33 Odo 1603/2005
Datum rozhodnutí: 31.01.2008
Dotčené předpisy:




33 Odo 1603/2005

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Dudy a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. S., zastoupeného advokátem, proti žalovanému J. D., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Ž. n. S. pod sp. zn. 11 C 20/99, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v B. ze dne 14. června 2005, č. j. 15 Co 147/2004-298, takto:

Dovolání se zamítá.

Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení 19.200,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce se žalobou domáhal po žalovaném zaplacení částky 450.000,- Kč s příslušenstvím. Uvedl, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 2. 1. 1997 půjčil žalovanému částku 450.000,- Kč na dobu dvou let. Žalovaný půjčku dosud nevrátil.

Okresní soud ve Ž. nad Sázavou rozsudkem ze dne 27. října 2000, č. j. 11 C 20/99-84, zastavil řízení proti společnosti M. s. r. o. se sídlem ve Š. n. S. (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a J. S. částku 450.000,- Kč s blíže specifikovaným příslušenstvím (výrok III.), zamítl žalobu, aby byl žalovaný povinen zaplatit žalobcům částku 90.000,- Kč (výrok IV.) a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a V.).

Krajský soud v B. usnesením ze dne 6. června 2002, č. j. 15 Co 142/2001-119, odmítl odvolání žalovaného proti výrokům I. a II. rozsudku soudu prvního stupně, zrušil napadený rozsudek ve výrocích III. a V. a v tomto rozsahu - z důvodu nepřezkoumatelnosti a pro procesní pochybení - věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Rozsudkem ze dne 12. března 2003, č. j. 11 C 20/99-160, Okresní soud ve Ž. n. S. (dále jen soud prvního stupně ) uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci částku 450.000,- Kč s 15 % úrokem z prodlení od 7. 1. 1999 do zaplacení (výrok I.), zamítl žalobu J. S. vůči žalovanému (výrok II. ) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Vzal za prokázané, že žalobce uzavřel s žalovaným jako fyzickou osobou ústní smlouvu o půjčce podle § 657 obč. zák., na jejímž základě mu předal dne 6. 1. 1997 částku 450.000,- Kč, která měla být vrácena nejpozději do 2. 11. 1998. Půjčka byla zajištěna zástavou (nemovitostí) podle zástavní smlouvy ze dne 2. 1. 1997. Poskytnuté peníze byly účelově určeny na podporu podnikání společnosti M. s. r. o. (dále jen M. ) a podmínkou jejich půjčení bylo zajištění pracovního místa v této společnosti pro syna žalobce J. S. ml. Soud prvního stupně neuvěřil žalovanému, že sporná částka mu nebyla poskytnuta podle smlouvy o půjčce, nýbrž na základě smlouvy o tichém společenství uzavřené mezi synem žalobce a společností M., ve které žalovaný vykonával funkci jednatele.

Krajský soud v B. k odvolání žalovaného rozsudkem ze dne 14. června 2005, č. j. 15 Co 147/2004-298, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé změnil a žalobu zamítl; zároveň rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Po zopakování dokazování výslechem svědků J. S. ml., J. S., JUDr. I. C., J. M., O. M., J. M., V. D., účastníků řízení a listinnými důkazy dospěl k závěru, že žalobce předal částku 450.000,- Kč žalovanému jako jednateli společnosti M. Vzal totiž za prokázané, že koncem roku 1996 tato firma potřebovala nutně finanční prostředky pro svoji další činnost. Ing. M. věděl, že žalobce má volné peníze, které by mohl investovat. Jednáním o finančním vkladu byl pověřen žalovaný jako jednatel společnosti. Výsledkem bylo dne 2. 1. 1997 uzavření smlouvy o tichém společenství mezi synem žalobce a M., ze které pro J. S. ml. vyplynul závazek poskytnout firmě částku 450.000,- Kč; ta se zavázala jej zaměstnat, zhodnotit uvedenou částku minimálně 10 % ročně a zajistit její návratnost zástavním právem. Dne 6. 1. 1997 předal žalobce částku 450.000,- Kč žalovanému, který na ni vystavil příjmový doklad, v němž za příjemce označil společnost M. s. r. o., s poznámkou, že jde o kapitálový vklad . Následující den, tj. 7. 1. 1997 žalovaný totožnou částku vložil na bankovní účet firmy M. v pobočce Č. s. a. s. Z toho, že svědek J. S. ml. sám částku 450.000,- Kč (vklad tichého společníka) firmě M. nesložil a označená firma peníze po něm již nepožadovala, odvolací soud dovodil, že žalobce složil k rukám žalovaného kapitálový vklad tichého společníka za svého syna. Tyto skutkové závěry podporují především listinné důkazy (příjmový doklad ze dne 6. 1. 1997, stvrzenka Č. s. a. s. ze dne 7. 1. 1997, smlouva o tichém společenství ze dne 2. 1. 1997 uzavřená mezi synem žalobce a M.), jakož i výpovědi svědků Ing. M., M. a žalovaného. Odvolací soud vyhodnotil výpovědi svědků J. S. ml. a JUDr. C. jako nevěrohodné pro rozpory v jejich výpovědích. Odvolací soud považoval za nepravděpodobné, že žalobce smlouvu o půjčce uzavřel s žalovaným ústně, když veškeré zbývající smlouvy mezi označenou společností, žalobcem a jeho synem byly uzavřeny v písemné formě. Vystupoval-li žalovaný při jednání s žalobcem jako jednatel společnosti M., nemůže být ve věci pasivně legitimován.

Proti rozsudku odvolacího soudu, a to proti všem jeho výrokům, podal žalobce (dále též dovolatel ) dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu (dále jen o. s. ř. ). Prostřednictvím dovolacích důvodů podle § 241a odst. 2 písm. b) a § 241a odst. 3 o. s. ř. brojí proti závěru, že spornou částku předal žalovanému za svého syna (z titulu vkladu tichého společníka) a že žalovaný ji převzal jako jednatel společnosti M. Má zato, že skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování, neboť okolnost, že žalovaný při jednání s ním vystupoval jako jednatel společnosti, nebyla prokázána listinnými důkazy ani výpověďmi svědků a žalovaného. Stvrzenka Č. s. a. s. ze dne 7. 1. 1997, jakož i výpis z účtu společnosti M. ze stejného dne nejsou podle jeho názoru způsobilé prokázat, že žalovaný od něho převzal peníze jako jednatel této společnosti. Hodnocení důkazů odvolacím soudem odporuje § 132 o. s. ř., protože z hlediska závažnosti jednotlivých důkazů, jejich věrohodnosti a pravdivosti jsou mezi nimi logické rozpory. Odvolací soud totiž neměl vycházet z výpovědi svědka Ing. O. M. ani J. M. pro jejich vnitřní rozpornost a malou vypovídací hodnotu, ale měl uvěřit výpovědi svědkyně JUDr. C. a svědka J. S. ml. Skutečnost, zda svědek J. S. ml. měl k dispozici částku 450.000,- Kč a zda ji jako vklad tichého společníka společnosti M. zaplatil, nebyla pro posouzení věci podstatná. Napadený rozsudek není správný rovněž proto, že odvolací soud nepřihlédl k zástavní smlouvě ze dne 2. 1. 1997. Z jejího obsahu nelze zjistit, že finanční prostředky (pohledávku, kterou měla zajišťovat), byly poskytnuty společnosti M., naopak z toho, že ji jako zástavce uzavřel žalovaný lze dovodit, že částka 450.000,- Kč byla zapůjčena žalovanému. Dovolatel není srozuměn se závěrem, že spornou částku vložil místo svého syna jako vklad tichého společníka. Neexistoval totiž žádný právní důvod k takovému plnění ze strany žalobce. Jelikož tichý společník je povinen podílet se na případné ztrátě podnikatele, nelze zajistit návratnost jeho vkladu. Jestliže zástavní smlouva ze dne 2. 1. 1997 měla garantovat vrácení částky 450.000,- Kč, pak tato částka nemohla představovat vklad tichého společníka. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalovaný navrhl zamítnutí dovolání, neboť rozhodnutí odvolacího soudu považuje za věcně správné. Dovolatel neunesl důkazní břemeno, když se mu nepodařilo prokázat pasivní legitimaci žalovaného.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř ).

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno osobou k tomu oprávněnou - účastníkem řízení, při splnění podmínky advokátního zastoupení [§ 240 odst. 1 o. s. ř., § 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.], ve lhůtě uvedené v § 240 odst. 1 o. s. ř. a že je podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal rozsudek odvolacího soudu podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodů uvedených v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny. Žalobce žádnou z uvedených vad v dovolání nenamítá a jejich existence nevyplývá ani z obsahu spisu; dovolací soud se tedy zabýval pouze výslovně uplatněnými dovolacími důvody tak, jak byly žalobcem obsahově vymezeny, a dospěl k závěru, že dovolání není opodstatněné.

Ačkoliv žalobce namítá nesprávné právní posouzení věci, obsahově (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) napadá rozsudek odvolacího soudu pouze z důvodu uvedeného v § 241a odst. 3 o. s. ř. Námitkou, že v řízení nebylo prokázáno, že částku 450.000,- Kč předal žalovanému za svého syna J. S. ml. a že ji žalovaný převzal jako jednatel M. pro tuto společnost, žalobce odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá v podstatné části oporu v provedeném dokazování.

Dovolací důvod uvedený v § 241a odst. 3 o. s. ř. se nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování v podstatné části oporu, a které jsou způsobilé zpochybnit logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně ty námitky, z nichž plyne, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující tento dovolací důvod obsahuje dvě podmínky. První splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že soud naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, nebo které vyšly jinak najevo, je z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení § 133 až 135 o. s. ř. Vždy však přitom musí jít o skutečnosti významné pro (následné) právní posouzení věci, tj. posouzení věci z hlediska hmotného práva (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 4. 1. 2001, sp. zn. 21 Cdo 65/2000 uveřejněný v souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, Svazku 1 pod č. C 8). Důkazy hodnotí soud podle své úvahy, a to každý důkaz jednotlivě a všechny důkazy v jejich vzájemné souvislosti; přitom pečlivě přihlíží ke všemu, co vyšlo za řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci (§ 132 o. s. ř.). Hodnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti, hodnota pravdivosti, popřípadě věrohodnosti. Při hodnocení důkazů z hlediska jejich závažnosti (důležitosti) soud určuje, jaký význam mají jednotlivé důkazy pro jeho rozhodnutí a zda o ně může opřít svá skutková zjištění (zda jsou použitelné pro zjištění skutkového stavu a v jakém rozsahu, popřípadě v jakém směru). Hodnocením důkazů z hlediska jejich pravdivosti soud dochází k závěru, které skutečnosti, o nichž důkazy (pro rozhodnutí významné a zákonné) podávají zprávu, lze považovat za pravdivé (dokázané) a které nikoli. Vyhodnocení důkazů z hlediska pravdivosti předpokládá též posouzení věrohodnosti důkazem poskytované zprávy podle druhu důkazního prostředku a způsobu, jakým se podle zákona provádí.

Na nesprávnost výsledku činnosti soudu při hodnocení důkazů tak lze usuzovat jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů jen ze způsobu, jak k němu soud dospěl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, není možné ani polemizovat s jeho skutkovými závěry (např. namítat, že soud měl uvěřit jinému svědkovi, že některý důkaz není pro skutkové zjištění důležitý, že z provedených důkazů vyplývá jiný závěr apod.). Skutkový závěr, že žalovaný jednal s žalobcem a peníze od něj převzal jako jednatel společnosti M., stejně jako závěr, že částka 450.000,- Kč nepředstavovala půjčku, nýbrž kapitálový vklad syna žalobce, učinil odvolací soud jak se podává z odůvodnění jeho rozsudku z výsledků dokazování. Toto zjištění vyplývá z listinných důkazů (příjmového dokladu ze dne 6. 1. 1997, stvrzenky Č. s. a. s. ze dne 7. 1. 1997, výpisu z účtu společnosti M. ze dne 7. 1. 1997, ze spisu Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování ve Ž. n. S., sp. zn. ČVS: OVV-656/98), z výpovědi žalovaného a svědků J. M. a Ing. O. M. O tom, že žalovaný nevystupuje svým jménem, ale jedná jménem označené společnosti, svědčí rovněž dopisy žalobce ze dne 26. 10. 1998 zaslané rodinným příslušnicím žalovaného, v nichž poukazuje na skutečnost, že peníze půjčil firmě M., za kterou jednal žalovaný. Odvolací soud náležitě a zcela logicky zdůvodnil, proč (na rozdíl od soudu prvního stupně) uvěřil tvrzením žalovaného, z jakého důvodu považoval za hodnověrné svědecké výpovědi J. M. a Ing. O. M. a nikoliv výpovědi svědkyně JUDr. C. a J. S. ml. a na základě čeho nepovažuje zástavní smlouvu ze dne 2. 1. 1997 pro rozhodnutí ve věci za podstatnou. Údaj v zástavní smlouvě o tom, že došlo k uzavření smlouvy o půjčce mezi účastníky řízení totiž odporuje skutkovým zjištěním učiněným ze zbývajících důkazů. Ze spisu je tedy zřejmé, že odvolací soud hodnotil důkazy způsobem uvedeným v § 132 o. s. ř., v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, ze svědeckých výpovědí a z listinných důkazů, není z hlediska závažnosti, zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, přičemž žádné rozhodné skutečnosti nepominul. Z těchto důvodů nemůže dovolací soud do takového hodnocení důkazů zasáhnout a vyvozovat z něj důsledek svědčící o nesprávnosti napadeného rozsudku. Dovolací důvod podle § 241a odst. 3 o. s. ř. tak nebyl žalobcem uplatněn důvodně.

Z řečeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je z hlediska důvodu uplatněného v dovolání správné, a proto dovolací soud dovolání žalobce zamítl (§ 243b odst. 1 o. s. ř.).

Podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. je neúspěšný žalobce povinen nahradit žalovanému náklady dovolacího řízení. Ty představuje odměna za vyjádření k dovolání sepsané advokátem [§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění platném do 31. 8. 2006], stanovená podle § 3 bodu 6., § 10 odst. 3, § 16 odst. 2 a § 18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění platném do 31. 8. 2006 (srovnej čl. II. vyhlášky č. 277/2006 Sb.) částkou 19.125,- Kč, a paušální částka náhrady výdajů podle § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v citovaném znění, ve výši 75,- Kč. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti vyplývají z § 149 odst. 1 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 31. ledna 2008

JUDr. Václav D u d a

předseda senátu