33 Odo 1552/2005
Datum rozhodnutí: 28.02.2007
Dotčené předpisy:




33 Odo 1552/2005

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivany Zlatohlávkové a soudců JUDr. Václava Dudy a Víta Jakšiče ve věci žalobců a) V. K. a b) V. K., zastoupených advokátkou, proti žalovaným 1) M. K., zastoupenému advokátkou, a 2) P. K., zastoupené advokátem, o 137.000,- Kč, vedené Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 7 C 327/2002, o dovolání prvního žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2005, č. j. 14 Co 220/2004-202, ve spojení s opravným usnesením ze dne 17. srpna 2005, č. j. 14 Co 220/2004-211, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Okresní soud v Břeclavi (dále jen soud prvního stupně ) rozsudkem ze dne 30. prosince 2003, č. j. 7 C 327/2002-167, ve spojení s usnesením ze dne 30. prosince 2003, č. j. 7 C 327/2002-170, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobcům společně a nerozdílně 137.000,- Kč s tím, že plněním jednoho z žalovaných zaniká v rozsahu plnění povinnost druhého žalovaného; současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vzal za prokázané, že žalobci poskytli žalovaným půjčku ve výši 150.000,- Kč na pořízení společného bytu, tedy věci spadající do bezpodílového spoluvlastnictví (po 1. 8. 1998 do společného jmění manželů). Z tohoto důvodu je závazek vrátit půjčku závazkem solidárním podle § 145 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen obč. zák. ), a přesto, že po rozvodu manželství žalovaní uzavřeli dohodu o vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, nemůže omezení, podle kterého závazek ze smlouvy o půjčce zaplatí pouze jeden z nich, jít k tíži věřitele; i kdyby žalovaná platně uznala dluh vůči žalobcům, neměnilo by to nic na skutečnosti, že povinnost k úhradě dluhu podle § 511 odst. 1 obč. zák. tíží jako společný závazek nadále oba bývalé manžely. S odkazem na § 563 obč. zák. neshledal soud prvního stupně důvodnou námitku promlčení, kterou vznesla žalovaná. V řízení nebylo prokázáno, že byla dohodnuta doba vrácení půjčky; doba splnění byla ponechána na vůli žalobců. Jestliže žalobci vyzvali žalovanou k úhradě půjčky dopisem ze dne 27. 3. 2001 a žalobu podali dne 19. 10. 2001, nemůže být jejich nárok promlčen.

Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 26. května 2005, č. j. 14 Co 220/2004-202, ve spojení s usnesením ze dne 17. srpna 2005, č. j. 14 Co 220/2004-211, změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům 137.000,- Kč k jejich ruce společné a nerozdílné a ve vztahu k žalované žalobu zamítl; v souvislosti s tím změnil výroky o náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Shodně se soudem prvního stupně dovodil, že mezi účastníky byla uzavřena smlouva o půjčce 150.000,- Kč, neztotožnil se ale se závěrem, že právo žalobců vůči žalované není promlčeno. Ujednání, že půjčku žalovaní vrátí na požádání žalobců nebo až budou žalovaní moci (což je doba plnění ponechaná na vůli dlužníků), shledal odvolací soud nesrozumitelným a tudíž neplatným podle § 37 odst. 1 obč. zák. Protože lze ujednání o době splatnosti od zbývajícího obsahu právního úkonu oddělit, nezpůsobuje neplatnost celé smlouvy (§ 41 obč. zák.). V takovém případě je na místě na splatnost dluhu vztáhnout § 563 obč. zák., tedy dovodit, že žalovaní byli povinni splnit dluh prvního dne poté, co byli o plnění žalobci požádáni. S tím pak úzce souvisí námitka promlčení vznesená jen žalovanou. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 30. listopadu 1981, sp. zn. 3 Cz 99/81, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 6, ročník 1984, pod R 28/84, odvolací soud uzavřel, že pro právo na plnění z časově neomezeného právního vztahu (jako v tomto případě, kdy doba splatnosti nebyla platně sjednána) začíná běžet promlčecí doba po dni, kdy došlo ke vzniku právního vztahu (dluhu). První objektivní možnost výkonu práva je pak dána okamžikem, kdy věřitel mohl o splnění požádat, a pokud tak neučinil do konce promlčecí doby, jeho právo se promlčí a v důsledku vznesené námitky promlčení je nelze přiznat. Protože žalovaná námitku vznesla, není možno nárok proti ní přiznat, a naopak nevznesl-li ji žalovaný za svou osobu, je povinen spornou částku uhradit sám. Odvolací soud neuznal výhradu žalovaného, že listinou označenou jako Uznání dluhu pozbyl pasivní legitimaci ve sporu, neboť závazek zaplatit dluh zcela převzala žalovaná. Citovanou listinou žalovaná neprojevila vůli dluh vůči žalobcům uznat. Není rozhodující, že listinu předložil žalobcům žalovaný. Odvolací soud uzavřel, že vzájemná ujednání společných dlužníků podle § 511 odst. 1 obč. zák. o tom, který z nich společný dluh splní, nemají právní účinky vůči věřiteli.

Proti výrokům, kterými odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům k jejich ruce společné a nerozdílné částku 137.000,- Kč a ve vztahu k žalované žalobu zamítl, podal žalovaný (dále jen dovolatel ) dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí má podle něj po právní stránce zásadní význam. Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. odvolacímu soudu vytýká, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Odvolací soud totiž své rozhodnutí založil na nesprávné aplikaci § 511 odst. 1 obč. zák. a § 145 obč. zák. Dovolatel zdůraznil, že manželství žalovaných bylo rozvedeno rozsudkem, který nabyl právní moci dne 24. 2. 1998. Listinou ze dne 3. 5. 1999 označenou jako Uznání dluhu se žalovaná zavázala sama zaplatit žalobcům dluh ve výši 137.000,- Kč. Podpisy věřitelů (žalobců) na této listině prokazují, že o dohodě o převzetí dluhu věděli. Protože se po rozvodu manželství žalovaná zavázala celý dluh uhradit, nemůže být žalovaný ve sporu pasivně legitimován. V další části dovolání žalovaný podrobně rozvedl důvody, pro které měnící rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žaloba vůči žalované, řeší jím nastíněné právní otázky v rozporu s hmotným právem. Výkladem § 100 odst. 2, § 102, § 563 a § 564 obč. zák. dovozuje, že nárok vůči žalované nemůže být promlčen. Podle dovolatele soudy obou stupňů nesprávně vyložily zjištěný skutkový stav tak, že listina ze dne 3. 5. 1999 není uznáním dluhu podle § 558 obč. zák. s účinky podle § 100 odst. 1 obč. zák. Listina obsahuje veškeré náležitosti uznání dluhu a projev vůle žalované nevzbuzuje žádné pochybnosti o obsahu ani u třetích osob. Navrhl proto, aby byly rozsudky odvolacího soudu, ale i soudu prvního stupně zrušeny a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle článku II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., obsahujícího přechodná ustanovení k novele občanského soudního řádu provedené tímto zákonem, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (t. j. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. S ohledem na to, že odvolací soud v řízení o odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně postupoval podle procesních předpisů účinných před 1. 4. 2005 (článek II bod 2. zákona č. 59/2005 Sb.), bylo i v řízení o dovolání postupováno podle občanského soudního řádu ve znění před novelou provedenou uvedeným zákonem (dále opět jen o. s. ř. ).

Nutno předeslat, že dovolatel napadl rozsudek odvolacího soudu nejen v tom rozsahu, v jakém se ho bezprostředně dotýká, tj. v měnícím výroku, jímž jemu výlučně byla stanovena povinnost zaplatit žalobcům částku 137.000,- Kč, nýbrž i ve výroku, kterým byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba vůči žalované zamítá. Proto se Nejvyšší soud ČR jako soud dovolací nejprve zabýval tím, zda na straně žalovaných jde o nerozlučné či samostatné procesní společenství podle § 91 o. s. ř., a zda v důsledku dovolání jednoho ze společníků je otevřen dovolacímu přezkumu i výrok rozsudku, dotýkající se druhého společníka.

Subjektivní legitimaci k podání dovolání zákon přiznává zásadně účastníku řízení. Při procesním společenství, kdy na straně žalující nebo žalované vystupuje více osob, je rozhodné, zda jde o společenství samostatné či nerozlučné. V případě samostatného společenství jedná každý účastník sám za sebe a jeho úkony jsou bez vlivu na práva a povinnosti ostatních společníků. Naproti tomu v případě, že účastníci mají postavení nerozlučných společníků, úkony jednoho z nich zavazují všechny společníky (§ 91 odst. 2 o. s. ř.). Pro posouzení, zda se jedná o samostatné nebo nerozlučné společenství, je rozhodující povaha předmětu řízení vyplývající z hmotného práva; tam, kde hmotné právo neumožňuje, aby předmět řízení byl projednán samostatně vůči každému společníkovi, jde o nerozlučné společenství. O společná práva a povinnosti, ohledně nichž se rozhodnutí musí vztahovat na všechny účastníky řízení, kteří vystupují na jedné straně, a úkony jednoho z nich platí i pro ostatní, tedy tam, kde podle ustanovení hmotného práva je právo nebo povinnost, o něž v řízení jde, nedílné povahy, se jedná např. v řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví náležejícího více spoluvlastníkům, v řízení o neplatnost závěti zůstavitele, který zanechal více dědiců, v řízení o popření otcovství (nyní popření rodičovství) ve vztahu k dítěti, otci a matce apod. (srovnej stanovisko Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 16. prosince 1974, sp. zn. Plsf 2/74, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 1975, jako R 1/75).

Předmětem řízení byl solidární závazek žalovaných, přičemž hmotné právo umožňuje, aby takový závazek byl projednán samostatně vůči každému společníkovi; rozhodne-li soud proti všem společníkům jedním rozsudkem, nemusí rozhodnutí vyznít pro všechny stejně. Rozsudek tedy platí vždy jen mezi věřitelem a tím spoludlužníkem, který byl žalován; promlčecí doba běží ve vztahu ke každému ze spoludlužníků zvlášť (k tomu srovnej Švestka, J., Češka, Z., Chyský, J., Promlčení a prekluze v čs. právním řádu, Orbis, Praha, 1967, str. 77). Jinak řečeno i solidárně zavázaní dlužníci mají postavení samostatných společníků (§ 91 odst. 1 o. s. ř.) a každý z nich je oprávněn podat dovolání pouze za svou osobu; dovolání žalovaného proto nemůže mít žádné právní účinky ve vztahu k žalované [§ 91, § 242 odst. 2 písm. c), § 243c o. s. ř.] a v části, jíž se dovolatel domáhá změny rozsudku i ve vztahu k ní, je dovolací soud musel odmítnout jako podané neoprávněnou osobou (§ 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. b) o. s. ř. ).

Ze shora uvedených důvodů mohl dovolací soud přezkoumat napadený rozsudek pouze ve vztahu k žalovanému.

Pro posouzení, zda jde obsahově o měnící nebo potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle ustanovení § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení (pro posouzení přípustnosti dovolání je podstatné pouze porovnání obsahu obou rozhodnutí); významným proto není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.

Dovolatel brojí proti rozhodnutí, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, vycházeje z posouzení účinků promlčení společného závazku žalovaných; jeho dovolání tak směřuje proti rozhodnutí, kterým odvolací soud ve skutečnosti vůči němu rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, neboť shodně s ním žalobě vyhověl, tedy uznal žalovaného povinným zaplatit žalovanou částku (k tomu srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. dubna 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/99).

Dovolání není přípustné podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a dovolací soud je neshledal přípustným ani podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadený rozsudek odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam; ten je v mezích § 237 odst. 3 o. s. ř. dán zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo jež je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je podle zmiňovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním právním významu rozhodnutí, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Naproti tomu je zcela vyloučeno uplatnění dovolacího důvodu, jímž lze vznést námitku, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, tedy zpochybnit skutková zjištění, z nichž odvolací soud při svém rozhodování vycházel [srov. výslovné znění § 241a odst. 3 o. s. ř., omezujícího tento dovolací důvod na dovolání přípustná podle § 237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř.]. Proto musí dovolací soud při řešení otázky, zda má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam, vycházet ze skutkového stavu, jak byl zjištěn odvolacím soudem. Přestože žalovaný v dovolání vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, z obsahu dovolání (tj. z vylíčení důvodů dovolání) vyplývá, že zpochybňuje výlučně skutkové zjištění soudu, z něhož odvolací soud při svém rozhodování vycházel, nikoli výsledek aplikace práva na zjištěný skutkový stav (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 73/2000). Pokud argumentuje nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech, že listinou ze dne 3. 5. 1999 prokázal, že jediným dlužníkem se stala žalovaná, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci o nedostatku pasivní legitimace žalovaného. Tato výhrada přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. proto založit nemůže.

Rozhodnutí odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem (§ 511 odst. 1 obč. zák. a § 145 obč. zák.).

Protože majetkové společenství žalovaných bezpodílové spoluvlastnictví manželů (dále jen BSM ) - zaniklo před 1. červencem 1998 (viz rozsudek Okresního soudu v Kladně ze dne 5. února 1998, č. j. 18 C 197/97-16, jenž nabyl právní moci dne 24. února 1998), bylo třeba ho vypořádat podle občanského zákoníku ve znění před novelou provedenou zákonem č. 91/1998 Sb. (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. června 1999, sp. zn. 31 Cdo 1908/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod 20/2000).

Jedním z možných způsobů vypořádání je uzavření dohody o vypořádání společného jmění (po zániku BSM), která má zásadně právní účinky jen mezi bývalými manžely. Není možné, aby jí zasáhli do práv třetích osob, zejména věřitelů (viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 3. února 1972, Cpj 86/71, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 42/72, str. 135). To znamená, že dohodli-li se bývalí manželé na tom, že společný dluh převezme jen jeden z nich, je takové ujednání vůči věřitelům neúčinné a ti se mohou přesto domáhat splnění dluhu po kterémkoliv z bývalých manželů (§ 511 odst. 1 obč. zák.); odvolací soud tedy věc, co do důsledků vyplývajících z pasivní solidarity, posoudil v souladu s hmotným právem.

Z toho, co bylo shora uvedeno, je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozhodnutí, proti němuž zákon tento mimořádný opravný prostředek nepřipouští. Za této situace Nejvyššímu soudu ČR nezbylo, než je podle § 243b odst. 5 věty prvé a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítnout.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalobcům, kteří by podle § 243b odst. 5 věty prvé, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř. měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné náklady nevznikly.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 28. února 2007

JUDr. Ivana Zlatohlávková, v.r.

předsedkyně senátu