33 Odo 1637/2006
Datum rozhodnutí: 28.11.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 1637/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudkyň JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Blanky Moudré ve věci žalobkyně B. s. r. o., zastoupené JUDr. J. P., advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s.p. zastoupenému JUDr. D. Ř., advokátkou, o nahrazení prohlášení vůle, vedené u Okresního soudu v Příbrami pod sp. zn. 10 C 33/2005, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 1. srpna 2006, č. j. 28 Co 389/2006-78, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 5.117,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám JUDr. D. Ř., advokátky.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Příbrami (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 23. března 2006, č. j. 10 C 33/2005-56, zamítl žalobu, aby soud uložil žalovanému povinnost uzavřít s žalobkyní kupní smlouvu o prodeji pozemků parc. č. v k. ú. H., obec V. Ch. a pozemků parc. č. v k. ú. T., obec S., zapsaných v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště P. (dále též předmětné nebo sporné pozemky ), za cenu, která je v daném čase a místě obvyklá; současně rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že vlastníkem předmětných pozemků je Česká republika a žalovaný k nim vykonává právo hospodaření. Žalobkyně je právnickou osobou, které byl stanoven dobývací prostor podle dosavadních předpisů, přičemž v označené lokalitě má zaevidován dobývací prostor H. (Š.). Dne 27. 10. 2003 požádala s odkazem na zákon č. 150/2003 Sb. o koupi zmíněných pozemků (popřípadě o jejich pronájem na dobu předpokládaného dobývání ložiska). Žalovaný dopisem ze dne 4. 11. 2003 požadavek na uzavření kupní smlouvy odmítl s tím, že článek II. odst. 2 zákona č. 206/2002 Sb. mu povinnost uzavřít kupní smlouvu neukládá. Na tomto skutkovém základě dospěl soud prvního stupně výkladem článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění zákona č. 150/2003 Sb., k závěru, že organizacím, kterým byl stanoven dobývací prostor podle dosavadních právních předpisů na pozemcích státu, vzniká právo, aby s nimi správní úřad, organizační složka nebo právnická osoba, která má pozemek ve správě, uzavřela dohodu o pronájmu pozemku na dobu předpokládané těžby nebo kupní smlouvu o prodeji pozemku. Podle důvodové zprávy má toto citované ustanovení sloužit k vyřešení problémů vyplývajících z často spletitých, majetkoprávních a administrativně-právních vztahů a má zajistit vyšší právní jistotu organizacím, kterým byl vydán předchozí souhlas Ministerstva životního prostředí ke stanovení dobývacího prostoru, jakož i možnost nerušeně využívat dotčené pozemky k hornické činnosti. Soud prvního stupně se neztotožnil s výkladem prosazovaným žalobkyní, že jí náleží právo volby mezi dvěma možnými právními instrumenty (pronájmem a koupí) a uzavřel, že je na žalovaném, jakým způsobem zajistí, aby žalobkyně mohla užívat pozemky v dobývacím prostoru. Účelem citované právní úpravy není zajistit žalobkyni nárok na získání vlastnického práva k pozemkům ve vlastnictví státu, nýbrž umožnit jí provádění hornické činnosti na pozemcích státu.

Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. srpna 2006, č. j. 28 Co 389/2006-78, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými, tak právními závěry soudu prvního stupně a dodal, že smyslem a účelem citovaného ustanovení je umožnit subjektu, kterému byl stanoven dobývací prostor, dobývání nerostů. Při dočasném charakteru hornické činnosti proto zcela postačí uzavření smlouvy o pronájmu pozemků na dobu předpokládané těžby. Jen v případech, v nichž bude prodej pozemku pro vlastníka výhodnější, může místo jejich pronájmu zvolit uzavření kupní smlouvy. Volba způsobu dispozice s pozemkem musí být (i s ohledem na nedotknutelnost vlastnictví) ponechána výlučně na vlastníku nemovitosti.

