33 Odo 1669/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2006
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. b) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1669/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobce J. S., proti žalované D. K., o zaplacení částky 47.550,14 EUR s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 5 C 53/1999, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2005, č. j. 18 Co 100/2005-260, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.575,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám JUDr. R. Č., LL.M., Dr., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal po žalované původně zaplacení částky 93.000,- DM s 19 % úrokem z prodlení od 1. června 1996 do zaplacení z titulu tří uzavřených smluv o půjčce. V důsledku změny žaloby učiněné podáním ze dne 14. listopadu 2002 požadoval žalobce zaplacení částky 47.550,14 EUR s 19 % úrokem z prodlení od 1. června 1996 do zaplacení.

Obvodní soud pro Prahu 6 (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 19. března 2004, č. j. 5 C 53/99-223, rozhodl tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 47.550,14 EUR s 19 % úrokem z prodlení z částky 20.451,67 EUR od 1. června 1996 do zaplacení a s 21 % úrokem z prodlení z částky 27.098,47 EUR od 29. dubna 1997 do zaplacení. Ve zbývající části co do zbytku úroků z prodlení žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že žalobce půjčil žalované 47.550,14 EUR (původně částku 93.000 DM), přičemž dluh ve výši 20.451,67 EUR byl splatný dne 31. května 1996 a dluh ve výši 27.098,47 EUR dne 28. dubna 1997. Žalovaná půjčenou částku nevrátila. Proto bylo žalobě vyhověno; pouze částečně - s přihlédnutím k závěrům o splatnosti dílčích částek půjčky - byla zamítnuta v rozsahu, v jakém se žalobce domáhal přiznání úroku z prodlení z částky 27.098,47 EUR za dobu od 1. června 1996 do 28. dubna 1997. Za nevěrohodná považoval soud prvního stupně tvrzení žalované o předání pouze částky 73.000 DM a o tom, že ve skutečnosti nešlo o půjčku, nýbrž o vklad do společnosti CH. S. S. s. r. o.; dodatečné doplňování údajů na účtenkách o předaných částkách žalované nemohlo zvrátit závěr soudu o půjčení peněz.

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. května 2005, č. j. 18 Co 100/2005-260, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Konstatoval, že soud prvního stupně dostatečně zjistil skutkový stav věci a za správné lze považovat i jeho právní hodnocení věci. Z provedených důkazů je zřejmé, že žalobce předal žalobou uplatňované částky žalované a nikoliv firmě, přičemž je nepochybné, že šlo vždy o půjčku. Pokud žalovaná tvrdila jiný právní důvod předání peněz, soudu nenabídla k těmto tvrzením žádný hodnověrný důkaz. Odvolací soud považoval za správné i závěry o prodlení žalované se zaplacením žalovaných částek.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen dovolatelka ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí má podle jejího názoru po právní stránce zásadní význam, neboť odvolací soud v něm řešil právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 1 písm. c/ a § 237 odst. 3 o. s. ř.). Za takovou považuje otázku, z jakého titulu, komu (zda dovolatelce nebo společnosti CH. - S. S. s. r. o.) a v jaké výši žalobce poskytl žalovanou částku. Soudy obou stupňů podle ní nesprávně vyšly ze závěru o existenci smlouvy o půjčce, poskytnuté žalované za účelem zakoupení nemovitostí. Důkazem o poskytnutí finančních částek mají být tři účtenky, prvá ze dne 12. 3. 1996, druhá ze dne 20. 3. 1996 a třetí ze dne 1. 4. 1996, které ale byly upravovány. Z obsahu neupravených listin bylo možno zjistit pouze to, že částky byly poskytnuty. Nejasnosti v právním posouzení povahy listinných důkazů mohly být odstraněny provedením dalších důkazů, např. výslechem dovolatelky. Žalobce nepředložil soudu žádný jiný validní důkaz o poskytnutí částek. Protože podle dovolatelky byl důkaz výpovědí žalobce proveden procesně nepřijatelným způsobem, nelze z něj učinit žádná zjištění. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce navrhl, aby dovolání bylo jako nepřípustné odmítnuto. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu nemá ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam. Dokazováním před soudy obou stupňů byla tvrzení dovolatelky zcela vyvrácena.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř.

Podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., je dovolání přípustné proti rozsudku nebo usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. O takový případ nejde, neboť soud prvního stupně nerozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (v obou případech žalobě vyhověl).

Zbývá tedy přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Žalovaná v dovolání zpochybňuje závěr odvolacího soudu, z jakého důvodu (proč) žalobce peníze poskytl, komu a v jaké výši. Tím, stejně jako výhradou, že účtenky ze dne 12. 7. 1996, 20. 3. 1996 a 1. 4. 1996 byly upravovány, zpochybňuje správnost skutkových zjištění, na nichž je napadený rozsudek založen. Tyto námitky jsou ve skutečnosti uplatněním dovolacího důvodu, který míří na pochybení ve zjištění skutkového stavu věci, čili dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Ten ovšem přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř založit nemůže.

Neprovedení důkazu výslechem dovolatelky představuje jen vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a která naplňuje dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. K takové vadě nelze ovšem přihlížet, nejde-li o přípustné dovolání (§ 242 odst. 3 o. s. ř. - k tomu srovnej usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 75/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 20/1998).

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Je tedy zřejmé, že žalovaná v dovolání ve skutečnosti uplatnila dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o. s. ř., které, jak už bylo uvedeno, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. založit nemohou. Protože dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolacímu soudu nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř odmítnout.

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř je žalovaná, jejíž dovolání bylo odmítnuto, povinna nahradit žalobci náklady dovolacího řízení. Tyto náklady představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb.], stanovená podle § 10 odst. 3, § 3 bodu 6., § 15, § 14 odst. 1 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. částkou 7.500,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaná dobrovolně, co jí ukládá toto vykonatelné usnesení, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 28. února 2006

Vít Jakšič, v.r.

předseda senátu