33 Odo 217/2005
Datum rozhodnutí: 24.01.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 217/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce Ing. I. P., zastoupeného JUDr. I. M., advokátem, proti žalovanému P. Ch., zastoupenému JUDr. H. A., advokátem, o určení neplatnosti právního úkonu, vedené u Okresního soud v Olomouci pod sp. zn. 12 C 200/2001, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. dubna 2004, č. j. 56 Co 110/2004-122, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se domáhal proti žalovanému P. Ch. (dále jen žalovaný ) a proti dalším žalovaným obchodní společnosti M., spol. s r. o., Ing. I. Ch. a JUDr. A. P. (své manželce) určení neplatnosti dohody o uznání závazku s ručitelským prohlášením ze dne 29. 11. 1998 v části převzetí ručitelského závazku JUDr. A. P. Uváděl, že k tomuto právnímu úkonu nedal souhlas, ačkoli se nejedná o běžnou záležitost (§ 145 odst. 2 obč. zák.); proto je uvedený právní úkon neplatný. Naléhavý právní zájem odůvodnil na výzvu soudu v průběhu řízení tím, že bez požadovaného určení by se jeho právní postavení stalo nejistým. Pokud by totiž dlužník svůj dluh nesplnil, mohl by se věřitel domáhat splnění závazku po ručiteli (manželce žalobce), tedy i z věcí náležejících do společného jmění manželů.

Okresní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 13. června 2002, č. j. 12 C 200/2001-32, žalobu na určení vůči všem žalovaným zamítl a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě usnesením ze dne 30. června 2003, č. j. 56 Co 51/2003-67, rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k žalovanému P. Ch. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení; ve vztahu k žalovaným M., spol. s. r. o., Ing. I. Ch. a JUDr. A. P. jej rovněž zrušil a v tomto rozsahu řízení zastavil (pro nedostatek pravomoci soudů České republiky v tomto sporu - § 221 odst. 2 písm. c/ o. s. ř.). Zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů ve vztahu mezi žalobcem a těmito žalovanými.

Soud prvního stupně poté, co v řízení pokračoval s P. Ch. na straně žalované, rozsudkem ze 19. ledna 2004, č. j. 12 C 200/2001-104, zamítl žalobu, aby bylo určeno, že dohoda o uznání závazku s ručitelským prohlášením ze dne 29. 11. 1998 v části převzetí ručitelského závazku JUDr. A. P. je neplatná, a rozhodl o nákladech řízení. Dospěl k závěru, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř.

K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 30. dubna 2004, č. j. 56 Co 110/2004-122, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Vyšel ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, že v dohodě o uznání závazku s ručitelským prohlášením ze dne 29. 11. 1998 (dále též dohoda ) obchodní společnost M., spol. s r. o. jako dlužník uznala, že má vůči věřiteli P. Ch. (tj. žalovanému) závazek vrátit mu zůstatek kupní ceny v částce 3,524.000,- Kč v souvislosti se zrušením kupní smlouvy uzavřené dne 5. 12. 1994. Uvedený dluh se zavázala uhradit do 15. 12. 1998. Za tuto pohledávku převzali ručitelský závazek Ing. I. Ch. a JUDr. A. P. Žalobce své manželce k převzetí ručitelského závazku souhlas nedal. Žalovaný P. Ch. podal dne 25. 8. 2003 u Krajského soudu v Bratislavě proti dlužníku a oběma ručitelům žalobu o zaplacení 3,323.871,50 Kč s příslušenstvím představující plnění z uvedené dohody. Odvolací soud přisvědčil závěru soudu prvního stupně, že žalobce nemá ve smyslu § 80 písm. c/ o. s. ř. naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody v části o převzetí ručitelského závazku jeho manželkou, neboť u Krajského soudu v Bratislavě již žalovaný podal žalobu na plnění z předmětné dohody vůči dlužníku i ručitelům, takže otázka platnosti či neplatnosti ručitelského závazku manželky žalobce bude posuzována v tomto řízení jako otázka předběžná. Žalobci nic nebrání v tom, aby do tohoto řízení vstoupil jako vedlejší účastník na straně žalované manželky a aby v tomto řízení vznesl všechny námitky proti existenci pohledávky, jejíhož splnění se žalovaný vůči manželce žalobce domáhá. Konstatoval, že z žalobních tvrzení o naléhavém právním zájmu nelze seznat, které právo žalobce má být ohroženo; rozhodnutí o tom, že konkrétní smlouva je neplatná, existenci určitého práva nedeklaruje (určením neplatnosti smlouvy není řešena otázka existence či neexistence konkrétního hmotného práva ve vztahu ke konkrétnímu subjektu). Ve shodě se soudem prvního stupně shledal, že tvrzení o nejistotě právního postavení žalobce v důsledku absence rozsudku na určení nejsou případná, jestliže žalobce tvrzenou nejistotu spatřuje v možnosti žalovaného vymoci uspokojení rozsudkem přiznané pohledávky vůči ručitelce JUDr. P. v rámci výkonu soudního rozhodnutí ze společného majetku manželů. K zásahu do majetkové sféry žalobce (do jeho právního postavení) může totiž dojít teprve v důsledku výkonu rozhodnutí ukládající povinnost plnit. Uplatní-li žalobce úspěšně své námitky v řízení o splnění pohledávky, stane se tak dříve, než do jeho práva bude zasaženo. Jedině bude-li žaloba na plnění proti jeho manželce zamítnuta, bude odstraněna nejistota v jeho právním postavení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnil správnost závěru, že neprokázal naléhavý právní zájem na určení neplatnosti právního úkonu. Se soudy sice souhlasí, že by mohl v řízení o splnění pohledávky vystupovat jako vedlejší účastník na straně své manželky, zároveň však poukazuje na procesní postavení vedlejšího účastníka, jenž je oproti účastníku řízení ve více směrech omezen a limitován. Vyjadřuje také pochybnosti o tom, že v řízení o splnění ručitelského závazku má s manželkou stejný právní zájem na jeho výsledku. I nadále je přesvědčen, že má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť pouze prostřednictvím určovací žaloby (tj. prostřednictvím nezávislého využití všech procesních prostředků) se může domoci svého práva. Poukazuje přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 25. l. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000, z jehož odůvodnění cituje. Odepřením možnosti žalovat na určení by došlo k porušení ústavního práva na soudní ochranu zakotvenou v čl. 36 Listiny. Z uvedených důvodů navrhl rozsudky soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005 - dále jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a jiné zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastníkem řízení při splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Ačkoliv odvolací soud v posuzovaném případě potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. tu nepřipadá v úvahu, protože soud prvního stupně v obou svých vydaných rozsudcích rozhodl stejně, tj. žalobu proti žalovanému zamítl.