V dovolání, jehož přípustnost žalobkyně dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ), prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. namítá nesprávné právní posouzení věci (výklad článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění zákona č. 150/2003 Sb.), odvolacím soudem, který dospěl k závěru, že volba, jakým institutem bude ošetřeno, aby mohla využívat pozemky k hornické činnosti, náleží žalovanému. Setrvává na argumentaci, že citované ustanovení jí zakládá právo, jemuž odpovídá povinnost žalovaného, uzavřít s ním smlouvu o prodeji pozemků, pokud žalobkyně toto právo včas a řádně uplatní. Z ustanovení článku II. bodu 3. dovozuje, že stát, jakožto vlastník pozemků, se rozhodl vzdát se vlastnického práva ve prospěch společností, které tyto pozemky užívají k hornické činnosti. Výklad soudů obou stupňů považuje za omezující a umožňující svévoli žalovaného. Je to naopak ona, která podle výslovného znění citovaného ustanovení má právo na uzavření (podle své volby) buď kupní nebo nájemní smlouvy. Jelikož rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci, dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozsudky soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl, aby bylo dovolání odmítnuto, případně zamítnuto.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Dovolání v dané věci může být přípustné jen podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

Předpokladem přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je závěr dovolacího soudu, že rozhodnutí odvolacího soudu nebo některá v něm řešená právní otázka mají po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.

Pro rozhodnutí dané věci bylo významné (určující) posouzení otázky, zda podle ustanovení článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění zákona č. 150/2003 Sb., má žalobkyně právo, aby s ní žalovaný uzavřel kupní smlouvu o prodeji pozemků, na nichž žalobkyně provádí hornickou činnost. Protože tato otázka nebyla dosud v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, má napadený rozsudek po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle § 242 o. s. ř. však dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání není důvodné.

Žalobkyně nenamítá, že by řízení bylo postiženo některou z vad uvedených v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř. a ani jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, k nimž dovolací soud přihlédne, i kdyby nebyly v dovolání uplatněny. Jelikož nic takového neplyne ani z obsahu spisu, zabýval se dovolací soud pouze výslovně uplatněným dovolacím důvodem, jak jej žalobkyně obsahově vymezila.

Podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. lze dovolání podat z důvodu, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav (skutkové zjištění). O mylnou aplikaci se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, popř. jestliže ze skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry.

Žalobkyně dovoláním zpochybňuje správnost závěru odvolacího soudu, že volba způsobu, jakým jí bude zajištěna možnost těžit na pozemcích, k nimž vykonává právo hospodaření žalovaná, náleží žalované.

Podle článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění zákona č. 150/2003 Sb., organizacím, kterým byl stanoven dobývací prostor podle dosavadních právních předpisů, který se nachází na pozemku ve vlastnictví státu, vzniká právo, aby s nimi správní úřad, právnická osoba nebo její organizační složka, která má pozemek ve správě, uzavřela dohodu o pronájmu pozemku na dobu předpokládaného dobývání ložiska nebo kupní smlouvu o prodeji pozemku. Žádost obsahující specifikaci pozemku údaji podle katastru nemovitostí adresovaná správnímu úřadu, právnické osobě nebo její organizační složce, která zmíněný pozemek spravuje, a doložená potvrzením Českého báňského úřadu, že žadateli byl stanoven dobývací prostor, musí být podána nejpozději do 30. října 2003. Český báňský úřad potvrzení nevydá k pozemkům v dobývacích prostorech, kde probíhá nebo má probíhat pouze hlubinná těžba, jestliže požadovaný pozemek již nemůže být hornickou činností ohrožen, anebo u ostatních pozemků v těch případech, kdy na požadovaném pozemku byla těžba již ukončena. V případě prodeje se pozemky převádějí za cenu, která je v daném místě a čase obvyklá.

Odvolací soud při výkladu ustanovení článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění zákona č. 150/2003 Sb. vycházel nejen z výkladu jazykového (gramatického), nýbrž si při interpretaci této právní normy vypomohl rovněž výkladem teleologickým.

Ústavní soud již ve stanovisku svého pléna ze dne 21. května 1996, sp. zn. Pl. ÚS-st.-1/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazku 9, ročníku 1997, části I., pod pořadovým číslem 9, vysvětlil, že vázanost soudu zákonem neznamená bezpodmínečně nutnost doslovného výkladu aplikovaného ustanovení, nýbrž zároveň vázanost smyslem a účelem zákona. V případě konfliktu mezi doslovným zněním zákona a jeho smyslem a účelem je důležité stanovit podmínky priority výkladu e ratione legis před výkladem jazykovým, tj. podmínky, jež by měly představovat bariéru možné libovůle při aplikaci práva. Uvedl, že smysl a účel zákona lze dovodit především z autentických dokumentů vypovídajících o vůli a záměrech zákonodárce, mezi něž patří důvodová zpráva k návrhu zákona (uvědomuje si skutečnost, že ze souhlasu zákonodárce s osnovou návrhu lze pouze presumovat i jeho souhlas s jejími důvody) a dále z argumentace přednesené v rozpravě při přijímání návrhu zákona. Smysl a účel zákona lze dále dovodit z pramenů práva. Zároveň dodal, že při aplikaci právního ustanovení je nutno prvotně vycházet z jeho doslovného znění. Pouze za podmínky jeho nejasnosti a nesrozumitelnosti (umožňující např. více interpretací), jakož i rozporu doslovného znění daného ustanovení s jeho smyslem a účelem, o jejichž jednoznačnosti a výlučnosti není jakákoliv pochybnost, lze upřednostnit výklad e ratione legis před výkladem jazykovým.

Z pohledu těchto závěrů, jež Nejvyšší soud přejímá, lze k posuzované věci především uvést, že teleologický výklad ustanovení článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění zákona č. 150/2003 Sb. dostatečně podporuje úsudek, k němuž odvolací soud dospěl.

Z důvodové zprávy k článku II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb. vyplývá, že navrhovaná právní úprava v ustanovení bodu 3 pak představuje řešení problémů vyplývajících z často spletitých majetkoprávních a administrativně právních vztahů a mělo by zajistit vyšší právní jistotu organizacím, kterým byl vydán předchozí souhlas Ministerstva životního prostředí ke stanovení dobývacího prostoru. Po stanovení chráněného ložiskového území by již nemělo docházet k převodu pozemků na jiné subjekty než organizaci, jíž stát stanovil dobývací prostor, resp. organizaci, která o jeho stanovení požádala.

Článek II. bod 3. zákona č. 206/2002 Sb. ve znění účinném do 22. 5. 2003 přitom zněl tak, že organizacím, kterým byl stanoven dobývací prostor podle dosavadních právních předpisů, který se nachází na pozemku ve vlastnictví státu, vzniká právo, aby s nimi správní úřad, právnická osoba nebo její organizační složka, která má pozemek ve správě, uzavřela dohodu o pronájmu pozemku na dobu předpokládaného dobývání ložiska nebo kupní smlouvu o prodeji pozemku; tyto pozemky mohou být převedeny na jiný subjekt než na držitele dobývacího prostoru až po zrušení dobývacího prostoru. Na něj navazoval čl. II. bod 4., podle něhož pozemky ve vlastnictví státu nacházející se ve stanoveném chráněném ložiskovém území může správní úřad, právnická osoba nebo její organizační složka, která tyto pozemky spravuje, pronajmout nebo prodat pouze organizaci, které bylo vydáno oprávnění k hornické činnosti (zákonem č. 150/2003 Sb. byl čl. II. bod 3. s účinností od 23. 5. 2003 změněn a bod 4. téhož článku zrušen).

Je nepochybné, že smyslem této právní úpravy bylo zajistit subjektu, kterému bylo vydáno oprávnění k hornické činnosti, přednost před ostatními zájemci o pronájem nebo prodej pozemku ve vlastnictví státu proto, aby mohl nadále vyvíjet v dobývacím prostoru horní činnost. Za tím účelem zákonodárce nutí správní úřad, právnickou osobu nebo její organizační složka, která má ve správě pozemek státu, uzavřít s takovou osobou nájemní nebo kupní smlouvu, tedy omezuje je ve smluvní volnosti svobodě zvolit si smluvní stranu, s níž příslušnou smlouvu uzavře. Jelikož důvodem právní úpravy není primárně zajistit převod vlastnictví k pozemkům, na kterých je vykonávána horní činnost, nýbrž pouze umožnit podnikatelským subjektům, jimž byl stanoven dobývací prostor podle dosavadních právních předpisů, pokračovat v těžební činnosti, potom volba právního nástroje směřujícího k naplnění účelu zákona je ponechána na organizaci vykonávající právo hospodaření k pozemkům. Jen ta může posoudit vhodnost způsobu naložení s takovým majetkem, který odpovídá principu dobré správy svěřeného majetku, při respektování zákonem uložené povinnosti zakotvené v čl. II. bodu 3. zákona č. 206/2002 Sb., ve znění zákona č. 150/2003 Sb., uzavřít buď nájemní nebo kupní smlouvu.

Právní posouzení věci odvolacím soudem je tedy v dotčeném směru správné a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. nebyl naplněn. Nejvyšší soud proto dovolání žalobkyně podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítl.

Žalobkyně sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnila. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a dovolatelce, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, byla uložena povinnost zaplatit žalovanému náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 4.000,- Kč [ § 7 písm. e), § 10 odst. 3 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb.] a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,- Kč (§ 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.) a z částky 817,- Kč představující 19 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.). Platební místo a lhůta k plnění vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li žalobkyně dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může žalovaný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 28. listopadu 2008

JUDr. Václav Duda

předseda senátu