33 Odo 164/2005
Datum rozhodnutí: 24.10.2006
Dotčené předpisy: § 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963Sb., § 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




NEJVYŠŠÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY

33 Odo 164/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců Víta Jakšiče a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobců a) Ing. P. O. a b) Ing. J. O., proti žalovanému V. B., o zaplacení částky 21.599,77 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 261/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 8. října 2004, č. j. 5 Co 1310/2004-140, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žalobci jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně do tří dnů od právní moci tohoto usnesení na nákladech dovolacího řízení částku 2.010,- Kč k rukám JUDr. J. M., advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobci se po žalovaném domáhali zaplacení částky 43.200,- Kč s příslušenstvím, která představuje bezdůvodné obohacení, jež na jejich úkor získal tím, že v období od 27. 4. 1998 do 21. 8. 2003 (dále jen rozhodné období ) bez jakéhokoli právního důvodu a jejich souhlasu přejížděl v rámci svých podnikatelských aktivit dodávkovým automobilem přes jejich pozemek parc. č. 1229/8 v katastrálním území J. k truhlárně a dílně na sousedícím pozemku parc. č. 1229/7 ve vlastnictví F. a P. S.

Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 8. března 2004, č. j. 7 C 261/2003-100, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům oprávněným společně a nerozdílně částku 0,23 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % ročně z této částky od 21. 8. 2003 do zaplacení, a to do tří dnů od právní moci rozsudku, žalobu o zaplacení částky 43.199,77 Kč s úrokem z prodlení ve výši 5 % ročně od 21. 8. 2003 do zaplacení zamítl a rozhodl o nákladech řízení.

K odvolání žalobců Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 8. října 2004, č. j. 5 Co 1310/2004-140, rozsudek soudu prvního stupně v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 21.600,- Kč s 5 % úrokem z prodlení od 21. 8. 2003 do zaplacení, zrušil a řízení v tomto rozsahu zastavil (žalobci v tomto rozsahu vzali žalobu zpět); v části výroku, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 21.599,77 Kč s 5 % úrokem z prodlení od 21. 8. 2003 do zaplacení, a ve výroku o nákladech řízení jej potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Oba soudy vyšly ze zjištění, že manželé F. a P. S. koupili kupní smlouvou ze dne 27. 3. 1996 pozemek parc. č. 1229/7 v k. ú. J. a na něm stojící budovy dílny a truhlárny, jež sloužily k podnikatelské činnosti. Prodávající Z. d. J. v likvidaci touto smlouvou (článek IV.) zároveň zřídilo bezúplatně věcné břemeno, a to právo chůze a jízdy k dílně a truhlárně ve směru tam i zpět v nezbytném rozsahu v jakoukoli dobu bez časového omezení nejkratším směrem přes pozemek parc. č. 1229/8 v katastrálním území J. (který byl v té době v jeho vlastnictví), s tím, že vlastník tohoto pozemku je povinen dohodnuté věcné břemeno trpět v rozsahu vyznačeném na geometrickém plánu. Účastníci smlouvy se dohodli, že věcné břemeno je spojeno s nemovitostí a přechází s jejím vlastnictvím na nabyvatele. Žalobci kupní smlouvou ze dne 27. 4. 1998 koupili mimo jiné pozemek parc. č. 1229/8, zatížený věcným břemenem, s jehož obsahem byli seznámeni a srozuměni. Jejich žaloba o zrušení věcného břemene vedená u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 12 C 250/99 byla pravomocně zamítnuta. Manželé S. používají dílnu a truhlárnu ke své podnikatelské činnosti - autodopravě a žalovaný coby podnikatel jim v rozhodném období jedenkrát za měsíc dovážel pneumatiky svým automobilem zn. Peugeot Boxer, jímž přejížděl přes pozemek žalobců k nemovitostem manželů S.

Na základě takto zjištěného skutkového stavu věci odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k právnímu závěru, že předmětný pozemek parc. č. 1229/8 je zatížen ve smyslu § 151n odst. 1 věty první zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen obč. zák. ) věcným břemenem, jež je spojeno s vlastnictvím k nemovitostem, sloužícím k podnikatelské činnosti, umístěným na pozemku parc. č. 1229/7. Manželé S. jako spoluvlastníci těchto panujících nemovitostí jsou proto oprávněni bezplatně užívat pozemek žalobců k chůzi a průjezdu k truhlárně a dílně. Oproti soudu prvního stupně však odvolací soud dovodil, že do okruhu osob, které od manželů S.(z věcného břemene oprávněných) odvozují právo chůze a průjezdu přes pozemek žalobců vyplývající z věcného břemene, náleží kromě jejich rodinných příslušníků, návštěv, nájemců a zaměstnanců též žalovaný coby jejich dodavatel. Je názoru, že zájem na účelném využití truhlárny a dílny k podnikání vyžaduje, aby k těmto panujícím nemovitostem mohly přicházet a přijíždět nejen oprávněné subjekty, ale také jejich zákazníci a dodavatelé. V této souvislosti připomněl judikát k § 492 obecného zákoníku občanského (komentář Rouček, Sedláček, díl II., strana 863, č. 14587 Sb. Laser-Unger), podle něhož služebnost vozové cesty opravňuje také, aby ji užívali hosté hostince na panujícím pozemku s tím, že odpověď na otázku, zda oprávněný z věcného břemene může také jiné subjekty nechati k sobě jezditi, je závislá na tom, zda to vyžaduje účelné využití nemovitosti (utilita praedii). Vzhledem k těmto závěrům se již na rozdíl od soudu prvního stupně, který vznik bezdůvodného obohacení na straně žalovaného dovodil, nezabýval výší bezdůvodného obohacení.

Žalobci podali proti rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku, jímž bylo řízení částečně zastaveno) dovolání v přesvědčení, že má po právní stránce zásadní význam. Označili v něm dovolací důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/, b/ a odst. 3 o. s. ř. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. odvolacímu soudu vytkli, že řízení zatížil vadou, která mohla mít za následek nesprávné právní posouzení věci, když rozhodl o jiném předmětu řízení. Ačkoli předmětem odvolacího přezkumu byla pouze výše bezdůvodného obohacení získaného žalovaným, resp. způsob výpočtu jeho výše, odvolací soud podrobil přezkumu (správný a nikým nezpochybňovaný) právní závěr soudu prvního stupně, že žalovanému vzniklo na jejich úkor bezdůvodné obohacení užíváním pozemku žalobců bez právního důvodu, a zaujal názor opačný. Tím porušil zásadu dvojinstančnosti. Další vada řízení spočívá v tom, že odvolací soud po jejich závěrečném návrhu kladl otázky zástupci žalovaného, k nimž se již nemohli vyjádřit. Za použití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. polemizují se skutkovým zjištěním, že věcné břemeno spočívající v právu chůze a jízdy přes jejich pozemek bylo zřízeno manželům S. pro podnikání v autodopravě a že žalovaný nemá jiný přístup na pozemek parc. č. 1229/7 než přes jejich pozemek. V rámci dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnili správnost právního závěru odvolacího soudu, že právo odpovídající věcnému břemeni mohou využívat i jiné osoby (tedy jakékoli neurčité třetí osoby včetně žalovaného), než jsou ty osoby, v jejichž prospěch bylo věcné právo zřízeno . I nadále jsou názoru, že právo věcného břemene je nepřevoditelné (oprávněná osoba tudíž nemůže nakládat s takovým právem vůči třetím osobám) a že oprávněný z věcného břemene může užívat zatíženou věc jen pro sebe a nesmí k užívání věci přibrat jiného, a to u obou forem (in rem a in personam) . Odkaz na judikát k § 492 o. z. o. považují za nepřípadný, neboť se týká jiných vztahů. Z uvedených důvodů proto navrhli rozhodnutí soudů obou stupňů v napadeném rozsahu zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný, který se ztotožnil s postupem odvolacího soudu v řízení, jakož i s jeho právním posouzením věci, navrhl dovolání žalobců zamítnout.

V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění před 1. dubnem 2005 - dále opět jen o. s. ř. (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnými subjekty při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Přípustnost dovolání proti výroku rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, se řídí § 237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř. Přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. zde nepřipadá v úvahu, neboť napadeným výrokem rozsudku odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně, který byl ve věci vydán. Přípustnost dovolání tak může být zvažována pouze ve smyslu § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. K okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. nebo § 241a odst. 3 o. s. ř. nemůže být při posouzení, zda je dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., přihlédnuto (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Možnost užití dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř. zákon výslovně spojuje toliko s dovoláním přípustným podle § 237 odst. 1 písm. a/ a b/ o. s. ř. (popř. podle obdobného užití § 238 a § 238a o. s. ř.). Dovolací soud proto musí při posuzování přípustnosti dovolání (případně jeho důvodnosti) vycházet ze skutkového stavu, na němž založil své právní posouzení věci soud odvolací. Vyloučení úvahy o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. na základě argumentů spojovaných s vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dáno povahou tohoto dovolacího důvodu. Konkrétní vada řízení zjevně nemá judikatorní přesah a o rozpor s hmotným právem tu nejde. I kdyby tedy bylo řízení zatíženo uvedenými vadami, jejich existence nemůže sama o sobě přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. založit. Jelikož je dovolací soud ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahové konkretizace (až na výjimky zde uvedené), jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze ty právní otázky, na kterých napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl (tj. učinil je předmětem dovolacího přezkumu).

Vzhledem k řečenému jsou proto z hlediska úvah o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. bezpředmětné výhrady žalobců k nesprávně či nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu a výtky, že řízení je zatíženo vadami, jež jsou uplatněním nezpůsobilých dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. a/ a odst. 3 o. s. ř.

Žalobci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. předložili k dovolacímu přezkumu kontrolu správnosti právního závěru odvolacího soudu dovozujícího, že žalovaný na jejich úkor bezdůvodné obohacení plněním bez právního důvodu nezískal. Tento závěr přitom závisel na posouzení předběžné otázky, zda žalovanému, který jako dodavatel má vztah k podnikatelské činnosti provozované spoluvlastníky panujících nemovitostí, svědčí právo chůze a jízdy k těmto nemovitostem přes pozemek žalobců vyplývající z věcného břemene spojeného s vlastnictvím k panujícím nemovitostem.

Takto nastolená právní otázka napadené rozhodnutí zásadně významným po právní stránce nečiní, jelikož není možno přisvědčit názoru žalobců, že oprávněný z věcného břemene (ať již zřízeného in personam či in rem) může užívat zatíženou věc jen pro sebe a nesmí k užívání věci přibrat jiného. Kromě judikatury týkající se služebností upravených v § 472 a násl. obecného zákoníku občanského, která je použitelná i pro věcná břemena podle platné právní úpravy (§ 151n a násl. obč. zák.), se touto otázkou zabýval i dovolací soud. Ten ve svém rozsudku ze dne 25. července 2006, č. j. 22 Cdo 973/2005-180, konstatoval, že právo odpovídající věcnému břemeni spočívající v právu chůze a jízdy pro vlastníka nemovitosti určené k podnikání, je věcným břemenem spojeným s vlastnictvím nemovitosti (věcným břemenem in rem). Vlastník této nemovitosti je oprávněn užívat pozemku jiného vlastníka (zatížený nebo služebný) k chůzi a jízdě a v tomto rozsahu je vlastník zatíženého pozemku užívání svého pozemku trpět (§ 151n odst. 1 obč. zák.). V návaznosti na dosavadní judikaturu (Stanovisko Nejvyššího soudu SSR ze dne 22. 12. 1987, Cpj 55/87, publikované pod R 14/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 328/2005, a rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 2. 1924, sp. zn. Rv II 1757/23, publikovaný pod č. 3549 sbírky Vážného) pak formuloval právní závěr, podle něhož přísluší-li osobě oprávněné z věcného břemene - vlastníku nemovitosti právo, které mu zajišťuje přístup k této nemovitosti (může jít o chůzi i jízdu po zatíženém pozemku), pak od této oprávněné osoby odvozují právo užívat zatížený pozemek k chůzi a jízdě ty osoby, které tak činí v souvislosti s hospodářským účelem, ke kterému sloužila panující nemovitost v době zřízení věcného břemene (bydlení vlastníka, pronájem bytů, podnikání, návštěvy v obvyklém rozsahu), pokud se účastníci smlouvy o jeho zřízení nedohodli jinak.

Odvolací soud dovodil, že právo žalovaného chodit a jezdit přes pozemek žalobců je odvozeno od práva odpovídajícího věcnému břemeni, které svědčí spoluvlastníkům panujících nemovitostí, protože žalovaný užíval služebný pozemek (pozemek žalobců) v souladu s účelným využitím panujících nemovitostí, jež jsou určeny k podnikání. Tento závěr přitom vychází ze zjištění, že žalovaný přejížděl přes pozemek žalobců k truhlárně a dílně na sousedícím pozemku v souvislosti s podnikatelskou činností (autodopravou), kterou v těchto nemovitostech provozovali jejich spoluvlastníci, jimž dodával pneumatiky. Odvolací soud tak zjištěný skutkový stav právně posoudil zcela v intencích právního názoru, který již dovolací soud zaujal ve shora zmiňovaném rozhodnutí. Za této situace (logicky vzato) pak lze mít za vyloučené, aby žalovaný užíval věcným břemenem zatížený pozemek žalobců bez právního důvodu. Právní závěr odvolacího soudu, že žalovaní se na úkor žalobců bezdůvodně neobohatili, je tak v souladu s hmotným právem, neboť nebyl naplněn zákonný předpoklad jedné ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení - plnění bez právního důvodu (§ 451 odst. 2 obč. zák.).

Protože dovolání není přípustné ani proti výrokům, jimiž bylo rozhodnuto o nákladech řízení (srovnej usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003), je zřejmé, že dovolání směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.). Dovolací soud je proto podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. a žalobcům, jejichž dovolání bylo odmítnuto, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady dovolacího řízení, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.935,- Kč (§ 2 odst. 1, § 3 odst. 1 bod 5., § 15 ve spojení s § 14 odst. 1, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění před 1. 9. 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč (§ 2 odst. 1 a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění před 1. 9. 2006).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 24. října 2006

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu