33 Odo 1708/2006
Datum rozhodnutí: 28.05.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 1708/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně U. P. B. C. E. s.r.o., zastoupené advokátkou, proti žalované S. u. Č., o zaplacení 102.843,60 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 7 C 165/2003, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 62 Co 446/2005-65, takto:

Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 62 Co 446/2005-65, jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. května 2005, č. j. 7 C 165/2003-43, ve vyhovujícím výroku o věci samé tak, že ve vztahu k žalované se žaloba zamítá, se zamítá.

Dovolání proti výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. února 2006, č. j. 62 Co 446/2005-65, jímž bylo rozhodnuto o nákladech řízení před soudy obou stupňů, se odmítá.

Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobkyně po žalované a po M. G., požadovala zaplacení 102.843,60 Kč. Uváděla, že M. G. objednal jménem žalované u žalobkyně alkohol na akci A. . Objednaný alkohol byl dne 1. 3. 2002 odebrán, avšak jeho cena nebyla uhrazena. M. G. odmítl odebrané zboží zaplatit

s odůvodněním, že jednal za žalovanou a žalovaná odmítla platbu provést s tím, M. G. byl 31. 12. 2001 zbaven všech funkcí a nebyl oprávněn za ni jednat.

Obvodní soud pro Prahu 6 rozsudkem ze dne 4. května 2005, č. j. 7 C 165/2003-43, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 102.843,60 Kč s 6,5% úrokem z prodlení od 1. 3. 2002 do zaplacení; vůči M. G. žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Vycházel ze zjištění, že M. G. dne 26. 2. 2002 jménem žalované objednal u žalobkyně alkoholické nápoje v ceně 102.843,30 Kč, které dne 1. 3. 2002 od žalobkyně převzal. M. G. byl dne 31. 12. 2000 jmenován statutárním zástupcem žalované ( kancléřem ) s oprávněním nakládat s jejími veškerými finančními prostředky. Funkce kancléře zanikla dne 25. 4. 2002 v důsledku změny stanov žalované. Ze zasedání grémia žalované ze dne 12. 12. 2001 byl pořízen zápis, z něhož vyplývá, že M. G. odstoupil z funkce kancléře; grémium nebylo (pro nedostatečnou účast členů) usnášeníschopné a o dalším setrvání jmenovaného ve funkci nebylo hlasováno. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že M. G. uzavřel kupní smlouvu se žalobkyní jménem žalované, takže povinnost zaplatit kupní cenu za odebrané zboží měla žalovaná. Proti M. G. žalobu zamítl, neboť není ve sporu pasivně věcně legitimovaný.

K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. února 2006, č. j. 62 Co 446/2005-65, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu vůči žalované zamítl; současně rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Na rozdíl od soudu prvního stupně dovodil, že M. G. nebyl v době uzavírání kupní smlouvy statutárním orgánem žalované, neboť odstoupil-li na zasedání grémia dne 12. 12. 2001 ze své funkce, jeho funkce zanikla, aniž by k tomu bylo třeba schvalovacího úkonu (resp. rozhodnutí) žalované.

I kdyby M. G. ze své funkce neodstoupil, zanikla jeho funkce podle stanov žalované nejpozději k 31. 12. 2001 uplynutím jednoročního funkčního období. V době uzavření kupní smlouvy nebyl M. G. statutárním orgánem žalované, byl toliko předsedou dvou klubů žalované bez pravomocí statutárního orgánu a za žalovanou mohl jednat pouze jako její člen (§ 20 odst. 2 obč. zák.). Jako předseda klubu byl podle stanov oprávněn nakládat s finančními prostředky a majetkem klubu a jménem klubu uzavírat samostatně smlouvy do stanovené výše. Tím, že 26. 2. 2002 objednal za žalovanou u žalobkyně zboží, které 1. 3. 2002 odebral, vybočil z mezí svých oprávnění jednat za žalovanou. Při tomto excesu jednal sice v rámci předmětu činnosti žalované, nebyla však splněna druhá podmínka nutná pro vázanost žalované právním úkonem učiněným v tomto excesu, a to, že žalobkyně nemohla vědět, že M. G. při uzavírání kupní smlouvy překračuje své kompetence. Ten objednal zboží prostřednictvím elektronické pošty a potvrzení o jeho převzetí bez dalšího údaje jen podepsal. Žalobkyně ani netvrdila, že by si jeho oprávnění jednat za žalovanou ověřovala nebo jí bylo toto oprávnění prokázáno; spokojila se toliko s prohlášením, že M. G. jedná za žalovanou. Jelikož M. G. z dřívějších vztahů neznala, nepočínala si podle odvolacího soudu s opatrností, kterou lze v obchodních vztazích očekávat a mohla tak vědět, že překročil své oprávnění jednat za žalovanou.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že byť žádný z účastníků její pohledávku nepopíral, odepřel jí odvolací soud svým rozhodnutím právní ochranu, neboť zamítl žalobu proti žalované za situace, kdy soud prvního stupně zamítl žalobu proti současně žalovanému M. G. Je přesvědčena, že za situace, kdy žalovala dva subjekty solidárně zavázané, mělo odvolání žalované účinky podle § 206 odst. 2 o. s. ř. a vztahovalo se i na výrok o zamítnutí žaloby proti M. G. Oba výroky na sebe totiž logicky navazují a některému z původně žalovaných musí být uložena povinnost dluh zaplatit. Odvolací soud tak měl ze zákona povinnost rozhodovat o celém rozsudku soudu prvního stupně bez ohledu na to, jak byl vymezen rozsah odvolání žalované. Navíc závěr odvolacího soudu, že z kupní smlouvy nebyla zavázána přímo žalovaná, je nesprávný, neboť nemohla vědět, že M. G. překračuje své pravomoce; neexistuje totiž žádný veřejně přístupný zdroj informací o subjektech jako je žalovaná, ze kterého by bylo možné oprávnění k zastupování okamžitě ověřit. Musela proto vycházet toliko z ujištění M. G., které působilo přesvědčivě. V řízení bylo navíc prokázáno, že M. G. jednal při přípravě akce A. s vědomím prezidenta žalované a jeho jednání se tak dostávalo konkludentního schválení. Nesprávné je podle názoru žalobkyně i rozhodnutí o nákladech řízení, neboť nemohla vědět, kdo ze žalovaných je pasivně legitimován.

Dovolání proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud rozhodl o věci samé, bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobkyní) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.), a je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (§ 242 odst. 3 o. s. ř.); z toho mimo jiné vyplývá, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu je důvodné, může posuzovat jen takové otázky, které dovolatel v dovolání označil.

V předmětné věci se dovolacímu přezkumu otevírá posouzení správnosti závěru odvolacího soudu, že v důsledku odvolání žalované nemohl být v odvolacím řízení přezkoumán výrok, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu proti M. G. a současně správnost závěru, že žalobkyně mohla vědět o tom, že M. G. nejedná jako oprávněný zástupce žalované.

První z uvedených námitek vystihla dovolatelka dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Podle § 206 odst. 1 zákona číslo 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále znovu jen o. s. ř. ), podá-li ten, kdo je k tomu oprávněn, včas přípustné odvolání, nenabývá rozhodnutí právní moci, dokud o odvolání pravomocně nerozhodne odvolací soud. Podle odstavce druhého téhož ustanovení bylo-li však rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem nebo týká-li se rozhodnutí několika účastníků, z nichž každý jedná v řízení sám za sebe (§ 91 odst. 1) a odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva nebo na některé účastníky, není právní moc výroku, který není napaden, odvoláním dotčena. To neplatí v případech, kdy na rozhodnutí o napadeném výroku je závislý výrok, který odvoláním nebyl výslovně dotčen, nebo jestliže z právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání mezi účastníky.

Podle § 91 odst. 1 o. s. ř. je-li žalobců nebo žalovaných v jedné věci několik, jedná v řízení každý z nich sám za sebe. Podle § 91 odst. 2 o. s. ř. jestliže však jde o taková společná práva nebo povinnosti, že se rozsudek musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují

na jedné straně, platí úkony jednoho z nich i pro ostatní. Ke změně návrhu, k jeho vzetí zpět, k uznání nároku a k uzavření smíru je však třeba souhlasu všech účastníků, kteří vystupují

na jedné straně.

Zásadně platí, že odvolání má suspenzívní účinky, tzn. podáním odvolání se odkládá právní moc napadeného rozhodnutí. Účinky právní moci rozhodnutí jsou zcela v dispozici účastníků řízení potud, že zásadně jen rozsah podaného odvolání určuje, zda rozhodnutí (jeho část) nabude právní moci a stane se vykonatelným nebo zda v důsledku suspenzívního účinku odvolání a v závislosti na jeho rozsahu bude přezkoumáno celé rozhodnutí soudu prvního stupně nebo jeho část. V případech tzv. samostatné (oddělené) právní moci nemá odvolání suspenzívní účinek ke všem výrokům rozhodnutí. Oddělené právní moci nabývá rozhodnutí, ve kterém bylo rozhodnuto o několika právech se samostatným skutkovým základem, přičemž odvolání se výslovně vztahuje jen na některá práva. Soudní praxe, obecně vzato, vychází z toho, že o právo se samostatným skutkovým základem jde všude tam, kde se jedno právo opírá o jiné skutkové okolnosti, než právo druhé, případně vychází-li (ve srovnání s jinými právy) z jiného právního předpisu. K oddělené právní moci některých výroků dochází také tehdy, jestliže se rozhodnutí týká samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání

se vztahuje jen na některé účastníky. Z toho také vyplývá, že v případě společenství účastníků na jedné či obou stranách závisí účinky podaného odvolání na povaze společenství. Jde-li

o samostatné společenství, nemá opravný prostředek podaný jen některými (jedním) ze společníků účinky pro ostatní. Stejně tak odvolání směřující jen proti některému ze společníků nemá vliv na postavení ostatních společníků a rozsudek proti nim vydaný nabude odděleně právní moci. Samostatné společenství může v důsledku odvolání doznat změn potud, že ne všichni samostatní společníci z řízení před soudem prvního stupně budou účastníky odvolacího řízení, případně společenství může úplně zmizet. Naproti tomu nerozlučné společenství (§ 91 odst. 2 o. s. ř.) zůstane vždy zachováno i pro odvolací řízení; odvolání podané kterýmkoliv z nerozlučných společníků má účinky i pro ostatní, takže rozsudek nemůže ve vztahu k některému ze společníků nabýt odděleně právní moci. Samostatné společenství vzniká zejména tím, že žalobu podá (nebo je v žalobě označeno) společně více osob. V samostatném společenství jedná každý účastník sám za sebe a jeho úkony nemají na práva a povinnosti ostatních žádný vliv. O nerozlučné společenství jde tam, kde účastníci mají taková společná práva nebo povinnosti, že se rozhodnutí o věci samé musí vztahovat na všechny účastníky, kteří vystupují na jedné straně sporu. Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodná povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva. Naprostá většina společenství účastníků má povahu samostatného společenství. Samostatnými společníky jsou i solidárně zavázaní dlužníci (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2003, 297 s.).

Z uvedeného vyplývá, že výhrady žalobkyně k aplikaci § 206 odst. 2 o. s. ř. odvolacím soudem není důvodná. V posuzované věci vzniklo mezi žalovanou a M. G. procesní společenství na straně toho, proti němuž žaloba směřovala jen proto, že si žalobkyně nebyla jistá, kdo z nich s ní ve skutečnosti uzavřel kupní smlouvu. To, že oba žalovaná a M. G. byli žalováni jako solidární dlužníci, na uvedeném závěru nemůže nic změnit, neboť existence hmotněprávní solidarity dlužníků v procesní rovině nedílné společenství podle § 91 odst. 2 o. s. ř. nezakládá. Je namístě uvést, že žalovaná a M. G. nemohou být solidárními dlužníky už proto, že závazek jednoho z nich logicky vylučuje závazek druhého; žalobkyně navíc takto žalobní petit ani neformulovala a její tvrzení v dovolání je nutno považovat za ryze účelové. Lze uzavřít, že procesní společenství M. G. a žalované bylo společenstvím samostatným ve smyslu § 91 odst. 1 o. s. ř. a každý z nich tak mohl v řízení jednat pouze sám za sebe. Protože se rozhodnutí soudu prvního stupně týkalo dvou žalovaných subjektů, z nichž každý jednal sám za sebe, mělo odvolání žalované právní účinky jen vůči ní a ve vztahu k M. G. nabyl rozsudek soudu prvního stupně právní moci (žalobkyně proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně zamítl žalobu vůči M. G., odvolání nepodala) Odvolací soud proto nepochybil, jestliže k odvolání žalované proti výroku rozsudku, jímž soud prvního stupně rozhodl

ve vztahu mezi ní a žalobkyní, neposuzoval současně správnost výroku rozsudku, jímž bylo rozhodnuto ve vztahu mezi žalobkyní a M. G.

Výhradou ke správnosti závěru odvolacího soudu, že mohla vědět o tom, že M. G. neuzavírá kupní smlouvy jako oprávněný zástupce žalované, uplatnila žalobkyně dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Žalobkyně má za to, že z provedených důkazů takový závěr nelze dovodit. Oproti odvolacímu soudu prosazuje názor, že nemohla vědět, že M. G. není oprávněn žalovanou zavazovat a že překračuje své oprávnění k jednání za ni. Zdůrazňuje, že neexistuje žádný veřejně přístupný zdroj informací o organizacích podobných žalované, kde by bylo možné informace o oprávnění k zastupování okamžitě ověřit. Musela tudíž vycházet jen z přesvědčivě vyznívajícího ujištění M. G., že jedná za žalovanou.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Za skutkové zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování, je třeba považovat výsledek hodnocení důkazů soudem, který neodpovídá postupu vyplývajícímu z § 132 o. s. ř., protože soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly a ani jinak nevyšly za řízení najevo, protože soud pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo, nebo protože v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, eventuálně věrohodnosti je logický rozpor, nebo který odporuje ustanovení § 133 až § 135 o. s. ř. Skutkové zjištění nemá oporu v provedeném dokazování v podstatné části tehdy, týká-li se skutečností, které byly významné pro posouzení věci z hlediska hmotného práva (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck, pod C 8).

Dovolacím důvodem podle § 241a odst. 3 o. s. ř. lze napadnout výsledek činnosti soudu při hodnocení důkazů, na jehož nesprávnost lze usuzovat - jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů - jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Znamená to, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů nelze dovoláním úspěšně napadnout.

Skutkové zjištění, z něhož rozhodnutí odvolacího soudu vychází a jehož správnost dovolatelka zpochybnila, je významné z hlediska posouzení, zda jednání M. G. zavazovalo žalovanou podle § 20 odst. 2 obč. zák. Závěr, že žalobkyně mohla vědět,

že M. G. při jednání s ní překračuje své pravomoci jednat za žalovanou, resp. že si nepočínala s dostatečnou opatrností, kterou od ní jako obchodníka lze v obchodních vztazích očekávat, učinil odvolací soud na podkladě zjištění, že M. G. u žalobkyně objednal dodávku zboží pro žalovanou elektronickou poštou a doklad o převzetí zboží podepsal pouze svým jménem bez dalších údajů; toto zjištění nebylo mezi účastníky sporné. Zpochybněný skutkový závěr má tudíž oporu v provedených důkazech, neboť odvolací soud pro své skutkové zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul; v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, případně věrohodnosti logický rozpor. Ani dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl naplněn a dovolací soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř.).

Dovolání proti výrokům, jimiž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení, není přípustné. Podle § 237 o. s. ř. nepřichází přípustnost dovolání proti těmto výrokům v úvahu, neboť usnesení o nákladech řízení (byť je začleněno do rozsudku odvolacího soudu a stává

se proto formálně jeho součástí) není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Ustanoveními § 238, 238a a § 239 o. s. ř. není přípustnost dovolání rovněž založena, neboť rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů. Dovolací soud proto dovolání proti výrokům o nákladech řízení podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/

o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, kdy žalované podle obsahu spisu nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měla vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á , v. r.

předsedkyně senátu