Zbývá tak posoudit přípustnost dovolání v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písm. b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Žalobce spatřuje zásadní význam napadeného rozsudku po stránce právní v řešení otázky, zda mu svědčí naléhavý právní zájem na určení neplatnosti dohody či nikoli. Tvrdí, že odvolací soud tuto otázku nevyřešil správně.

Jak vyplývá z konstantní judikatury, určovací žaloba podle § 80 písm. c/ o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobci domáhají (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 21/1997). Nejvyšší soud dovodil, že naléhavý právní zájem na určení, zda tu právní vztah nebo právo je či není (§ 80 písm. c/ o. s. ř.), nemá jen ten, kdo je účasten právního vztahu nebo práva, o něž v řízení jde. Aktivně legitimována k žalobě o určení neplatnosti smlouvy je i osoba, která není účastníkem této smlouvy, jestliže by kladné rozhodnutí o takové žalobě mohlo mít příznivý dopad na její právní postavení (srovnej rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1690/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy číslo 9, ročník 1999, str. 489, a rozsudek ze dne 6. 3. 2001, sp. zn. 22 Cdo 797/2000, publikovaný pod C 290, svazek 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck). Rozhodovací praxe je však zajedno v názoru, že v řízení o určení platnosti nebo neplatnosti smlouvy může být žalobě vyhověno, jen jestliže se řízení účastní (na straně žalobce nebo žalovaného) všichni účastníci smlouvy, kteří ji uzavřeli, popřípadě jejich právní nástupci (srovnej rozsudek bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 29. 2. 1988, sp. zn. 3 Cz 61/87, uveřejněný pod č. 36 v Bulletinu Nejvyššího soudu ČR, ročník 1988, popř. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu dne 29. 4. 2003, sp. zn. 21 Cdo 58/2003, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 2/2004). Již v rozhodnutí uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 65/72, byl vyjádřen názor, že i když se výrokem rozsudku určuje, že žalobce je vlastníkem nemovitosti , nemá tento rozsudek obecnou závaznost, představuje rozhodnutí, kterým byla sporná otázka vyřešena jen ve vztahu k účastníkům řízení. Konečně platí, jestliže soud v řízení o ochranu vlastnického práva žalobce řešil podstatnou otázku platnosti kupní smlouvy jako otázku předběžnou a bylo-li o platnosti téže kupní smlouvy již rozhodnuto v jiném řízení, jehož účastníkem žalobce nebyl, není toto rozhodnutí pro soud v pozdějším řízení závazné (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 1. 2001, sp. zn. 22 Cdo 311/2001, uveřejněný v časopise Soudní rozhledy pod označením SR 8/2001, str. 268).

V posuzovaném případě nebyl důvod odchylovat se při právním posouzení věci od této ustálené rozhodovací praxe. Jestliže v dané věci odvolací soud projednal a rozhodl žalobu o určení neplatnosti dohody o uznání závazku s ručitelským prohlášením v části převzetí ručitelského závazku za procesní situace, kdy se řízení účastnil pouze jeden ze čtyř účastníků dohody, kteří ji uzavřeli, nemohl být pravomocný rozsudek subjektivně závazný i pro ty účastníky, kteří se tohoto řízení neúčastnili. Ve smyslu § 159a odst. 4 o. s. ř. by ani pro soud, který rozhoduje o žalobě na plnění z této dohody (jehož se účastní všichni účastníci dohody), nebyla otázka platnosti dohody (již musí řešit jako otázku předběžnou) vyřešena závazně. To pak ovšem znamená, že ani kdyby bylo žalobě žalobce vyhověno, nebyl by takový rozsudek způsobilý odstranit stav jeho právní nejistoty, protože soud rozhodující v řízení, v němž je na plnění žalována i manželka žalobce, si může posoudit předběžnou otázku platnosti dohody v části převzetí ručitelského závazku sám, aniž by byl vyhovujícím rozsudkem na určení vázán. Právní závěr odvolacího soudu, že žalobce nemá naléhavý právní zájem na žádaném určení, je proto správný a napadený rozsudek tak nemůže mít zásadní význam po stránce právní. Poukaz žalobce na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. l. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2948/2000, není na místě, neboť se týká typově jiného případu.

Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalobce směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§ 237 odst. 1 písm. c/ a odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud proto dovolání odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému v dovolacím řízení nevznikly žádné náklady, na jejich náhradu byl měl jinak vůči žalobci právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 24. ledna 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu