33 Odo 223/2005
Datum rozhodnutí: 29.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 4 písm. g) předpisu č. 99/1963Sb., § 213 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 223/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobce JUDr. K. T., advokáta, proti žalovanému E. F. A. L., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 169.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 13 C 283/98, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. října 2003, č. j. 10 Co 459/2003-123, takto :

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se po žalovaném domáhal zaplacení částky 169.000,- Kč s příslušenstvím představující odměnu advokáta za zastupování žalovaného v trestním řízení, kterou žalovaný žalobci dluží.

Okresní soud v Litoměřicích rozsudkem ze dne 29. srpna 2000, č. j. 13 C 283/98-50, zamítl žalobu, aby žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobci částku 169.000,- Kč s příslušenstvím, a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech řízení částku 26.819,- Kč do jednoho měsíce od právní moci rozsudku. Soud prvního stupně vzal za prokázáno, že mezi účastníky byla dne 23. 4. 1998 uzavřena smlouva o poskytnutí právní služby, podle níž se žalobce zavázal žalovaného zastupovat v trestním řízení. K platnému ujednání o smluvní odměně nedošlo a žalobce v souvislosti s ukončením právního zastupování žalovanému vyúčtoval dne 24. 7. 1998 mimosmluvní odměnu v celkové částce 169.000,- Kč. Soud prvního stupně dovodil, že úkony, za které žalobce požaduje mimosmluvní odměnu, nebyly až na studium spisu úkonem právní služby ve smyslu vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen advokátní tarif ), za něž by příslušela mimosmluvní odměna ve smyslu § 6 a násl. advokátního tarifu. Protože žalobce neprokázal ani provedení úkonu studia spisu, shledal soud prvního stupně žalobu nedůvodnou.

K odvolání žalobce Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 29. října 2003, č. j. 10 Co 459/2003-123, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil povinnost zaplatit žalovanému na nákladech odvolacího řízení částku 30.392,- Kč k rukám jeho zástupce do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Zcela se ztotožnil se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním posouzením věci, na něž odkázal.

Uvedený rozsudek odvolacího soudu napadl žalobce podáním ze dne 29. 12. 2003, které je podle jeho obsahu dovoláním (§ 41 odst. 2 o. s. ř.). Uvedl v něm, že vyčíslení advokátních výloh stávajícího zástupce žalovaného jak u okresního soudu, tak i krajského soudu neodpovídá vyhlášce č. 177/1996 Sb. a je převýšeno o více jak 400 %. Zdůraznil, že jednání u soudů netrvala déle jak 45 minut, nebyl důvod ani k navýšení odměny za obtížnost či použití cizího jazyka a jednání ve věznici proběhlo pouze v jednom případě a nikoli ve třech. Dále namítl, že nebyla přijatelně řešena otázka podjatosti soudkyně. Oprávněné pochybnosti u něho vzbudilo doručování důležitých sdělení v neuzavřené obálce prostřednictvím souseda adresáta, stylizace rozsudku soudu prvního stupně doručeného po dlouhé době a neseriozní doručení poslední písemnosti limitované lhůtou. Když si žalobce, který je imobilní, chtěl se zpožděním vyzvednout písemnosti zaslané Okresním soudem v Litoměřicích, byl informován, že již byly na požádání soudu jako nedoručené vráceny.

Na výzvu soudu prvního stupně k doplnění dovolání obsaženou v usnesení ze dne 27. února 2004, č. j. 13 C 283/98-137, žalobce reagoval podáním ze dne 13. 3. 2004, v němž zopakoval své námitky proti vyčíslení nákladů řízení v projednávané věci a vyjádřil v něm své výhrady vůči zástupci žalovaného. K podání připojil doklad o dosaženém právnickém vzdělání.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací nejprve řešil otázku, zda dovolání má projednat a rozhodnout o něm podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou s účinností od 1. ledna 2001 zákonem č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, nebo podle občanského soudního řádu ve znění po novele. Podstatným pro odpověď na tuto otázku bylo, že soud prvního stupně vydal své rozhodnutí dne 29. 8. 2000. Odvolací soud sice o odvolání žalobce proti rozhodnutí soudu prvního stupně rozhodl až dne 29. 10. 2003, avšak s přihlédnutím k části dvanácté, hlavě první, bodu 15. zákona č. 30/2000 Sb. je projednal podle dosavadních právních předpisů, tj. podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001 (jak ostatně v odůvodnění svého rozhodnutí výslovně uvedl). Dovolací soud proto dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění před 1. lednem 2001 (srovnej část dvanáctou, hlavu první, bod 17. zákona č. 30/2000 Sb.) - dále jen o. s. ř. .

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), směřuje však proti rozhodnutí, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Jde-li o rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, přichází v úvahu přípustnost dovolání založená § 237 odst. 1 a § 239 o. s. ř.

Podmínky přípustnosti dovolání podle § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř. v dané věci splněny nejsou proto, že odvolací soud ve výroku svého rozhodnutí přípustnost dovolání nevyslovil a žalobce ani návrh na vyslovení přípustnosti dovolání před vydáním rozhodnutí odvolacího soudu neučinil. Pokud žalobce žádal přípisem ze dne 29. 10. 2003, který došel odvolacímu soudu dne 31. 10. 2003, aby žalobci bylo přiznáno právo dovolání , neučinil tak včas.

Dovolání je vždy přípustné (s výjimkou rozsudků, kterými bylo vysloveno, že se manželství rozvádí, že je neplatné nebo že zde není), trpí-li řízení některou z vad taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř.; k takovým vadám (způsobujícím tzv. zmatečnost) je dovolací soud povinen přihlédnout, i kdyby v dovolání uplatněny nebyly (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Přípustnost dovolání z hlediska § 237 odst. 1 o. s. ř. (a tím i jeho důvodnost podle § 241 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) však není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že rozhodnutí odvolacího soudu je postiženo některou ze zde uvedených vad; nastává pouze tehdy, jestliže rozhodnutí odvolacího soudu vadou uvedenou v § 237 o. s. ř. skutečně trpí.

Přes ne zcela jednoznačně žalobcem formulované dovolací námitky lze podle jejich obsahového vylíčení dovodit, že žalobce přípustnost dovolání opírá o § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. Zmatečnosti řízení podle uvedeného ustanovení se dovolává tvrzením, že v posuzovaném případě věc projednala a rozhodla soudkyně, která pro podjatost byla z projednávání a rozhodování věci vyloučena. Podjatost spatřuje v tom, že projednávání causy bylo několikráte odročeno ,že soudce nařídil rozdělení původního návrhu na causu - náklady právní pomoci v trestní cause a pomoci při uzavírání sňatku ., že bylo přiznáno žalovanému na nákladech řízení za zastupování advokátem více, než mělo být, stejně tak tlumočnici , a že při návštěvě soudu byl uvedenou soudkyní nevlídně odbyt slovy, že už rozhodla .

Podle § 237 odst. 1 písm. g) o. s. ř. je dovolání přípustné tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce nebo byl soud nesprávně obsazen, ledaže místo samosoudce rozhodoval senát.

Vyloučeni z projednávání a rozhodování věci jsou podle § 14 odst. 1 o. s. ř. soudci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti.

Předsedkyně senátu JUDr. I. H. ve svém vyjádření k námitce podjatosti vznesené vůči ní uvedla, že nikoho z účastníků a ani právního zástupce žalovaného osobně nezná, nemá k nim žádný vztah a nemá vztah ani k projednávané věci. Mimo jednání s právním zástupcem žalobce (zřejmě správně žalovaného) nikdy nekomunikovala a užívala jen úřední postoj. Styl komunikace žalobce ve vztahu k soudu je naopak naprosto nestandardní, ačkoli se jedná o advokáta.

Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak je tomu v případě, kdy soudce by sám byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem, než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem, jemuž naroveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský. V úvahu přichází i vztah ekonomické závislosti, např. v souvislosti s vědeckou či jinou publikační činností soudce, v souvislosti se správou vlastního majetku soudce a podobně. Důvodem k vyloučení soudce však nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech.

Dovolací soud nemá důvod neuvěřit vyjádření soudkyně JUDr. I. H., že nemá takový poměr k účastníkům řízení, zástupci žalovaného či k věci, který by ji vylučoval z projednávání a rozhodování dané věci. V námitce podjatosti uváděná tvrzení žalobce k závěru o vyloučení soudkyně rovněž vést nemohou. Okolnosti, jež spočívají v jejím postupu v řízení v projednávané věci, případně v jejím rozhodnutí o věci, nemohou být důvodem k pochybnosti o nepodjatosti soudkyně. V postupu soudce při projednání konkrétní věci se totiž projevuje samotný výkon soudnictví a výhrady proti rozhodnutí soudce o věci jsou uplatnitelné v opravném prostředku podaném proti tomuto rozhodnutí, čímž se stanou předmětem odvolacího přezkumu.

Lze uzavřít, že uvedená soudkyně nebyla z projednávání a rozhodování ve věci vyloučena a že rozsudek odvolacího soudu není vadou uvedenou v § 237 odst. 1 písm. g/ o. s. ř. postižen. Existence jiných vad uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. žalobcem namítána není a z obsahu spisu nevyplývá.

Protože napadený rozsudek odvolacího soudu netrpí žádnou z vad vyjmenovaných v § 237 odst. 1 o. s. ř. a protože z hledisek uvedených v § 239 o. s. ř. dovolání proti tomuto rozsudku není přípustné, Nejvyšší soud České republiky dovolání žalobce - aniž se mohl věcí dále zabývat - podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. odmítl. Okolnost, že žalobce byl nesprávně odvolacím soudem poučen, že proti rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nemůže přípustnost jinak nepřípustného opravného prostředku založit (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2980/2000, uveřejněné pod C 63/1 v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, a ze dne 29. 8. 2002, sp. zn. 29 Odo 523/2002, uveřejněné pod R 32/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá situaci, kdy žalovanému nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti žalobci právo (§ 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 1 věta první /per analogiam/ o. s. ř.).

Poučení : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. března 2005

JUDr. Blanka Moudrá,v.r.

předsedkyně senátu