33 Odo 190/2005
Datum rozhodnutí: 22.02.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 190/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně M. č. P. 8, zastoupené advokátem, proti žalované J. H., o zaplacení 29.916,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro P. 9 pod sp. zn. 8 C 32/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v P. ze dne 15. dubna 2004, č. j. 29 Co 126, 127/2004-52, takto:

I. Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v P. ze dne 15. dubna 2004, č. j. 29 Co 126, 127/2004-52, jímž byl změněn žalobě vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro P. 9 ze dne 15. dubna 2004, č. j. 8 C 32/2003-23, tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni dalších 2.368,- Kč, se odmítá.

II. Rozsudek Městského soudu v P. ze dne 15. dubna 2004, č. j. 29 Co 126,127/2004-52, ve výroku, jímž byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro P. 9 ze dne 15. dubna 2004, č. j. 8 C 32/2003-23, v části zamítající žalobu o zaplacení 27.548,50 Kč s příslušenstvím, a ve výroku o nákladech řízení před soudy obou stupňů se zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v P. k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně se po žalované domáhala zaplacení 33.649,- Kč s příslušenstvím. Uváděla, že o tuto částku se žalovaná na její úkor bezdůvodně obohatila tím, že v bytě svěřeném do její správy měla po dobu delší dvou let uskladněny věci, které nabyla jako závětní dědička po smrti původní nájemkyně bytu. Nájem bytu na žalovanou (ani nikoho jiného) po smrti původní nájemkyně nepřešel. Po uvedenou dobu byly žalované účtovány měsíčně částky odpovídající nájemnému a platbám za služby spojené s nájmem bytu. Tyto částky žalovaná dosud nezaplatila; jejich souhrn po odečtení přeplatků za předchozí období činí 33.649,- Kč.

Obvodní soud pro P. 9 rozsudkem ze dne 10. října 2003, č. j. 8 C 32/2003-23, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni do tří dnů od právní moci rozsudku 6.100,50 Kč, žalobu o zaplacení dalších 27.548,50 Kč s příslušenstvím a o zaplacení příslušenství z částky 6.100,50 Kč zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vycházel ze zjištění, že nájemcem bytu ve druhém podlaží domu, v ulici v P. 8 L. (dále jen předmětný byt , příp. byt ), byla až do své smrti dne 2. 4. 1999 H. G. Při předběžném šetření prováděném pověřenou notářkou v dědickém řízení žalovaná uvedla, že má klíče od bytu zůstavitelky H. G., a že jej bude vyklízet a likvidovat. Dne 25. 6. 1999 žalovaná složila klíče od bytu do úschovy soudu a byt byl zapečetěn. Rozhodnutí, jímž bylo potvrzeno, že žalovaná zdědila po H. G. mimo jiné její nábytek a ostatní bytové zařízení, nabylo právní moci dne 14. 9. 2001; od tohoto dne měla žalovaná do bytu opětovně přístup. Byt vyklidila a klíče od něj předala žalobkyni 26. 11. 2001. Na podkladě uvedených skutečností dospěl soud prvního stupně k závěru, že žalovaná získala na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve výši nájemného, avšak jeho vydání po ní nelze spravedlivě požadovat za dobu, kdy neměla k dispozici klíče od předmětného bytu a byt byl zapečetěn. Žalobkyni tak náleží pouze plnění odpovídající nájemnému za květen a červen 1999, za polovinu září 2001, za říjen a listopad 2001; nájemné za duben 1999 žalovaná žalobkyni uhradila. Požadavek na zaplacení příslušenství z přisouzené částky 6.100,50 Kč neshledal soud důvodným s tím, že povinnost zaplatit uvedenou částku byla stanovena až soudním rozhodnutím a žalovaná se tudíž nedostala do prodlení s jejím plněním.

