33 Odo 1658/2005
Datum rozhodnutí: 27.04.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 1658/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobců a) M. K., a b) J. K., zastoupených JUDr. Z. P., advokátem proti žalovanému M. V., podnikateli zastoupenému Mgr. P. M., advokátem o 160.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 10 C 54/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 15. září 2005, č. j. 19 Co 303/2005-151, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se domáhali po žalovaném zaplacení částky 160.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím s odůvodněním, že žalovanému smlouvou o nájmu ze dne 1. 2. 2001, doplněnou dodatkem ze dne 30. 9. 2001 (dále jen smlouva o nájmu ), pronajali nebytové prostory nacházející se v budově č. p. 445 v Ž. Doba nájmu byla sjednána do 30. 9. 2002 a měsíční nájemné činilo 20.000,- Kč. Žalovaný sice dne 2. 11. 2001 doručil výpověď z nájmu pro nezpůsobilost pronajatých prostor ke smluvenému užívání zapříčiněnou výskytem plísní, tu ale žalobci nepovažují za platnou a nájemní vztah podle nich skončil až uplynutím sjednané doby. Od ledna 2002 žalovaný nájemné neplatil přesto, že jeho povinnost trvala až do konce nájemního vztahu.

Krajský soud v Hradci Králové v záhlaví označeným rozsudkem potvrdil rozsudek ze dne 8. března 2005, č. j. 10 C 54/2002-133, kterým Okresní soudu v Ústí nad Orlicí (dále jen soud prvního stupně ) žalobu zcela zamítl a rozhodl o nákladech řízení; současně rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci (dále též dovolatelé ) dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Napadené rozhodnutí má podle nich ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož soudy obou stupňů níže nastolené právní otázky vyřešily v rozporu s hmotným právem i s dosavadní rozhodovací praxí dovolacího soudu. Otázku kompetence k rozhodování o nezpůsobilosti nebytových prostor k užívání dovolací soud dosud neřešil a soudy nižších stupňů ji rozhodují nejednotně. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 28 Cdo 2040/2003, mají žalobci zato, že o nezpůsobilosti nebytových prostor k užívání může rozhodnout jen stavební úřad na základě stanovisek dotčených orgánů, přičemž způsobilost k užívání osvědčuje kolaudační rozhodnutí, jímž je soud podle § 135 odst. 2 o. s. ř. vázán. Pokud odvolací soud kolaudační rozhodnutí nerespektoval, dopustil se procesního pochybení, jež se negativně projevilo v jeho rozhodnutí, v němž navíc není odůvodněno proč soud nepřihlédl k listinným důkazům a na jakém základě dospěl k závěru o svém oprávnění přezkoumávat otázku způsobilosti či nezpůsobilosti nebytových prostor k užívání. Tato vada činí rozsudek nepřezkoumatelným Nezpůsobilost musí podle dovolatelů dosahovat takové kvalitativní úrovně, že je spojena s dlouhodobým závadným stavebním stavem a potřebou náročnějších stavebních úprav. Závady pronajatého nebytového prostoru se týkaly jen nepodstatné části, takže žalovaný nebyl oprávněn podat výpověď z nájmu všech nebytových prostor. Závěr orgánů hygieny o nevhodnosti části nebytových prostor nelze ztotožnit s pojmem nezpůsobilosti takových místností k užívání. Dovolatelé dále namítají, že soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy. Zdůrazňují, že součástí jejich práva na spravedlivý proces je i právo, aby se soud zabýval všemi jejich argumenty a zaujal k nim stanovisko. Pakliže se odvolací soud nevypořádal s jejich veškerými výhradami, došlo k procesnímu pochybení a zkrácení jejich práv. Nesprávné právní posouzení věci spatřují v tom, že odvolací soud ve svém rozhodnutí cituje § 5 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor (dále jen zákon o nájmu nebytových prostor ), avšak na souzenou věc jej vůbec neaplikuje. Smlouva výrazně redukovala povinnost dovolatelů (jako pronajímatelů) udržovat předmět nájmu ve stavu způsobilém k užívání. Nesprávný je rovněž závěr o platnosti výpovědi z nájmu ze dne 26. 10. 2001; tato výpověď je neplatná, neboť k ní nebyla připojena plná moc zástupce žalovaného Mgr. P. M. Pochybení shledávají žalobci také v tom, že odvolací soud jejich nárok neposoudil také podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení. Z těchto důvodů navrhli zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Napadené rozhodnutí bylo sice vydáno po 1. 4. 2005, ale stalo se tak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.). Proto bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen o. s. ř. ).

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu může být přípustné pouze dle § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. O případ uvedený pod písmenem b) se nejedná, neboť i když napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil v pořadí již třetí rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal (předchozí rozhodnutí soudu prvního stupně žalobu zcela zamítající ze dne 22. srpna 2002, č. j. 10 C 54/2002-35, a ze dne 16. února 2004, č. j. 10 C 54/2002-84, byla odvolacím soudem zrušena a věc vrácena k dalšímu řízení), ve všech případech soud prvního stupně rozhodl stejně, tj. žalobu zcela zamítl. Proto lze přípustnost dovolání zvažovat pouze v intencích § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem (srov. § 237 odst. 3 o. s. ř.). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování; k přezkoumání rozsudku odvolacího soudu z tohoto důvodu tedy nemůže být přípustnost dovolání založena podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Stejně tak k vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám podle § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud pouze tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě tyto vady i kdyby byly dány přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezakládají. Bez významu jsou tudíž jak výhrady dovolatelů mířící na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci (tj. výtky, že odvolací soud rozhodl v rozporu s provedenými důkazy, některé z nich přecenil, jiné ignoroval, nevzal v úvahu jejich argumenty), tak i výhrady, jimiž je namítána existence vad řízení (vytýkané nedostatky ve zdůvodnění rozhodnutí).

Prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. je zpochybňován především závěr odvolacího soudu dovozující, že výpověď z nájmu ze dne 26. 10. 2001 je platná. Žalobci jsou přesvědčeni, že tato výpověď je neplatná, neboť k ní nebyla v okamžiku jejího doručení připojena listina prokazující oprávnění zmocněnce žalovaného Mgr. P. M. jednat jménem žalovaného. Tato otázka nečiní rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným, neboť její řešení plyne přímo ze zákona. Zástupcem je ten, kdo je oprávněn jednat za jiného jeho jménem [§ 22 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. )]. Zastoupení vzniká mimo jiné na základě dohody o plné moci (§ 23 odst. 1 obč. zák.). Při právním úkonu je možné dát se zastoupit fyzickou nebo právnickou osobou. Zmocnitel udělí za tímto účelem plnou moc zmocněnci, v níž musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění (§ 31 odst. 1 obč. zák.). Podle § 32 odst. 1 a 2 obč. zák. nevyplývá-li z právního úkonu, že někdo jedná za někoho jiného, platí, že jedná vlastním jménem. Jedná-li zmocněnec jménem zmocnitele v mezích oprávnění zastupovat, vzniknou tím práva a povinnosti přímo zmocniteli. Na základě plné moci ze dne 14. 10. 2001 byl zástupce žalovaného oprávněn dát výpověď z nájmu. Nejvyšší soud již ve stanovisku ze dne 28. června 2000, Cpjn 38/98, uveřejněném pod č. 44/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, mimo jiné uvedl, že činí-li zmocněnec na základě plné moci právní úkony za zmocnitele jeho jménem (přímé zastoupení), musí být již ze smlouvy patrno, že ji uzavřel za účastníka jeho zástupce, neboť v případě, že by tato okolnost nebyla zřejmá, platilo by, že zmocněnec jednal vlastním jménem (§ 32 odst. 1 obč. zák.). Tyto závěry lze vztáhnout nejen na případy dvoustranných právních úkonů (smluv), ale rovněž na jednostranné právní úkony (např. výpověď, odstoupení od smlouvy apod.), z nichž musí být zřejmé, že zástupce vystupuje nikoliv jménem svým, nýbrž jménem zastoupeného.

Odvolací soud nepochybil ani při aplikaci § 5 zákona o nájmu nebytových prostor. V souladu s článkem VI. odst. 1 smlouvy o nájmu vyložil, že žalovaný měl sice povinnost provádět drobné opravy do částky 1.000,- Kč, avšak jen na předmětu nájmu, tj. v pronajatých prostorách, nikoliv na okapu domu č. 445, jenž byl podle znalce Ing. R. J. jednoznačnou příčinou vzniku plísní. Závěr odvolacího soudu, že i když výskyt plísní žalovaný neohlásil, byl oprávněn z tohoto důvodu dát výpověď z nájmu nebytových prostor, neboť nevyhovující stav nebytových prostor nezavinil a porušení notifikační povinnosti neplatnost výpovědi nezpůsobuje, je správný.

