33 Odo 151/2004
Datum rozhodnutí: 22.09.2004
Dotčené předpisy: § 92 odst. 1 předpisu č. 99/1963Sb., § 92 odst. 2 předpisu č. 99/1963Sb.




33 Odo 151/2004

U S N E S E N Í

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce J. H., zastoupeného, advokátkou, proti žalovaným 1) P. T., spol. s r. o., (dříve zapsané v obchodním rejstříku pod obchodní firmou T. M. s. r. o.,), a 2) JUDr. M. Z., advokátovi, správci konkurzní podstaty úpadce P. T., spol. s r. o.,

o zaplacení částky 20.000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 18 C 770/2000, o dovolání druhého žalovaného proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. října 2002, č. j. 36 Co 326/2002-56, takto :

Usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 31. října 2002, č. j. 36 Co 326/2002-56, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce podal dne 28. 12. 1998 u soudu proti žalované označené jako T. M., s. r. o., se sídlem P. 5, O. 16, žalobu, jíž se domáhal zaplacení částky 20.000,- Kč. Posléze podáním ze dne 31. 7. 2000 upřesnil žalobu v označení žalované na P. T., spol. s r. o., se sídlem L. 3, A. 580/26, a zároveň navrhl, aby soud připustil přistoupení dalšího účastníka na straně žalované a to JUDr. M. Z., advokáta se sídlem P. 1, N. P. 24, správce konkurzní podstaty žalované společnosti.

Okresní soud v Liberci usnesením ze dne 28. března 2002, č. j. 18 C 770/2000-41, nepřipustil, aby do řízení přistoupil na straně žalované další účastník, a to : JUDr. M. Z., advokát se sídlem P. 1, N. P. 24, správce konkurzní podstaty společnosti s ručením omezeným P. T., spol. s r. o., se sídlem L. 3, A. 580/26 (dále jen JUDr. M. Z. ). S přihlédnutím ke zjištění, že rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1997, č. j. 90 K 28/96-43, byl prohlášen konkurz na majetek žalované společnosti a konkurzním správcem byl ustaven JUDr. M. Z., s účinky prohlášení konkurzu dne 28. 11. 1997 (viz výpis z obchodního rejstříku vedeného Krajským soudem v Ústí nad Labem, oddílu C, vložky č. 12343 ze dne 12. 4. 2000), dovodil nedostatek pasivní věcné legitimace u žalované společnosti již v době zahájení řízení. S odkazem na § 92 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen o. s. ř. ), vyslovil názor, že tento nedostatek lze odstranit jedině pomocí institutu záměny účastníků, u něhož se požaduje souhlas původně žalovaného účastníka řízení s navrhovanou záměnou, a nikoli přistoupením dalšího účastníka do řízení, kde se souhlas nevyžaduje. Vzhledem k tomu, že i žalobci je známo, že žalovaná společnost nebyla s ohledem na prohlášení konkurzu před podáním žaloby pasivně legitimována ve sporu, posoudil návrh žalobce na přistoupení dalšího účastníka do řízení jako snahu o obejití institutu záměny účastníků.

Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci k odvolání žalobce usnesením ze dne 31. října 2002, č. j. 36 Co 326/2002-56, usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se připouští, aby do řízení na straně žalované přistoupil JUDr. M. Z., advokát v P. 1, N. P. 24, správce konkurzní podstaty úpadce P. T., spol. s r. o. se sídlem v L. 3, A. 580/26 . Neztotožnil se s názorem soudu prvního stupně ohledně věcné legitimace žalované a ohledně snahy žalobce o obejití institutu záměny účastníků institutem přistoupení dalšího účastníka. V těchto souvislostech konstatoval, že otázku věcné legitimace je namístě řešit až v rozhodnutí ve věci samé, nikoli v této fázi řízení, neboť by tím byl popřen smysl institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení. Jelikož zákon umožňuje žalobci disponovat návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení i návrhem na jejich záměnu a nijak je nepodmiňuje a nedává do vzájemné souvislosti, nemá podle odvolacího soudu úvaha soudu prvního stupně o snaze žalobce obejít institut záměny účastníků oporu v zákoně. Nepřipuštění přistoupení dalšího účastníka do řízení by proto přicházelo v úvahu jen tehdy, pokud ten, kdo má do řízení přistoupit, nemá způsobilost být účastníkem řízení, jestliže by tím soud ve vztahu k přistoupivšímu účastníku založil nedostatek své pravomoci, věcné příslušnosti, nebo překážku věci zahájené či překážku věci rozsouzené, popřípadě nebylo-li by zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku domáhá, jakož i v případě, že by šlo o zjevně procesně neekonomický postup.

Usnesení odvolacího soudu napadl dovoláním druhý žalovaný JUDr. M. Z. (přes mylné přesvědčení podat dovolání jménem úpadce a jednat ve sporu jako jeho zástupce však dává v dovolání najevo, že je uplatňuje z titulu své konkurzní funkce). Odvolacímu soudu mimo jiné vytkl, že nesprávně posoudil vztah procesního institutu přistoupení dalšího účastníka do řízení podle § 92 odst. 1 o. s. ř. a procesního institutu záměny účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř. Z faktu, že si žalobce musel být vědom toho, že k záměně účastníků na rozdíl od přistoupení dalšího účastníka do řízení je třeba souhlasu žalovaného, dovolatel dovozuje snahu žalobce obejít potřebný souhlas návrhem na přistoupení dalšího účastníka do řízení. S poukazem na § 14 odst. 1 písm. d/ zákona č. 328/1991 Sb., o konkurzu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon o konkurzu ) vyjádřil názor, že po prohlášení konkurzu na majetek úpadce lze řízení o nárocích, jež mají být uspokojeny z majetku patřícího do konkurzní podstaty, zahájit pouze proti správci konkurzní podstaty a úpadce (žalovaná) nemá po prohlášení konkurzu pasivní legitimaci být účastníkem takového řízení. Protože uvedený nedostatek pokládá dovolatel za neodstranitelný, navrhl rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a řízení zastavit.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem - účastníkem řízení, na něhož se nevztahuje zákonná podmínka advokátního zastoupení, neboť dovolatel je fyzickou osobou, která má právnické vzdělání (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 písm. a/ o. s. ř.), a že je přípustné podle § 239 odst. 2 písm. b/ o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Rozhodnutí odvolacího soudu lze - s výjimkou některých vad řízení - přezkoumat z podnětu přípustného dovolání jen z důvodů v něm uplatněných (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel uplatnil podle obsahu dovolání dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.).

Nesprávným právním posouzením věci je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O takový omyl se jedná, jestliže soud posoudil věc podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu sice určil správně, ale nesprávně ji vyložil, popřípadě ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 92 odst. 1 o. s. ř. na návrh žalobce může soud připustit, aby do řízení přistoupil další účastník. Souhlasu toho, kdo má takto do řízení vstoupit, je třeba, jestliže má vystupovat na straně žalobce.

Podle § 92 odst. 2 o. s. ř. na návrh žalobce může soud se souhlasem žalovaného připustit, aby žalobce nebo žalovaný z řízení vystoupil a aby na jeho místo vstoupil někdo jiný. Má-li být takto zaměněn žalobce, je třeba, aby s tím souhlasil i ten, kdo má na jeho místo vstoupit.

V tzv. řízení sporném se vymezení účastníků zakládá procesním způsobem - o tom, kdo bude v řízení vystupovat jako účastník, rozhoduje žalobce tím, koho v žalobě za účastníka označí. Skutečnost, zda takto vymezení účastníci jsou skutečně nositeli tvrzených práv a povinností vyplývajících z hmotněprávních vztahů, je otázkou tzv. věcné legitimace. Nedostatek věcné legitimace znamená, že někdo, kdo o sobě tvrdí, že je nositelem hmotného oprávnění, nebo o kom žalobce tvrdí, že je nositelem hmotněprávní povinnosti, není nositelem hmotného oprávnění (hmotněprávní povinnosti), o které v řízení jde. Otázku věcné legitimace posuzuje soud na základě provedeného dokazování a právního posouzení věci. V případě nedostatku věcné legitimace soud není oprávněn zasahovat do vymezení okruhu účastníků, nemůže řízení pro nedostatek jeho podmínky zastavit, nýbrž žalobu zamítne. Označením účastníků v žalobě však nemusí být jejich okruh konečný. Ustanovení § 92 o. s. ř. umožňuje žalobci, aby jej v průběhu řízení měnil tím, že navrhne, buď aby k dosavadnímu účastníku přistoupil účastník další a oba pokračovali v řízení (tzv. přistoupení účastníka podle § 92 odst. 1 o. s. ř.), anebo aby dosavadní účastník byl nahrazen účastníkem jiným s tím, že původní účastník již v řízení figurovat nebude (tzv. záměna účastníků podle § 92 odst. 2 o. s. ř.). V obou případech dochází k procesnímu účinku až rozhodnutím soudu, který o návrhu podle § 92 o. s. ř. rozhodne.

Jak vyplývá z obsahu spisu, žalobce podal žalobu k soudu dne 28. 12. 1998 a za žalovanou stranu v ní označil (po upřesnění) P. T., spol. s r. o., se sídlem L. 3, A. 580/26. Přitom na majetek uvedené žalované společnosti byl rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 28. 11. 1997, č. j. 90 K 28/96-43, prohlášen konkurz a konkurzním správcem byl ustaven JUDr. M. Z. Účinky prohlášení konkurzu nastaly téhož dne. Z uvedeného je tak zřejmé, že žalovaná společnost již od zahájení řízení nebyla pasivně věcně legitimována. Nejvyšší soud České republiky totiž již ve svém stanovisku ze dne 17. 6. 1998, sp. zn. Cpjn 19/98, vyslovil názor (od něhož není důvod se ani v projednávané věci odchylovat), že úpadce prohlášením konkurzu neztrácí způsobilost být účastníkem v řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do podstaty (tak jako v posuzovaném případě), ani způsobilost procesní, a že žalobu o těchto nárocích, podanou úpadcem po prohlášení konkurzu, je třeba zamítnout proto, že dispoziční oprávnění k majetku konkurzní podstaty přešla na správce konkurzní podstaty, tj. pro nedostatek aktivní věcné legitimace. Uvedené závěry se přitom obdobně uplatní i tehdy, je-li po prohlášení konkurzu podána žaloba proti úpadci; v takovém případě soud žalobu zamítne pro nedostatek pasivní věcné legitimace. Nápravu této situace lze řešit jen za pomoci záměny účastníků, tedy postupem podle § 92 odst. 2 o. s. ř. a je nepřípustné, aby institut záměny účastníka byl obcházen institutem přistoupení účastníka. Vyhovět návrhu žalobce na přistoupení správce konkurzní podstaty do řízení nebylo v posuzovaném případě možné i z toho důvodu, že nebylo zřejmé, čeho se žalobce vůči přistoupivšímu účastníku žalobou domáhá, tedy jaká povinnost má být rozhodnutím soudu tomuto žalovanému uložena. (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. 5. 2001, sp. zn. 29 Odo 232/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 9/2002).

I když dovolatel nesprávně ztotožňuje nedostatek podmínek, za nichž může soud rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení), s nedostatkem pasivní věcné legitimace, byl dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. použit opodstatněně a jeho prostřednictvím se podařilo zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky proto usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.).

Právní názor vyslovený dovolacím soudem v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně 22. září 2004

JUDr. Blanka Moudrá, v.r.

předsedkyně senátu