33 Odo 159/2005
Datum rozhodnutí: 30.03.2005
Dotčené předpisy: § 237 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 159/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Víta Jakšiče a soudců JUDr. Blanky Moudré a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobce J. Ř., zastoupeného, advokátem, proti žalovanému J. B., zastoupenému, advokátem, o zaplacení částky 257.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 9 C 354/2002, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 19 Co 2175/2004-100, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Českých Budějovicích (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 22. července 2004, č. j. 9 C 354/2002-79, uložil žalovanému, aby zaplatil žalobci částku 257.000,- Kč s 8% úrokem z prodlení z částky 135.000,- Kč od 1. 4. 2001 do zaplacení a s 8% úrokem z prodlení z částky 122.000,- Kč od 1. 6. 2001 do zaplacení, vše do tří dnů od právní moci rozsudku, a rozhodl o nákladech řízení. Vzal za prokázané, že na základě písemných smluv o půjčce z 15. 3. 2001 a ze 4. 5. 2001 půjčil žalobce žalovanému částky 155.000,- Kč a 122.000,- Kč se splatností půjček do 31. 3 2001, resp. do 31. 5. 2001. Žalovaný sice namítal, že uvedené částky žalobci vrátil, ale soud prvního stupně nepovažoval toto jeho tvrzení za prokázané. Po právní stránce věc posoudil podle § 657 občanského zákoníku (dále jen ObčZ ) a žalobě jako důvodné vyhověl včetně požadovaného úroku z prodlení podle § 517 odst. 2 ObčZ.

K odvolání žalovaného Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 4. listopadu 2004, č. j. 19 Co 2175/2004-100, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se se skutkovými závěry soudu prvního stupně a shodně s ním konstatoval, že se žalovanému nepodařilo prokázat jeho tvrzení o splnění závazků, které pro něho ze smluv o půjčce vyplynuly. Za této situace pak shledal správným i posouzení věci podle § 657 a § 517 odst. 2 ObčZ.

Proti tomuto rozsudku podal žalovaný dovolání, v němž namítl, že odvolací soud nesprávně považoval za nedůvodné jeho námitky proti hodnocení důkazů soudem prvního stupně. Ten zcela pominul skutečnosti, jež vyplynuly z provedených důkazů, ovšem odvolací soud takto zjištěný skutkový stav bez dalšího převzal a k odvolacím námitkám se vůbec nevyjádřil. Tím došlo k zásahu do jeho práva na spravedlivý proces, vyplývajícího z článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Žalovaný též poukázal na to, že podal trestní oznámení pro podezření z trestného činu křivé výpovědi na M. Š., která byla v této věci slyšena jako svědkyně, a v souvislosti s tím podal návrh, aby dovolací řízení bylo přerušeno až do pravomocného rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení. Zároveň s odkazem na ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen OSŘ ) navrhl, aby byly zrušeny rozsudky soudů obou stupňů a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle § 236 odst. 1 OSŘ lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Proto se Nejvyšší soud ČR po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněnou osobou, zabýval nejprve tím, zda jde o dovolání přípustné.

Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé je upravena v § 237 odst. 1 písm. b) a c) OSŘ. Podle písm. b) uvedeného ustanovení je dovolání přípustné proti rozsudku a usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Dovoláním žalovaného je sice napaden v pořadí druhý rozsudek, který soud prvního stupně v této věci vydal, ovšem prvým rozsudkem (ze dne 21. července 2003, č. j. 9 C 354/2002-36, zrušeným usnesením odvolacího soudu ze dne 24. února 2004, č. j. 19 Co 2857/2003-63) bylo žalobě též v celém rozsahu vyhověno, a tak ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) OSŘ nemůže být přípustnost dovolání založena.

Zbývá tedy přípustnost podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle kterého je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle § 237 odst. 3 OSŘ má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Žalovaný sice ve svém dovolání odkazuje na § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, ale podstatou jeho dovolacích námitek je výlučně nesouhlas s tím, že odvolací soud shledal správným skutkový stav tak, jak jej považoval za prokázaný soud prvního stupně. Tyto námitky ve skutečnosti představují dovolací důvod podle § 241a odst. 3 OSŘ, jímž lze namítat, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Ten však v případě dovolání, jehož přípustnost je zvažována toliko z hlediska § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ, podle výslovného znění § 241a odst. 3 OSŘ uplatnit nelze. Podle § 242 odst. 3 věty prvé OSŘ je dovolací soud vázán rozsahem důvodů uvedených v dovolání. Jelikož žalovaný nevymezuje žádnou právní otázku, která by mohla z hledisek uvedených v § 237 odst. 3 OSŘ založit zásadní právní význam napadeného rozsudku, nezbývá než konstatovat, že jeho dovolání není přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm. c) OSŘ. Proto je Nejvyšší soud ČR podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) OSŘ odmítl. Za této situace pochopitelně nelze vůbec uvažovat o navrhovaném přerušení dovolacího řízení.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobci, který by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 OSŘ měl právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 30. března 2005

Vít Jakšič,v.r.

předseda senátu