33 Odo 1618/2006
Datum rozhodnutí: 09.12.2008
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb., § 241a odst. 3 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 1618/2006

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Václava Dudy ve věci žalobkyně J. K., , zastoupené JUDr. J. J., advokátem, proti žalovaným 1) M. B., , zastoupenému JUDr. P. K., advokátem, a 2) J.K., , zastoupenému Mgr. J. Ř., advokátkou, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 9 C 1360/2000, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. června 2006, č. j. 17 Co 127/2004-175, takto:

I. Dovolání se odmítá.



II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í:

Okresní soud ve Znojmě rozsudkem ze dne 26. listopadu 2003, č. j. 9 C 1360/2000-145, zamítl žalobu, jíž se žalobkyně domáhala určení, že je vlastnicí jedné ideální poloviny nemovitostí zapsaných na listu vlastnictví č. pro katastrální území, a to jedné ideální poloviny domu čp. na pozemku parc. č., jedné ideální poloviny pozemků parc. č. a a ideálních pozemku vedeného ve zjednodušené evidenci - pozemkovém katastru pod parc. č. zapsaného pro katastrální území Z. L., obec Z. (dále jen předmětné nemovitosti ), a že žalovaní M. B. ani J. K.nejsou vlastníky předmětných nemovitostí. Současně rozhodl o nákladech řízení účastníků a státu.

K odvolání žalobkyně Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 26. června 2006, č. j. 17 Co 127/2004-175, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném do 31. 3. 2005 (dále jen o. s. ř. ) a nebylo shledáno přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam (§ 237 odst. 3 o. s. ř).

Podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování odvolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.). Ze znění citovaných ustanovení vyplývá, že dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních (ať již v rovině procesní nebo z oblasti hmotného práva). Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu mířícího proti skutkovým zjištěním je zcela vyloučeno, a proto je dovolací soud povinen převzít skutkový stav, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel (§ 241a odst. 3 o. s. ř.). Uvedený dovolací důvod totiž neslouží k řešení právních otázek, ale k nápravě případného pochybení spočívajícího v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004, usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 3. 2006, sp. zn. III. ÚS 10/06, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 130/2006, a ze dne 28. 2. 2008, sp. zn. III. ÚS 1970/07).

Z hlediska přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je bez významu výtka žalobkyně, že soud neprovedl jí navržený důkaz výslechem znalkyně M. M., neboť je uplatněním dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., jehož prostřednictvím je možno namítat, že řízení je zatíženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. K těmto vadám, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. přihlíží dovolací soud jen tehdy, je-li dovolání přípustné. Samy o sobě, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. nezakládají (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 132/2004). Tvrzená vada řízení nemůže být otázkou zásadního právního významu podle § 237 odst. 3 o. s. ř., jelikož nejde o otázku výkladu procesního práva, která nebyla v rozhodování dovolacího soudu dosud řešena nebo je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem řešena rozdílně (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2006, sp. zn. 29 Odo 962/2006); posouzení této otázky postrádá i potřebný judikatorní přesah.

Ani další dovolací výhrady nečiní z rozsudku odvolacího soudu rozhodnutí mající zásadní právní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Žalobkyně sice v dovolání označila dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., avšak z obsahu dovolání (obsahového vylíčení dovolacích námitek) vyplývá, že nesouhlasí se skutkovými zjištěními, z nichž odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) při rozhodování věci vycházel. Netvrdí, že odvolací soud jím správně zjištěný skutkový stav nesprávně posoudil po stránce právní, tedy že správně zjištěný skutkový stav subsumoval pod nesprávnou právní normu; podstatou jejích námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci, případně vadného hodnocení provedených důkazů, při němž soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (tj. zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, případně v jakém směru). Námitky žalobkyně, že prvního žalovaného vyzvala k vrácení daru ústně dne 5. 1. 2000 a písemně přípisem ze dne 24. 9. 2000, který mu byl doručen dne 26. 9. 2000, nejsou námitkami právními, nýbrž skutkovými, jež polemizují se správností skutkových závěrů odvolacího soudu, že její výzva k vrácení daru nebyla prvnímu žalovanému doručena před tím, než darovací smlouvou ze dne 19. 1. 2001 daroval předmětné nemovitosti druhému žalovanému. Žalobkyně tak ve skutečnosti uplatnila dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř., jenž nemá v úvahách o přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. místo. Pokud je v dovolání argumentováno nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalobkyně tvrdila, musel by návazně dospět k odlišnému (správnému) právnímu posouzení věci, a sice, že se její spoluvlastnické právo k předmětným nemovitostem obnovilo s účinky ke dni 5. 1. 2000, resp. ke dni 26. 9. 2000 (§ 630 obč. zák.) a že darovací smlouva, kterou žalovaní uzavřeli dne 19. 1. 2001, je absolutně neplatným právním úkonem. Nepřípadný je poukaz žalobkyně na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95 a I. ÚS 643/04 v souvislosti s její argumentací, že uplatnění námitky, že výzva nebyla prvému žalovanému doručena včas, je v rozporu s dobrými mravy . V uvedených nálezech totiž byla řešena problematika uplatnění námitky promlčení (tedy námitky hmotněprávní) z hlediska dobrých mravů. Bránil-li se první žalovaný žalobě tvrzením, že mu výzva k vrácení daru nebyla doručena před tím, než uzavřel darovací smlouvu s druhým žalovaným, nešlo o uplatnění námitky podle hmotného práva, nýbrž o skutkové tvrzení ve smyslu § 101 odst. 1 o. s. ř.

Protože dovolání žalobkyně směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný, dovolací soud je podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 5 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. za stavu, kdy žalovaným v této fázi řízení nevznikly žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobkyni právo.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.



V Brně dne 9. prosince 2008

JUDr. Blanka M o u d r á

předsedkyně senátu