33 Odo 211/2004
Datum rozhodnutí: 31.10.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 243b odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 211/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně A. C. R. s. r. o., proti žalované O. K., o zaplacení částky 142.500,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 306/99, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. května 2003, č. j. 19 Co 136/2003-137, takto :

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně požaduje po žalované částku 142.500,- Kč s příslušenstvím, kterou jí zaplatila na nájemném za měsíc červenec a polovinu měsíce srpna 1998, aniž k tomu měla právní důvod.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 14. května 2002, č. j. 13 C 306/99-101, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku částku 142.500,- Kč s 26 % úrokem z prodlení od 16. 8. 1998 do zaplacení, žalobu o zaplacení 26 % úroku z prodlení z částky 142.500,- Kč za období od 30. 5. 1998 do 15. 8. 1998 zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 7. května 2003, č. j. 19 Co 136/2003-137, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že žalovaná, která je vlastnicí domu v P. 6-N., L. 516 (dále jen předmětná nemovitost , resp. nemovitost ), uzavřela dne 21. 7. 1995 smlouvu o nájmu předmětné nemovitosti se švédskou společností A. A. (jež je právnickou osobou odlišnou od žalobkyně) s dohodnutým měsíčním nájemným ve výši 95.000,- Kč. Nemovitost užíval až do 30. 6. 1998 N. C., který nebyl v zaměstnaneckém poměru k žalobkyni. Žalobkyně přibližně rok po uzavření nájemní smlouvy začala platit žalované nájemné a uhradila i nájemné za měsíc červenec a polovinu měsíce srpna 1998, kdy nájemní vztah skončil na základě výpovědi žalobkyně uplynutím výpovědní lhůty. Teprve poté žalobkyně zjistila, že nájemní smlouva byla uzavřena se společností A. A. Úhradu nájemného provedla v důsledku administrativního omylu. Po odstěhování N. C. v nemovitosti probíhaly rekonstrukční práce a žalobkyně tedy neměla ani faktickou možnost nemovitost užívat. Nepřisvědčily žalované, že mezi žalobkyní a švédskou společností A. A. (nájemkyní nemovitosti) došlo konkludentně podle § 35 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ), k uzavření dohody, že žalobkyně bude plnit závazek nájemkyně vůči žalované (pronajímatelce) platit měsíčně nájemné (tj. k dohodě o převzetí plnění dlužníka vůči věřiteli ve smyslu § 534 obč. zák.). Odvolací se ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, podle kterého zaplatila-li žalobkyně žalované nájemné za měsíc červenec a polovinu měsíce srpna 1998 v celkové částce 142.500,- Kč bez právního důvodu, získala žalovaná na její úkor bezdůvodné obohacení, které jí je povinna vydat (§ 451 obč. zák.).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a výslovně v něm odkazuje na dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a b/ o.s. ř. Především zpochybňuje pravdivost tvrzení žalobkyně, že nemá nic společného se švédskou společností A. A. Poukazuje na okolnost, že žalobkyně a švédská společnost A. A. jsou součástí nadnárodního řetězce a že nadnárodní fúzí britské a švédské firmy Z. G. P. a A. A. došlo k vytvoření A. Z. . V době před fúzí byl Dr. C. vyslán na práci do České republiky a žalovaná se domnívá, že z hlediska daňové zátěže náklady na jeho pobyt nesla pobočka řetězce na základě smluv uzavřených s mateřskou společností (jejichž existenci však není sto prokázat). Soudům dále vytýká, že neprovedly jí navrhované a předkládané důkazy svědčící o propojení mezi žalobkyní a společností A. A., že nezohlednily akceptaci žalobkyně ohledně termínu skončení nájmu ke dni 15. 8. 2003 a nezjišťovaly, zda žalobkyně uplatnila jako daňově uznatelný náklad platby nájemného za Dr. C. V důsledku těchto vad dospěly oba soudy k nesprávnému právnímu závěru, že plnění žalobkyně ve vztahu k žalované je bezdůvodným obohacením. Je přesvědčena, že ze skutečností zjištěných soudem prvního stupně, které odvolací soud převzal, plyne jednoznačný logický závěr, že žalobkyně minimálně konkludentním způsobem přistoupila k závazku nájemkyně platit nájemné. Z uvedených důvodů navrhla napadený rozsudek zrušit a věc vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

S ohledem na den vydání napadeného rozsudku Nejvyšší soud České republiky dovolání projednal a rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. 4. 2005, kdy nabyla účinnosti jeho novela provedená zákonem č. 59/2005 Sb. - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II, bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou - účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.) za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zaměřil na posouzení otázky, zda jde o dovolání přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Odvolací soud sice napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhý rozsudek soudu prvního stupně, avšak předchozím rozsudkem ze dne 19. 9. 2000, č. j. 13 C 306/99-42, který byl usnesením odvolacího soudu ze dne 31. 10. 2001, č. j. 19 Co 348/2001-73, zrušen, nerozhodl soud prvního stupně jinak než ve svém pozdějším rozsudku.

Přípustnost dovolání tak může být zvažována výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., které míří proti skutkovým zjištěním, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel, je v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno, jak vyplývá ze samotného znění § 241a odst. 3 o. s. ř. Při úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. proto musí dovolací soud vycházet ze skutkového stavu, na němž založil právní posouzení věci soud odvolací. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jímž lze vytýkat existenci vad, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není způsobilý sám o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit, neboť dovolací soud může k takovým vadám přihlížet jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

S ohledem na výše uvedené jsou proto bez významu námitky žalované, že soudy neprovedly jí navržené a předložené důkazy svědčící o propojení mezi žalobkyní a společností A. A. a že nevyslechly svědka Dr. C., neboť jde o uplatnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., který napadené rozhodnutí ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. zásadně právně významným nečiní (i kdyby namítané vady byly dány).

Žalovaná sice v dovolání výslovně namítá i nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.), avšak z obsahu dovolacích námitek plyne, že její výtky směřující proti závěru odvolacího soudu, že získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení přijetím plnění poskytnutého bez právního důvodu, spočívají výlučně v kritice správnosti skutkového zjištění, na němž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) tento právní závěr založil. Její poukaz na nepravdivost tvrzení žalobkyně, že nemá nic společného se švédskou společností A. A., která nájemní smlouvu se žalovanou uzavřela, jakož i výtka, že soudy nezjišťovaly, zda žalobkyně uplatnila jako daňově uznatelný náklad platby nájemného (tj. skutečnost způsobilou prokázat, že žalobkyně coby pobočka nadnárodního řetězce nesla na základě smluv uzavřených s mateřskou společností náklady spojené s pobytem Dr. C. v České republice), jsou ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož použití je ovšem v případě přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. vyloučeno. Žalovaná těmito námitkami podrobuje kritice pouze skutkové zjištění, na němž odvolací soud založil právní závěr, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení přijetím plnění poskytnutého bez právního důvodu. Obdobné platí i ohledně námitky, jíž žalovaná vytýká oběma soudům pochybení spočívající v tom, že ze zjištěných skutečností nedovodily závěr, že žalobkyně konkludentním způsobem přistoupila k závazku nájemkyně platit nájemné. Pro vyřešení otázky, zda mezi žalobkyní a nájemkyní nemovitosti (švédskou společností A. A.) došlo k uzavření dohody konkludentně ve smyslu § 35 odst. 1 obč. zák., je stěžejní zjištění, zda tyto osoby nevýslovně konkrétním svým počínáním - způsobem nevzbuzujícím pochybnost projevily shodnou vůli uzavřít dohodu o převzetí plnění dlužníka vůči věřiteli podle § 534 obč. zák. Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně, že přibližně rok po uzavření nájemní smlouvy mezi žalovanou a švédskou společností A. A. začala žalobkyně platit žalované nájemné a uhradila i nájemné za měsíc červenec a polovinu měsíce srpna 1998, kdy nájemní vztah skončil výpovědí zaslanou žalobkyní. Teprve poté žalobkyně zjistila, že nájemní smlouvu žalovaná uzavřela se společností A. A. Úhradu nájemného provedla v důsledku administrativního omylu. Z těchto zjištění pak soud prvního stupně dovodil skutkový závěr, s nímž se odvolací soud ztotožnil, že žalobkyně a společnost A. A. předmětnou dohodu konkludentně neuzavřely. Namítá-li žalovaná, že ze skutkových zjištění, jež vyšly za řízení najevo, naopak závěr o konkludentním uzavření dohody vyplývá, napadá správnost skutkového (nikoli právního) závěru a uplatňuje tím nezpůsobilý dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaná totiž nevytýká soudu, že použil jinou právní normu, než kterou měl správně použít, nebo sice aplikoval správnou právní normu, ale nesprávně ji vyložil, anebo ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Namítá pouze to, že kdyby soud vyšel z odlišného (podle jejího přesvědčení správného) skutkového závěru, že žalobkyně uzavřela konkludentně s nájemkyní nemovitosti dohodu o převzetí plnění vyplývající pro ni ze smlouvy o nájmu, musel by dojít k jinému (správnému) právnímu závěru, a sice že žalovaná na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení nezískala, neboť platby nájemného za měsíc červenec a polovinu měsíce srpna 1998 nebyly plněním bez právního důvodu. Protože dovolacímu soudu nepřísluší v případě dovolání, jehož přípustnost je dána podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přezkoumávat správnost skutkových zjištění, na němž je napadené rozhodnutí založeno, ani tyto dovolací námitky nebyly způsobilé přípustnost dovolání založit.

Jelikož žalovaná v dovolání neuplatnila dovolací důvod zpochybňující správnost právního posouzení věci odvolacím soudem, jež by činilo napadené rozhodnutí zásadně právně významným, lze uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Při vázanosti uplatněnými dovolacími důvody ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolacímu soudu nezbylo, než dovolání podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobkyni v této fázi řízení nevznikly podle obsahu spisu žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla proti žalované právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně 31. října 2005

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu