33 Odo 1681/2005
Datum rozhodnutí: 29.11.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 1681/2005

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně A. B., zastoupené advokátem, proti žalované H. d. v. o. s., zastoupené advokátkou, o zaplacení částky 751.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v T. pod sp. zn. 9 C 211/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v H. K. ze dne 15. září 2005, č. j. 26 Co 107/2005-201, ve znění opravného usnesení ze dne 21. září 2005, č. j. 26 Co 107/2005-205, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 31.220,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobkyně se domáhala po žalované zaplacení částky 751.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že uzavřely dne 10. 6. 1996 smlouvu o poskytnutí nenávratného příspěvku daru, v níž se žalovaná zavázala ve lhůtě do 30. 6. 1997 vybudovat inženýrské sítě na hranici pozemku žalobkyně a umožnit jí se na sítě napojit. Svůj závazek žalovaná včas nesplnila, a proto je povinna podle článku 2 písm. e) smlouvy vrátit žalobkyni zaplacený příspěvek.

Okresní soud v T. (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 26. ledna 2001, č. j. 9 C 211/2000-34, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Tento rozsudek byl usnesením Krajského soudu v H. K. ze dne 14. května 2002, č. j. 19 Co 303/2001-49, zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že smlouva ze dne 10. 6. 1996 je platným právním úkonem, obsahově smlouvou inominátní (§ 51 obč. zák.) a že uplatněný nárok není promlčen. Rozsudkem ze dne 14. února 2003, č. j. 9 C 211/2000-113, soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 751.000,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 20. 9. 2000 do zaplacení, zamítl žalobu co do úroku z prodlení ve vyšší sazbě a za delší dobu , než bylo požadováno a rozhodl o nákladech řízení. S odkazem na závazný právní názor dospěl k závěru, že žalovaná svůj závazek do 30. 6. 1997 nesplnila a je povinna žalobkyni vrátit částku 751.000,- Kč. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. listopadu 2003, č. j. 26 Co 259/2003-138, tento rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovující části výroku zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení. Protože jednotlivé inženýrské sítě byly kolaudovány postupně, splnila žalovaná svůj závazek ze smlouvy okamžikem vydání posledního kolaudačního rozhodnutí, tj. dva měsíce po sjednaném termínu. Toto prodlení nepovažoval odvolací soud vzhledem k povaze závazku žalované a s přihlédnutím ke všem okolnostem případu za důvod k vrácení žalované částky; takový výkon práva totiž odporuje dobrým mravům. Konstatoval, že jen tehdy, kdyby žalobkyni v důsledku prodlení žalované (se splněním závazku vybudovat inženýrské sítě a přivést je k hranici pozemku a nikoliv napojit rodinný dům na tyto sítě) vznikla škoda, by bylo možno uvážit, zda povaha a výše škody překážku výkonu práva v rozporu s dobrými mravy neodstraňuje.

Rozsudkem ze dne 19. listopadu 2004, č. j. 9 C 211/2000-183, soud prvního stupně žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že dne 10. 6. 1996 účastnice uzavřely smlouvu, kterou pojmenovaly jako smlouvu o poskytnutí nenávratného příspěvku daru. Žalobkyně se v ní zavázala poskytnout ve třech splátkách finanční prostředky oproti závazku žalované vybudovat, uvést do provozu a umožnit napojení veškerých inženýrských sítí na hranici pozemku žalobkyně do 30. 6. 1997. Pro případ, že by žalovaná nesplnila závazek včas, si smluvní strany ujednaly povinnost vrátit zaplacené zálohy. Pro uvedení rodinného domu do trvalého užívání bylo nutné jeho připojení na rozvody plynu, elektřiny, vodovodního řádu a kanalizaci, telefon a komunikace. Okresní úřad v T. referát životního prostředí rozhodnutími ze dne 7. 8. 1997 povolil užívání vodohospodářských děl S. k. pro RD N. D. T. a V. ř. I. pro RD N. D. T. ; tato nabyla právní moci dne 29. 8. 1997. Dne 30. 6. 1997 povolil Městský úřad v T. odbor výstavby a životního prostředí dílčím kolaudačním rozhodnutím užívání stavby STL plynovodu pro 35 RD v T. N. D. ; rozhodnutí nabylo právní moci dne 19. 7. 1997. Stejný úřad rozhodnutím ze dne 6. 6. 1997 povolil užívání stavby Vrchního vedení 35 kV a TS 35/04 kV pro 35 RD v T. N. D.; tato rozhodnutí nabylo právní moci dne 10. 7. 1997. Užívání stavby K. r. NN pro RD v T. N. D. bylo povoleno kolaudačním rozhodnutím Městského úřadu v T. ze dne 23. 7. 1997, které nabylo právní mocí dne 14. 8. 1997. Rozhodnutí o užívání stavby RD N. D. komunikací, chodníků a zpevněné plochy včetně odvodnění vydané Okresním úřadem v T. referátem dopravy a silničního hospodářství ze dne 17. 12. 1997 nabylo právní moci 7. 1. 1998. Žalobkyně poukázala žalované dne 27. 8. 1996 částku 180.250,- Kč, dne 22. 7. 1996 částku 390.500,- Kč a dne 12. 9. 1996 částku 180.250,- Kč. Dopisem ze dne 31. 10. 1996 vyzvala žalovaná žalobkyni k úhradě zbývající částky podle smlouvy ve výši 30.000,- Kč. První vodoměry v lokalitě byly osazeny a první odběry vody se uskutečnily ve dnech 2. 7 až 5. 7. 1997. Z technického hlediska nic nebránilo napojení vodovodní přípojky i pro dům žalobkyně; její vodoměr byl namontován 13. 11. 1997 a demontován 23. 4. 2000. Připojení jednotlivých rodinných domů na vybudované inženýrské sítě je možné jen za situace, kdy je možno je legálně užívat, tj. když příslušný správní orgán vydá rozhodnutí o povolení k jejich užívání. K datu 30. 6. 1997 byla vydána pouze dvě rozhodnutí kolaudační rozhodnutí týkající se plynovodu a elektřiny; ovšem i ta nabyla právní moci až 1. 7. 1997. Vázán právním názorem odvolacího soudu o rozporu výkonu práva požadovat vrácení peněz s dobrými mravy soud prvního stupně uzavřel, že požadavek na vrácení zaplacených záloh by mohl obstát, jen pokud by žalobkyni v důsledku prodlení žalované vznikla majetková újma. Žalobkyně neprokázala vznik škody v období od 30. 6. 1997 do 29. 8. 1997, kdy bylo povoleno užívání vodovodu jako poslední z inženýrských sítí. V příčinné souvislosti s neukončením inženýrských sítí do 30. 6. 1997, zejména vodovodní přípojky, která byla kolaudována až 29. 8. 1997 (návrh na kolaudaci byl ale podán již 23. 6. 1997), jí tak nevznikla žádná újma, pro kterou by bylo možno považovat vrácení příspěvku za opodstatněné. Jelikož sama nesplnila zcela svou část závazku ze smlouvy, odporuje i z tohoto důvodu její žalobní požadavek dobrým mravům.

Krajský soud v H. K. rozsudkem ze dne 15. září 2005, č. j. 26 Co 107/2005-201, ve spojení s usnesením ze dne 21. září 2005, č. j. 26 Co 107/2005-205, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé potvrdil, ve výroku o nákladech řízení jej změnil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Uzavřel, že právo žalobkyně na vrácení zaplacených záloh sice vyplývá z platné smlouvy, ale výkon tohoto práva odporuje dobrým mravům (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Žalobkyni prodlením žalované nevznikla žádná újma, naopak byl zcela naplněn účel a smysl uzavřené smlouvy, neboť došlo k vybudování inženýrských sítí a byl splněn závazek umožnit žalobkyni napojit na ně svou nemovitost. Přiznání práva na vrácení zaplacených částek by znamenalo faktickou bezplatnost plnění žalované. Tento důsledek však nevede ke spravedlivému uspořádání vztahů mezi účastníky. Inženýrské sítě byly již 30. 6. 1997 vybudovány a pouze k jejich kolaudaci došlo až 29. 8. 1997; vodovod, který je hlavním předmětem sporu, bylo fakticky možné využívat již od 2. 7. 1997. Přiznání práva na vrácení složených záloh by proto bylo v poměru k prodlení žalované nepřiměřené a nespravedlivé.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně (dále též dovolatelka ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, který s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák. nepřiznal žalobkyni právo na zaplacení žalované částky. Má zato, že nemůže být v rozporu s dobrými mravy uplatňování nároku z platné smlouvy, byť jde o situaci, kdy v důsledku prodlení žalované nevznikne žalobkyni škoda. Naopak v nedodržení sjednaného termínu a v následném zavaření již vybudované přípojky spatřuje dovolatelka porušení dobrých mravů ze strany žalované. Není srozuměna se závěrem, že uložením povinnosti zaplatit spornou částku, by vznikl hrubý nepoměr v právech účastníků. Odvolací soud pominul totiž tu skutečnost, že úplata za zřízení inženýrských sítí nebyla sjednána. Na základě analogie s úpravou smluvní pokuty podle občanského zákoníku je přesvědčena o tom, že účastník, který poruší smluvní povinnost, je povinen pokutu zaplatit bez ohledu na vznik škody. S tímto odůvodněním žalobkyně navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání jako nedůvodné zamítnout. Rozsudek odvolacího soudu považuje za věcně správný.

Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně postupoval podle dosavadních právních předpisů (srovnej čl. II bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), bylo I v dovolacím řízení postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen o. s. ř. ).

Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, že je přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a že jsou splněny i podmínky uvedené v § 241 odst. 1 a 4 a v § 241a odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadený rozsudek podle § 242 odst. 3 o. s. ř.

Dovolání není opodstatněné.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobkyně nenamítá, že řízení bylo postiženo takovými vadami, k nimž dovolací soud přihlédne, i když nebyly v dovolání uplatněny, a ani z obsahu spisu nic takového neplyne. Proto se dovolací soud zabýval jen výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej obsahově vymezila.

Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje žalobkyně v závěru odvolacího soudu, že vymáhání plnění z platné smlouvy je v souzené věci, s odkazem na § 3 odst. 1 obč. zák., v rozporu s dobrými mravy.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popřípadě ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Podle § 3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

V souladu s citovaným ustanovením odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že výkon práva žalobkyně na vrácení zaplacených záloh podle článku 2 písm. e) smlouvy ze dne 10. 6. 1996 pro prodlení žalované odporuje dobrým mravům a je nutno mu odepřít soudní ochranu.

Nejen pro účely výkladu § 3 odst. 1 obč. zák. se dobrými mravy rozumí souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou neměnnost, vystihují podstatné historické tendence, jsou sdíleny rozhodující částí společnosti a mají povahu norem základních. Těmto normám zásadně neodporuje, domáhá-li se někdo nároku na vrácení poskytnutých finančních prostředků na základě smlouvy v případě, že druhá smluvní strana nedodrží sjednaný termín plnění, neboť strany mohou v rámci zásady smluvní volnosti upravit svá vzájemná práva a povinnosti, tak aby odpovídala jejich potřebám. Jestliže by však výkon takového práva byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, zatímco dosažení vlastního smyslu a účelu sledovaného právní normou by pro něj zůstalo vedlejší a z hlediska jednajícího by bylo bez významu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označované rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. června 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod číslem 126, či rozsudek ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99). Pro posouzení rozpornosti s dobrými mravy není toliko podstatné, za jakých okolností byl závazek sjednán, ale to, zda-li uplatnění práva plynoucího ze smluvního ujednání není s to způsobit hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi kontrahujících stran. Tyto okolnosti musí být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit nárok ze smlouvy (znovu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. listopadu 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99).

V souzené věci uzavřely účastnice smlouvu, v níž se žalovaná zavázala vybudovat a do 30. 6. 1997 uvést do provozu inženýrské sítě na hranici pozemku žalobkyně; tento závazek nesplnila včas. Smluvní strany pro případ prodlení žalované sjednaly právo žalobkyně požadovat navrácení všech zaplacených záloh. Odvolací soud dospěl ke správnému závěru, že v posuzovaném případě je výkon tohoto práva v rozporu s dobrými mravy, protože inženýrské sítě byly skutečně vybudovány, avšak namísto smluveného termínu 30. 6. 1997 žalovaná svůj závazek splnila opožděně; za této situace by vrácením sporné částky nastal hrubý nepoměr mezi právy a povinnostmi smluvních stran v neprospěch žalované, neboť žalobkyni bylo podle smlouvy plněno (byly zřízeny inženýrské sítě, umožňující napojení jejího rodinného domu na tyto systémy), naopak ekonomický účel smlouvy, tj. důvod pro který žalovaná plnila (nenávratný finanční příspěvek), by byl realizací práva na vrácení zaplacených záloh zmařen; prodlení s vybudováním sítí (jedno jak dlouho trvající) nemůže mít za následek, že žalovaná jako obchodní firma zabývající se (v době realizace inženýrských sítí) prováděním bytových a občanských staveb, projektovou činností ve výstavbě, jakož i realitní činností za účelem dosažení zisku i přes vynaložené podnikatelské úsilí by byla nucena poskytnout smluvní plnění bezplatně. Zásada výkonu práv v souladu s dobrými mravy představuje významný princip, který v odůvodněných případech dovoluje zmírňovat tvrdost právních norem, za které je nutno ve vztazích mezi účastníky občanskoprávních vztahů považovat i smlouvy; pojem "dobrých mravů" nelze totiž vykládat jen jako korektiv či doplňující obsahový faktor výkonu subjektivních práv a povinností, ale též jako morální měřítko pro použitelnost právních norem. Odvolací soud správně zhodnotil, že splnění závazku se zpožděním je vzhledem k faktické možnosti užívat některé sítě již před datem splnění a kolaudací rodinného domu, jehož výstavba probíhala ještě dlouho po datu 30. 6. 1997 (tj. příčiny, pro kterou byly sítě budovány) dostatečným důvodem pro odepření práva žalobkyně na soudní ochranu. Podle dovolacího soudu nebylo ovšem důvodu podmiňovat aplikaci § 3 odst. 1 obč. zák. vznikem škody žalobkyni; škoda totiž není důsledkem nevyváženosti smluvních práv a povinností vedoucím k závěru o rozporu výkonu práva s dobrými mravy, nýbrž je následkem porušení smluvních nebo zákonných povinností.

Nelze přisvědčit dovolací argumentaci, že přiznáním práva na vrácení všech zaplacených záloh by došlo k nespravedlivému uspořádání poměrů mezi účastníky smlouvy, jelikož si smluvní strany nesjednaly odměnu za vybudování inženýrských sítí. O úplatnosti smluvního vztahu svědčí poskytnutá záloha ve výši 781.000,- Kč oproti vybudování inženýrských sítí.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 část věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšná žalobkyně povinna nahradit žalované náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle § 3 odst. 1 bodu 5., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 26.160,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč. Celková částka 26.235,- Kč byla poté zvýšena o 19 % sazbu daně z přidané hodnoty a činí 31.220,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 29. listopadu 2007

JUDr. Blanka Moudrá

předsedkyně senátu