33 Odo 1629/2006
Datum rozhodnutí: 11.03.2009
Dotčené předpisy:




33 Odo 1629/2006

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně

JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobce V. B., zastoupeného advokátem, proti žalované V. S., zastoupené

advokátem, o 536.250,- Kč, vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 8 C 1183/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. března 2006, č. j. 44 Co 58/2006-155, takto:

Dovolání se zamítá.

O d ů v o d n ě n í:

Žalobce se po žalované domáhal zaplacení 875.165,- Kč. Uváděl, že v době, kdy mu vedla účetnictví, vybral její manžel z jeho bankovního účtu 300.000,- Kč. Dále zjistil nesrovnalost v účetnictví, mimo jiné fakturu č. 410038 na částku 236.250,- Kč, z níž není dostatečně zřejmé, jakých stavebních prací, které mu měl poskytnout manžel žalované, se týká. S manželem žalované nikdy nejednal o zaplacení částky 236.250,- Kč a práce, které prováděli jeho zaměstnanci, byly řešeny subdodávkami.

Okresní soud v Břeclavi částečným rozsudkem ze dne 6. října 2005, č. j.

8 C 1183/2003-131, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 536.250,- Kč. Vycházel

ze zjištění, že žalovaná se zavázala vést a zpracovávat pro žalobce účetnictví, a tuto činnost v období let 1994 až 2003 také vykonávala. Žalobce při svém podnikání spolupracoval s manželem žalované; vzájemně si vypomáhali při zakázkách, účetnictví však vedli odděleně a neměli společný majetek. Dne 11. 3. 2002 vybral manžel žalované z účtu žalobce 300.000,- Kč a dne 20. 12. 2001 mu vyfakturoval částku 236.250,- Kč za stavební práce na stavbě rodinného domu manželů M.; faktura byla uvedeného dne proplacena. Žalobce s manželem žalované neuzavřeli písemnou smlouvu o sdružení, spolupracovali pouze formou subdodávek. Na podkladě těchto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žalovaná se na úkor žalobce bezdůvodně obohatila. S manželem totiž neměli zrušeno či zúženo společné jmění manželů a vybral-li její manžel z účtu žalobce 300.000,- Kč a byla-li bez souhlasu žalobce proplacena jeho faktura znějící na částku 236.250,- Kč, obohatila se společně s ním o tyto částky i ona. Námitku promlčení práva na vydání bezdůvodného obohacení soud neshledal důvodnou.

K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 31. března 2006, č. j.

44 Co 58/2006-155, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu o zaplacení částek 300.000,- Kč a 236.250,- Kč zamítl. Na rozdíl od soudu prvního stupně vzal za prokázané, že žalovaná sice zpracovala manželovu fakturu číslo 410038 znějící na částku 236.250,- Kč, avšak v řízení nebylo zjištěno, že by fakturovanou částku 236.250,- Kč k tíži majetku žalobce bez jeho souhlasu proplatila. Porušení závazku žalované při vedení účetnictví žalobce v souvislosti s uvedenými nároky netvrdil. Na základě těchto skutkových zjištění odvolací soud sice přisvědčil soudu prvního stupně v tom, že podle žalobcem vylíčených skutkových okolností nelze jím uplatněné nároky na zaplacení 300.000,- Kč a 236.250,- Kč právně posoudit jako nároky na náhradu škody, nýbrž jako nároky na vydání bezdůvodného obohacení, avšak na rozdíl od soudu prvního stupně uzavřel, že žalovaná není k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimována. Nebyla totiž osobou, jíž žalobce částky 300.000,- Kč a 236.250,- Kč bez právního důvodu plnil, a její povinnost vydat žalobci bezdůvodné obohacení nelze dovozovat ani z toho, že tyto částky byly jejím manželem získány za trvání společného jmění manželů.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání v němž namítá nesprávné právní posouzení věci. Brojí proti závěru odvolacího soudu, že žalovaná není pasivně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení, neboť není osobou, které bylo bez právního důvodu plněno. Má zato, že odvolací soud pouze jinak právně posoudil důvod, na jehož základě mu měla být částka 536.250,- Kč uhrazena ; samu skutečnost, že mu v uvedené výši vznikla škoda nijak nezpochybnil. Žalovaný je přesvědčen, že nemůže nést následky chybné kvalifikace jednání žalované soudem prvního stupně a že žalovaná je k zaplacení 536.250,- Kč pasivně legitimována z titulu náhrady škody, kterou mu svým jednáním způsobila. Z uvedených důvodů navrhl, aby dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaná navrhla dovolání žalobce zamítnout. K dovolacím námitkám mimo jiné uvedla, že žádnou povinnost vůči žalobci neporušila a nemohla jí tudíž vzniknout povinnost k náhradě škody.

Dovolání bylo podáno včas k tomu legitimovaným subjektem (žalobcem) řádně zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1, 4 o. s. ř.) a je podle § 237 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. přípustné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně jejich obsahového vymezení dovolatelem. Z § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady nebyly žalobcem v dovolání namítány a jejich existence se z obsahu spisu nepodává.

Žalobce v dovolání nezpochybňuje závěr odvolacího soudu, že žalovaná není pasivně legitimovaná k vydání bezdůvodného obohacení. Namítá pouze, že jeho nárok na zaplacení 536.250,- Kč měl být posouzen jako nárok na náhradu škody, neboť v takovém případě by žalovaná byla ve věci pasivně legitimována.

Podle § 420 odst. 1 zákona číslo 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen obč. zák. ), každý odpovídá za škodu, kterou způsobil porušením právní povinnosti. Podle § 420 odst. 2 obč. zák. se odpovědnosti zprostí ten, kdo prokáže, že škodu nezavinil.

K základním předpokladům odpovědnosti za škodu ve smyslu citovaného ustanovení patří protiprávní úkon, vznik škody, příčinná souvislost mezi protiprávním úkonem a vznikem škody (kausální nexus) a zavinění. První tři předpoklady jsou objektivní povahy, čtvrtý povahy subjektivní. Právní teorie i soudní praxe pak první z označených předpokladů, tedy protiprávní úkon, standardně vykládá jako projev lidské vůle (úkon), ať již komisivní nebo omisivní, který je v rozporu s objektivním právem (někdy se též hovoří o úkonu, který zasahuje do subjektivních práv jiné osoby). Přitom není rozhodné, vyplývá-li porušená právní povinnost ze smlouvy nebo jde-li o povinnost mimosmluvní, tedy zákonnou (srov. např. Knapp, V. a kol., Občanské právo hmotné, svazek II., vydání první, Codex, Praha 1995, str. 316-321 nebo Bičovský, J. - Holub, M.: Náhrada škody podle občanského, obchodního, pracovního a správního práva, Linde a. s., Praha 1995, str. 26-30).

V posuzované věci byly žalobou uplatněny dva nároky ze dvou různých skutků. Nárok na zaplacení částky 300.000,- Kč se opírá o skutkové zjištění, že tuto částku vybral z bankovního účtu žalobce manžel žalované, který měl oprávnění s účtem disponovat. Nárok na zaplacení částky 236.250,- Kč vychází ze skutkového zjištění, že žalovaná pro žalobce v rozhodné době zpracovávala na základě ústní dohody účastníků účetnictví, že po ukončení této spolupráce žalobce zjistil nesrovnalosti v účetnictví (mimo jiné nalezl fakturu manžela žalované znějící na částku 236.250,- Kč), avšak neprokázal, že by fakturovanou částku žalovaná bez jeho souhlasu k tíži jeho majetku proplatila. Proti popsaným skutkovým zjištěním, na nichž odvolací soud založil své právní závěry, žalobce ve svém dovolání nebrojí. Dovolací soud tak není oprávněn v rámci dovolacího přezkumu posuzovat jejich správnost a je povinen z nich vycházet.

Z uvedeného tedy jednoznačně vyplývá, že nároky na zaplacení částek 300.000,- Kč a 236.250,- Kč jsou žalobcem vůči žalované uplatňovány bez toho, že by bylo tvrzeno, resp. prokázáno, takové jednání (či opomenutí) žalované, jímž by porušila svou právní povinnost, a jež by vedlo ke vzniku škody na majetku žalobce. Jinak řečeno, žalobce v řízení neprokázal, že újma, která nastala v jeho majetkové sféře (v rozsahu 536.250,- Kč), byla zapříčiněna v důsledku protiprávního úkonu žalované. Není-li tvrzen, resp. prokázán protiprávní úkon žalované (i v dovolání žalobce argumentuje výlučně vznikem škody), není ani namístě poměřovat skutková zjištění ustanoveními o náhradě škody, tedy dovozovat oprávněnost uplatněných nároků z titulu náhrady škody, jak požaduje žalobce. Za této situace soudy obou stupňů věc správně posoudily podle ustanovení o bezdůvodném obohacení (§ 451 a násl. obč. zák.), které protiprávní úkon jako podmínku pro vznik povinnosti toto obohacení vydat nestanoví.

S přihlédnutím k výše uvedenému je zřejmé, že žalobci se prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 2 písm. b/ o. s. ř. a jeho obsahového vymezení nepodařilo zpochybnit správnost právního posouzení věci odvolacím soudem a dovolacímu soudu nezbylo než dovolání podle § 243b odst. 2 části věty před středníkem o. s. ř. zamítnout.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 11. března 2009

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v. r.

předsedkyně senátu