33 Odo 185/2002
Datum rozhodnutí: 30.04.2002
Dotčené předpisy: § 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 2 písm. a) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 185/2002

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Miloše Šimánka ve věci žalobkyně T. P., a.s., zastoupené, advokátem, proti žalovanému J. W., zastoupeného, advokátem, o 210.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Plzeň město pod sp. zn. 28 C 295/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2001, č.j. 15 Co 568/2001-118, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 7. listopadu 2001, č.j. 15 Co 568/2001-118 se ve výroku, jímž byl změněn rozsudek Okresního soudu Plzeň město ze dne 24. května 2001 č.j. 28 C 295/99 100 tak, že žalovanému bylo uloženo zaplatit žalobkyni 210 000 Kč s 12 % úroky z prodlení od 16. června 1999 do zaplacení a náklady řízení před soudem prvního stupně, a ve výroku, jímž bylo rozhodnuto o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni náklady odvolacího řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Plzeň město rozsudkem ze dne 24. května 2001, č.j. 28 C 295/99-100 zamítl ve vztahu k žalovanému J. W. žalobu na zaplacení částky 210.000,- Kč s příslušenstvím; tehdy rovněž žalované obchodní společnosti A. W., s.r.o., se sídlem v H. L., H. 75, IČ uložil zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč se 14% úrokem z prodlení od 16. června 1999 do zaplacení, a zamítl žalobu, pokud žalobce žádal vydání rozhodnutí s tím, že v rozsahu plnění poskytnutého jedním ze žalovaných zaniká povinnost plnění druhým žalovaným . Současně rozhodl o nákladech řízení mezi účastníky.

Při rozhodování ve věci samé vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že dne 21. července 1998 žalobkyně společnosti A. W., s.r.o., poskytla částku 210.000,- Kč, která měla sloužit jako záloha na nákup osobního automobilu ve prospěch žalobkyně . Peníze od žalobkyně převzal J. J., zaměstnanec zmíněné společnosti, který je předal žalovanému J. W. Tento je ale nepřevzal pro sebe, ale pro žalovanou A. W., s.r.o. . Uvedenou částku si žalovaná společnost ponechala, nákup osobního vozidla však nezajistila (toto zjištění okresní soud jak tvrdí v odůvodnění svého rozsudku učinil z výpovědí členů představenstva žalobkyně D. G. a V. C. a z příjmového pokladního dokladu žalované společnosti č. 591 ze dne 21. července 1998). Protože se podle soudu prvního stupně A. W., s.r.o., tímto způsobem bezdůvodně obohatila, bylo jí uloženo předmět bezdůvodného obohacení žalobkyni vydat (§ 451 a následující občanského zákoníku). Proti žalovanému J. W. byla žaloba zamítnuta, neboť se ve vztahu k žalobkyni neobohatil.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 7. listopadu 2001, č.j. 15 Co 568/2001-118 rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalovanému J. W. uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 16. června 1999 do zaplacení a náklady řízení před okresním soudem s tím, že povinnost plnění tohoto žalovaného zanikne v rozsahu, v jakém bude plnit A. W., s.r.o., IČ , podle pravomocného výroku ad II. a V. rozsudku Okresního soudu Plzeň město ze dne 24. 5. 2001, č.j. 28 C 295/99-100 ; žalobu o přiznání příslušenství pohledávky proti žalovanému ve výši 2% z částky 210.000,- Kč od 16.6.1999 do zaplacení zamítl. Odvolání žalobkyně proti výrokům rozsudku soudu prvního stupně o povinnosti žalované A. W., s.r.o. zaplatit žalobkyni 210.000,- Kč s příslušenstvím a náklady řízení odmítl. Současně rozhodl o nákladech řízení mezi žalobkyní a zmíněnou společností.

Vycházeje (jak sám v odůvodnění svého rozsudku zdůraznil) výlučně ze zjištění učiněných soudem prvního stupně spočívajících v tom, že dne 21. července 1998 člen představenstva žalobkyně G., prostřednictvím bývalého pracovníka žalované A. W., s.r.o., J., předal žalovanému částku 210.000,- Kč jako zálohu na nákup osobního automobilu Škoda Octavia, dovodil, že okresní soud tento skutkový stav nesprávně právně zhodnotil , jestliže dospěl k závěru, že uvedenou částku žalovaný nepřevzal pro sebe, ale ve prospěch společnosti A. W., s.r.o., která proto jako jediná může být nositelkou pasivní legitimace v daném sporu. V podstatě totiž žádný důkaz nesvědčí pro závěr, že by záloha na kupní cenu byla poskytnuta žalované společnosti, a že J. při předávání peněz působil pouze jako posel a žalovaný pouze jako zmocněný inkasant. Pokud se žalovaný, který byl v důsledku převzetí peněz v právním vztahu s žalobkyní, rozhodl převzaté peníze zaúčtovat do majetku A. W., s.r.o., je to pro posouzení jeho odpovědnosti za bezdůvodné obohacení zcela nerozhodné. Důležité je, že poté co nebyla uzavřena kupní smlouva se žalovaný nevrácením převzatých peněz bezdůvodně obohatil na úkor žalobkyně (§ 451 a následující občanského zákoníku).

Přestože výrok napadaného rozsudku o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni 210.000,- Kč s příslušenstvím váže zánik této povinnosti na rozsah, v němž tuto částku zaplatí A. W. s.r.o., v odůvodnění tohoto rozsudku není uvedeno, na základě čeho odvolací soud dovodil existenci hmotněprávního vztahu předmětné částky k oběma původně žalovaným subjektům.

Proti rozsudečným výrokům, jimiž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil zaplatit žalobkyni 210.000,- Kč s příslušenstvím a rozhodl o nákladech řízení, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovodil z ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. V dovolání sice uvádí, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.), ovšem podle obsahu tohoto dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř. ) je zřejmé, že uplatňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalovaný totiž namítá, že z provedeného dokazování nevyplývá, že by žalovaný s žalobkyní ohledně částky 210.000,- Kč jednal jako fyzická osoba. J. J. převzal peníze od žalobkyně na základě pokynu, který mu dal jeho zaměstnavatel (společnost A. W., s.r.o.) prostřednictvím svého statutárního orgánu - jednatele, jímž byl právě žalovaný. J. tedy jednal za právnickou osobu ve smyslu § 20 odst. 2 občanského zákoníku. To, že by jednal za žalovaného na základě plné moci či jiné dohody , nebylo prokázáno. A. W., s.r.o., si částku 210.000,- Kč také zaúčtovala jako svůj příjem. Protože odvolací soud nesprávně uzavřel, že žalovaný v předmětném vztahu vystupoval jako fyzická osoba a nikoli jako statutární orgán žalované společnosti, měl by být napadený rozsudek v dovoláním dotčeném rozsahu zrušen a věc v tomto rozsahu vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalobkyně žádala zamítnutí dovolání, neboť rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu považuje za správný. Při ústním sjednávání poskytnutí zálohy na obstarání automobilu s žalovaným nebylo nic dohodnuto o tom, že obchod bude realizován přes spol. A. W., s.r.o . Žalobkyně prostřednictvím G. jednala s žalovaným jako s fyzickou osobou. Odvolací soud podle žalobkyně zhodnotil provedené důkazy ve svém celku a jednotlivých souvislostech správně .

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s.. ř.) po zjištění, že dovolání žalovaného je podle § 236 odst. 1 o.s. ř. přípustné, neboť směřuje proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu, jímž byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (§ 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.), že bylo podáno včas účastníkem řízení zastoupeným advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 o. s. ř.), a že se opírá o způsobilý dovolací důvod (§ 241a odst. 3 o. s. ř.), přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl dovoláním napaden (§ 242 odst. 1 o. s. ř.) a dospěl k závěru, že řízení je postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Dovolací soud se proto z úřední povinnosti nejprve zabýval tím, zda řízení netrpí shora uvedenými vadami.

Odvolací soud při svém právním závěru o bezdůvodném obohacení žalovaného na úkor žalobkyně vyšel ze skutkového zjištění, že částku 210.000,- Kč převzal od žalobkyně žalovaný jako fyzická osoba (tedy osoba s právní subjektivitou ve smyslu ustanovení § 7 občanského zákoníku). I když formulační obraty, které v souvislosti se svými skutkovými zjištěními použil soud prvního stupně ( . peníze od žalobkyně převzal J. J., zaměstnanec žalované předal je J. W., ten je ale nepřevzal pro sebe, ale pro žalovanou ), nevyznívají ve vztahu k A. W., s.r.o., jako nositelce věcné pasivní legitimace, jejímž jednatelem žalovaný byl, zcela přesvědčivě, je jednoznačné, že skutkové zjištění o tom, že uvedenou částku převzal žalovaný jako fyzická osoba, soud prvního stupně neučinil.

Ustanovení § 213 odst. 1 o. s. ř. o tom, že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti -, že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění, jež soud prvního stupně čerpal z výpovědí účastníků řízení a svědků, kteří byli slyšeni při jednání. Jestliže o tom uvažuje, musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě doplnit (§ 213 odst. 2 o. s. ř.); to platí v případě výpovědi účastníků řízení a svědků především proto, že při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti, které ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (viz R 92/68 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Pokud se tedy v daném případě chtěl odvolací soud odchýlit od skutkového stavu , jak jej zjistil soud prvního stupně (bylo na odvolacím soudu, aby předtím zhodnotil rozhodnutí okresního soudu z hlediska splnění zásad uvedených v ustanoveních § 157 a § 132 o. s. ř., což je podmínkou pro možnost postupu podle § 213 odst. 2 o. s. ř.), bylo jeho povinností důkazy provedené soudem prvního stupně opakovat, popřípadě dokazování doplnit, v rozsahu potřebném pro jiná skutková zjištění. I kdyby se dalo předpokládat, že s obsahem listinných důkazů (§ 129 o. s. ř.) se odvolací soud seznámil v souvislosti s podáním zprávy o dosavadním průběhu řízení před soudem prvního stupně (§ 215 o.s.ř.), z obsahu spisu vyplývá, že důkazy výslechem účastníků popřípadě svědků (soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku tvrdí, že svá skutková zjištění učinil i z výpovědí členů představenstva žalobkyně D. G. a V. C.) neprováděl. Proto řízení před odvolacím soudem je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Bylo již uvedeno, že odvolací soud uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobkyni částku 210.000,- Kč s příslušenstvím s tím, že tato povinnost zanikne v rozsahu, v jakém bude plnit A. W., s.r.o., IČ podle pravomocného výroku ad II. a V. rozsudku Okresního soudu Plzeň město, ze dne 24. května 2001, č.j. 28 C 295/99-100 ; v odůvodnění svého rozsudku ovšem neuvedl, na základě čeho dovodil existenci hmotněprávního vztahu předmětné částky k oběma žalovaným. Přitom takto formulovaný výrok používaný v souvislosti se zajištěním pohledávky ručením (§ 546 a následující občanského zákoníku) vyjadřuje sice povinnost více subjektů (dlužník, ručitel) plnit zpravidla stejnou částku témuž věřiteli, ovšem na základě jiných hmotně právních vztahů (viz R 2/75 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Vzhledem k tomu, že v uvedeném rozsahu je pro nedostatek důvodů napadený rozsudek nepřezkoumatelný, je i v tomto směru řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.).

Z výše uvedených důvodů Nejvyšší soud České republiky, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.), rozsudek odvolacího soudu v dovoláním dotčeném rozsahu zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, odst. 3 o. s. ř.).

Za situace, že se vady řízení před odvolacím soudem týkaly i průběhu dokazování, nemohl se dovolací soud zabývat uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř., týkajícím se obecně vzato až vad a omylů při hodnocení důkazů (myšleno řádně provedených) ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř.

V novém rozhodnutí bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§ 243d odst. 1 o. s. ř.)

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně 30. dubna 2002



JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu