měl již v době, kdy finanční částky žalovanému předával, resp. vyplácel. Zatímco soud prvního stupně vzal z jím provedených důkazů za prokázané, že úmyslem žalovaného bylo získat majetkový prospěch na úkor úpadce, odvolací soud aniž by rozvedl jakými úvahami se přitom řídil - dospěl k závěru, že úmysl žalovaného bezdůvodně se obohatit prokázán nebyl.

Skutková zjištění, kdy úpadce (a potažmo žalobkyně) nabyl vědomost o tom, že žalovaný získal na jeho úkor bezdůvodné obohacení a zda šlo o úmyslné obohacení, jsou rozhodující pro posouzení, zda došlo k promlčení práva na plnění z bezdůvodného obohacení či nikoli. U práva na toto plnění je stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. objektivní a subjektivní. Pro počátek objektivní promlčecí doby (ať již tříleté nebo desetileté) je rozhodný den, kdy k získání bezdůvodného obohacení skutečně (fakticky) došlo. Pro počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby je rozhodný den, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal (není rozhodné, že měl možnost se potřebné skutečnosti dozvědět již dříve). Pro závěr dozvědět se o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal, je tedy vždy rozhodující zjištění skutkového stavu v konkrétním případě. Pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a je vznesena důvodně námitka promlčení, nelze oprávněnému právo přiznat.

Lze přisvědčit žalobkyni, že odvolací soud změnil (a to podstatným způsobem) skutkový základ pro právní posouzení věci, aniž by zopakoval důkazy, z nichž soud prvního stupně vycházel (tzn. aniž by dodržel postup podle § 213 odst. 2 o. s. ř.). Zatížil proto řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. byl tudíž uplatněn právem. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že další v dovolání namítanou vadou (nesprávným posouzením věcné příslušnosti soudu) řízení netrpí, neboť nejde o spor ve věcech uvedených v § 9 o. s. ř.

Za této situace dovolací soud již nepovažoval za vhodné hodnotit napadené rozhodnutí odvolacího soudu z pohledu rovněž uplatněného dovolacího důvodu, jímž bylo vytýkáno, že vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování a - aniž nařizoval jednání - rozsudek odvolacího soudu zrušil podle § 243b odst. 2 věta za středníkem, odst. 3 věta prvá o. s. ř. a vrátil věc tomuto soudu k dalšímu řízení.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 14. prosince 2006



JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu