33 Odo 206/2001
Datum rozhodnutí: 31.05.2001
Dotčené předpisy:




33 Odo 206/2001

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobkyně K.B., proti žalovanému O. spol. s r. o., o zaplacení částky 271 850, 40 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 402/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. ledna 2001 č. j. 8 Co 2994/2000-75, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z úč astníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala na žalovaném, aby jí zaplatil částku 271 850, 40 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok opírala o Trojstrannou smlouvu o vyrovnání závazků a pohledávek ze dne 8. června, přičemž dovozovala, že se jedná o právní úkon učiněný podle § 531 odst. 1 občanského zákoníku, a tvrdila, že žalovanému vznikla povinnost zaplatit jí shora uvedenou částku místo původního dlužníka Ing. J.B.

Okresní soud v Českém Krumlově rozsudkem ze dne 17. října 2000, č. j. 6 C 402/2000-55, žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně zjistil, že obsah smlouvy je formulován tak, že Ing. B. dal pouze souhlas k tomu, aby úhrada jemu náležející z obchodu s žalovaným byla do určité výše ve smlouvě uvedené zaplacena přímo žalobkyni. V článku I a II se nikde nehovoří o převzetí dluhu a ani výslechem účastníků nebylo zjištěno, že by projev vůle směřoval k tomuto úkonu. Soud prvního stupně předmětnou smlouvu neposuzoval jako smlouvu o převzetí dluhu žalovaným, ale měl za to, že jde o nepojmenovanou smlouvu podle obchodního zákoníku, uzavřenou podle § 269 odst. 2 tohoto kodexu. Dovodil přitom, že strany uzavřely dohodu podle § 262 odst. 1 obchodního zákoníku, že jejich vztah se bude řídit tímto zákonem. Podle smlouvy měl Ing. B. dodat žalovanému naturální produkty s tím, že výtěžek v částce uvedené ve smlouvě bude žalovaným zaplacen žalobkyni. K naplnění smlouvy však nedošlo. Žalovaný se zavázal plnit žalobkyni pouze za plnění poskytnuté žalovanému Ing. B. K tomuto plnění však nedošlo.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 12. ledna 2001, č. j. 8 Co 2994/2000-75, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení a zamítl návrh na připuštění dovolání. Odvolací soud vyšel ze skutkového zjištění učiněného soudem prvního stupně. Dovodil, že z doslovné dikce smlouvy z 8. června 1998 nevyplývá, že by žalovaný převzal dluh Ing. B. a nejde ani o přistoupení k závazku podle § 533 a násl. občanského zákoníku. Platba ve prospěch žalobkyně měla proběhnout až po splnění odkládací podmínky, tj. za situace, kdy dlužník a žalovaný uzavřou obchod a z tohoto obchodu vznikne žalovanému závazek zaplatit dlužníku, který pro tento případ ve smlouvě svolil, aby tato peněžitá částka byla zaplacena přímo žalobkyni. Plnění žalovaného bylo tedy zcela závislé na plnění dlužníka, které mělo nastat v budoucnu. Mezi žalovaným a dlužníkem však obchod uzavřen nebyl a tedy nemohl ani žalovanému vzniknout závazek plnit žalobkyni. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že vztah mezi účastníky smlouvy se neřídil obchodním, nýbrž občanským zákoníkem. Šlo o innominátní smlouvu podle § 51 občanského zákoníku.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, v němž namítla, že odvolací soud nesprávně vyložil uvedenou smlouvu, pokud dospěl k závěru, že ze smlouvy nevyplývá, že by žalovaný převzal dluh Ing. B. podle § 531 občanského zákoníku za situace, kdy Ing. B. ve smlouvě vyslovil souhlas s úhradou dluhu žalovaným a žalovaný se zavázal tento dluh zaplatit namísto původního dlužníka, a pokud dovodil, že ve smlouvě je obsažena odkládací podmínka podle § 36 odst. 1 občanského zákoníku spočívající v realizaci nákupu komodit od Ing. J. B. v hodnotě 348 967, 20 Kč za situace, kdy je poskytnutí plnění žalovaným vázáno lhůtou do 30. 9. 1998. Z textu smlouvy je zřejmé, že realizace nákupu komodit je pouze specifikací protiplnění ze strany původního dlužníka žalovanému za převzatý dluh bez bližšího časového určení, z něhož by vyplývalo, že by tento nákup měl předcházet. Pokud by skutečně byla ve smlouvě takto zakotvena podmínka spočívající v předchozím nákupu komodit, byla v této části smlouva neurčitá a tedy absolutně neplatná. Při výkladu právního úkonu nepostupoval v souladu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku. Ke skutečné vůli účastníků smlouvy lze přihlédnout jen tehdy, není-li v rozporu s jazykovým projevem vyjádřeným ve smlouvě. V této souvislosti žalobkyně odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98. Odvolací soud navíc v otázce projevu vůle účastníků předmětné smlouvy podle ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku hodnotil jako zcela správný výklad provedený soudem prvního stupně, ač ten jej hodnotil podle výkladových ustanovení obchodního zákoníku. Odvolací soud tedy nerespektoval základní zásady postupu při interpretaci právních úkonů v občanskoprávních vztazích. Odvolací soud navíc neuvedl v rozsudku důkazy, o které opřel svá skutková zjištění, a zejména úvahy, kterými se řídil při hodnocení těchto důkazů a na jejichž základě dospěl k právnímu závěru, že smlouva ze dne 8. 6. 1998 obsahuje odkládací podmínku vzniku povinnosti k poskytnutí peněžitého plnění žalovaným ve prospěch žalobkyně. Odůvodnění rozsudku odvolacího soudu proto neodpovídá požadavkům na řádné odůvodnění rozsudku podle ustanovení § 157 odstavce 2 o. s. ř., přičemž nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění rozhodnutí bránit zhodnotit správnost rozsudku, což je jiná vada ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu i soudu prvního stupně (ten podle ní trpí stejnými vadami jako rozsudek odvolacího soudu) a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle ustanovení části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tedy podle občanského soudního řádu ve znění platném do 31. 12. 2000 dále jen o. s. ř. ). V daném případě bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, dovolání se proto rovněž projedná a rozhodne podle dosavadních právních předpisů.

Dovolání v dané věci není přípustné.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (vyjma případů uvedených v odstavci 2) je dovolání přípustné, trpí-li řízení vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. Tyto vady se však ze spisu nepodávají a ani žalobkyně netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu je dovolání přípustné též tehdy, jestliže odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil *§ 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř.*, a tehdy jestliže odvolací soud ve výroku rozhodnutí vyslovil, že dovolání je přípustné, protože jde o rozhodnutí po právní stránce zásadního významu (§ 239 odst. 1 o. s. ř.). Žádná taková situace v dané věci nenastala.

90

Zbývá tedy ještě posoudit, zda není dán poslední v úvahu přicházející důvod přípustnosti dovolání, upravený v § 239 odst. 2 o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné tehdy, učinil-li účastník nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů nebyla vyřešena nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů.

V daném případě žalobkyně před vyhlášením rozsudku odvolacího soudu navrhla, aby odvolací soud proti svému rozsudku připustil dovolání a to ve vztahu ke všem právním otázkám, které se stanou základem pro jeho rozhodnutí. Odvolací soud tomuto návrhu nevyhověl.

V dovolání pak žalobkyně za otázku zásadního právního významu, pro jejíž řešení by mělo být připuštěno dovolání, považuje otázku výkladu sporné smlouvy z hlediska ustanovení § 35 odst. 2 občanského zákoníku, když podle žalobkyně odvolací soud dal přednost výkladu projevu vůle účastníků před jazykovým vyjádřením právního úkonu, což je v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. 11. 1998, sp. zn. 25 Cdo 1650/98, podle něhož je podmínkou pro přihlédnutí kvůli účastníků to, aby nebyla v rozporu s tím, co plyne z jazykového vyjádření úkonu. V důsledku tohoto nesprávného výkladu odvolací soud nesprávně dovodil, že v daném případě žalovaný nepřevzal dluh dlužníka Ing. B. podle § 531 občanského zákoníku.

Dovolací soud dospěl k závěru, že takto vymezená právní otázka není otázkou zásadního právního významu. Z rozsudku odvolacího soudu totiž vyplývá, že odvolací soud při výkladu předmětného právního úkonu postupoval podle § 35 odst. 2 občanského zákoníku, přičemž hodnotil jak jazykové vyjádření právního úkonu, tak vůli účastníků právního úkonu.

Podle článku I shora označené Trojstranné smlouvy o vyrovnání pohledávek a závazků Ing. J. B. vyslovuje podpisem této smlouvy souhlas k tomu, aby firma O. spol. s r. o. provedla za nákup komodit od Ing. J.B. v hodnotě 348 967, 20 Kč úhradu na účet paní K.B.jako úhradu pohledávky paní K.B. za Ing. J.B. za postoupení restituční pohledávky a pohledávky nájemného za pronajaté pozemky. Zároveň se Ing. J.B. a firma O. spol. s r. o. zavazují uzavřít obchod minimálně v částce 348 967, 20 Kč ve lhůtě do 30. 9. 1998. Podle článku II této smlouvy se firma O. spol. s r. o. zavazuje provést úhradu podle odstavce I smlouvy nejpozději ke dni 30. 9. 1998.

Převzetí dluhu je upraveno v ustanoveních § 531 odst. 1 a 2 občanského zákoníku. Kdo se dohodne s dlužníkem, že přejímá jeho dluh, nastoupí jako dlužník na jeho místo, jestliže k tomu dá věřitel souhlas. Souhlas věřitele lze dát buď původnímu dlužníku nebo tomu, kdo dluh převzal (§ 531 odst. 1 občanského zákoníku). Kdo bez dohody s dlužníkem převezme dluh smlouvou s věřitelem, stane se dlužníkem vedle původního dlužníka (§ 531 odst. 2 občanského zákoníku).

Námitka žalobkyně, že odvolací soud při výkladu předmětné smlouvy postupoval v rozporu s ustanovením § 35 odst. 2 občanského zákoníku, když při výkladu tohoto právního úkonu preferoval vůli účastníků tohoto úkonu před jazykovým vyjádřením úkonu, není opodstatněná. Odvolací soud při výkladu tohoto právního úkonu jednoznačně vycházel z jazykového projevu a správně dovodil, že k převzetí dluhu Ing. B. vůči žalobkyni jako věřitelce žalovaným nedošlo ani ve smyslu § 531 odst. 1 ani ve smyslu § 531 odst. 2 občanského zákoníku. Žalovaný měl žalobkyni plnit až poté, kdy dlužník žalobkyně Ing. B. a žalovaný uzavřou smlouvu o nákupu komodit a ze vzniklého obchodního závazkového vztahu vznikne žalovanému závazek zaplatit příslušnou částku Ing. B., který pro tento případ ve smlouvě svolil, aby tato částka byla zaplacena přímo žalobkyni.

Postup odvolacího soudu tedy nebyl v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů. Přípustnost dovolání tudíž není založena ani ustanovením § 239 odst. 2 o. s. ř. Pokud žalobkyně dále namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu je zatíženo jinou vadou ve smyslu § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., mohl by tuto skutečnost dovolací soud posuzovat pouze v případě přípustnosti dovolání, což v této věci dáno není.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) proto podle § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaná nebyla v dovolacím řízení úspěšná a úspěšnému žalobci zřejmě žádné náklady dovolacího řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 31. května 2001

91



JUDr. Zdeněk D e s, v. r.

předseda senátu