Nelze přisvědčit ani dovolací námitce, že odvolací soud rozhodl v rozporu s hmotným právem, konkrétně § 9 odst. 3 písm. b) zákona o nájmu nebytových prostor, neboť podmínky výpovědi dány nebyly. Podle zmiňovaného ustanovení může nájemce písemně vypovědět smlouvu uzavřenou na dobu určitou před uplynutím sjednané doby, jestliže nebytový prostor se stane bez zavinění nájemce nezpůsobilý ke smluvenému užívání. Pojem nezpůsobilosti ke smluvenému užívání [§ 9 odst. 3 písm. b) zákona o nájmu nebytových prostor] je třeba poměřit s ostatními ustanoveními citovaného zákona. Ustanovení § 5 odst. 1 zákona o nájmu nebytových prostor (marginální rubrika Práva a povinnosti pronajímatele a nájemce ) ukládá - není-li ujednáno jinak - pronajímateli povinnost odevzdat nebytový prostor nájemci ve stavu způsobilém k smluvenému nebo obvyklému užívání, v tomto stavu jej svým nákladem udržovat a zabezpečovat řádné plnění služeb, jejichž poskytování je s užíváním nebytového prostoru spojeno. Shora řečené znamená, že pronajímatel je povinen odevzdat a udržovat nebytový prostor v takovém stavu, aby jej nájemce mohl nerušeně užívat bez vynaložení jakýchkoliv nákladů; zejména musí jít o prostory hygienicky nezávadné. Splnění těchto povinností znamená, že pronajímatel musí odstranit závady, které za trvání nájemního vztahu vznikly a jež by bránily v pokojném užívání nebytových prostor. Sankcí za porušení povinností pronajímatele může být sleva z nájemného (§ 8 zákona o nájmu nebytových prostor) a popřípadě z porušení povinností může vzniknout závazek k náhradě škody (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 1582/2004). Mezi účastníky byla smluvně ujednána povinnost nájemce (čl. VI. bod 1 věta třetí smlouvy o nájmu) na své náklady provádět drobné opravy do jednotlivé částky 1.000,- Kč; jiné povinnosti pronajímatele spojené s údržbou nebytových prostor ve stavu způsobilém k užívání na žalovaného přeneseny nebyly. Jestliže v důsledku zdravotní závadnosti je nebytový prostor pro nájemce nevyužitelný (nemůže v něm z tohoto důvodu vykonávat svou podnikatelskou činnost), stává se pro něj nezpůsobilým ke smluvenému užívání. Nezpůsobilost nebytového prostoru tedy znamená, že v pronajatých prostorech nemůže nájemce vykonávat činnost, za jejímž účelem (§ 3 odst. 2 zákona o nájmu nebytových prostor a § 85 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2006) mu byly prostory pronajaty. Závěr o nezpůsobilosti nebytových prostor vychází z faktického stavu a není podmíněn rozhodnutím příslušného stavebního úřadu, neboť žádné ustanovení zákona o nájmu nebytových prostor k platnosti výpovědi z důvodu nezpůsobilosti nebytových prostor ke smluvenému užívání správní rozhodnutí nevyžaduje. Rozhodnutí odvolacího soudu tak neodporuje rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. května 2005, sp. zn. 25 Cdo 1582/2004. K důsledkům porušení oznamovací povinnosti nájemce při výskytu plísní na jeho právo dát výpověď z nájmu podle § 9 odst. 3 písm.b) zákona o nájmu nebytových prostor, se citované rozhodnutí nevyjádřilo. Naopak dovolací soud v tomto rozhodnutí dovodil, že samotná, byť opakovaná oprava, spočívající v pouhém odstraňování plísně ze stěn, neznamená odstranění závadného stavu pronajatých prostor, jakožto příčiny jejich nezpůsobilosti k užívání ke smluvenému účelu. Rozhodnutí odvolacího soudu neodporuje hmotnému právu (§ 9 odst. 3 písm. b) zákona o nájmu nebytových prostor) a je v souladu s dosavadní judikaturou Nejvyššího soudu.

Opodstatněná není ani výhrada, že odvolací soud nesprávně vyložil § 451 obč. zák., když dovodil, že žalobou uplatněný nárok nelze přiznat ani z titulu bezdůvodného obohacení. Odvolací soud vycházel ze zjištění, že žalobci odmítli 9. 1. 2002 nebytové prostory (v té době již vyklizené) od žalovaného převzít. Adekvátně tomu dovodil, že se žalovaný na úkor žalobců neobohatil, neboť se nedostal do prodlení s předáním předmětu nájmu a že naopak dovolatelé neposkytli potřebnou součinnost a bezdůvodně odmítli nebytové prostory převzít. I v této části proto právní posouzení věci odvolacím soudem neodporuje hmotnému právu a nečiní jeho rozhodnutí zásadně právně významným.

Přípustnost dovolání nepřichází v úvahu ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má vždy povahu usnesení, a to i v případě, že je začleněno do rozsudku a stává se tak formálně jeho součástí (§ 167 odst. 1 o. s. ř.). Proto je třeba přípustnost dovolání proti němu zvažovat z hlediska úpravy přípustnosti dovolání proti usnesení. Ta je obsažena v ustanoveních § 237 až § 239 o. s. ř. Přípustnost podle § 237 o. s. ř. dána být nemůže, neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. R 4/2003). Přípustnost dovolání proti nákladovým výrokům pak není založena ani ustanoveními § 238, § 238a a § 239 o. s. ř., jelikož tyto výroky nelze podřadit žádnému z tam taxativně vyjmenovaných případů.

Lze tedy uzavřít, že dovolání směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, v souvislosti s tímto řízením žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. dubna 2007

JUDr. Ivana Z l a t o h l á v k o v á

předsedkyně senátu