33 Odo 161/2001
Datum rozhodnutí: 29.04.2002
Dotčené předpisy: § 101 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 161/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce S. C., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. H., zastoupenému advokátkou, o zaplacení částky 76 421 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 9 C 1012/97, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. října 2000 č. j. 26 Co 262/2000-125, takto:



I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 450 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud Praha-západ rozsudkem ze dne 14. prosince 1999 č. j. 9 C 1012/97-99 (poté, co Krajský soud v Praze usnesením ze dne 23. června 1999 č. j. 26 Co 710/98-75 zrušil jeho rozsudek ze dne 26. května 1998 č. j. 9 C 1012/97-51 a věc mu se závazným právním názorem vrátil k dalšímu řízení) uložil žalovanému zaplatit žalobci částku 76 421 Kč se 7% úrokem z částky 54 195 Kč od 1. 10. 1996 do zaplacení a s 21% úrokem z prodlení z částky 54 195 Kč od 1. 7. 1996 do zaplacení a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze skutkového zjištění, že žalovaný si na základě ústní smlouvy o půjčce ze dne 14. nebo 15. července 1992 půjčil od žalobce částku 3 000 DEM, kterou se zavázal vrátit do tří týdnů až jednoho měsíce od poskytnutí půjčky. Podle zjištění soudu prvního stupně si účastníci současně sjednali úrok z půjčené částky ve výši 7 %, který žalobce uplatňuje od 1. 1. 1993. Soud prvního stupně dovodil, že žalovaný neprokázal splnění dluhu formou vykonaných prací. Žalobci současně přiznal i částku 8 000 Kč, která představuje náklady spojené s vymáháním dluhu u Okresního soudu v Příbrami v řízení vedeném pod sp. zn. 9 C 115/95, a úroky z prodlení ve výši 21 % z částky 54 195 Kč od 1. 7. 1996 do zaplacení, tedy ode dne, kdy se žalovaný dostal do prodlení s úhradou dluhu podle dohody o úhradě uznaného dluhu ze dne 18. 4. 1996. Soud prvního stupně učinil závěr, že dluh žalobce není promlčen vzhledem k uznání dluhu učiněnému žalovaným dne 18. 4. 1996



K odvolání žalovaného Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 18. října 2000 č. j. 26 Co 262/2000-125 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně a k námitce promlčení vznesené žalovaným blíže zdůvodnil běh promlčecí doby. Jestliže žalovaný písemně uznal co do důvodu i výše svůj dluh a zavázal se jej uhradit do 30. 6. 1996, původní promlčecí doba se stala právně bezvýznamnou a od uznání dluhu začala podle § 110 odst. 1 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) běžet nová desetiletá promlčecí doba. Žalobce své právo v této lhůtě uplatnil, když žaloba byla podána 30. 9. 1996, a proto nebylo možno přihlédnout k námitce promlčení vznesené žalovaným. Uznat lze i promlčené právo a k uznání promlčeného práva s účinky podle § 110 odst. 1 ObčZ není třeba, aby dlužník věděl o tom, že uznává promlčené právo. Uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, platí vyvratitelná domněnka, že dluh v době uznání trval (§ 558 ObčZ). U promlčeného dluhu má uznání tento právní účinek pouze tehdy, věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Pokud je platně uznán promlčený dluh, nemůže se již dlužník bránit námitkou promlčení, může však prokazovat, že dluh nevznikl, nebo že v době uznání neexistoval. To se žalovanému prokázat nepodařilo, neboť neprokázal, že dluh nevznikl, či že by byl uhrazen vykonanými pracemi.

Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, které odůvodnil tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci vycházejícím z nesprávného výkladu § 558 ObčZ, zejména jeho věty druhé, podle které nastávají právní následky při uznání promlčeného dluhu, jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení. Žalovaný opakoval svoje tvrzení o tom, že o promlčení dluhu v době jeho uznání (12. 4. 1996) nevěděl a z toho dovodil, že při uplatnění své obrany neměl prokazovat neexistenci dluhu (ve výši 3 000 DEM se 7% úrokem od 1. 1. 1993), nýbrž v prvé řadě tu skutečnost, že o promlčení nevěděl. Má za to, že v řízení prokázal, že nevěděl o promlčení dluhu v době, kdy jej uznával, a proto se nemohla uplatnit právní domněnka o jeho existenci. Navrhuje proto zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení k dalšímu řízení tomuto soudu.

Žalobce ve vyjádření k dovolání poukázal na to, že uznání závazku podle § 558 ObčZ jako samostatný zajišťovací institut nemá žádný vztah k § 110 ObčZ, jak se v dovolání nesprávně domnívá žalovaný, který v něm opakuje svoji právní argumentaci uplatněnou před oběma soudy a která se týká pouze námitky promlčení, s níž se dle žalobce soudy obou stupňů vypořádaly zcela správně. Žalobce navrhl zamítnutí dovolání.

Podle části dvanácté hlavy I bodu 17 zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, se dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (1. 1. 2001) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (tj. podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 31.12. 2000 dále jen o. s. ř. ). Tak je tomu i v daném případě, kdy byl rozsudek odvolacího soudu vydán po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů, tedy podle o. s. ř. ve znění platném do 31. 12. 2000.

Nejvyšší soud České republiky (dále jen Nejvyšší soud ) jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou a je podle § 238 odst. l písm. b) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není důvodné.

Nejvyšší soud nejprve zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v § 237 odst. 1 o. s. ř. či jinými vadami, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Tyto vady, jejichž existenci posuzuje soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 o. s. ř.) se ze spisu nepodávají a ani žalobce netvrdí, že by řízení těmito vadami trpělo.

Dovolatel uplatnil dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. Dovolací soud je podle § 242 odst. 3 o. s. ř. vázán uplatněným dovolacím důvodem a není oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, která učinily soudy prvního a druhého stupně, a proto se zabýval pouze správností právního hodnocení těchto zjištění O nesprávné právní posouzení věci podle tohoto ustanovení se jedná tehdy, aplikoval-li soud mylně právo na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo sice aplikoval správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.

V dané věci odvolací soud aplikoval § 558 ObčZ, podle něhož uzná-li někdo písemně, že zaplatí svůj dluh určený co do důvodu i výše, má se za to, že dluh v době uznání trval. U promlčeného dluhu má takové uznání tento právní následek jen věděl-li ten, kdo dluh uznal, o jeho promlčení.

Uznání dluhu patří mezi zajišťovací instituty, přičemž zakládá vyvratitelnou právní domněnku existence dluhu v době uznání. Z hlediska procesního přechází důkazní břemeno k prokázání existence dluhu v době uznání na žalovaného. Uznání promlčeného dluhu však má tyto právní následky pouze v případě, že dlužník o promlčení dluhu v době jeho uznání věděl.

V daném případě odvolací soud vycházel ze shora uvedené právní domněnky, aniž učinil závěr, zda v době uznání dluhu byl závazek žalovaného k zaplacení půjčené částky se 7% úrokem od 1. 1. 1993 promlčen, a pokud ano, zda žalovaný o tomto promlčení věděl. V této části je tedy jeho právní závěr nepřezkoumatelný. Tuto skutečnost je pak třeba považovat za vadu řízení. Tato vada řízení však nemohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Odvolací soud totiž vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právními závěry. Soud prvního stupně přitom vzal za prokázané, že žalobce poskytl 14 či 15. 7. 1992 žalovanému půjčku ve výši 3 000 DEM, kterou se žalovaný zavázal vrátit ve lhůtě tří týdnů až jednoho měsíce. Současně považoval za prokázané, že účastníci sjednali úrok z půjčené částky ve výši 7 % ročně. Soud prvního stupně i soud odvolací, který převzal jeho skutková zjištění a právní závěry, tedy při posuzování vzniku závazku žalovaného nevycházeli z toho, že by důkazní břemeno o prokázání těchto skutečností leželo na žalovaném. Dospěli totiž k závěru, že žalobce v těchto otázkách své důkazní břemeno unesl.

Oba soudy pak správně vycházely z toho, že důkazní břemeno k prokázání tvrzení žalovaného, že dluh splnil odpracováním prací pro žalobce, leží na žalovaném. Tento závěr je správný i přes to, že odvolací soud skutečnost, že důkazní břemeno v této otázce leží na žalovaném, opřel o ustanovení § 558 ObčZ, aniž zkoumal splnění předpokladů vyžadovaných hypotézou této právní normy.

Podle § 101 odst. 1 o. s. ř. jsou účastníci povinni přispět k tomu, aby bylo dosaženo účelu řízení zejména tím, že pravdivě a úplně vylíčí všechny potřebné skutečnosti, označí důkazní prostředky a že dbají pokynů soudu.

Podle § 120 odst. 1 věty prvé o. s. ř. jsou účastníci povinni označit důkazy k prokázání svých tvrzení.

Ve sporném civilním řízení se uplatňuje pravidlo, že důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníkovi řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 29. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v Právních rozhledech č. 7/1998, str. 372)

V dané věci tedy na žalovaném v každém případě leželo důkazní břemeno ohledně prokázání tvrzení, že svůj závazek k zaplacení dluhu splnil odpracováním prací pro žalobce. Soud prvního stupně a následně i odvolací soud dospěly k závěru, že žalovaný toto důkazní břemeno neunesl.

Rozsudek odvolacího soudu je tedy z hlediska uplatněného dovolacího důvodu správný. Nejvyšší soud proto podle § 243b odst. 1 věty před středníkem o. s. ř. dovolání zamítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243b odst. 4 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., když žalovaný nebyl v dovolacím řízení úspěšný a náklady žalobce spočívají v odměně advokáta za jeden úkon právní služby ve výši 4 375 Kč [část dvanáctá hlava I bod 10 zákona č. 30/2000 Sb., § 7, § 8 odst. 1, §11 odst. 1 písm. k) vyhl. č. 177/96 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění účinném do 31. 12. 2000] a v paušální částce náhrady hotových výdajů advokáta ve výši 75 Kč (§ 13 odst. 3 cit. vyhl.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li žalovaný dobrovolně povinnost, kterou mu ukládá toto rozhodnutí, může žalobce podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně dne 29. dubna 2002

JUDr. Zdeněk D e s, v. r.

předseda senátu