K odvolání obou účastnic Městský soud v P. rozsudkem ze dne 15. dubna 2004, č. j. 29 Co 126,127/200-52, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni 3.732,50 Kč s 6 % úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení a do 29.916,50 Kč s příslušenstvím se žaloba zamítá. Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Dospěl k závěru, že soud prvního stupně správně a úplně zjistil skutkový stav věci, nesprávnými však shledal jeho právní závěry. Dovodil, že v souzené věci nebyla naplněna ani jedna ze skutkových podstat povinnosti vydat bezdůvodné obohacení uvedených v § 451 odst. 2 obč. zák. Uzavřel, že od smrti nájemkyně G. do 26. 11. 2001 nemohla žalobkyně předmětný byt pronajímat, neboť v něm byly umístěny věci, které žalovaná zdědila. Došlo tak ke snížení majetku žalobkyně o částku, kterou by mohla pronájmem bytu získat. Požadavek na zaplacení částky 33.649,- Kč je proto nutno posoudit jako nárok na náhradu škody podle § 420 a násl. obč. zák. Vzhledem k tomu, že po dobu zapečetění bytu nevznikala žalobkyni škoda vinou žalované, která měla do bytu přístup až po právní moci rozhodnutí o dědictví (tj. od 14. 9. 2001), odpovídá žalovaná žalobkyni za škodu v podobě ušlého nájemného jen za období od 14. 9. 2001 do konce listopadu 2001.

Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. Odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a současně vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř.). Má za to, že její požadavek měl být posuzován podle ustanovení o bezdůvodném obohacení spočívajícím v plnění bez právního důvodu a nikoli jako nárok na náhradu škody. Připomíná, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení vzniká bez ohledu na zavinění toho, kdo jej získal. Došlo-li smrtí nájemce k zániku nájemního vztahu, tíží povinnost k faktickému vyklizení bytu dědice nájemce; jestliže dědic tuto povinnost nesplní, musí vydat pronajimateli bezdůvodné obohacení za užívání bytu bez právního důvodu. Žalovaná užívala předmětný byt ke skladování zděděných věcí, čímž se na její úkor bezdůvodně obohatila. V rámci dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. žalobkyně odvolacímu soudu vytýká nesprávné zjištění ohledně zapečetění předmětného bytu. Má za to, že z provedených důkazů lze dovodit, že k zapečetění bytu a jeho znepřístupnění žalované došlo až 27. 6. 2001, kdy notářka pořídila soupis věcí, které se v bytě nacházely. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Vzhledem k datu vydání napadeného rozsudku odvolacího soudu bylo v řízení o dovolání postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou (žalobkyní) při splnění zákonné podmínky jejího advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Vymezuje-li občanský soudní řád při splnění zákonných podmínek jako způsobilý předmět dovolání rozhodnutí odvolacího soudu, má tím na mysli i jednotlivé jeho výroky.

V posuzované věci směřuje dovolání žalobkyně proti meritornímu výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba do částky 29.916,50 Kč s příslušenstvím zamítá. Přes formální označení uvedeného rozsudečného výroku coby měnícího, se jedná o výrok, jímž je rozsudek soudu prvního stupně zčásti potvrzen (a to co se týče požadavku na zaplacení 27.548,50 Kč s příslušenstvím), neboť soudy obou stupňů žalobu v uvedeném rozsahu zamítly. Změněn byl rozsudek soudu prvního stupně ve skutečnosti jen pokud jde o požadavek na zaplacení částky 2.368,- Kč, o kterou odvolací soud zvětšil rozsah, v němž byla žaloba soudem prvního stupně zamítnuta.

Podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 o. s. ř. je skutečnost, že dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění převyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží (§ 237 odst. 2 písm. a/ o. s. ř.).

Dovolání žalobkyně směřující proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, není podle § 237 odst. 2 o. s. ř. přípustné, neboť tímto výrokem odvolací soud rozhodl o částce 2.368,- Kč; dovolací soud proto dovolání v uvedeném rozsahu podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

Zbývá posoudit přípustnost dovolání ve zbývajícím rozsahu, tj. proti rozsudečnému výroku, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu co do částky 27.548,50 Kč s příslušenstvím.

Protože odvolací soud potvrdil v pořadí prvý rozsudek soudu prvního stupně, lze přípustnost dovolání uvažovat výlučně v intencích § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. Podle tohoto ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení právních otázek, což znamená, že jeho přípustnost může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., kterým je možno vytýkat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, může být úspěšně použit pouze v případě, že je dovolání přípustné, tedy že dovolací soud dospěje k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci nelze v případě dovolání přípustného podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. použít vůbec, neboť neslouží k řešení právních otázek, nýbrž k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř.). Bez významu jsou proto výtky dovolatelky zpochybňující skutkový závěr odvolacího soudu ohledně zpřístupnění bytu žalované.

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalobkyně v dovolání brojí proti závěru odvolacího soudu, že jí uplatněný nárok není nárokem z odpovědnosti za vznik bezdůvodného obohacení, a je namístě poměřovat ho ustanovením § 420 a násl. obč. zák.

Podle § 451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odst. 2 téhož ustanovení je bezdůvodným obohacením mimo jiné majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu.

Již v rozsudku ze dne 18. 1. 2006, sp. zn. 33 Odo 553/2004, Nejvyšší soud ČR dovodil, že za situace, kdy po úmrtí nájemce byt nadále užívá jeho dědic, na kterého nepřešlo právo nájmu, vzniká mu bezdůvodné obohacení v podobě plnění bez právního důvodu. Na odpovědnost za získané bezdůvodné obohacení nemá vliv skutečnost, že situace, která vedla k ponechání věcí v bytě (tj. zapečetění bytu), není důsledkem protiprávního jednání dědice a že ji nezavinil, jelikož protiprávní úkon obohaceného ani jeho zavinění nejsou předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení a podstatné je pouze to, že objektivně vznikl stav obohacení, k němuž došlo způsobem, který právní řád neuznává. O obohacení se totiž jedná tehdy, jestliže se plněním dostalo majetkové hodnoty tomu, komu bylo plněno, takže se to v jeho majetku projevilo buď zvýšením jeho aktiv, nebo snížením jeho pasiv, jakož i tehdy, pokud se majetek obohaceného nezmenšil, ač se zmenšit měl. Plnění, jímž bezdůvodné obohacení vzniká, může spočívat též ve výkonech (srov. § 458 odst. 1 věta druhá obč. zák.).

V posuzovaném případě se úmrtím zůstavitelky žalovaná stala vlastníkem věcí umístěných v jejím bytě. Věci zůstaly v bytě uskladněny, aniž k tomu žalované svědčil nějaký právní důvod. Na uvedeném nic nemění skutečnost, že žalovaná neměla ke svým věcem po určitou dobu přístup, neboť za užívání bytu lze považovat již samotné umístění věcí v něm. Žalovaná tak vykonávala užívací právo, které by jí jinak příslušelo pouze z titulu platně uzavřené nájemní smlouvy. Tím, že tak činila bezúplatně, nedošlo ke zmenšení jejího majetku, ač by se tak (placením nájemného) mělo stát. Tuto majetkovou hodnotu získávala žalovaná na úkor žalobkyně, která tak nemohla do vyklizení bytu získat prospěch jeho pronájmem. Pouze v případě, že by si žalovaná nemohla věci z bytu odvézt a zabránit tak vzniku bezdůvodného obohacení výlučně v důsledku jednání žalobkyně, bylo by možno uvažovat o odepření práva na vydání bezdůvodného obohacení pro rozpor s dobrými mravy podle § 3 odst. 1 obč. zák.

Vycházel-li odvolací soud z jiného právního názoru a dospěl k závěru, že uplatněný nárok je namístě poměřovat výlučně § 420 a násl. obč. zák., posoudil věc v rozporu s hmotným právem. Dovolání žalobkyně je tudíž přípustné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. jí byl uplatněn po právu. Nejvyššímu soudu proto nezbylo, než dovoláním napadený rozsudek ve výroku, jímž byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen, a v akcesorických výrocích podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušit a věc v tomto rozsahu vrátit odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

V dalším průběhu řízení bude odvolací soud vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.). O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího bude rozhodnuto v novém rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. února 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková

předsedkyně senátu